Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+7 neviditelných
Severin a žena hrající na hoboj
datum / id12.06.2018 / 488572Vytisknout |
autorLerak12
kategoriePovídky
témaRodinné
upřesnění kategorieČást z cyklu "Demotivy.&a
zobrazeno96x
počet tipů10
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Konečně poslední část z volného cyklu "Demotivy." Část byla uvedena kdysi na PP

Severin a žena hrající na hoboj

~~

 

 


Ano vím, neměla bych! Zkrátka se to nemá stávat, když jsem jednou vdaná a k tomu dobře finančně zajištěná!
Snad to bylo nastalou nudou, když už profesionálně nemusím účinkovat v naši městské Severočeské filharmonii hrou na hoboj. Snad to ubíjející skomírání fantazii mého špatně naprogramovaného manžela, který neskrblil nepodstatnými pozornostmi krom té jediné a podstatné! On Bořek, je milý. Ale tehdy – bohužel, pro mne nevyvažoval svoji lásku mentální, láskou fyzickou. Je romantik… hm, to jo. Ačkoliv se tomu nekonformně vymyká tím, že zbožňuje mé čelo! V příjemných společných chvílích žádal, abych zavřela oči. A on? Po čele mi čáral prstem milostná slovíčka (spolu se slovíčky neřestí) a já, umírala vášní! Na zrcadlící hladině mých šmolkových očí zoufale bojovaly o holý život tonoucí představy rozkoší. Z těchto podnětů jsem nebyla pro něho jen Violou, ale prý díky mému půvabnému čelu, mne výhradně oslovoval Violočelko! Ale už si neuvědomoval a dávno zapomněl, že jeho Violočelka má nejen jménem blízko k podobenství violoncella. Ale má také dotykuhodný krk, nesoucí zulíbatelnou hlavu s kolíčky napínáků strun smyslnosti. Strun, které je záhodné často dolaďovat, aby nezněly falešnými tóny stonato. Ale postupně ambile, až k plamennému ardante. Má také to oblo „šelakových“ boků a smyslnost pro smyčec. Tak je to!! Ano vím, neměla bych. Ale stalo se!

 


Stojím s nápadníkem u věžáku, kde bydlím. Ačkoliv jsem ovíněna, mám vše ještě pod kontrolou. Okouzleně naslouchám milému a pohlednému muži uhlazeného chování i vytříbeným vkusem jeho oblečení.
„Violko, nebuďte maceškou a pozvěte mě k sobě na kávu!“
Loudil u dveří domu Severin – tedy, Ing. Severin Fiškus, jak se mi představil při tanečku dnešního příjemného večera. Ostatně, který jsem tam osamělá a skrze nudu strávila spolu s kamarádkou podobného osudu.
„Víte, Severine, neměla bych. Vlastně nemohu! Jsem vdaná a můj muž je na zahraniční stáži v Nitře. Ne, opravdu! Nezlobte se… snad někdy jindy, ano?“
„Ale Violko. Takový krásný večer ve vaši jedinečné společnosti. Potřeboval bych v jedné věci poradit a znát váš názor. Dobrá, nechci být vlezlým. Škoda!“
Chvíli jsem byla na rozpacích, ale víno ponoukalo! To už Müller Thurgau našeptával do mého ucha lehkomyslné manýry k dobrodružství. A k tomu. ON tam tak stál. S očima uhrančivě krásnýma a výřečný byl, jak apoštol se Slovníkem cizích slov. „Musíš mu stát opravdu za to! V kavárně nekoketoval s kamarádkou Danou a měl úsměv jen pro tebe.“ našeptával mi Müller Thurgau, a já se přistihla, jak mu vděčně přikyvuji!
„Tak, pane Severine, dobrá! Zvu vás na kávu, ale jen opravdu na chvíli. A domem projdeme jako myšky, aby sousedé… no, však víte?“

Sedíme v malých, ale pohodlných křeslech. Na stolku již druhá lahev „paliva upřímnosti“, další z bratrů Müllerů. Káva a obložené chleby v Severinových ústech soupeřily o prostor s jeho veselými replikami, které se mu proudem sypaly ze rtů. Jen jsem se trochu podivila, když mi – jen tak, mezi řečí sdělil, že právě zde potkal tu nejkrásnější a nejinteligentnější ženu svého života. Co prý s tím má dělat? To je ta věc, o které se semnou potřeboval poradit.
„Hele, jestli ty nejsi Severínku, tak trochu vykutálený lázeňský švihák?“
Potykala jsem mu a propukla v hlasitý smích.
„No dovol? To bys mě tedy urazila! Tak na to naše tykání i tvoji jedinečnost.“
A už Severin doléval sklenice a nezbeda Müller Thurgau dál vilně našeptával. Temnil moji bystrost… až rozhrnul závěs k mé povolnosti! Jako ve snu jsem rozhodila své vlasy po polštáři a mé „šelakové“ boky se obnažily. Nástroj mého těla se rozezvučel. A dál už nevnímala nic… jen nevýslovný hlad po jeho těle!
Zvonek trhle rozladil naši pohodu! Ale zvuk jsem brala na zřetel opravdu vážně, když se bytem rozezvučel napodruhé. Oba jsme na válendě zkoprněli!
„Kdo to je?“ otázal se Severin.
„To opravdu nevím!“
Zpozorněla jsem a rozpačitě hledala po podlaze spodní prádlo. Našla jen podprsenku a v rychlosti na sebe navlékla župan. Severin seděl nahý na pelesti. Vypadal s rozježenými vlasy, ponožkami na nohou a žlutými slipy v ruce poněkud nedůstojně. Pohledem do kukátka dveří jsem vystřízlivěla. Stál tam jako vytesané zjevení Bořek!
Začala jsem panikařit! Vběhla do pokoje a k civícímu Severinovi tlumeně vykoktala, že přišel nečekaně můj muž. Zvonek zadrnčel tentokrát naléhavěji!
„Musíš se někam schovat!“ mobilizovala jsem překvapeného spolupachatele. K mému překvapení se zachoval obezřetně.
„To je jak v nějakém Italském bláznivém filmu. Klasika! Prosím tebe, v jakém jsme patru?“
„Oknem to nepůjde. Jsme v pátém!“
Zvonek nerudně zvonil opět. Severin vyskočil a rychle posbíral všechny svoje svršky válející se po zemi. Já rychle sklidila ze stolu dopitou lahev i se sklenkami. V mžiku je nastrkala v kuchyni pod dřez… a už otevírala skříně. Však k mému údivu byly přeplněné mým šatstvem, což mne překvapilo. Bylo fuč podvědomí, že nikdy nemám opravdu vůbec, ale vůbec co na sebe?!
„Tak sem, tedy opravdu ne!“
Severin se mezi tím chystal k ústupu na „kotu“ WC. Ale to jsem mu rychle rozmluvila. Bořek je silný prostatik a po příchodu domů je jeho první starosti „to stihnout na klozet.“
Zvonek zvonil bez přerušení, doprovázený nervosním klepáním na dveře. Severin rozvážně vklouznul na balkon. Já stále hledala svoje kalhotky. „Ha, už je mám!“ odkopla jsem je pod válendu, ale jako naschvál se mi omotaly kolem chodidla. Konečně se mi jich podařilo mocným výkopem zbavit. Rychle ještě zrakem prolétnout místnost… zdali je vše na svém místě a zapnout televizi. Nakonec zběžně upravit svůj zevnějšek. Šla jsem konečně otevřít! Za dveřmi stál zbrunátnělý Bořek, který na mě místo pozdravu vyštěkl.
„Co necháváš klíče v zámku?! Ty neslyšíš, že zvoním jako cvok?“
Protahovala jsem ospale paže. Vše omlouvala, že jsem v křesle u telky tvrdě usnula a opravdu nic neslyšela. Manžel svlékl svůj plášť, vyzul si obuv… a vydal se na WC! Rychle jsem popoběhla k Severinovi na balkon a naznačila, aby byl trpělivý. Vydržel tam do té doby, nežli manžel usne. Milenec si natahoval kalhoty a gestem naznačoval, že nemá střevíce.
„Ježíši!“ plácla jsem se po tváři. Rychle spěchala zpět do předsíně, kde měl odloženou obuv, které si Bořek, zatím nepovšiml. Vzala je do ruky, ale to už se z WC ozval šum proudící vody splachovače. Váhala jsem a poté je hodila do botníku. Právě v nevyšší čas, protože se dveře otevřely a v nich se objevila tvář rozmrzelého manžela.
„Na co tam v tý telce koukáš. Na box?“ apaticky jsem zívla a odpověděla s údivem.
„Jóó? To ani nevím.“ a abych změnila téma, zeptala se.
„A jak to, že si dnes už doma, když stáž měla trvat do zítra?“
„Onemocněli dva lektoři a program proběhl ve zkráceném režimu.“ odpověděl a rezervovaně políbil mé orosené čelo.
„Celá se chvěješ, co je ti?“ zeptal se a zkoumavě si mě prohlížel.
„Ale miláčku, nejsem ve své kůži. A je mi zima! Půjdu se vysprchovat a potom spát.“
Pojednou mě napadla spásná myšlenka a ihned jí reprodukovala silným hlasem.
„Osprchujeme se, zlatíčko, hezky spolu – ano? Taky po dlouhé cestě to potřebuješ! A ostatně. Už jsme se spolu dlouho nesprchovali, viď Boříku?“
Modlila se ve skrytu duše, že tu moji „šifru“ Severin na balkonu zaregistroval a jí porozuměl? Manžel šibalsky mrkl. To se mi ulevilo, protože k obdobným erotickým hrátkám jsem ho musela zpravidla hodnou chvíli přemlouvat. Ech, ale pojednou přistoupil k balkonovému oknu! Se slovy: „To je ale dnes venku psí počasí“ odhrnul záclonu.
Srdce mi povyskočilo až do krku! Za oknem se objevil zřetelný obrys Severinovi tváře. Bořek, zvolna vykročil ke dveřím balkonu a já – nevím proč, se snažila zastavit děj věcí idiotskou otázkou.
„Jdeš se mrknout na hvězdy, drahoušku?“ ale ani se neotočil. Vstoupil na balkon! Já, kvapem se dala na ústup do koupelny a pro jistotu se uzamkla. Usadila se na okraj vany a v šoku naslouchala, jestli Bořek, Severina nepřizabije? Ale byl klid! Nebylo slyšet jediného zvuku. Hlavou mi probíhal scénář, že už Bořek, toho chudáka shodil z balkonu dolů. Nakonec ještě bude chtít zúčtovat se mnou!
Čas ubíhal a nic se stále nedělo. Až teď! Ozval se smích, pár nesrozumitelných slov… následné cvaknutí dveří.
„Violočelko!“ ozval se v předsíni Bořek. „Kde seš?“
„Tady v koupelně!“ zachraplala jsem. Bořek stiskl kliku u dveří.
„Aha, v koupelně. Co je to dnes s tebou? Pořád se zamykáš – no, otevři přece!“
„Opatrně jsem odemkla a vysoukala se ze dveří.
„To je dost! Co je, jako?“
Dívala jsem se do jeho usměvavé tváře a nic nechápala.
„To si představ Violočelko, koho jsme to měli na balkoně? To bys neuhádla. Nějakého děvkaře! Fakt. Stál tam děvkař!“
Vytřeštěně jsem na něho hleděla a třásly se mi kolena s dojmem, že Bořek je tím z nás, co se úplně pomátl! Byl naivně pobaven situací a mým udiveným pohledem a začal se smát. Tak on byl, to si představ, na záletech u pelešnice toho chlápka, který bydlí nad námi. Prý manžel dělá tiráka! On se právě před chvílí vrátil nečekaně domů a jemu nezbývalo jiného než utéct na balkon. Odtamtud pro jistotu, aby ho nenačapal, se spustil po hromosvodu na balkon náš. Není to k popukání? A jak mi to na našem balkoně vysvětluje, tak mu povídám. No jasný, taky jsem přece chlap. Musíme být k sobě loajální. Zvláště, když někomu teče do bot!“ teď se ale Bořek rozesmál na celé kolo, až se zalykal. Utřel si slzy smíchu a pokračoval.
„A teď si vezmi ten paradox! Já mu říkám. Když nám teče do bot… a najednou koukám, že je bosý! Povídám mu, a kde máte boty? A on na to, že je v tom fofru nechal nahoře. Tak jsem mu půjčil ty svoje, aby domů nemusel šlapat bosý. Byly mu trochu fest… tak bez obav. Zítra je určitě přinese. A když, tak je nechá na chodbě před našimi dveřmi. Dobrá parohatá story, co?“
Já stála nehnutě, jako solný sloup a snažila uvolnit své vnitřní napětí. Je třeba se pokusit o mimikry úsměvů! Ale když se mi to konečně začalo dařit, tak manžel pojednou ochladl. Jeho oči dramaticky počaly těkat ze strany na stranu. Vytřeštil je! Začal nabývat výrazu zoufalce a vykřikl.
„Co je tohle za blbost? Vždyť nad námi přece bydlí ta Sodomka a Gomorka!“

(Abych obě postavy ozřejmila. Jména zralých, lesbicky orientovaných žen žijících v partnerství. Dávají svoji blízkost okolnímu světu nepokrytě na odiv. Zejména těm přiblblům, kteří je šmírují s otevřenou hubou. Pro ty – zejména, se spolu venku drží za ruce a provokují tím, že se nasládle oslovují Sodomíí a Gomoríí!)
 
Nebyla jsem schopna žádného slova a do očí se mi hrnuly slzy!
„A já, blbec, mu ještě půjčím své boty! To snad není ani pravda!“ lamentoval Bořek. Teď začal pobíhat po bytě a hledal Severinovo obuv. Hledal je pod stolkem, pod válendou, kde našel jen mé inkriminované kalhotky. Nakoukl do koupelny, poté došel k botníku. Otevřel jej a štítivě vyndal Severinovo boty. Tázavě se na mě zadíval. Propukla jsem v úlevný hysterický pláč. Omlouvala se a drmolila: „Promiň, promiň mi, Bořku!!“
Kam jinam? Prchla jsem opět do koupelny a uzamkla se! Nevím, ale udělala jsem asi dobře a v pravý čas! Manžel skrze potupu, přestal své emoce ovládat. Začal střevícem mlátit kolem sebe a do všeho, co mu přišlo pod ruku! Asi po deseti minutách jeho výlevů nakonec vylomil „papundeklové“ dveře do koupelny… a vrazil mi facku! Naštěstí to skončilo jen u ní. Téměř bez újmy na našem manželství, duši i zdraví.

 

Ale ten hezounek Severin, asi nebude jen lázeňským švihákem. Ale i mazaný podvodník a zloděj! Představte si, až na druhý den jsem zjistila, že se mi z kabelky „vypařila“ peněženka s doklady a téměř dvěma tisíci korunami! Znáte-li, čtenáři, případnou náhodou mého muže Bořka, tak prosím o této mé finanční „transakci“ a draze nabité zkušenosti mu neříkejte!
Manžela, ten notně uplynulý čas od události už zpacifikoval. Je nejen pozornější k svým střevícům, ale i k mým podstatným maličkostem. K té erotice, která je pro mne věcí spontánní a již pravidelnou.
Dokonce jsem pozbyla důvodu se nudit! Narodila se nám do rodiny vnučka Zuzanka. Já opět začala cvičit na svůj milovaný hoboj, se kterým v současnosti alternuji v naší filharmonii. Manžel je mým zaneprázdněním smířený. Je nadšený, když mu přehrávám na hoboj ukolébavku pro naši Zuzanku, kterou jsem sama zkomponovala!
Kamarádkám často radím. Nenechte si nakukat cokoliv od nějakého šviháčka lázeňského či Müllera Thurgaua! Taky ať si pořídí, a naučí se hrát na hoboj. A hlavně! Ať mužům hrají! Není to sice pro muže tolik sexy, jako FC Barcelona nebo Ferrari či zaseklý candát na háčku udice. Ale ty tóny ho zpacifikují natolik, že začne s láskou naslouchat i Vám.
Lázeňský hezounek se po zdejších kavárnách a parcích nepromenáduje. Zmizel nadobro z města, jako pára nad hrncem! Teprve po několika měsících, jsem jeho pohlednou tvář opět zahlédla v televizní relaci „Na stopě.“
Chytili ho ve Františkových lázních a je obviněn ze sňatkových podvodů a krádeží.

Ale zde přítomné dámy přiznejme si samy. Je to ale pech! Jaké oči to mají andělský – ti šviháci lázeňský!                      

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

18.06.2018 22:42:33Lerak12

To je prima, Lakrove, že mohu znát Tvoji kritiku i názor. Díky, že si ke mě nahlédl !

18.06.2018 15:53:24Lakrov
redaktor prózy

Ze začátku se to špatně čte, věty jsou takové kostrbaté, nastavované.  (...když už profesionálně nemusím účinkovat v naši městské Severočeské filharmonii hrou na hoboj...) Nadchlo mě až slovo ...Violočelka... (mám slabost pro  nápadité novotvary) a hned se to čte líp. Věty jsou sice "samá zatáčka",  ale nějak se mi na to povedlo zvyknou a od určité chvíle nechybí té povídce  ani napětí, pak trocha humoru, pak ten zvrat a pak obrat k lepšímu.  A tak si myslím, že se celkem povedla.  Tip.  

14.06.2018 23:17:52Lerak12

Luboši, díky! Zatím vlnolám mé  snášenlivosti k mým výplodům funguje. Jsem rád, že si za Violočelkou přišel taky na rande.

14.06.2018 23:10:44Kočkodan
Inkubační doba od zveřejnění do výmazu je zdá se za námi a dílko pravděpodobně vydrží. Mohu tedy (byť stále se špetkou nejistoty) napsat, že se mi tvoje povídka líbila.
14.06.2018 14:45:20Jeff Logos

Obvykle lajdám nohama nikoliv z nudy, ale z důvodu erotického rozrušení .-))

13.06.2018 23:11:19Lerak12

Jéé, děkuji,Vesuvanko...

13.06.2018 17:41:25vesuvanka

Pěkně a vtipně napsané, pobavilo mě :-))) TIP

13.06.2018 12:58:08Lerak12

To je prima navštěva, Aleši. Tóny jsou v příběhu symfonické. Ale někdy je to v životě black metal. Děkuji Ti.

13.06.2018 12:47:14Lerak12

Jeffe. Začátky "prodnostikujeme." Ale ty naše konce...  Jsem rád žes u příběhu znuděně neklátil nahama. Díky za koment a budu se někdy  opět těšit.

13.06.2018 12:37:47Lerak12

To jo, Agáto. I v loajalitě tkví neodolatelný půvab naivity. Beru na to realné prášky "Držobasomin."


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.