Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Hrobařka - pokračování prologu
datum / id13.06.2018 / 488590Vytisknout |
autorSylme
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno13x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Hrobařka - pokračování prologu

 

PROLOG - POKRAČOVÁNÍ - MINULOST

 

Kráčet ulicí je samo o sobě zlé, ale když kráčíte se smrtí v patách? Ještě horší. Lidé, které jsem míjela, se mi vyhýbali, jako čert kříži.

Chtěla jsem pryč, ale kam, když se nemám kde schovat?

Došla jsem do chatky, které jsem se svou sestrou říkala domov. Domov se s pěti místnostmi. Obývacím pokojem s křeslem, pohovkou a krbem a velkým oknem obráceným směrem do velké zahrady pod skalkou, na které chatka stála. Dveřmi z obývacího pokoje jste se dostali do malé kuchyňky jen s malým okénkem a kamny. Z kuchyně, jak jsme jí velkoryse říkaly, vedly schody do prvního patra, kde byly naše pokoje a koupelna. Žily jsme vlastně v podkroví. Byla jsem ráda, že žijeme tak daleko, ale i blízko, vesnice, abych mohla chodit vzádat úctu svým obětem.

Vystoupala jsem po schodech a zapadla do svého pokoje. Roztáhla jsem záclony na mém střešním okně a pustila dovnitř bledé světlo. Déšť bubnoval na sklo. Byl jediným zvukem v domě. 

Jerolin byla pryč.

Shodila jsem  háv a s odporem jsem jej hodila do kouta. Háv padl na mou sbírku fotografií zvířat. Nešla jsem zvednout ani háv, ani album.

Brýle jsem hodila na pracovní stůl, na němž se válela tuna papírů a nějaké zbraně, které se mi již nevešly do skříně k oblečení. Šátek letěl k hávu.

Jen v kalhotách a košili jsem si lehla na postel s černým povlečením, rozhodnutá, že nic nebudu vnímat, ani nad ničím přemýšlet.

Ležela jsem se zavřenýma očima. Chtěla jsem tmu, jen tmu, ale tma bylo to poslední, co jsem přes zavřené oči viděla. Viděla jsem desítky pohřbů, na kterých jsem za šest let byla.

Horší než výjevy, byl křik, drásající uši. Slyšela jsem jak se obětem zastavovalo srdce.

Z nemilých myšlenek, zda se mám, či nemám zabít, mě vytrhlo zaklepání na dveře. To bude Jerolin, napadlo mě.

Vykočila jsem z postele a nandala si brýle a šátek. Háv snad potřebovat nebudu.

,,Vstupte!" křikla jsem ke dveřím a začala se hrabat v papírech, zda nenajdu ten list, na kterém jsem měla napsány knihy, které potřebuji z knihovny. Jerolin byla ve městě populární. Lidé ji měli rádi a ona je. Takže jsem ji využívala jako spojku se světem. Často jsem ji posílala pro knihy, nebo jídlo. Já byla jen … trn v patě.

Kam jsem to jen dala?

Dveře se se skřípěním otevřely. Budu je muset namazat, pomyslela jsem si a otočila se ke dveřím. Nestála v nich Jerolin, ale Olivín. Pocítila jsem bezdůvodný nával vzteku. ,,Co tu děláš?" sykla jsem podrážděně. To poslední, co jsem potřebovala, byl Olivín. Co tu vlastně dělal? Vždyť jsem ho před chvilkou nechala u hrobu Emili. Budu si muset najít její příjmení. Ne, ať tě to ani nenapadne!  vykřikne hlásek v zákoutí mé hlavy. A já ho, jako vždy, budu ignorovat. 

Olivín se rozhlédl po pokoji a pobaveně se ušklíbl. A pak -k mému bezdůvodnému vzteku- zavřel dveře!

,,Jdu si s tebou promluvit," oznámil mi ležérně a sedl si na postel. Vybublal ve mně vztek.

,,Okamžitě zmiz! Tady nemáš co pohledávat!" obořila jsem se na něj.

Ale Olivín vypadal naprosto nevzrušeně. A očividně chtěl pokračovat v našem načatém tématu. Sundal si brýle a šátek. Neměla jsem čas dívat se, jak je skládá na malou úhlednou hromádku, protože jsem se k němu otočila zády.

,,Okamžitě si ty brýle nandej!" poručila jsem mu, i když jsem věděla, že Olivín mě neposlechne. Tvrdohlavec jeden. Ty máš teda co říkat.

,,Hele Kor, poslouchej mě. Když nic jiného, tak mě alespoň poslouchej. Nic se nestane. Dívám se na tebe a nic se ti nestalo. Hrobaři si navzájem ublížit nemohou!"

Třásla jsem se, v uších mi tepalo.

Byl to důkaz toho, že nejsme lidé? Jeho tvrzení mi zbouralo naděje na to, že někdy budu normální.

Nechtěla jsem hrát věčnou komedii. A co by se stalo, kdyby se mýlil? Nic, jen by bylo o dvě zrůdy méně. Kdo by pro ně plakal?

Ruce se mi třásly. Opravdu jsem to chtěla udělat? Sundala jsem si brýle, oči jsem měla stále zavřené, když jsem si sundala šátek. Milovala jsem pohled na svět bez brýlý. Svět byl tak barevný a veselý.

Ale bylo dobře to, že se teď navzájem zabijeme?

Nejistě jsem se otočila. Hlavu jsem nezvedla. Zemřeš, zemřeš, zemřeš… křičel ten hlásek, co mě před tím varoval, abych si nezjišťovala příjmení Emili.

Když jsem zvedla hlavu, Olivín se na mně usmíval. Byl to nádherný úsměv. Přejela jsem ho pohledem. Nechtěla jsem se ujistit, že je to pořád on, ale že nezkameněl. Byl stále stejně vysoký, stále stejně hezký.

Ta poslední jiksřička naděje znovu vzplála. Věděla jsem, že nikdy nemohu žít obyčejný život, ale mohla jsem změnit své povolání. Nemusela jsem zabíjet. Mohla jsem žít a být svobodná.

Ale jiskřička naděje se nestihla proměnit v plamen. Mé nadšení bylo uhašeno ledovou sprškou logiky.

Jediné, co mě může v životě potkat, je církev. Sloužit církvi byl, je a bude můj úděl.

Sklonila jsem hlavu a nasadila si brýle.

Olivín mě nevěřícně pozoroval. ,,Co-co to děláš?" zeptal se nevěřícně. Musela jsem se pousmát nad jeho naivitou. Ale on měl naději. Bylo správné mu ji bořit?

,,Jsme zrůdy," řekla jsem, jako by to vše vysvětlovalo. Olivín se zvedl z postele a zabránil mi v odchodu z pokoje. Sakra, to je jeho poslání mi stále překážet v cestě? ,,Nejsi zrůda," řekl tiše.

,,Tak co jsem? Člověk?" Když mi neodpovídal, odpověděla jsem si sama. ,,Jím být nemůžu a nikdy nebudu a ty to víš. Já jsem Hrobařka a ty Hrobař. Máme své poslání." Samotnou mě překvapilo s jakou odevzdaností to říkám. Není to pravda! zkusil to zase ten otravný hlásek, kterému se asi říká rozum. Nebo naděje.

,,Nejsi…nejsi jako já," vyrazil ze sebe. Zvedla jsem hlavu a zadívala se mu do olivínových očí. Byl krásný, to ano, ale to byli všichni Hrobaři. Co se skrývalo pod povrchem, to nikdo nevěděl.

Všechno ve mně křičelo, že lžu, když jsem mu řekla: ,,Jsem ještě horší," a byla to pravda. Cítila jsem se tak. Cítila jsem se jako zabiják a masový vrah.

Olivín se zamračil. S čímpak nesouhlasí teď? pomyslela jsem si odevzdaně. On se už nezmění. A já taky ne. 

,,Nejsi jako my. Ty jsi… jiná. Mohla bys-" nenechala jsem ho větu dokončit. K čemu by to bylo?

,,Měl bys jít, chci být sama."

A on odešel. Cítila jsem se sama, ale bylo to tak lepší.

V duchu jsem mu děkovala. Přinesl na chvíli světlo do mého života. Chtěla jsem se smát. A víc jsem po svém životě chtít nemohla.

 

XXX

Pokračování příště...

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.