Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Zaseknutý před Volhou
datum / id01.07.2018 / 488987Vytisknout |
autorPan Ryback
kategoriePovídky
zobrazeno95x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Zaseknutý před Volhou

Vlastně ani nevím, jak jsme se dali dohromady. Možná mě pozval na kafe. Nebo mi v průtrži půjčil deštník. Nebo mi napsal na facebooku. Anebo to bylo jiné seznamovací klišé. Nevím. Spíš jsme se ale někde spráskli na prach. A pak jsme se z toho prachu společně vymodelovali, vytvarovali, vyfrézovali... Navzdory rodině. Navzdory společnosti. Navzdory blbcům. Navzdory všemu. Prostě jsme tady najednou byli. Já a on. On a on. My dva. Jenom náš příběh. Ne tvůj. Ne její. Náš. Můj a jeho. Žádná pohádka. Spíš trochu thriller, nebo horor. A taky komedie. Protože se smějeme a hned na to vytahujeme motorovku jako v Texasu.

A ještě jednu věc nevím. Kam se řítíme a jak to celé skončí. Teď jsme zrovna po masakru.

Nebyl vtipný. Byl směšný a trapný. Kvůli čemu? Ha. Kvůli blbosti. Poslední cígo. Nechce, abych kouřil. Ale smůla. Zapálil jsem si. Nebudu tě zasekávat těmi krátkými větami, protože se omrzí. A já už jsem omrzelý tak, že další nechci. Bylo to velké, hlasité, divoké, uřvané... Německé. Víš proč? Protože mě němčina neskutečně sere. Takže když po sobě házíme tu žluč, co se v nás jednou za čas nahromadí, spustí tu hatmatilku jako rozzuřený sturmbannführer zaseknutý před Volhou.

A tak jsem tady. Na střeše našeho domu, kde sedím s hlavou opřenou o betonový panel.

Nechápe mě. Nebo jinak. Nechce mě chápat. Vyprávím mu o našem městě. Ne o těch kávičkách, co srkáme na náměstí, ale o těch lidech, co tu žili před námi.

Možná je to divný, ale já vím, jak to v Hodoníně bylo. Neptej se jak, ale vím to.

Cítím ten hlad, co tady byl na podzim 1623, když nás obléhal sedmihradský kníže Bethlen.

Cítím ten žalozpěv rabína Bacharacha, ta slova, která se po třicetiletém vzájemném vyvrhování táhla po zdi židovské synagogy, co už je pouze na fotkách.

Cítím ten žár, když to tady v roce 1705 vypálili Kurucové. Když zařvali všichni ti chlapi. Klaus, Jemlich, Juřena, Klička...

Cítím tu morovou pohromu jen o pár let později, cítím tu potřebu hraběnky z Lichtenštejna pak postavit ten morový sloup, co je na náměstí dodneška.

Cítím těch šest tisíc Prusů z března 1742, cítím nitra lidí, kterým vojáci vyrabovali každý kout domu.

Cítím ty plameny, které si to tady vzaly v roce 1802.

Cítím tu mobilizaci ve čtrnáctém a osmatřicátém a zmar v osmašedesátém.

Je to jako prokletí a otisk bolesti tohodle města. A tak se nediv, že občas sahám na věci, které něco z toho pamatují. Na domy, dlažební kostky, sochy... Kontakt. Nic z toho nepamatuju, ale stejně na to nemůžu zapomenout.

Já to cítím a chci o tom mluvit.

Ale on ne. On chce, abych přestal kouřit. Počkej, sms. Víš, co mi píše? „Wo bist du?“

Fuck, vole!

Občas se mi o nich zdá. O těch chlapech a vojácích, kteří pohnojili všechnu tu půdu kolem. Někdy jen stojí a civí, jindy natahují ruce, anebo jen poslouchají a jsou vděční. Mír je prej pouze přestávka mezi válkama. Ten, kdo to řekl, má pravdu. Podívej na nás. Na mě a na něj. Buď se milujeme, nebo válčíme.

„Wo bist du?“

Možná jsou ty naše války a niterní oběti hnojivem pro to, co chceme, aby vyrostlo. To pouto, co chvílemi svazuje, ale bez něj bychom byli jako astronauti vržení do nekonečna. Můžeš si vybrat. Já ale nechci být astronaut. Přes to všechno ne. Já vím, jak vypadá nekonečno. Jako ty prázdné pohledy nočních návštěv.

Jdu dolů. Domů. Za ním. Na mobil mi chodí další zprávy. V češtině.

Rejdí po bytě. Určitě rejdí po bytě, v ruce svírá telefon a v duši touhu, aby zapípal příchozí esemeskou. Udobříme se. Rychle a vášnivě. A jestli ne, rozjedeme další Texas s německým dabingem. Prostě se zasekneme se u Volhy. 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.08.2018 18:33:57atkij
Ze by nejaky dejavu?Jako bych...
25.07.2018 15:12:19Lakrov
redaktor prózy

Z úvodního odstavce ve mně zůstává zmatek kolik je protagonistů a jakého jsou  pohlaví; způsobuje to ta spousta zájmen v jeho závěru.  Podobný zmatek ve mně vyvolávají i následné letopočty a náznaky událostí  (což je způsobeno tím, že mé povědomí o dějinách je chabé).  Ani ty výkřiky v cizích jazycích mé rozpaky nerozeženou, takže se autorovi  omlouvám za nepochopení smyslo téhle povídky.  

01.07.2018 16:34:26Lerak12

Mě se to dost líbí. Zajímavě pojatý průchod vnitřního života. Pročetl jsem dvakrát, abych ty pocity vztřebal. Jo, u mě dobrý.

01.07.2018 16:21:51Gora
redaktor poezie a prózy

Psychologicky laděná miniatura spíš než povídka - zaujala...nejvíc asi prožívání minulosti Hodonína - dobrý nápad, jak v kostce vylíčit dějiny...a "jazykové střídání":-)

Četla bych klidně dál, rozvinutější děj a delší příběh.

 

smějeme a hned na to vytahujeme - nato


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.