Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Když jsem byl malým pasáčkem - Dědeček
datum / id04.07.2018 / 489123Vytisknout |
autorOskar Koblížek
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno34x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

   Dodnes jsem se nedozvěděl jak, ale ocitl se v malé vesničce na Vysočině se svou chápající ženou a desetiletou dcerou, mojí maminkou. Použil část svých naspořených zlaťoušků a zakoupil malý domek s velkou stodolou a chlívem. Tvářil se jako tajemný chlapík z města a nakoupil od starousedlíků drůbež, pár králíků a kozu. Tím povzbudil místní vesnickou ekonomiku

Když jsem byl malým pasáčkem - Dědeček

   DĚDEČEK

 

   Můj děda z maminčiny strany byl taky pěknej čípek.

   Tato věta patří spíš těm, kteří nějaký čas sledovali mého strýce Věrka. Ti, kteří o Věrkovi nikdy neslyšeli, nechť vynechají slůvko taky.

   Po válce měl obchod s metrovým zbožím kdesi v Úštěku. Na stěnách mu tam visely v rolích roztodivné látky nejrůznějších barev a vzorů. Chodily za ním dámy a paničky různého vzezření i ražení. Scházely se u něj švadleny, různé švadleny co si na švadleny jenom hrály i obyčejné ženy v domácnosti s touhou něco šít. Při vstupu do obchodu se uchichotávaly pod vítajícím zvonečkem z mosazi a říkaly „Dobrý den, pane Františku, copak tu dnes máte nového“ a nebo „Grüß Gott , herr František, was du mir heute bieten?“, nebo tak nějak, to když se zapomněly a pak před ústy mávaly rukou jakoby odháněly ta slova někam hodně daleko. Nejlépe až do Němec. Dědeček si při tom o nich myslel své a lichotivé to rozhodně nijak nebylo. Byly to však peníze, které za ním dokráčely až domů a tak mlčel a dělal, že to neslyšel. Občas zavtipkoval na stejnou notu a ony se na něj za to vděčně usmívaly a dělaly oči. Pokud zboží na krámě nebylo zrovna to pravé ořechové a zákaznice začaly pošilhávat po východu a naproti přes ulici ke kavárně, probudil se v něm pravý obchodní duch.  Dědeček okamžitě začal chodit do skladu a zpět a do skladu a zpět a připomínal velké orosené kyvadlo. Nosil textil na ukázku položený přes ramena a připomínal trochu mravenečka v lese. Občas něco nerozbitného těmi kousky shodil, aby byla legrace a paninkám se to líbilo. Rozesmáté zákaznice se pak těmi látkami přebíraly, klábosily nad materiálem a jeho kvalitou, zhluboka se nakláněly nad metráží a to se zase líbilo dědečkovi. Dělaly ach anebo das nein a když občas sáhnul i „pod pult“, chytaly se srdce a mávaly před sebou krajkovými kapesníčky, jakože z toho rozrušení snad omdlí. Děda se u toho potutelně usmíval, těkal očima z jedné zákaznice na druhou a dělal, jako by vytáhl na boží světlo bůhvíco. Leckteré nešetřily kritikou a jiné zase chválily. Oboje však následně šily po nocích úžasné věci, neboť tenkrát se ještě hodně šilo doma a dokonce je to snad i bavilo.

   A dědeček ty dámy do těch látek obaloval před zrcadly, aby si dobře prohlédly, jak jim to v koncovce bude slušet. Dámám to očividně dělalo dobře, chichotaly se a dělaly různé fórky. Když byly paničky nerozhodné, obalil je těsněji, aby tak vynikly jejich přednosti a ony se pak viděly krásné a neodolatelné. Pokud nerozhodnost stoupala, obepínal je stále těsněji, což dost nelibě nesla babička a po dámách vrhala škaredé podezřívavé pohledy a v ruce pevně svírala dlouhé krejčovské nůžky Solingen a významně poťukávala dřevěným metrem do pultu. Po nějakém čase ale s úlevou zjistila, že dědeček není zrovna mužem činu a bezmezně miluje jen ji. Nakonec mu dopřála trochu toho povyražení s omotáváním a o tom, že by si dědeček při ukázkách ani trošku nesáhl si vůbec iluze nedělala. Pochopila však, že právě tohle dědečkovo škádlení jim nakonec přivádí klientelu a odcházela nahoru raději dělat účetnictví nebo něco uvařit, aby se na to nemusela dívat. On  pak dál rozehrával to svoje malé divadýlko a neskutečně se tím bavil. Dědečkův obchod nebyl něčím, co by mu vydělávalo miliony, ale byl to zdroj příjmu. Rodina měla na slušný život a dědeček nenápadně ještě spořil na horší časy. Když potom soudruzi po čtyřicátém osmém roce začali živnostníky vyvlastňovat a ty úplně malé likvidovat konkurencí obchodních domů, začal pomalu jeho okouzlující úsměv blednout. Když mu byl pak obchod odebrán i s patentkami a perleťovými knoflíky, které tolik miloval, vycítil, že je zle. Mohl sice ještě nějaký čas obývat byt v patře, ale těšilo ho to jen pramálo. Každé sejití schodů a proplutí kolem zvonku na dveřích jeho milovaného krámku mu působilo natolik trýznivou bolest, že se nakonec rozhodl svůj Úštěk opustit a odstěhovat se hodně daleko, až kamsi na Vysočinu. Tady byl od svých vzpomínek co nejdál.

   Dodnes jsem se nedozvěděl jak, ale ocitl se v malé vesničce na Vysočině se svou chápající ženou a desetiletou dcerou, mojí maminkou. Použil část svých naspořených zlaťoušků a zakoupil malý domek s velkou stodolou a chlívem. Tvářil se jako tajemný chlapík z města a nakoupil od starousedlíků drůbež, pár králíků a kozu. Tím povzbudil místní vesnickou ekonomiku, ale s domorodci se nijak zvlášť nestýkal. Momentálně měl všechno, co potřeboval. Milující a hodnou ženu, která se konečně zbavila protivných a upištěných ženštin, které se lacině dědečkovi podbízely. Malou roztomilou husopasku a kozopasku a později při koupi kravičky i malou kovbojku, která se ve škole učila chvalitebně a z „chování“ měla vždy výbornou. V záložně měl pak dostatečný obnos na slušný život a nutno podotknout, že na slušnější život než mnozí okolo něj a to na několik let. Styky s okolím omezil na nezbytně nutné a na pozdrav. Chodil v lepších šatech, které si nechal ušít ještě z vlastního a tvářil se jako tajemný hrad v Karpatech.

   To všechno mu vydrželo až do 29. května 1953, kdy ho pan prezident Zápotocký ubezpečil, že česká koruna je pevná a hned na druhý den zjistil, že o všechny úspory přišel. Dědeček pak několik dní plakal. Chodil bezduše domem a schraňoval různé provazy, co se v domě ledabyle povalovaly a smotával je do úhledných svazků s podivným výrazem ve tváři. Bloudil po dvoře a plival na zem. Nadával psovi a vyhnal kočku z domu. Prolézal po půdě a významně poklepával na hambalky. Působil zádumčivě a odhadoval kolik asi unesou.

   Vážil 75 kilogramů...

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

05.07.2018 09:20:36revírník

Moc rád.

05.07.2018 08:22:40Oskar Koblížek

Já ti moc děkuju, Revírníku. Nečekal jsem, že by se k tomu někdo ještě vrátil. Udělal jsi mi hezký den. :-)

05.07.2018 06:32:36revírník

Moc rád se znova začítám do tvého Pasáčka, Oskare. Je to krásné psaní, hladivé, plné lidského porozumění. Už se těším dál.

04.07.2018 23:05:51Oskar Koblížek

Míra byl bezva chlap a dokázal vždyky vlídným slovem pohladit. Přiznám se, že mi chybí. Nikdy jsem netušil, že je na tom tak špatně. Často na něj vzpomenu. Dííky za komentík.

04.07.2018 22:50:26Lerak12

Jako vypravěč si třída. Ta popisnost dědečka v jeho kšeftu je prima. Neschází ani krapet humoru, a jistě se z hůry opět Mirarap usmívá.

04.07.2018 21:55:51Oskar Koblížek

No k pasákovi jsem se nedopracoval. :-)) Ty jsi můj velice milý kritik, Kočkodánku. Hezký večír.

04.07.2018 21:52:05Oskar Koblížek

No nebudu tě napínat, Goro. Naštěstí vzpamatoval a já mohl prožít další kus svého dětství u předka z druhé strany. 

04.07.2018 20:12:44Gora
redaktor poezie a prózy

Zdá se, Oskare, že předkové tě inspirovali ke vtipné tvorbě,v této části  máš tak trochu smutný závěr. Nepochybuji, že dědeček s tou svojí vitalitou se zas z pohromy, kterou přichystali komunisté lidem, časem vzpamatoval...

04.07.2018 19:48:15Kočkodan
Já očekával upřímnou zpověď o temnější kapitole tvého života. Záhy jsem ale zjistil, že jsem se přeslechl a dílko se nejmenuje „Když jsem byl mladým pasákem – děveček“.

Jako kritik do tebe nebudu šít, nedostaneš na zadek. Vypravování o předkovi se mi totiž líbilo.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.