Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Charisma

24. 06. 2018
9
18
882
Autor
Edvin1

Příběh o tom, co bývá pod povrchem věcí. 

Nenávidím nákupy. Takže onoho dne jsem se před prodejnu pouze postavil a dovnitř vešla manželka sama. Koupit ledový salát, protože já obyčejný nemám rád, i když jsou v něm vitamíny, chutná mi totiž jako tráva. A ochucený zálivkou holt chutná jako ochucená tráva. Manželka mi tam nechala tašku s nákupem, co už jsme ho pořídili jinde.

Po druhé straně posuvných, čidlem ovládaných dveří zrovna zaparkoval vozíčkář. Očividně už někde “pracoval”; vozík měl ověšený plastovými taškami s věcmi, co mu lidé darovali. Na rukách měl rukavice s ustřihnutými konečky prstů. To nám asi něco zahraje. Třeba na flétnu? Ne, ta by mu zamrzla. Tak třeba na varhany? Kdepak, na varhany se hraje i nohama, to on by nesved, vždyť je vozíčkář.

Nohy měl přikryté dekou, na niž si položil čepici, z kapsy kabátu vyštrachal pár mincí a vložil je do ní. To aby lidé věděli, k čemu tam ta čepice je. Bujné černé vlasy s jedním stříbrným proužkem měl sčesané dozadu. Docela jako figurky zločinců ze stavebnic lego. Dlaní si po nich přejel, ještě si prsty pročísl vousy, a tím byl s přípravami hotov. Složil ruce do klína a znehybněl.

Ale jen co se ke dveřím prodejny přiblížil první člověk, ožil. Zdvořile ho pozdravil a chřípí se mu při tom zachvělo. Rty prohnul náznak úsměvu, ale jinak už nic. Ten příchozí však náhle zpomalil, a po několika krocích zůstal stát. Udiveně se rozhlížel; snad se mu zazdálo, že ho někdo volá. Nebo to byla mince, dopadnuvší na betonový chodník? Jeho oči se zastavily na vozíčkáři. Zamířil k němu. Už v chůzi vytahoval peněženku a hledal v ní drobné. Bez zaváhání jich pár do žebrákovy čepice vhodil, a když odcházel, tvářil se spokojeně, jako by právě udělal moc dobrý kšeft.

To se opakovalo každou chvíli. Hlas muže na invalidním vozíčku s každým, kdo šel kolem, trhl, a pokud ho přímo nezastavil, aspoň mu narušil rytmus kroků. Žebrákovo zvolání “Dobrý den!” nikdy nezůstalo bez odezvy. Svým způsobem pohnulo i těmi, co nasadili zarputilý výraz tváře, hlavu ukryli v límci kabátu a spěchali pryč.

Jeho hlas mi zněl jako výzva k souboji, jako hozená rukavice. Aspoň pokud se jedná o muže. Ti většinou tu rukavici zvedali, ale nebyl to vyrovnaný duel - mrzák na vozíčku všecky ty chlapy, mladé i staré, jednoho po druhém odpravoval.

A nešetřil ani ženy. Kupříkladu jednu paní v nejlepších letech zdvořile pozdravil, i když to s tou zdvořilostí nepřeháněl. Ona ho za to obdařila jásavým úsměvem a do obchodu vešla pozpátku. Za chvíli byla zpět, v ruce držela papírový sáček a plechovku nějakého pití. Obojí mu položila na kolena a do čepice přidala minci. Poděkoval, v pase se jí uklonil, a ona celá bez sebe udělala pukrle. Roztrhl sáček, vyňal z něj obloženou housku, a papír si rozložil na kolenou. Svačil, mlaskal při tom a drobty mu padaly na bradu a do klína. Vybíral si je z vousů, sbíral je všude po dece a strkal zpět do úst. Každý drobeček zvlášť. Ta žena na něj hleděla jako na zjevení; nejen očima, celou svou hlavou sledovala cesty jeho rukou a na každé jeho polknutí přikývla, jako by je schvalovala. V jedné chvíli jsem se lekl, že snad padne před ním na kolena a políbí mu nohy. Nepřestával jsem se tomu divit, až mi začalo svítat, jakého to představení jsem svědkem. Můj údiv se proměnil v úžas.  

Pocítil jsem nutkání se k tomu člověku rozběhnout, abych mu řekl, že… Že tohle nadání, pane, by vás dokázalo docela dobře uživit, vy byste mohl sedět pěkně v teple, nemrznout na ulici před krámem, vy byste mohl sedět v parlamentu, být váženým poslancem, nebo, nebo byste se dokonce mohl stát senátorem! A neříkejte, že ne. Jen se podívejte, u sousedů mají v tom svém Bundestagu jako prezidenta taky chlapa na vozíčku, a jaký je to proti vám suchar! Dejte na mě, já vám poradím, jak ten dar od Pánaboha využít, a nic za to nechci, já z vás, pane, udělám hvězdu! Ještě jsem váhal, ještě jsem se snažil bouři v mé hlavě uspořádat, aby si snad nemyslel, že mi přeskočilo, a jak jsem hledal argumenty, nahmatal jsem v kapse peněženku. Něco mu dám, tak mě spíše vyslechne. V tu chvíli na ulici zasvištěly pneumatiky, zaskřípaly brzdy, klaksony spustily svůj falešný koncert a já uviděl mladého muže, jak se proudem aut ladně proplétá a blíží se k nám. Vstoupil na okraj chodníku a zamířil přímo k vozíčkáři.   

Objali se jako bratři, co se deset let neviděli, jako staří, dobří přátelé. Pod žebry mne bodl osten závisti. Já mám sice taky jednoho starého přítele, ale ten je křehký a nesmělý básník, co mu hlava ustavičně poletuje někde v oblacích. Takových lidí, co se kvůli kamarádovi vrhnou do proudu vozidel a při tom polámané kosti riskují, je na světě zatraceně málo. Štěbetali spolu jako vrabci na třešni a ten příchozí vzal žebrákovi z ruky napůl snědenou housku a s chutí se do ní zakousl. Vozíčkář se na to díval a jeho usměvavá tvář světu zvěstovala, jak moc tu housku kamarádovi přeje. Kamarád mu na oplátku nabídl cigaretu. Kouřili a usmívali se na sebe.

Když dokouřili, mladík si sáhl do obou kapes u kalhot a něco z nich vytáhl. Přistoupil velice blízko k vozíčkáři. Obě dlaně držel těsně před sebou. Neviděl jsem na ně; svým tělem mi je zakrýval. Udělal jsem krok do strany a na okamžik jsem je zahlédl. Držel je vozíčkáři před tváří. Ležely v nich malé, bílé balíčky. Jako cukr do kafe.

Pocítil jsem, jak mi po zádech teče čůrkem studený pot.

Vozíčkář si pár těch balíčků vzal a strčil si je do kapsy kabátu. Kamarádovi pak předal obsah čepice, a taky něco z kožené tobolky, co ji měl ukrytou pod dekou. Potom se s ním, opět srdečně, rozloučil, a jak mladík odcházel, doprovázel ho pohledem, dokud nezmizel mezi auty a lidmi ulice.

Vozíčkáři směna očividně skončila. Čepici si nasadil na hlavu, zvedl se, a já zadržel dech. Ale ne, nespadl. Přidržoval se rukojetí vozíčku a čekal, až se do zdřevěnělých nohou vrátí život. Párkrát je ohnul v kolenou a zhoupnul se na špičkách. A jen co se rozcvičil, deku úhledně složil a položil na sedadlo vozíčku.

Kývnul mi hlavou na pozdrav, malinko se usmál, a jeho chřípí se zachvělo. Uchopil rukojeti vozíčku a svižně vykročil. Jak se vzdaloval, jeho pevné hýždě při každém kroku pozvedávaly tu levý, tu pravý cíp kabátu.

Brada mi upadla až někam na solar plexus.

 

18 názorů

Edvin1
28. 07. 2018
Dát tip

Lakrov: .."napsané úplně obyčejně, jako by "na jeden zátah" " Tak o to mi jde, aby to byl docela obyčejný text, na první i na druhý pohled. Znal jsem jednoho mistra, co psal obyčejně. Takže to beru jako poklonu a srdečně za ni děkuji! :-D


Lakrov
03. 07. 2018
Dát tip

Poutavé čtení. Ač napsané úplně obyčejně, jako by "na jeden zátah",  je na tom textu znát dostatek (dadatečné?) péče pro umocnění účinku.  Nebo se pletu a autorem je někdo, kdo to takhle umí vyvěsit "z jedné vody  šup na plot". A už vidím, kdo je tím autorem.  TIp.  


Edvin1
27. 06. 2018
Dát tip

atkij: Nezlob se, já jen beru všecko vážněji, než je to míněno! Nic ve zlém! :-)


atkij
25. 06. 2018
Dát tip

... a já Tě přitom tak krásně pochválila:)))


Edvin1
25. 06. 2018
Dát tip

Marcela: Jo, byl to mrzák, nebo spíše mizera. :-)


Edvin1
25. 06. 2018
Dát tip

atkij: Už podruhé mi někdo vyčítá, že tyto mé příběhy nepřinášejí nic nového. Ale to přece nemusí! Píšu je proto, že mě zaujaly, ne abych ohromil jejich jedinečností čtenářský svět. Ostatně, tohle je amatérský literární klub nebo tak něco. Zde se učíme psát, a se navzájem psaním bavit. No a tyto podmínky snad tento text i ten předešlý splňují. 

Přespříště napíšu něco origináááálního. hoho.

 

P.S. Již Kazatel napsal, že pod sluncem není nic nového. A to bylo před nějakými 3000 let. Tak co teprve dnes! :-D


Marcela.K.
25. 06. 2018
Dát tip

Mrzák... v tomto případě přesné označení ;-)

No tentokrát jsi to nestihl ...zbylo na polívku :-)

 

 


Kočkodan
24. 06. 2018
Dát tip
Možná by si onen čipera zasloužil obdržet do svých pevných hýždí jeden kopanec... Ani kolem tvého příštího dílka neudělám velký oblouk. (vousatý smajlík bez drobků)

atkij
24. 06. 2018
Dát tip
Typy techto lidicek, o kterych jsi zacal psat, jsou vseobecne zname...setkavame se s nimi vsichni. V tom velkou objevnost nevidim. Ale Tvou prednosti je zajimave svou zkusenost predat. Mam pak v duchu potrebu konfrontovat ji s tou mou.

Gora
24. 06. 2018
Dát tip

Moji přízeň máš jistou, Edvine, jen to jedno slovo...jinak mi jen tak něco nevadí:-)


Edvin1
24. 06. 2018
Dát tip

Goro, doufám, že si zachovám Tvou přízeň navzdory skutečnosti, že jsem zde jiného názoru. 

Podívej, v jednom textu jsem napsal "zadek" místo "prdel". Z důvodů "mravních". A dnes toho lituji. Text v tomto místě ztratil svou "šťávu". Byl ovšem již vytištěn. 

Ach, jen si představ, co by zbylo z Hemingwayových románů, kdyby vynechával své vulgarismy! To ovšem neznamená, že bych do textů cpal hrubá slova záměrně, tak, jak třeba někteří autoři cpou do svých textů explicitní sex a násilí. To v žádném případě!!!

:-)


Gora
24. 06. 2018
Dát tip

Edvine, rozumím ti, ale stačilo by napsat - muž na vozíčku...na vozíku se můžeme ocitnout den ze dne, třeba já, a nezdálo by se mi označení mrzák:-(, tak promiň.


Edvin1
24. 06. 2018
Dát tip

Gora: ten mrzák je tam schválně. Jedná se o protiklad: Ten muž, ač slabý, upoutaný na vozík mrzák, zdravé muže přesto klade na lopatky. Žádný jiný výraz by ten kontrast mezi zdravým a postiženým člověkem dostatečně silně nevyjádřil. Vážně si myslíš, že bych tam měl místo tohoto výrazu napsat "tělesně postižený" nebo tak něco? 

gabi: Díky za návštěvu. A těší mě Tvá slovenština. Od pradávných dob, kdy mým jediným kamarádem, zastáncem a ochráncem byl slovenský Cikán 'Ludovít Jano z Ostravy, jenž hovořil slovensky, neboť pocházel ze Slovenska, slovenštinu miluju. :-)


počujem a čítam podobné príbehy, a preto neprispievam*

chlapík s barlami natŕča dlaň, hovorím mu - mám dcéru na vozíku, nevidíte? ale vy ste zdravá! kričí za mnou

to znamená, že sa mám starať o vás oboch? smejem sa


Edvin1
24. 06. 2018
Dát tip

Alešu, do třetice všeho dobrého. Zítra pozítří pozunáš můj záměr. Díky za návštěvu. 


Gora
24. 06. 2018
Dát tip

Mám podobnou zkušenost...kdesi jsem o ní psala, jak matka vezla postiženého synka na vozíku, hádali se, on vstal a vozík hodil do Vltavy...na vlastní oči jsem to viděla, a šli dál...

Edvine, líbí se mi humorné vsuvky, jsi dobrý...

jen tohle slovo /mrzák/ bych nahradila, tak nějak z vyššího principu mravního:

mrzák na vozíčku všecky ty chlapy, mladé i staré, jednoho po druhém odpravoval.


nejspíš se v těch bílých obálkách skrýval nějaký zázračný lék?...snad tahle tvoje série neodradí lidí od charity, to by v tom byl čert, aby aspoň jeden z těch postižených nebyl opravdový vozíčkář...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru