Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
To byl Franta „Kanál"
datum / id02.07.2018 / 489030Vytisknout |
autorkvaj
kategorieFejetony
témaLiteratura faktu
upřesnění kategorieZařadil jsem text mezi fejeton
zobrazeno353x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

    Jméno František Venclovský dnes už zejména mladším lidem zřejmě příliš neříká. Avšak v dobách, kdy jako první Čechoslovák přeplaval mořský kanál La Manche mezi Francií a Velkou Británií, byla tato v mnohém kuriózní postava velice populární. Navíc měl vedle „kanálu“ na kontě i několik jiných prvenství a unikátních výkonů. Osudnou se mu stala jeho milovaná středomoravská řeka Bečva, která je půvabná, ale mezi řekami ničím výrazně nevyniká. A proč o Venclovském píšu? Snad se to čtenář dozví v následující vzpomínkové reportáži.

To byl Franta „Kanál"

     Františka Venclovského jsem poznal trochu víc než většina ostatních lidí dávno před tím, než jsem se s ním osobně seznámil. A sice z vyprávění sportovního kameramana Pavla Křížka, který byl známým mého otce a natočil dokumenty o pokusech Venclovského zdolat kanál La Manche. První neúspěšný pokus Františka Venclovského přeplavat z Francie do Anglie paradoxně nastartoval úspěšnou dráhu tohoto sportovního filmového dokumentaristy, jenž se proslavil hlavně jako kameraman na motocyklu při Závodech míru.

     Tenkrát 6. září 1970 provázelo plavbu Františka Venclovského nepříznivé počasí. Jeho navíc stihla nevolnost a vlivem nezkušenosti s plaváním v moři se vyčerpal ze všech sil. Franta by se ale raději utopil, než by se vzdal. Když ho však přes jeho nesouhlas vytáhli z vody na loď, napadlo Křížka zaznamenat pomocí mikrofonu plavcovy nesouvislé a napůl omámené protesty, což učinilo z dokumentu drama a proslavilo také jméno kameramana.
    Příběh dokládá Venclovského neskutečnou vůli a zavilou snahu dokázat to, co si předsevzal, prakticky za každou cenu. Traduje se, že jednou soutěžil s kamarády, kdo déle vydrží pod vodou. Ti se ale na něj domluvili, a sotva se celá skupina potopila, všichni až na Venclovského šli hned zase nahoru. Když viděli, že se chystá na vzduch i Franta, zase se ponořili. Venclovský ale vykoukl z vody pouze jedním okem, a jakmile uviděl, že jsou ostatní ještě pod vodou, zmizel tam zase i on, a tak se to opakovalo několikrát a kdyby Venclovského nakonec násilím nevytáhli, nejspíš by raději utonul, než by prohrál.
     Nevím, zda je tato historka úplně pravdivá, ale Frantova zabejčilost až za krajní mez pro něj byla doslova typická. Druhý pokus Venclovského pokořit kanál byl už ale úspěšný a 30. července 1971 se stal po 15 hodinách a 26 minutách plavání prvním Čechem, který zdolal mezi plavci populární kanál La Manche. Památná jsou jeho slova „já sú tak šťastné“, která pronesl, když vystoupil z vody na anglický břeh.
     Podruhé překonal František Venclovský Lamanšský průliv 30. srpna 1975 a v roce 1976 mu byl udělen titul Zasloužilý mistr sportu. Kromě toho mu to vyneslo poněkud pejorativní, ač v dobrém míněnou přezdívku „Franta Kanál“. Každopádně bude František Venclovský už navždy znám především jako první český přemožitel kanálu La Manche a také jako otužilec, jenž nevynechal žádnou příležitost vykoupat se v ledové vodě.

     Původně však provozoval řecko-římský zápas a v padesátých letech 20. století patřil také ke špičce československých boxerů. Po těžkém úrazu krční páteře se ale musel s ringem rozloučit a tehdy se začal věnovat právě otužování a dálkovému plavání. Na jeho kontě jsou však i jiné úspěchy, jedinečné a sportovně mnohem hodnotnější, než zdolání mořského průlivu mezi Francií a Anglií. 
     V listopadu roku 1989 dosáhli František Venclovský a jeho přítel Ján Novák pozoruhodného světového plaveckého rekordu, když štafetovým plaváním zdolali za 11 hodin a 45 minut 45kilometrový úsek v ledových vodách sibiřské řeky Angary. (Ján Novák byl v roce 1974 druhým Čechoslovákem, co přeplaval La Manche a měl by být považován za prvního slovenského přemožitele kanálu La Manche. Nyní je jako první oficiálně uváděn Zoltán Makai, jehož plavba se uskutečnila 2. srpna 2002, tedy po vzniku samostatného Slovenska.)
     Rok nato, tedy 15. srpna 1990, dosáhli Venclovský a Novák svého asi vůbec největšího otužileckého plaveckého výkonu. Ten den jako první lidé na světě přeplavali jezero Bajkal v délce 21 kilometrů z mysu Stolby na mys Tělegrafnyj v čase 7 hodin 27 minut při teplotě vody v rozmezí 9 až 12 stupňů Celsia. (Komu by se ta teplota jevila přijatelná, ať se napije devítistupňové vody, nebo vína, abych nebyl tak krutý.) 
     Vyvrátili tak prý přesvědčení pracovníků limnologického muzea v Listvjance při ústí řeky Angary, že není v lidských silách přeplavat chladný Bajkal. Pracovníci onoho muzea měli však nejspíš špatné informace, neboť Bajkal přeplavala jako první na světě v roce 1988 americká plavkyně Lynne Coxová, avšak „jen“ v délce 18 kilometrů. Lynne Coxová z USA předtím jako první člověk na světě přeplavala Beringovu úžinu z Aljašky na Čukotku, přesně uplavala vzdálenost 4150 metrů z Malého na Velký Diomedův ostrov za 2 hodiny 20 minut.
     Po Bajkalu jsem se Franty Venclovského ptal, jak to dokázal a on mi řekl, že tam, kde vlaje československá vlajka, nemůže prohrát. Ano, to byl Franta Kanál. Chtěl dosahovat nových a nových úspěchů a pokud možno takových, jakých nikdo na světě před ním. A hlavně nikdy nechtěl zklamat, sebe ani ty, co mu fandili. Jeho velkým snem po La Manche, Angaře a Bajkalu bylo přeplavat Niagarské vodopády. Přestože však dosáhl všeho, co se dalo zdolat vůlí, získat finanční prostředky na cestu k Niagaře a na nový unikátní plavecký pokus nedokázal. Možná i proto, že tehdy už Franta Kanál nebyl tolik v kurzu.
     A pak přišel prosinec 1996 a Franta plaval ve své milované řece Bečvě v Přerově, v místě, kde z ní nedaleko lávky u sokolovny vytéká mlýnský náhon. (Venclovský bydlel poblíž). Když potom vystoupil z její studené vody, skončil v nemocnici s bolestmi břicha. Krevní sraženina, která vznikla zřejmě jako následek podchlazení, uzavřela tepnu vyživující střevo a tkáň odumřela. Jeho život už nezachránila ani operace. František Venclovský se narodil 25. dubna 1932 v Lipníku nad Bečvou a zemřel 13. prosince 1996 v Přerově ve věku 64 let. 
    
     Franta „Kanál“ Venclovský po mně začátkem devadesátých let chtěl, abych o něm napsal knížku. Shromažďoval jsem si k ní sice nějaké podklady, ale s prací jsem otálel, a pak už jsem se k tomu nedostal. Touto reportáží tedy malinko splácím svůj dluh.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

06.07.2018 08:48:39kvaj
redaktor prózy

Díky, Romane. Pokud ti Novák o Frantovi vyprávěl, možná bys mohl vědět, proč on do té Bečvy v prosinci 1996 vůbec lezl? Vyprávělo se, že si nešel jen tak zaplavat, ale že tam nějak spadla dopravní značka, nebo ji tam někdo hodil a on se z frajeřiny nabídl, že ji vyloví. Nevím, ta frajeřina by mi k němu sice seděla, ale celé se mi to nějak nezdá.

Pokud jde o Novák, tak s tím jsem mluvil jen jednou a krátce, ale dost mi o něm vyprávěl zase Franta, takže o jeho působení vím, ale také netuším, kde je mu konec.

05.07.2018 22:33:06R. L.
Poznal jsem osobně oba - František Venclovský mi předával diplom při plaveckém závodu s rozkoší přes Rozkoš. Měl velmi hezkou ženu a dceru, která plavala mimo soutěž a natřela to všem. Jana Nováka znám z jedné redakce. Dost mi vyprávěl o Frantovi a o překonání pak toho Bajkalu i o té krevní sraženině, že údajně umřel manželce v náručí, ale už nebylo pomoci. Honza Novák vedl dlouho v Braníku otužilce a v Praze se zúčastnil vždy plavání v ledové zimní Vltavě. Kde je mu konec dneska nevím. Honza mi umožnil asi padesát minut rozhovor spolu s ním a s Remkem, prvním českým kosmonautem... To už je ale včera, jak se říká...
02.07.2018 23:10:22kvaj
redaktor prózy

Děkuji ti taky, Přemku. Sportovec byl každým coulem a vlastencem také. S tím vojákem bych to tak nehrotil. :-) Určitě byl ale mimořádný člověk. Jemu podobný se těžko najde.

02.07.2018 23:07:28kvaj
redaktor prózy

To máš pravdu, Irenko, že s pomocí vůle jde mnoho. Vždy je však třeba uvážit, jestli cena, kterou na dosažení cíle musí člověk vynaložit, je tomu cíli úměrná. Franta byl sportovec, takže uměl trénovat a připravit se, a byl svým způsobem šťastný. On si například několik týdnů před nějakým výkonem pečlivě zapisoval, co a kdy jedl, kdy vstával, kdy a jak dlouho trénoval, jak se otužoval, kdy šel spát, a třeba když už byl na tom Bajkalu, tak i všechny teploty vzduchu, vody, jakým krémem v jakém množství se namazal, než šel plavat atd. 

Jednu knížečku o sobě dal dohromady sám, mám ji přímo od něj a jmenuje se La Manche - můj osud. Jenže to není žádná literatura ani publicistika. On byl, co se týká psaní, docela balvan. A věděl to, proto po mně chtěl, abych o něm něco napsal.

02.07.2018 16:42:07lastgasp

Jaroslave, díky za milou vzpomínku na příkladného sportovce, vojáka a úžasného člověka s touhou překonat sám sebe a proslavit svou vlast.

 

02.07.2018 14:31:19Gora
redaktor poezie a prózy

Na příkladu Venclovského zarputilého snažení je vidět, že skoro vše, co si umíníme, je dosažitelné.

Zajímavý článek. Škoda, že nedošlo na knihu, nikdy o Venclovském nebala žádná napsána?


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.