Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Probuzení

10. 06. 2018
0
0
69

Když mi bylo dvanáct let, začala jsem psát pro spolužačky příběh na pokračování. Jednotlivé kapitoly na listech sešitých sešívačkou kolovaly v nudnějších hodinách pod lavicemi.

Příběhy se nevyznačovaly valnou kvalitou a byly tak silně inspirované tím, co jsem právě četla. Později jsem jako dospělá občas přemýšlela nad tím, jak absurdní by musel být svět, který jsem ve svých příbězích stvořila. Jak nezáviděníhodné by muselo být v něm žít.

Série krátkých parodických příběhů z fantastické Atlantidy, země dvanáctiletých královen, ve které se neobjevují mužští hrdinové, ve které je národním sportem potápění jachet a vládkyně zemí nemají na práci nic jiného než se spolu přetahovat o trůn.

Hlavní Hrdinku probudil chladný vítr a šimrání trávy.
Následující sled myšlenek proběhl během zlomku vteřiny.
"Kolik může být hodin," pomyslela si, "a na kolikátou jsem si vyplánovala příchod do docházky v práci?" V tom malém zlomku vteřiny jí problesklo hlavou, že vjemy jako vítr a tráva kolem jejího probouzejícího se těla se příliš neslučují s odchodem do práce.
"Já jsem na čundru?" napadlo ji a pokusila se rozpomenout, s kým a kde a proč... zamžourala a zjistila, že je sama. A také, že nemá přikrývku ani spacák; prostě nic, co by naznačovalo, že se na tom místě kdy byla uložila ke spánku.
"Kde jsem? Proč tu jsem?"
Když její oči přivykly světlu, posadila se a začala se rozhlížet. Seděla na nevysokém kopci dokonale pokrytém namodralou tvrdou vysokou travou poléhající větrem a kam až dohlédla, byl jeden takový pahorek vedle druhého.
"Ne ne ne ne ne. Tohle se nestalo. Vážení, tohle se nestalo." Zkontrolovala si počet prstů. Bylo jich pět na každé ruce, s pečlivě zapilovanými nehty, které by ale chtěly přelakovat. "No paráda," proletělo jí hlavou (protože to jsou ve skutečnosti myšlenky, které děvčeti proletí hlavou, když se probudí bez vysvětlení samotné vprostřed alternativního vesmíru a zjistí, že to není sen) "právě jsem se octla v nějakém blíže neurčeném světě a nestihla jsem si předtím přelakovat nehty. Budu fantasy hrdinka s oprýskaným lakem na nehtech!"

K jejímu štěstí, ve stejnou chvíli, kdy její stárnoucí mozek připustil možnost náhodného octnutí se v alternativním vesmíru, okamžitě poznala travnatou pustinu, která ji obklopovala. V oprávněné předtuše nejhoršího zvrátila hlavu k nebi. Bylo mléčně bílé, bez viditelných mraků i slunce, nic nenaznačovalo, že to není jen docela obyčejné zatažené nebe.
Ona ale přesto věděla, kde je. Bylo to zhmotnění jejích nejniternějších obav. Věděla, že nad ní není skutečné nebe, nýbrž poklop z bezpočtu kouzelných svítících bublinek, které v noci změní barvu na tlumeně fialovou, a že nad nimi jsou stovky metrů mořské vody.
jak?! proč?!
"A vůbec, jak může v Atlantidě vát vítr?" napadlo ji najednou, "jak jsem si mohla někdy vymyslet Manafinu pahorkatinu s větrem?"
Vítr ustal a namodralá stébla najednou jakoby strnula.
A Hlavní Hrdinka, jakkoli jí nebylo o nic jasnější, jak se sem dostala, pochopila, proč.

***

Hlavní Hrdinka přemýšlela, kterým směrem se vydat, aby potkala někoho živého. Měla v úmyslu zjistit, jak se sem dostala, nebo, a to podstatně naléhavěji, jak se dotane zpátky. Byla si bohužel vědoma, že trasa Atlantida-Praha je zoufale špatně dopravně obsloužena a že vůbec, platí-li v cestování mezi JEJÍMI světy NĚJAKÉ pravidlo, je to, že cestování mezi světy probíhá zásadně zázrakem, obyčejně za použití magického artefaktu, který obvykle ovládá nějaká nadpřirozená bytost.

Bylo jí jasné, že důkladná modernizace mezisvětové dopravy bude hlavním bodem jejího programu při téhle milé nečekané návštěvě podmořského kontinentu.

"Budu muset najít tu nadpřirozenou bytost s magickým artefaktem," napadlo jí, následováno záhy skeptickým zazoufáním si nad vlastní nevědomostí, kde přesně je, kterým směrem a jak daleko jít, aby narazila alespoň na nějakou, ne nutně magickou, bytost, a také... kdy je.

O Atlantidě toho věděla dost. Tedy, myslela si to. Ale možná to nebylo ani trochu dost na to, aby se z ní dostala ven. Když o tom tak přemýšlela, očividně to bylo právě dost málo na to, aby se dostala DOVNITŘ. Nějaká síla si ji tu zjevně přála, a pokud mohla soudit ze současného dokonalého bezvětří tak netypického pro Manafinu pahorkatinu, bylo to právě proto, jak málo toho o Atlantidě věděla.*

Celý kontinent, nebo možná ostrov (nebyla si příliš jista jeho velikostí), má tvar mořské hvězdice a blíže neurčenou dlouhou dobu trvající přinejmenším několik století se nachází hluboko pod mořskou hladinou.* Nad mořskou hladinu naopak vystupují ostatní ostrovy Souostroví, které nebyly kdysi potopeny spolu s Atlantidou. V Atlantidě se mluví atlantsky. Atlantština je indoevropský jazyk s prvky všech jazyků, se kterými měla někdejší dvanáctiletá Hlavní Hrdinka čest se kdy alespoň zdálky pozdravit. A přestože si byla Hlavní Hrdinka jista, že si velmi dobře vzpomíná, jak se atlantsky řekne "krev odsouzených patří královně" nebo "smrt v boji (archaicky)", není si moc jista, jak říct věty jako "dobrý den, já jsem Hlavní Hrdinka, zhmotnila jsem se tady a moc ráda bych si dala něco k snídani a pak se vrátila domů".

Tušila matně, že Manafina pahorkatina se rozkládá někde mezi Ježkovem a Hvězdicovicemi a z jedné strany je ohraničená pobřežím. Vydala se proti směru utichnuvšího větru.
Doufala, že její dvanáctileté já, jakkoli mělo možná přehnaně romantické představy o meteorologii podmořských měst, mělo dost soudnosti, aby nechalo vát vítr z moře. Pokoušela se, kráčíc rovnou za nosem, vzpomenout si, jestli v Atlantidě někdy prší. Ačkoli věděla, že nad Atlantidou žádní bohové nevládnou, usilovně se modlila, aby Atlantidu neobývaly jenom dvanáctileté dědičky starých vílích rodů.

Nejlepší na celém atlantském výletu bylo, že se nemusela vůbec bát, jak to dopadne. Život je absurdní, ale má (podobně jako dobrý ekosystém, kterým druhově extrémně chudá Atlantida z Hlavní Hrdinčina pohledu rozhodně nebyla, a tak si menší revoluci v atlantské ekologii přidala Hlavní Hrdinka na to-do-list) určitou samočistící schopnost, díky které vše vždy nakonec dopadne velmi, alespoň při nezaujatém pohledu zvenčí, vysvětlitelně.

Hlavní Hrdinka se díky tomu nemusela příliš strachovat o neomluvené absence ve škole nebo v práci ani o svůj život nebo zdraví; přes všechnu absurditu života a o něco absurdnější absurditu Atlantidy, napříč světy fungovala jedna nezpochybnitelná logika, a sice, že vlezete-li do skříně jako dítě jedno všední odpoledne ve čtyřicátých letech, vylezete z ní zase jako dítě jedno všední odpoledne ve čtyřicátých letech.

 

***

 

*Ve skutečnosti to bylo proto, jak málo toho o sobě věděla Atlantida.
**Potopení Atlantidy předcházel jakýsi mocenský konflikt a Hlavní Hrdinka si nesmírně přála, aby jeho přesnější historie nehrála žádnou roli v jejím návratu domů.

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru