Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+7 neviditelných
Poezie a čabajka
datum / id14.06.2018 / 488612Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno854x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Poezie a čabajka


      Ležel na pláži v nemilosrdně pálícím slunci. Cítil lepkavý pot na těle, ječící hlasy dětí mu bezohledně pronikaly do uší, mozek v lebce téměř vřel. Moře doráželo na písčitý břeh pět metrů od jeho chodidel. 
     Podle všeho by měl být šťastný. Snažil se o tom přemýšlet, ale brzy toho nechal. Stejně by to byla zbytečná činnost jako všechno tady. Aspoň zkoušel odhadnout, kdy se Evženie ozve s nějakým požadavkem. Už podezřele dlouho nic nechtěla.
     „Pavle, mohl bys mi natřít nohy?“
     Rezignovaně se posadil. Chvíli mžoural, než podlouhlá neostrá skvrna nabyla tvarů jeho manželky. Ležela uvolněně vedle něho, vzdálená stovky kilometrů, jakýsi lístek připlácnutý na nose. Samozřejmě čekala, až na ni začne patlat rozbředlý krém, ale on se k tomu neměl. Jen si ji prohlížel. Jeho pohled se plížil od pramene světlých vlasů na čele přes záhyby očních víček a titěrný tupý nos na baculaté tváře a dále na malou bradu, odtud sjel po zpoceném krku k masitým ramenům...
     „No tak co je,“ bouřila se.  
     „Už jdu na to.“
     Vytlačil krátkého bílého slimáka krému na její nohu a začal ho roztírat.
     Trochu ztloustla za ty roky, konstatoval v duchu. Její kdysi pružná stehna změkla stejně jako celé její tělo, jak se o tom právě teď opět hmatatelně ujišťoval. Asi by se divili všichni ti frajeři, kterým Evženii vyfoukl, a možná by byli překvapeni i z jiných věcí. Koukal na ni a před očima mu stále jasněji vystupoval obrázek vypaseného lachtana, vyhřívajícího se na slunci.
     „Pavle, neměl bys zahrabat tu čabajku hloub? Mohla by se zkazit.“
     Zahrabávat uzeniny před vedrem do písku byla podle něj pitomost, ale už dávno se vzdal pokusů rozmlouvat manželce nápady. Hloubil těsně vedle deky díru a říkal si, proč to sem, kurva, vůbec táhli. Uložil zabalenou čabajku do vzniklého hrobečku, zasypal ji a místo označil svými nazouváky.
     „Jsem tady šťastná,“ řekla zničehonic Evženie.
     Si myslím, lachtane, odpověděl Pavel v duchu – šup do moře, vycachtat se, šup zpátky na deku a smažit se.
     „Prosím tě, proč?“ zeptal se nahlas.
     „Co je to za otázku? Že jsem zase u moře..., že jsme zase u moře. Stejně jsem se měla narodit někde u moře.“
     „Třeba někde na severu. Byla bys ženou rybáře a nakládala sledě do soli.“
     „Musíš být za každou cenu protivnej!?“
     Neodpověděl a rozhlédl se po pláži. Nedaleko seděla mladá žena a jedla broskev. Šťáva jí tekla po bradě, kapala na ňadra a vpíjela se do leopardí podprsenky plavek. Žena nebyla kdovíjak hezká, vypadala ale osaměle, a navíc se Pavlovi zdálo, že i ona k nim občas zabloudí očima, konkrétně k němu. Stačil mu ale zběžný pohled a přestal se o ni zajímat.
     Znovu si lehl na deku, zavřel oči a rázem se ocitl v letním lese. Opojná, trpká vůně jehličí, ve vzduchu crčel hmyz a odkudsi k němu doléhalo drnčení krátkých rychlých sérií úderů datla, u nohou zvonil potok, slunce se stříbrně lesklo v drobných vlnkách.
     „Pavle, mohl bys…“
     „Nemohl. Pojď do vody.“
     Vyskočil z deky, chytil ženu za ruce a trhnutím ji posadil.
     „Co blázníš?!“
     Další škubnutí postavilo Evženii na nohy.
     „Ty ses snad pomátl.“
     Pustil jednu její ruku, rozběhl se a za druhou vlekl manželku k moři. Zanedlouho už byli daleko od břehu. Evženie přestala plavat, obrátila se na záda a nechala se hustou vodou jen tak nadnášet. Pavel z ní viděl pouze oblé kopečky ňader, opálené masné břicho a na něm kapky vody.
     „Pavle, ty jsi beztak naštvanej, že jsme sem jeli, viď?“ 
     „Právě teď jsem tu docela rád.“
     „No ale jinak?“
     „Evžo, víš dobře, že mě taková dovolená nebaví.“
     „A mě zase hrozně.“
     „Vždyť je tady nuda,“ udělal pomalé tempo.
     „A co bys chtěl?“
     „Trochu romantiky a poezie. Bez toho nestojí život za nic.“ 
     Ponořil se.
     „Ty s tou tvou poezií,“ řekla, když se zase objevil na hladině. „Co z ní máš?“
     „Neumím to vysvětlit, abys to pochopila.“
     „A kdo to chápe?“
     „Já, a to stačí.“
     „To je jednak sobecký, a navíc k ničemu, když to nikdo jiný nechápe.“
     „Potřebuješ ke všemu publikum? Proto nikdy nepochopíš poezii. Poezie je totiž…“
     „Jé! Koukni! Helikoptéra!“ přerušila jeho přednášku. „A něco shazuje.“
     Zvedl oči a na syté modři oblohy spatřil nízko letící vrtulník, z kterého se snášely různobarevné nafouknuté balónky. Po pláži teď pobíhali lidé a chytali je. Sbírali je i z mělčiny. Křičeli a padali přes sebe, jako by je stihlo šílenství.
     „Jéé! Vidíš?!“ ukazovala žena kamsi ke břehu. „To je prča!“
     Koukl se směrem, kde se dva starší muži po pás ve vodě prali o červený balónek. Evženie a Pavel se smáli a plavali blíž, aby jim ta podívaná neutekla.
     Než se vrátili ke svému místu, vrtulník zmizel za lesnatý kopec. Na pláži se zvolna obnovoval klid. Zato jejich deka ležela po tom řádění zmuchlaná a napůl zadupaná do písku, nazouváky rozkopané. Mladá žena, která předtím jedla broskev a leskla se olejem, byla teď celá od písku a znechuceně stála u své deky. 
     „A kde je čabajka?“ zeptala se Evženie.
     „Co? Nevím. Tady někde,“ rozhodil bezradně rukama.
     „Ale kde?“
     „No, jak byly… A jo…“
     To už ale jeho žena lezla po zemi a zmateně rozhrabávala písek. Posbíral boty a vytřepal deku.
     „Nech toho a pojď taky hledat.“
     Zaváhal, ale pak se poslušně spustil na všechny čtyři.
     „Já bych vám třeba pomohla,“ ozvalo se nad nimi česky.
     Zvedli hlavy a uviděli, jak se na ně přátelsky usmívá právě mladá žena v plavkách s leopardím vzorem, která se už částečně zbavila písečného obalu. 
     „To byste byla moc hodná,“ zaradovala se Evženie.
     „A co vlastně hledáte?“
     „Ale zahrabali jsme si tady čabajku a teď nevíme kde.“
     Ve třech pak lezli po kolenou a chaoticky rozhrnovali písek. Občas někdo začal rýt hlouběji v naději, že uzeninu našel, ale všechny pokusy vyzněly naprázdno. Nakonec marnou snahu vzdali. Evženie s sebou vztekle plácla na deku. Pavel zůstal s dívkou, která jim nabídla pomoc, a myslel na obliny jejích hýždí, jak se mu před chvílí svůdně vlnily před očima.
     „Vy jste tu sama?“
     „S kamarádkou, ale ta se dneska nešla koupat, protože má teplotu a je jí špatně.“
     „Aha, to je smůla. A nenudíte se tu, když si nemáte s kým povídat?“
     „Proč by se nudila? Podle tebe se tady každý musí nudit?“ ozvala se Evženie.
     Dívka se na ni chápavě usmála.
     „Jsem Věra,“ představila se.
     Také oni jí ze slušnosti prozradili svá jména, i když je už dříve slyšela.

     „Pojď si zahrát,“ navrhl Pavel, když se navečer vraceli do rezidence cestou kolem minigolfového hřiště.
     „Nechce se mi. Bolí mě hlava, asi si půjdu lehnout.“
     „To máš z toho vyvalování na sluníčku.“
     Sledoval, jak na minigolfu borec objasňoval reprezentativní černovlásce, kterak dostat míček do jamky, zatímco on se apaticky vlekl za Evženií.
     V apartmánu se osprchovali a než se Pavel ženy zeptal, jestli bude večeřet, spala jako dřevo. Snažil se něco číst, ale nebavilo ho to. Radši se vydal na procházku po pláži. Zamířil k molu, které vybíhalo daleko do moře. Šel pomalu, protože na krajinu dopadla černá noc. Naštěstí ne taková, aby se nedokázal vyhnout ženě, která se  znenadání objevila proti němu.
     „A hele, to jste vy,“ řekla.
     „Věro?“ poznal dívku, která jim pomáhala hledat čabajku. „Co tady děláte?“
     „Procházím se. Mohla bych se ptát stejně.“
     „Taky se procházím.“
     „Sám?“
     „Manželku bolela hlava, takže spí. Nebude vám vadit, když se k vám přidám?“
     „Kam půjdeme?“
     „Na molo.“
     „Je tma. Můžeme spadnout do vody,“ namítla Věra.
     „V nebezpečí je poezie.“
     Vyrazili na prkennou lávku a ona se do něj zavěsila. Nevěděl, jestli z náklonnosti, nebo kvůli větší jistotě, ale věřil, že z prvního důvodu. Miliardy hvězd a odlesky světel z města na druhé straně zálivu způsobily, že bylo lépe vidět.
     „Můžu se vás na něco zeptat?“ řekla Věra.
     „Ovšem.“
     „Ale je to neobvyklá otázka, když se skoro neznáme.“
     „Dnes je neobvyklá noc.“
     „Jste šťastný, Pavle?“
     Tohle nečekal, a tak jen zaraženě mlčel.
     „V manželství nebo tak vůbec?“ konečně promluvil.
     „V manželství, a tak vůbec.“
     Hleděl na ni pátravě, ale to nemohla vidět.
     „Ani v manželství, ani vůbec.“ 
     „Proč jste tedy s Evženií spolu?“
     „To je těžká otázka.“
     „Tak toho necháme. Říkal jste, že je v nebezpečí poezie. Máte rád poezii?“
     „Ano.“
     „Já poezii píšu.“
     Pavel přemýšlel, jestli se chlubí, ale neznělo to tak.
     „Taky jsem kdysi nějakou tu básničku napsal.“
     „To si nerozumíme. Já se poezií zabývám víc.“
     „Jak víc? Profesionálně? Jste básnířka?“
     „To označení nemám ráda a verši se člověk neuživí. Vydala jsem ale dvě sbírky.“
     „Vážně? Žádnou básníř…, zkrátka ženu, která vydává básnické sbírky, neznám.“
     Dorazili na konec mola a zastavili se. Působilo přízračně, jak trčeli na úzké lávce jakoby vprostřed nesmírnosti moře i propasti oblohy nad nimi. Romantická chvíle ale pominula a oni se vraceli na břeh.
     „Jak jste se vůbec k psaní dostala?“
     „Od malička jsem chtěla psát. Jako malá jsem se děsila, že se nenaučím číst a psát. Poezie je pro mě nezbytná jako vzduch. Musím poezii číst, psát a mít kolem sebe lidi, s nimiž si o ní můžu povídat.“
     Zarazilo ho, že s tím vyrukovala, jako by to měla naučené. Podíval se Věře do očí, pokud to šlo, a bylo v nich cosi, co ho donutilo připustit, že na tom, co říká, něco je.
     „Chystáte další sbírku?“
     „Teď píšu do šuplíku. Až budu mít dost básní na sbírku, zase ji vydám. Pokoušela jsem se psát i prózu pro děti, ale když se do něčeho takového pustím, vyjdou z toho básničky.“
     Došli zpátky na břeh a mířili pláží ke kamenné zídce.
     „Jak to vlastně přijde, že napíšete báseň?“
     „Ozve se slovo nebo verš, někdy jen pocit. Vždycky jsem psala příliš živelně, moc jsem nad tím nepřemýšlela. Někdy se mi ale přece jen stane, že začnu dumat, proč jsem napsala zrovna tenhle obrat a chci vymyslet jiný. Ale poezie se těžko vymýšlí. Nyní mi připadá, že hotová báseň je ve mně už dávno a já ji jen musím věrně uslyšet, vyslovit a napsat.“
     Stále ho udivovalo, jak ze sebe sype odpovědi jako v nějakém interview. Posadili se na zídku a on najednou nevěděl, co by měl povídat a Věra také mlčela.
     „Takže jste úspěšný básník, Věro,“ řekl spíš z bezradnosti.
     „Nikdy na takové věci, jako je úspěch, nemyslím,“ odpověděla zase tím oficiálním způsobem. „Píšu, protože musím a není to žádná zásluha. Důležité je, abych hluboko v sobě byla s básní spokojena. Se mnou měla redaktorka v nakladatelství těžkou práci. Nerada obětuji verše kvůli představám druhého. Poezie je boj uvnitř člověka. Hledání dobra v sobě, dobírání se jádra krásy i úzkosti…“
     Pavel ji ucpal pusu polibkem. Už nemohl její řeči poslouchat a také ho přitahovala čím dál víc. Pevně ji přitom objal, ale ona ho odtlačila a vyprostila se ze sevření.
    „Tohle ne,“ řekla klidně ve srovnání s tím, jak divoce se bránila.
    „Myslel jsem, že když si tak hezky povídáme, že bys třeba chtěla…, a taky, když jsem se opalovali, zdálo se mi, že se po mně díváš…“
    „Já ti rozumím, Pavle, ale tak to není. Pokud jsem se odpoledne na někoho dívala, tak spíš na tvou ženu. Víš, ta redaktorka, jak jsem o ní před chvílí mluvila, je právě moje přítelkyně, s kterou jsem tady. Jestli tedy chápeš, co tím sděluji.“
     Mlčel a kousal se do rtů. Zoufale si přál, aby se něco stalo, aby mohl zmizet. Vtom se kolem mihlo nějaké zvíře a opodál se zastavilo. Byl to malý psík s něčím v tlamce.
     „Koukej! Má tu naši čabajku!“ vyskočil a hnal se za ním. „Dáš ji sem!“
     Pejsek popoběhl.
     „No tak, dej si říct,“ přemlouval ho Pavel.
     Psík ho nechal přiblížit, a potom zase kousek utekl. To se několikrát opakovalo, a jak si tak hráli, ztratili se Věře z dohledu. Když se pak Pavel vrátil s čabajkou k zídce, už ji tam nenašel. O to mu šlo víc než o klobásu, která se už nejspíš nedala ani jíst. Byl Věře vděčný, že chápavě využila šanci, aby se vyhnuli trapnému vysvětlování.
     „Vole!“ řekl Pavel nahlas sám sobě.
     V té chvíli byl rád za svou obyčejnou Evžu, které nic neříká poezie, s oblibou jezdí k moři, chutná jí čabajka a vůbec ráda dělá běžné věci jako jiní lidé. Aspoň ví, co od ní může čekat. S ulehčením, že nemusí mít nic s žádnou poezií ani tajemnou básnířkou, odložil uzeninu v papíru vedle sebe. 
     Toho využil ve tmě číhající drzý psík. Bleskově čabajku popadl a stejně rychle se ztratil ve tmě. Naštěstí široko daleko nikdo nebyl, protože by si myslel, že se Pavel zbláznil, jak se hlasitě rozesmál. 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

02.07.2018 09:39:18Flákač

V Pavkovi je něco shnilého, opravdu příšerný charakter. Pokud tvým záměrem je ukázat namyšleného ňoumu ala moje žena mi nerozumí, tak klobouk dolů, protože mě štval od první řádky. A ten kontrast básníka plného fantazií s jeho skutečným projevem - tak nesnesitelně povrchním a jakoby hloupým. Fakt dobrý  :)

 

20.06.2018 22:03:03kvaj
redaktor prózy

Děkuji, Přemku. Moud debatu se Zdendou neber tak vážně. My spolu hrajeme takové šachové partie. :-)

20.06.2018 22:01:39kvaj
redaktor prózy

Díky. Ta tvoje averze na teplou vodu a horko je témeř shodná s averzí hlavní postavy příběhu. těžko popsatelné výhrady? Ty mívám poměrně často při čtení svých i cizích věcí. Zdůraznit náladu z názvu v epilogu? Popřemýšlím o tom.

20.06.2018 20:59:58lastgasp

Pobavilo mě a začetl jsem se dokonce dvakrát. Je to dobrý. Abych byl upřímný, jako bonbónek jsem si pánové se zájmem přečetl váš dialog. Vydal by na pěknou zápletku. Jak jen ji nazvat? /T

20.06.2018 15:40:33Lakrov
redaktor prózy

Začátek je poněkud krkolomný -- takový nejistý rozjezd. Dál se to čte lépe,  i když to po celou dobu působí trochu jako "banalita", takže až o konci  mohu říci, že je dobrý, a to nejen tím zmoudřením.  Četlo se to sice dobře, ale mám k tomu určité (těžko popsatelné) výhrady,  způsobené nejspíš averzí na teplé moře a na horko vůbec.  Oceňuji název, který si spolu se jménem autora čtu až na konec a říkám si,  jestli by "náladu" toho názvu nebylo lepší zdůraznit  krátkou pasáží  spíš v jakémsi epilogu.  

15.06.2018 13:52:37kvaj
redaktor prózy

JIné než dobré nepíšu.

15.06.2018 13:50:51Zdenda
Psat dobre povidky to asi nebude, viď.
15.06.2018 13:46:49kvaj
redaktor prózy

To vím přesně.

15.06.2018 13:44:02Zdenda
Muj napad to nebyl. Sam jsi zacal, ze me chces vycpaneho. A pri prvnich obtizich se na to vykasles.Vis vubec, co chceš?
15.06.2018 13:40:57kvaj
redaktor prózy

To mám tyto své skvělé vlastnosti, které mě navzdory tvému tvrzení zdobí, promrhávat právě na tobě?


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.