Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
PORNOGRAFIE 9
datum / id04.07.2018 / 489109Vytisknout |
autorludvik.toman
kategorieOstatní nezařaditelné
zobrazeno59x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
PORNOGRAFIE 9

BARNA BOROZAN (2)

 

(Postupně, postupně den po dni sem přidávanými obrazy, vznikající filmová povídka – podle pravidla Davida Lynche, jež zní: Sestav 150 obrazů, různě je mezi sebou zamíchej. A dostaneš film.)

 

Příběh sám se okrajově týká jednotlivostí souvisejících s procesem s protistátní skupinou Jan Novosad a spol., jejíž vyšetřovací spisy jsou k dispozici na CD v pražském Archivu bezpečnostních složek – celý komplet za asi korun 240.

Jsem pouze zvědav, kdo mi jej ve prospěch tohoto psaní opatří.

Sám totiž z jednoho dobrého důvodu, vztahujícího se k podzimu vítězného roku 1948, tuhle maličkost provést nemohu.

 

 

OBRAZ 8.

 

Samozřejmě že bych i já svedl napsat jakousi scénu ve stylu bonga-bonga.

Tady jakousi pralesní noční pasáž dějící se někde v Africe, v níž až do úplného konce jacísi bílí násilníci s pomocí psů, ohňů a sítí loví domorodce, úplně stejně jako jindy podnikají za dnů třeba vůči stádům pasoucích se antilop kudu.

I v této scéně nejsou dialogy až zas tak potřebné, stačily by jenom duté zvuky kalebasů, štěkotů psů a zmnožených řevů pokynů, jimiž se noční lovci domlouvají mezi sebou.

Psát tenhle nápad, jeví se, že nic snadnějšího, vždyť účelu by vyhověl první lepší tamní lesík za chýšemi – ale cestovat s celým štábem a jeho vercajkem takovou dálku jen kvůli pouhé výsledné dějové minutě, ne, takové nadbytečné náklady si žádný český film nemůže dovolit.

Ledaže bych v příštích pokračováních napsal ještě dva tři kousky vyžadující naprosto ústrojně reálie odkudsi z domorodě afrického exteriérového prostředí.

 

OBRAZ 9.

 

Zatímco scény prvorepublikové se píší skvěle!

Zejména kvůli těm různorodým kloboukům na hlavách dam, též pánů, včetně toho redaktora, který se zrovna vyptává toho kohosi, který se zrovna vrátil sem na holešovské letiště z daleké africké cesty.

Takže může vykládat, jak tam kdesi v Africe ve jménu firmy Baťa pořídil. Co všechno zařídil, včetně toho, že tady zde příštího Baťova Mladého muže, představuje černocha Barnu Borozana, vykoupil za peníze svoje i Baťovy firmy z jakéhosi nevolnictví.

Přece my, Baťovci,“ naparuje se sympatičností, který se všem přítomným zamlouvá, „Nejsme v takové věci o nic horší nežli třeba ten slavný cestovatel doktor Emil Holub, který si z jedné z jeho afrických cest přivezl tenkrát do Čech černošské děvče, aby mu dal vzdělání. Přece my tady na Moravě, a zejména u nás, tady v našem Zlíně, nejsme o nic horší, takže i tady tenhle sympatický černý kluk, začne u nás hned od zítřka chodit do školy!“

Budeš se, Barno, mezi námi vzdělávat na ševce jako každý jiný z nás!“

Společnost nadšeně zatleská, řečník, který se jmenuje Jan Novosad, a bude v březnu roku 1958 souzen s celou protistátní skupinou, srdečný aplaus v nejlepším přeruší rozmáchlým pokynem ruky, aby dodal: „A pokud kdo chce tady o mládenci nebo té mé celé výpravě vědět víc, tady pán redaktor už začerstva chystá velký článek do našich baťovských novin. … Tak se čiňte, pane redaktore, sám se už na vaši mimořádnou reportáž těším, jak i všichni tady kolem. Jen si vás ještě dovolím poprosit o fotečku.“

K níž ihned naaranžuje sebe i černošského mládence Barnu Borozana, též i svou dychtivě pohlednou manželku taktéž i se dvěmi dětmi dostavivší se v klobouku.

 

OBRAZ 10.

 

Odkud cosi takového máte? … To je přece naprostý nesmysl,“ ohražuje se dotčeně historik dnešního zlínského muzea v jeho kanceláři: „Až na toho černocha to všechno sedí, jenomže on je naprostý výmysl!“

Prostory dnešního muzea se nacházejí v jedné z budov dávného Baťova výrobního areálu, a co se týče knihovny sídlící o budovu vedle, moje matka, kdyby žila, jako bývalá Mladá Baťova žena by si jistě vzpomenula, že zde, ve druhém patře kompletovala u pásu dámské střevíce, zatímco občas sem z chodby dvojdílnými plechovými dveřmi pokaždé nějak neukázněně nakouknul jeden z Baťových Mladých mužů, pozdější veleúspěšný olympionik Emil Zátopek.

S nímž občas dole na hřišti běhával i černoch Barna Borozan, který ve stylu připomínajícím stepní běh antilopy kudu příštího olypijského nositele v cílových rovinkách škvárové dráhy zcela snadno porážel.

A pokud snad kdo nevěří zrovna téhle maličkosti, tak pravím, že záznam jedné této rarity se zachoval jako osmičkový dokumentární film ve sbírce jednoho sběratele z Bystřice pod Hostýnem.

Já ještě ne, ale popisované viděl pan doktor Taussig z pražského filmového archivu, a kdyby žil, určitě by mou předešlou odbočku v plném rozsahu věrohodnosti potvrdil.

 

Prostě jste naletěl! O čemsi takovém nemáme v našich muzejních fondech jediného dokladu!“

Ale já přece tu zprávu o černochu Borozanovi četl ve zlínských okresních novinách.“

Ve kterých, prosím vááás?“

V těch, co se jmenovaly Naše Pravda!“

Ze kterého roku?“

Z března osmasedmdesátého.“

Vyšlo to den před aprílem, že ano?“

V souvislosti se soudem protistátní skupiny Novosad a spol.“

Z takového kalibru ovšem doposavad jízlivě ironický historik zlínského muzea údivem oněmí.

 

Zajímal jste se v archivu?“

Nemají nic jako tady. Dokonce ani předválečné zlínské policejní přihlášky se nedochovaly.“

Ptal jste se na magistrátu?“

Na pobytovce vám s ohledem na čtyři zákony zamezující svobodný přístup k informacím neřeknou nic.“

 

OBRAZ 11.

 

Když člověk opravdu píše, dějou se mu věci.

Jako třeba včera mi.

V souvislosti s tamtou zmínkou o Emilu Zátopkovi, když se mi ještě hned v průběhu jejího dění vybavila scéna podobná obsažena v jednom filmu s Tomem Hanksem – ale nic mě nenutilo pokračovat v tomto podnětu dál.

Proto jsem se včera v tamté chvíli nastalé paralelity jenom pouze usmál, jako že si uvědomuji, že cosi je – dneska ráno někdy po páté mi došlo, že vlastně píšu a namáhám se, aniž jsem vlastně sledován filmovými diváky.

Publikuji současně tento postupně vznikající text tady na internetu na dvou místech, a dvoje vstupní počítadla mi tak oznamují, že se s tímto včerejším pokračováním setkalo, třeba jen letmo, asi tucet návštěvníků, a ono, ejhle, ani jediný z nich ihned nezavyl, že tu klohním cosi jako plagiát, že kohosi kopíruju, a tak dál.

V tomto případě jsem takový důvod neměl, sledoval jsem cosi jiného – kteréžto mě ovšem asi za půlhodinu dovedlo k jinému zase plagiátu, u něhož se ale zastavím, a v mém textu jej jako celou scénu použiju, každý přece zná jeden z filmu Woody Allena, který se jmenuje Banáni.

A jeho průběhu se objeví vůči dosavadnímu ději zcela excentrická scénka, v nímž otec s matkou hlavního protagonisty, oba se škraboškami Groucha Marxe na obličejích, to proto, aby je nepoznali lidé ze sousedství, jak se stydí, hořekují a lamentují nad stále dalšími a dalšími nezdary jejich syna.

 

Vyplynulo mi samo od sebe, aniž jsem hledal nebo mínil, ale najednou jsem včera před obědem zcela jasně slyšel cosi jako rodiče moje, sice už stařičké, avšak matku v mladistvém baťovském klobouku a otce v brigadýrce čiperného staršiny SNB, jak zřejmě kdesi v nebi obdobně lamentují nade mnou s nataženými celohlavovými maskami teď už přímo dvou žlutých banánů.

Film obecně vždycky nějakého komentátora nebo vypravěče potřebuje, proto jsem shovívavý v souvislosti s objevením se těch dvou mých – ostatně příběh sám pojednává o komsi, který zřejmě vznikl jako ideologická novinová fikce, a ještě, a to je důležité: těch všech obrazů mohu přece postupně napsat více nežli potřebných 150, a ty nepotřebné pak škrtnout.

 

Ale ty později jsoucí k ničemu mi ale mezitím mohou dopomoci k rozjezdu nebo vyvolání obrazů pro příběh podstatných, které by se mi jinak nezjevily anebo nenastaly – a po takovémto kázání se teď pár minut po šesté dojdu oblíknout a obout, abych vyrazil na jakousi tu mou ranní míli vysloužilého anglického plukovníka, poněvadž jsem sám zvědav, jakou to slovo (Ludwigu Wittgensteine!!!) bude mít dneska doopravdy vzdálenost.

 

Slovo je snad fyzicky měřitelnou vzdáleností???????????????

Abych si tu celoobličejovou banánovou masku nasadil snad sám!!!!!!

 

Takže jsem po půldruhé hodině zase zpátky a dopíšu, že dnešní moje míle byla o pár set metrů delší nežli předevčírem, a kdyby na mém místě teď tu byl dávný spolužák Vila Potůček, tak by určitě po jeho zvyku shrnul, že se mu běželo v tom uchrchlaném uhelném smogu, jak kdyby kopal krev.

 

Jen se na nás podívej, jak jsme tady v nebi dopadli. … Kdybych ještě žila, styděla bych se kvůli takovému synovi vyjít na ulici.“

Co sis vychovala, tak se ti odvděčil. A tady z té výšky s tím teď už nic nenaděláš.“

A tys ho snad nevychovával taky? To asi má po kom, to jeho věčné pobíhání po úřadech? A to jeho pořád vyptávání, no tak, tak mi řekni, kdo tady z nás dvou byl celý život policajt?“

S těmi jeho vlastnostmi to máš jako tady v křížovce. Máš doposud třeba jen pouze čtyři písmena. Ale to potřebné páté se ti pokaždé objeví už nějak samo. Buď se sezhora dolů zkřižuje – anebo ti nějak dojde bez práce. … Já ho přece nemoh pořád řezat služebním pendrekem.“

Kdybys mu býval dával občas větší dávky, mohl se teď živit něčím jiným. … Třeba by byl doktorem. … A on se zatím stará o kohosi, který nikdy nebyl než v jednom novinovém článku. … Posloucháš mě vůbec? Slyšíš, že říkám, že třeba doktorem?“

To víš, že tě poslouchám. … Celou dobu. … Nevíš náhodou, jak se tady řekne žížala na sedm?“

 

OBRAZ 12.

 

Jako bychom jednu z minulých scén nedokončili.

Velkocukrář Malota tentokrát s uvázanou červenomodrobílou kravatou sleduje, s jakou drze bezohlednou hulvátskou namyšleností se němečtí vojáci chovají k jeho černošskému zaměstnanci.

Jen pouze k doplnění nabádám, abyste si povšimli všech těch známek v interiéru cukrárny, které záměrným zvýrazněním připomínají ikonografii první republiky.

Červenomodrobílé kytičky ve vázičkách uprostřed všech stolků, vzorky lvíčků na tapetě na zdi, někomu se možná vybaví ještě nějaká podobná nenápadně decentní nápověď svéřepě tichého protestu.

 

OBRAZ 13.

 

Večer potom v provozním zákulisí cukrárny rozpřádá pan Malota s Barnou Borozanem tu nejzásadněji možnou řeč.

Měl by ses vrátit, Borozane. Tam k vám. Tady budou už brzo pro takové jak ty koncentrační tábory. Jaké už oni mají pro židy tam u nich v Německu. Naštěstí mezi zaměstnanci nemám žida ani jednoho. A to neříkám proto, že bych proti židům něco měl. Pro mě je host jako host. Člověk jako člověk. Jenom tamty Němce v uniformách mám v poslední době rád nějak míň.“

U nás bílí mají černé za ploty taky. Moc bych si nepomoh.“

Tak zkus zůstat ve Francii. Tam se snad Němci neodváží.“

To je taky těžký. Mám tu kluka. A ona Anežka taky odsud nikam nechce.“

Odjeď na zkoušku sám. A když se tam uchytíš, já ji potom pošlu hned prvním rychlíkem za tebou.“

 

Nějaké peníze ti pro začátek dám. Pas a vízum vyřídíme. … Doposud ještě známé na úřadech mám. … Ale jak dlouho ještě, to už nevím.“

Děkuji za nabídku, pane Maloto. Neodmítám. Ale ještě si to musím nechat projít hlavou.“

 

Zítra vám řeknu. Poradím se večer s Anežkou.“

Buď si jist, že za svým slovem vždycky stojím,“ uzavře hovor pan Malota a nabídne černochovi svoji bílou pravici.

Černoch Barna Borozan svému dosavadnímu zaměstnavateli naprosto stejným pohybem oplatí.

 

. . .

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.