Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Memoáry královny Aiseo

12. 06. 2018
0
0
50

Když mi bylo dvanáct let, začala jsem psát pro spolužačky příběh na pokračování. Jednotlivé kapitoly na listech sešitých sešívačkou kolovaly v nudnějších hodinách pod lavicemi.

Příběhy se nevyznačovaly valnou kvalitou a byly tak silně inspirované tím, co jsem právě četla. Později jsem jako dospělá občas přemýšlela nad tím, jak absurdní by musel být svět, který jsem ve svých příbězích stvořila. Jak nezáviděníhodné by muselo být v něm žít.

Série krátkých parodických příběhů z fantastické Atlantidy, země dvanáctiletých královen, ve které se neobjevují mužští hrdinové, ve které je národním sportem potápění jachet a vládkyně zemí nemají na práci nic jiného než se spolu přetahovat o trůn.

Můj osud byl určen, už když mě moji rodiče pojmenovali Aïseo.** Není to v Raanii ani trochu obvyklé jméno. Raanské dívky mívají jména jako Lencia, Nasska, Ignka nebo Maarka. Na svých studiích v Atanaï jsem dokonce získala přezdívku Lencia, protože se ukázalo, že pro mé spolužáky je to jméno synonymem pro děvče z Raanie a pro většinu z nich jsem zjevně byla jedinou personifikací takové bájné bytosti, jakou je děvče z Raanie.

Tak jsem od malička vyčnívala, nejdřív jménem a později i mnohým dalším. Větší touhou po vědění než jiné dívky. Po vědění a po dobrodružství. Po něčem neobyčejném a fantastickém, co nikdy nepřekročilo hory obklopující malou Raanii. Toužila jsem po moci? Moci nad větrem prohánějícím se svobodně nad Rejnočím ostrovem a napínajícím plachty lodí opouštějících jeho pobřeží? Byla tahle touha tím, co mě učinilo atlantskou královnou? Byla tahle touha tím, co rozpoutalo války a učinilo mě vražedkyní?

Aïseo je klytunské jméno. A klytunská jména, stejně jako celý klytunský jazyk, znějí jako by je šeptal vítr. Vítr, který se stal mým patronem, ten atlantský symbol vševědoucnosti a pomíjivosti. Možná jsem skutečně s klytunským jménem dostala do vínku kousek klytunské stepní duše.

Když jsem dospívala do věku vdavek, začalo mi být jasné, že nedokážu žít poklidným rodinným životem. Že nebudu nosit rukávy po loket, které se nepletou při práci a tmavé sukně po kolena, které se neušpiní od hlíny. Učili mě snad číst, abych plela záhony? A četla jsem hodně a představovala jsem si hrdiny všech těch knih, Atlanťanky v řasených bílých řízách a klytunské dračí jezdce, ba i jezdkyně v kalhotách, jak sedí obkročmo na hřbetu létajících příšerných a přesto úžasných tvorů, kabrážní inženýry a sodlaitské tanečnice a legkevské mnichy a věděla jsem o jednom místě na světě, kde všechny můžu potkat. Byla to Atanaï. Atlantské město v Klytunsku. Pravá metropole světa, ne elfenská Egna, Srdce světa, ne prastará Aquapa vyzvednutá z mořského dna samotným Poseidonem a znovu pohřbená vlastní pýchou, ne Bublinčín na úpatí zuřivé sopky spojující Atlantidu se zbylým světem, ani tajemná Vjurdega skrytá hluboko v elfenských hvozdech, ani Sodlait, nejšpinavější přístav kde se dalo koupit cokoli od semen stromu magualestti po noc s královnou mořských víl.

 

***

 

Hlavní Hrdinka namočila v miniaturní kašně, kterými všechny aquapské veřejné prostory překypovaly, lem své vlastní atlantské bílé řasené řízy, kterou si z čiré marnivosti opatřila brzy poté, co se stala hostem princezny Kláry v aquapském paláci a jala se prozkoumávat taje Atlantidy po Hlavní Hrdinkovsku z pohodlí knihovny. Otřela si mokrým lemem šatů unavené oči.
Když chceme něco chránit, musíme to nejdřív poznat, opakovala si mantru z hodin biologie a usrkávala zářivě modrý pekukový džus.* Právě teď měla pocit, že Atlatida potřebuje ochranu před svou nevyočitatelností.

 

***

 

Byla to Atanaï, nejbarevnější lidské mraveniště na úpatí Jimhalejských hor, shlížející na nekonečné klytunské pláně. Byla to Atanaï, kde stála univerzita, mnohem větší než Manafina univerzita v Aquapě. Univerzita, kde studovali i budoucí atlantští králové a královny. Univerzita, přes kterou vál vítr až z moře a s sebou nesl vláhu a také všechno, co po cestě viděl.

Atanaï bylo z mé rodné Uelkae Praaszky pouhé dva dny cesty kabrahou. Přesto, jakmile jsem přislála na atanaïském kabraží, věděla jsem, že tohle je jiný svět. A hned první den jsem potkala na nádvoří Univerzity toho neuvěřitelně bledého černovovlasého chlapce s dívčíma rukama, který se bál deště. "Nebe, padá nebe!" křičel, když se začaly sypat první kapky, a já věděla okamžitě, že je tu stejně nový jako já. A že je to Atlanťan. Měla jsem hned vědět, který Atlanťan nebude studovat v Atlantidě, který jediný Atlanťan se neschová v anonymitě Aquapy.

 

***

 

Hlavní Hrdinka si zvrátila hlavu a několikrát s ní zakroužila. To byla víc než dostatečná denní dávka atlantských hieroglyfů a pouhý začátek Aïseina životního příběhu. Ale Hlavní Hrdinka věděla, že se musí prokousat dál, protože Aïseo věděla něco nesmírně důležitého o jednom z potenciálně nejmagičtějších atlantských míst. O konci světa.



***

 

*Ze všech specialit prapodivné atlantské kuchyně, které si kdy vymyslelo Hlavní Hrdinčino dvanáctileté já, pekukový džus nejvíce připomínal chuť vermutu a stal se Hlavní Hrdinčiným věrným společníkem na cestě za nápravou absurdního světa dvanáctiletých královen prázdných říší a za klíčem k mezidimenzionálnímu cestování tam, odkud se Hlavní Hrdinka najednou zhmotnila v trávě Manafiny pahorkatiny.

** Aïseo "Lencia Astina" Pantatoïc-Chamaedrys byla zesnulá někdejší královna Atlantidy, babička princezen Kláry a Theodory a královny Veronicy. Pocházela z Raanie, která byla tehdy atlantskou državou.
Atlantida je poněkud matriarchální monarchie. Atlanťané totiž věří, že královny mají neobyčejnou magickou moc***, která se dědí na jejich potomky. A protože otec je vždy nejistý, dědí se s kouzelnou mocí i trůn po ženské linii. Má to své praktické stránky. Zatímco je třeba, aby královna byla nadána duchem, rozumem a snad magií a vychována k vládě v zemi, král byl vrchním velitelem armády a bylo třeba, aby byl nadán fyzickou silou, vytrvalostí a houževnatostí. Mnoha generacím atlantských korunních princezen se osvědčilo vybírat si za ženichy takové muže bez ohledu na jejich původ.


Aïseo ale přišla ke svému královskému statusu sňatkem s korunním princem Cytrienem, jehož rodiče neměli žádnou dceru.
Život královny Aïseo musel být nesmírně pozoruhodný, byť princezny Klára a Teodora a dokonce královna Veronica o něm věděly pramálo, neboť všechny vyrůstaly odříznuty od Atlantidy v bezpečí Evropy, kam byly ukryty před občanskou válkou, kterou královna Aïseo rozpoutala, když nashromáždila moc, zavraždila svého mažela a prohlásila se císařovnou celého Souostroví, aby impérium vzápětí rozpustila a dala tak národům trpícím pod atlantskou nadvládou svobodu, po které věřila, že touží.
Kromě toho ale ještě před svým sňatkem s korunním princem Cytrienem a usednutím na trůn vedla dobrodružný život zahrnující zámořské plavby až na konec světa a zdálo se, že prozkoumala každý kout Souostroví a věděla o Atlantidě víc než kterýkoli rozený Atlanťan. Osobně se přátelila s Knihovnicí, Strážcem poklopu, vládkyní moří Onanami, Rysopavou paní nebo Upebé, Univerzální Pohádkovou Bytostí.

Hlavní Hrdinka věřila, že pochopit, jak funguje atlantský systém magie, jí pomůže ho zkrotit a dát životu v Atlantidě nějaký řád, přírodní zákony na jejichž fungování se bude dát spolehnout, což učiní život v Atlantidě šťastnějším (zvláště pokud se Hlavní Hrdince povede introdukovat do nudně éterické atlantské kultury také pivo a rock'n'roll).
Hlavní Hrdinka především věřila, že se jí díky Aïsiným konexím podaří najít dost silnou magickou bytost na reformu mezidimenzionálního cestování, nudně éterickou Atlantidu opustit a vydat se někam, kam to pivo a rock'n'roll nebude muset introdukovat.

***Královna Veronica si to nemyslela a nevěděla, jak dostat Hlavní Hrdinku pryč z Atlantidy. Sama se cítila zmítána nepredikovatelnými náladami atlantské magie, která pod mořským poklopem trochu nahrazovala proměnlivost počasí, snad aby místní život nebyl příliš jednotvárný. Bylo to zvláštní a Hlavní Hrdinku to naplňovalo kafkovskou bezmocí, protože do Veronicy vkládala velké naděje, vzhledem k tomu, že právě Veronica byla hybatelkou děje Klářiných dobrodružství a někdejší majitelkou několika dnes již ztracených teleportačních artefaktů.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru