Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Let za jarem
datum / id04.07.2018 / 489098Vytisknout |
autorbixley
kategoriePohádky
zobrazeno41x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Jde o text zaslaný do literární soutěže Triumvirát - Zimní spánek 2018, téma Poslední položka seznamu



Z tohoto důvodu je text delší a členěný na podkapitoly

Let za jarem

Příprava na zimu

 

            Léto bylo u konce a ranní rosa už křečka Lukáše pěkně zábla do tlapek. Je na čase připravit se na zimu, pomyslel si.

            „Zuzanko,“ řekl jednou své věrné družce, „jdu shánět zrní, abychom v zimě neměli hlad.“

            „Dobře, Lukášku, já zatím přichystám naši spižírnu,“ souhlasila mladá paní křečková.

            Křeček Lukáš tedy opustil vyhřátou noru a vypravil se na pole. Procházel se mezi stébly obilí a jednotlivá zrníčka, která ležela na zemi, si cpal za své baňaté tváře.

            Najednou uslyšel podezřelé zvuky a zpozorněl. Že by tu byl další křeček? Opatrně vykoukl zpoza hroudy hlíny.

            Nebyl to křeček. Bylo to nějaké jiné stvoření a krmilo se vším, co našlo.

            „Co tady děláš?“ zeptal se křeček Lukáš trochu nedůvěřivě.

            „Nevidíšš? Mussím se vykrmit,“ zasyčelo to zvíře.

            „A kdo teda jsi?“ chtěl vědět Lukáš.

            „Já jsem ssyssel Jakub. A ty?“

            „Křeček Lukáš. Ale to mi teda vysvětli, Jakube, nemůžeš si zrní odnést domů jako já?“

            „Proč bych ssi je nossil domů? Já ssi musím na zimu udělat v břiše zásoby ssádla, abych mohl sspát a nemusel vsstávat.“

            „Ó, to já občas přes zimu vstanu a najím se,“ řekl křeček a slastně při té představě přivřel oči. „Jestli chceš, ukážu ti svou spižírnu.“

            „Tak jo,“ souhlasil sysel Jakub.

V tu chvíli uslyšeli velké funění a dupání. Řítil se k nim ježek Jaroslav vypasený jako kulička. „Slyšel jsem, pánové, co si povídáte. Já se taky musím na zimu vykrmit. Můžu se s váma kouknout na spižírnu?“

Lukáš je tedy oba zavedl ke své noře. Paní křečková vyhlédla ven a pozvala je dál. Sysel i ježek se nestačili divit. Křečkova nora byla hluboká a ve spižírně už byla velká hromada zrní. Chodby byly vystlané měkkou trávou, aby se křečkům dobře spalo.

            „To je úžassné,“ chválil jim příbytek sysel Jakub. „A teď sse pojďte podívat ke mně, bydlím koussek odtud.“

            A tak se pro změnu vypravili za Jakubem.

            „Nás bydlí v noře mnohem víc, abyssme se zahřáli,“ vysvětloval Jakub cestou.

            Opravdu. Jejich nora byla prostorná a nebyla tak hluboko. Spižírnu žádnou neměli.

            „A na zimu si ucpáváme východy, aby nám sem nefoukalo,“ doplnil Jakub.

            „A co ty, ježku, taky máš noru?“ chtěli vědět Lukáš s Jakubem.

            „Já žádnou noru nemám,“ zasmál se ježek Jaroslav. „Já si zalezu do hromady suchého listí, tam se smotám do klubíčka a hned usnu.“

            „Vidím tedy, že už jsme na zimu všichni dobře připravení a můžeme jít spát,“ usoudil křeček Lukáš. „Tak mě napadlo,“ co kdybychom si ještě před spaním udělali malou párty?“

            „To je sskvělý nápad,“ nadchl se sysel.

            A tak jednoho teplého podzimního dne křeček, sysel a ježek nanosili na louku samé dobroty. Večer se kolem svého papání sesedli a povídali si dlouhé příběhy.

„Navrhuji,“ řekl sysel Jakub nadšeně, „abyssme sse takhle sseššli, ažž se probudíme a osslavili příchod jara.“

To se křečkovi Lukášovi i ježkovi Jaroslavovi velice líbilo. A tak si ještě zazpívali písničku „Přijde jaro, přijde, bude zase máj“, popřáli si dobrou zimní noc, zalezli do svých teplých pelíšků a tvrdě usnuli.

 

 

Poslední položka seznamu

 

Křeček Lukáš se probral z tvrdého spánku. Pohlédl na Zuzanku, ale ta stočená do klubíčka zhluboka oddychovala.

Půjdu si dát něco na zub, napadlo ho. Cítil, jak mu kručí v břiše. Rozespale se protáhl a vyrazil ke spižírně. Po pár krocích se ale zarazil. Jako by slyšel nějaký hlas. Je to vůbec možné? Kdo se sem mohl dostat? Sysel má pravdu, že před zimou všechno ucpává. Po špičkách se připlížil ke dveřím a opatrně nahlédl dovnitř.

Na jeho zásobách zrní sedělo jakési křehké stvořeníčko v průsvitné bleděmodré sukýnce a s dlouhými plavými vlasy, na nose malé brejličky. Listovalo v nějakých lejstrech.

„Ano, ano, tady je to. Křeček Lukáš. Poslední položka seznamu,“ pravilo tenkým hláskem.

Křeček údivem otevřel pusu. On je poslední položka? A jakého seznamu?

„Neschovávej se, Lukáši, vím, že jsi tam!“ zapištělo stvoření.

Křeček tedy chtě nechtě vešel do spižírny a prohlížel si neznámou bytost. Ta si poposunula na nose brejličky a se zájmem na něho pohlédla.

„Vítám, tě, Lukáši.“

„Tak to snad ne,“ ohradil se křeček. „Doma jsem tady já. Nemusíš mě vítat. Kdo vůbec jsi?“

„Já jsem Pomněnková víla.“

„Pomněnková víla? A co tu děláš v zimě?“

„Vezmu tě na výlet za jarem.“

„To se ale vůbec nevyspím,“ protestoval křeček.

„Do večera budeme zpátky,“ uklidňovala ho víla svým pisklavým hláskem.

„Ale to musím vzít s sebou Zuzanku,“ vzpomněl si Lukáš.

„Zuzanku nemám na seznamu. Nech ji spát.“

„Ale jak k tomu Zuzanka přijde? Kdo dělá ty seznamy?“ zajímal se křeček. Trochu se ho to dotklo. Zuzanku měl moc rád.

„Seznamy dělá král Petrklíč První Překrásný, když to musíš vědět. Ten taky odemyká jaro.“

„Tak to se za ním vypravím a řeknu mu, jak je nespravedlivý,“ vedl si křeček svou.

Víla jen mávla rukou. Potom odložila brejličky do malé kabelky, vyndala z ní jakýsi dalekohled. Když se jím podívala na jednu stranu spižírny, stěna se hned rozestoupila a objevil se před nimi žebřík spletený ze stonků květin. Víla po něm začala stoupat nahoru na bílý obláček.

„Ale ten žebřík mě neunese,“ zlobil se opět křeček.

„Unese, neboj se. Nastup.“

Křeček Lukáš si tedy dodal odvahy a vylezl po žebříku na obláček, kde už pohodlně seděla Pomněnková víla. Do nadýchaného obláčku se vedle víly zabořil jako do peřin.

Brrr, to je zima, napadlo ho. Kam dohlédl, všude byl bílý sníh a z něj čouhaly jen špičky stromů. Snad opravdu s vílou letí za jarem a do tepla.

A skutečně. Čím déle letěli, tím silněji svítilo slunce a bylo tepleji, sníh mizel, až najednou pod nimi byla jen zelená tráva plná různobarevných květin a nádherných kvetoucích stromů. Lukáš se zhluboka nadechl té vůně.

„Už jsme tady,“ řekla víla a spustila květinový žebřík.

 

Nečekané setkání

 

Křeček Lukáš slezl po žebříku do krásně zelené trávy a zvědavě se rozhlédl. Kolem něj byla spousta roztodivných květin i tvorů. Ale jaké bylo jeho překvapení, když uviděl, že k němu běží sysel Jakub s ježkem Jaroslavem.

„Vy jste tu taky?“ ptal se nevěřícně.

Ale to už ho vítali nejen jeho kamarádi, ale i slečna krtková, která se jim představila jako Eliška, a myšák jménem Matěj. Ze stromu slezla veverka Bětka.

Nestačili se ani přivítat, když k nim přistoupila Pomněnková víla a oznámila:

„Král Petrklíč První vás již očekává. Následujte mě, prosím.“

A tak se všechna zvířátka vydala za vílou. Prošli velikou květinovou slavobránou z pomněnek, kopretin, fialek, pampelišek, sedmikrásek a sasanek a ocitli se ve velkém zeleném sále, kde seděl na sněženkovém trůně král Petrklíč. Všichni se mu uctivě uklonili.

„Milí tvorové, vítám vás v Zemi věčného jara. Jsem rád, že jste přijali mé pozvání. Každý rok zvu do své země vybrané hosty, kteří jsou přes zimu spoutáni zimním spánkem, aby si užili jarního sluníčka alespoň na jeden den. Hřejte se tedy na teplém slunci a pijte lahodný nektar z našich květin. Přeju vám krásný jarní den.“

„Děkujeme ti, králi,“ ujala se slova slečna Eliška. „Moc si tvé laskavosti vážíme. Ale řekni nám, jak se ti můžeme odměnit?“

Král Petrklíč První se usmál. „Mně je odměnou vaše přítomnost. Raduji se z vaší návštěvy.“

„Pane králi,“ osmělil se křeček Lukáš. „Chci se jen zeptat, proč jste nepozval moji družku Zuzanku? Byl bych opravdu rád, kdybych ji mohl vzít s sebou.“

Král Petrklíč posmutněl. „To je mi srdečně líto. Nevím, jakým nedopatřením k tomu došlo. Ale příště Zuzanku určitě pozvu. Dostane ode mne darem květinový věnec.“

Křečka Lukáše tato odpověď nesmírně potěšila. Zuzanka si to jistě zaslouží. A možná by jí mohl on sám, až se probudí ze zimního spánku, uvít věnec z pampelišek! To jí bude moc slušet.

Ze zadumání ho vytrhl ježek Jaroslav: „Pánové, máme teď jedinečnou příležitost udělat si naši jarní párty!“

To byla pravda. Našli si hezký prosluněný palouček poblíž malého jezírka a usadili se na velké listy pampelišek. Hned přiletěli čmeláci a nabízeli jim výborný nektar. Sysel Jakub utrhl květy tří fialových zvonků a otočil je tak, aby se z nich dalo pít. Každý zvonek naplnili čmeláci touto dobrotou.

„Vynikající!“ pozvedl svou číši do výšky ježek Jaroslav poté, co se napil.

„Sskutečně sskvělé!“ přidal se sysel Jakub.

Křeček Lukáš se chtěl taky připojit, ale už mu to nebylo dopřáno.

 

 

Zvonky

 

Lukáš jen otevřel ústa a najednou na sobě ucítil velikou tlapu. Že by kočka? Lekl se. Ale když pohlédl na konec této chlupaté pracky, uviděl odporný vrásčitý obličej se strniskem špinavých vousů.

„Tak vy budete ničit moje zvonky, žejo?!“ zařval ten tvor hlasem jako ze záhrobí. A hned na ně hodil síť jako na divoké šelmy a odtáhl je do tmavé houštiny.

„Kdo vlastně jsi?“ odvážil se pípnout ježek Jaroslav, naprosto nechápající, že se tento odpudivý tvor nebojí jeho bodlin a ani se o ně nepopíchal.

„Já jsem zvonkový skřet Garibald. Vypěstoval jsem si zvláštní masožravé zvonky a ty vás teď sežerou.“ Ukázal přitom na zvonky dvakrát vyšší než ty, které si utrhli. Obrovským rostlinám při pohledu na síť se zmítajícími se přáteli kapaly sliny v očekávání tučného sousta.

„To sse opovaž! My sse ssníst nedáme!“ zavolal sysel Jakub odvážně.

„Pche! Ještě se vás budu ptát, ne?“ mávl skřet opovržlivě rukou. Potom se obrátil ke zvonkům: „To budete mít dobrej oběd, kluci!“   

Jeden ze zvonků natáhl stonek, aby na oběd lépe viděl.

Tak já nakonec budu sežrán nějakou kytkou, pomyslel si křeček. A v tu chvíli se tiše zaradoval, že nevzal Zuzanku na výlet.

Vtom se však stalo něco, co nikdo z nich nečekal. Přihopkala veverka Bětka a s ní přiběhl myšák Matěj. Oba byli vyzbrojeni ostrými meči.

„Okamžitě je pusť!“ vykřikl myšák přísně a namířil meč na zlého Garibalda.

„Tebe se tak budu bát, myšáčku hlupáčku,“ udělal Garibald obličej a chtěl mu meč vytrhnout.

Ale Matěj se nedal. Statečně se s Garibaldem o meč přetahoval. Bětka mezitím píchla svým mečem Garibalda do zadku.

„Áúúú!“ zařval Garibald, pustil meč a svalil se do trávy.

„Honem, Matěji,“ volala veverka Bětka a oba utíkali vysvobodit své přátele ze sítě.

Garibald se ale náhle vztyčil a běžel jim v tom zabránit. Bětka rychle roztáhla síť, zatímco Matěj se snažil Garibaldovi podrazit nohy.

„Vylezte a utíkejte!“ vykřikla Bětka a před Garibaldem, který se začal ohánět odhozeným mečem, vyšplhala na strom. Myšák Matěj popadl druhý meč a začal s Garibaldem šermovat. Toho využili naši tři přátelé. Bleskurychle vylezli ze sítě a dali se na úprk.

Myšák Matěj bojoval statečně, ale Garibald byl silnější. Neustále dělal na myšáka výpady, kterým Matěj ze všech sil mrštně uhýbal. Když to Bětka ze stromu viděla, začala na Garibalda házet šišky. Měla dobrou trefu. Jednou mu zasáhla ruku s mečem a jednou hlavu. Potom mu na krku a na ramenou přistálo několik dalších šišek. Skřet Garibald se zapotácel, ale stále mířil mečem na Matěje. Co teď? přemýšlela horečně Bětka. Obhlížela celý strom, zda najde další šišku, ale nikde nic. Vida, tamhle je uschlá větev. Bětka slezla dolů, ulomila ji a hodila Garibaldovi na hlavu. Ten se konečně skácel k zemi a zřejmě ztratil vědomí.

 

 

Co se skrývá v houštině?

 

Naši tři přátelé utíkali pryč, co jim nohy stačily. Představa, že by je skřet zase dostihl, je děsila. Dohopkovala k nim i veverka Bětka.

„Kamarádi, nebojte se, hodila jsem na něj těžkou větev, určitě je v bezvědomí.“

Ježek, sysel i křeček si rázem oddechli. Ale přesto běželi dál, následováni Bětkou a Matějem. Stále se prodírali houštinami a snažili se dostat na nějaké volné prostranství. Ale místo prosluněného paloučku najednou vběhli do jakéhosi temného tunelu. Chtěli ho proběhnout na druhou stranu, ale dostali se do spleti chodeb, až uvízli v prostorné tmavé místnosti, ve které se náhle cosi pohnulo.

„Ssss, kdo mě to budí?“ ozval se hluboký hlas.

Všem se v tu chvíli málem zastavilo srdce.

„To je od vás hezké, že jste se přišli nechat sníst,“ pravil opět hlas s uspokojením.

Ve tmě zvíře nebylo vidět, ale muselo být hodně velké. Najednou je začalo ohmatávat svým rozeklaným jazykem.

Rozeklaný jazyk? Uvědomil si křeček Lukáš. To musí být nějaký plaz! S hrůzou si představil, jak ho obrovský had za živa polyká a on postupuje útrobami do jeho žaludku.

Vtom had zažehl velkou louč. Místnost se osvětlila a všichni teď uviděli šupinatého plaza v celé jeho kráse.

„Vítejte,“ řekl s přimhouřenýma očima a mlsně pohyboval jazykem zleva doprava.

Chvíli si je soustředěně prohlížel.

„Tak nejprve bych si s dovolením dal toho myšáka jako předkrm,“ oznámil stručně.

Myšák Matěj se roztřásl jako sulc. Křeček Lukáš se začal rozhlížet, zda tam není nějaký předmět, kterým by hada praštil po hlavě. Co kdyby na něj vzal louč? Jak na ni had bude reagovat?

„Vím, na co myslíš,“ zasyčel had nevrle.

On mi čte myšlenky, lekl se křeček Lukáš. Od té chvíle se bál nejen pohnout, ale i myslet.

Had se posunul blíže k myšákovi. V tom už byla malá dušička.

Něco se musí stát, říkal si křeček. A stalo se. Strop místnosti se začal trhat, díra v něm se postupně zvětšovala, až bylo vidět ven. Ve stropním otvoru se objevila hlava slečny krtkové Elišky.

„Vylezte na žebřík!“ zavolala a spustila dolů známé spletené stonky, po kterých Lukáš lezl už na obláček.

Had se nervózně zavrtěl.

„Tak to v žádném případě!“ zařval a snažil se tlamou uchvátit žebřík.

Sysel Jakub honem popadl louč a začal jí mávat hadovi před tlamou. Had se po louči ohnal a křeček, sysel i myšák spěchali k žebříku. Aby se na ně had znovu nevrhl, ježek Jaroslav nastražil své bodliny a píchal hada po celém těle, zatímco veverka Bětka používala své hlodavé zuby. Had zasténal bolestí a zůstal na chvíli nehybně ležet. Když se první tři dostali nahoru, Bětka s Jaroslavem honem běželi k žebříku, který slečna krtková opět spustila. Had se ovšem znovu vzchopil a otevřel tlamu dokořán. Naštěstí vyšplhali nahoru těsně před tím, než je had stihl kousnout svým jedovým zubem.

 

 

A co párty?

 

            Všichni se teď vydali podzemními cestičkami, které vyhrabala slečna krtková Eliška, co nejdál od nebezpečného hada a jeho skrýše. Vylezli na palouček a utíkali dál směrem k zahradě krále Petrklíče Prvního.

            Pomněnková víla jim šla vstříc: „Pana krále velice mrzí, že jste se dostali do takového nebezpečí, ale problém je v tom, že jste se příliš vzdálili z jím chráněného území. Zůstaňte v tomto prostoru, tady se vám nemůže nic stát.“

            „Ale na to nás měl někdo upozornit,“ řekl křeček Lukáš mrzutě.

            „Vykašššli sse na to,“ chlácholil ho sysel Jakub.

            Ale teď si opravdu mohli užívat. K dispozici měli květinové houpačky a spoustu dalších atrakcí.

Křeček Lukáš běžel k jedné z houpaček. Byly to dvě mladé větvičky spletené do sedátka.  Ale sysel Jakub měl jiný nápad. „Já jdu na skákadlo.“

Skákadlem myslel soustavu drobných větviček, po kterých se skákalo. Mladé větve dobře pérovaly.

„Pánové, pojďte sem, to je paráda!“ volal nadšeně sysel.

„Já mám jinej nápad,“ řekl ježek Jaroslav.  S potěšením se vrhl na zkypřený kousek půdy, kde se to hemžilo žížalami a drobnými broučky.

„To je něco pro mě!“ radoval se a pochutnával si.

„Nějaké zrní by tu nebylo?“ pohladil si křeček Lukáš kručící břicho.

„Pojďte do sálu pana krále Petrklíče, blíží se závěrečný tanec!“ zvala je Pomněnková víla.

A tak se všichni hrnuli do velkého zeleného sálu, kde je původně pan král přivítal.

„Než se budeme věnovat tanci, nabízím vám ochutnávku vůní,“ řekl král Petrklíč první s úsměvem.

„To si dám,“ těšil se ježek Jaroslav, který se broučků a žížal nacpal tak, že sotva pletl nohama.

A opět přiletěli čmeláci s okvětními lístky různých květin  a předkládali všem účastníkům k očichání.

„Nádhera!“ přivírala slečna krtková oči a opájela se vůněmi.

„Milí přátelé, a nyní následuje hostina,“ oznámil král Petrklíč ještě slavnostnějším hlasem.

Do velkého zeleného sálu nato vběhla spousta drobných hlodavců a přinášela různé dobroty.

Hladový křeček Lukáš užuž chtěl něco ochutnat, když vtom se opět stalo něco, co nikdo nepředpokládal.

K zemi se snesl obrovský orel a vzal do drápů myšáka Matěje.  A hned zase vzlétl do výšky a zmizel.

Všichni vyděšeně vykřikli. Co teď? Musejí myšáka Matěje zachránit!

 

 

Dobrý nápad

 

Ale jak bojovat s orlem? Určitě myšáka zanesl do svého hnízda někde na skále. Tam se nikdo nedostane!

„My ho zachráníme!“ zavolaly včelky s připravenými žihadly.

„My taky!“ přidal se roj vos.

A hned vzlétly do výšky a letěly směrem, kam zmizel orel s myšákem Matějem. Ostatním nezbylo než čekat, jak to dopadne.

Včely a vosy už letěly velmi vysoko a zlověstně bzučely. Orel byl ve velké dálce a zdálo se, že za chvíli chce slétnout ke svému příbytku.

První včelka Amálka ho bedlivě sledovala a neomylně vedla své družky vpřed k orlímu hnízdu.

Mezitím se už orel s myšákem v zobáku snesl k svým potomkům.

„Podívejte, děti, co jsem vám přinesl. To bude dobrůtka!“

„Jé, ten je krásný!“ zaradovala se jedna malá orlice. „my si s ním budeme hrát, jo?“

„Jů, to je dobrej nápad!“ řekl další malý orlík.

„Jak se jmenuješ?“ vyzvídal třetí.

„Tak dost!“ rozzlobil se orel.“Donesl jsem vám jídlo. To není na hraní.“

„Když on je tak roztomiloučkej!“ rozplývala se orlice.

Ale v tu chvíli přilétly včelky a vosy a začaly velkého orla píchat. Ten se jim snažil uletět, ale vždycky mu nějaká bodavá mrška byla nablízku.

„My ho nesežerem!“ volal orel zoufale, aby se zachránil. „Dětem se líbí!“

„To je dobře,“ zabzučela včelka Amálka a pokynula ostatním, aby toho už nechaly.

„A teď myšáka Matěje odneseš tam, kde jsi ho vzal,“ poručila orlovi.

„Tak mě bude poroučet nějaká včela, jo?“ zasmál se orel.

„Jestli se ti to píchání líbilo, můžeme v tom pokračovat,“ varovala ho Amálka.

Orel se zamračil. „A co kdybych tě spolkl?“

„Tak to zkus, nechytíš mě,“ smála se Amálka.

Když viděl, že nic nezmůže, orel těžce vzdychl, vzal opět myšáka do zobáku a letěl zpátky na louku.

„Tatííí, nechej nám ho tadýý!“ volali za ním orlíci.

Orel myšáka Matěje na louce jen nedbale pohodil a hned odletěl, aby ho zas ten protivný hmyz nepopíchal.

„To jsem rád, že to dobře dopadlo,“ řekl král Petrklíč s úlevou. „Moc vám děkuju, včelky a vosy. Ale slunce se už nachyluje k západu, naši přátelé by se měli připravit na zpáteční cestu.“

„To je pravda,“ přidala se Pomněnková víla a ukázala na nejbližší obláček.

 

 

Cesta domů

 

Na pokyn Pomněnkové víly se obláček snesl téměř k zemi, aby na něj mohla víla s křečkem Lukášem nastoupit.

„Ale co moji kamarádi?“ zajímal se křeček.

„Neboj se, ti poletí na jiných obláčcích se Sněženkovou a Sedmikrásovou vílou. Nastup.“

A tak křeček Lukáš opět vylezl po květinovém žebříku. Lehl si do měkkého obláčku a těšil se na cestu. Když vzlétli, uviděl na dalších obláčcích své přátele.

„Ahoj, klucííí!“ volal nadšeně. Hned mu zamávali.

Za letu se kochal krásnou jarní krajinou a nastavoval tvář teplým slunečním paprskům. Postupně však bylo chladněji a chladněji, potom křeček pod sebou uviděl bílé pláně a stromy s čepicemi sněhu. Rozklepal se zimou. Už aby byl ve své teplé noře!

Najednou k jeho radosti víla zavolala:

„Podívej, už jsme tady!“

Křeček Lukáš pohlédl dolů. Opravdu, to je jeho nora! Určitě už na něj Zuzanka čeká a dělá si o něj starosti. Teď už vůbec nepotřeboval jaro. Honem slezl po žebříku do závějí sněhu.

„Moc ti děkuju, Pomněnková vílo. Bylo to krásné, i když občas dobrodružné a nebezpečné.“

„Taky jsem tě ráda poznala, Lukáši. Všechno jsi to zvládl na jedničku. Příště určitě pozveme i tvou Zuzanku.“

„To bude príma!“ zavolal Lukáš, zamával víle a utíkal se schovat do nory.

Zuzanka k jeho milému překvapení stále chrupala hlubokým spánkem. Lukáš se k ní láskyplně přitulil.

„Co je?“ zabroukala Zuzanka ze spaní.

„Ále nic, jen jsem si byl zobnout zrní. Spinkej.“

Zuzanka se otočila k Lukášovi a objala ho packami kolem krku. Lukáš ji pohladil. Chvíli ji ještě zamilovaně pozoroval, ale pak se mu začaly klížit oči a blaženě usnul. Zdálo se mu, jak Zuzance plete věnec z pampelišek...

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

05.07.2018 16:20:12bixley

Moc díky, Kočkodane. A svou Zuzanku za mne pohlaď. (Smajlík dvakrát mrkací).

05.07.2018 15:58:29Kočkodan
Na tomto „miniaturním“ dílku se málem zavařila moje jmenovkyně křečkovy partnerky (Zuzana =můj počítačový hlas). Ale přežila. A já také. (smajlík mrknuvší horní tečkou)

(Snad nebudu poslední položkou na seznamu komentujících čtenářů. )
05.07.2018 11:02:21bixley

Lastgaspe, uzávěrka už byla, dokonce vyhodnocení. Napsali mi, že je to skvělá pohádka, ale jen pro děti, ne pro dospělé, jak bylo v zadání. Měla to být totiž pohádková fantasy. Takže žánr jsem nesplnila, ale jinak se líbilo, což mě těší.

05.07.2018 10:08:23lastgasp

Brilantní, překvapivý příběh, s kterým v soutěži určitě uspěješ. Večerníčkový styl se k "Poslední položce seznamu" dobře hodí. Já se pokoušel na dané téma vstoupit do antiky nabo alchymie, zatím bez úspěchu. Kdy je uzávěrka?

 

04.07.2018 09:50:06bixley

Díky moc, nevím, co bych ještě dodala. Potěšilo mě to. :-)

04.07.2018 09:46:50Gora
redaktor poezie a prózy

Zažila jsem parádní dobrodružství s tvými zvířátky, bixley...

Podařilo se ti v pohádce vylíčit styl života jednotlivých druhů zvířat, také na způsob jejich obrany, pokud je někdo napadne, dala jsi do příběhu přátelského ducha a vlídnost,humor, nadsázku a také dobrý konec...

Možná bych ještě zvážila poslední - orlí - kapitolku, myslím, že těch bojů už předtím bylo dost, ale zdá se mi to celé moc dobré, Andersenko:-))


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.