Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Mezi talíři číhá had
datum / id04.07.2018 / 489126Vytisknout |
autorUchoNaKoleji-
kategoriePovídky
zobrazeno69x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Mezi talíři číhá had

 

Mezi talíři číhá had 

 

Ještě mi vzdoruje! Spratek. Pokaždé, když potáhne sopel zpátky do nosu, promění se z uplakánka ve zvíře. Zmlácený zvíře. Už jenom na malý okamžik.

 

Moucha naráží do skla. Omráčená, unavená padá. Třepe nožičkama. Taková se mi líbí. Několik minut ji mohu snadno rozmáznout. Ale je zblblá světlem. Přitahovaná domnělým prostorem. S iluzí volnosti naráží hlavou do přeměněného křemene. Křemene v žáru.A na tu chvilku letu, na lehké potažení soplu, není můj. Jenom iluze. Nebezpečná naděje. Onu chiméru, to zdání, že je něco jinýho, než moje vůle… Nesnesu! Ohavný hnus! Co si myslí, synáček? Blbec. Čím dřív pochopí, tím mu bude líp. Nám všem! Hajzl jeden. Rozvrací můj řád. Mé panství. Mou vládu. Mý drobný naplnění touhy! Třeba…Třeba když jdu po ulici s rodinkou, každý hned vidí. Páni, jde chlap! Mám je… Má je hezky na vodítku! Všechny ovládá, dokonalá rodinka. Pravá rodina! Soudržná. Vidíte? Kdyby všichni uspořádali rodinu jako pan M! Tak je krásnej svět. Můj krásnej svět. Kousek. Kdo by mi vyčítal kousek půdy pod nohama. Snad můžu mít alespoň několik lidí, kteří mě poslouchají. A samozřejmě milují. Musí. Žena miluje svého muže, jaksi od přírody. A syn vzhlíží k otci. K dokonalému vzoru, kterýho nikdy nedosáhne. Ubožáček. Ale můj ubožáček, i kdybych…

Zlomím tě, chlapečku! Fracku mrňavej. Vymlátím z tebe všechnu vůli. Vychovám pořádnýho člověka.

„Slyšíš? Udělám z tebe pořádnýho člověka!“

 

Klukovi na bledé kůži žhnou červená jelita. Pruhovaná prdel i záda tvoří domáckou atmosféru. Hodí se k zastaralé kuchyňce, která uvízla v meziválečné době. K onomu klidu ve špinavé vodě z talířů. K pokoji rozpouštěného kalu z lidské potravy. Hladina dřezu je ztělesněný mír, smrdící lidským živením. Jepičí mír zrajících banánů. Zákeřný. Ale! Někde v hlubinách číhá příšera v podobě hadry. Netvor, co nesnáší pečující ruce a domnělý klid. Neuspořádaný. Špatně zařízený. Nuzný, samá krize. Boule, nádory špíny, slz a vzdoru. Maginotova linie prochází mezi noži a vařečkami.  Ovzduší sociálního napětí hrozilo přerůst v ještě svobodnější násilí, než bylo v První. Ve Velké. V násilí bez břehů pomsty. Semele se. Mela. Se špunty v uších a bez špuntů. Násilí s morálním právem v odepnutém pásku. Právem mlaskající hadry. Zbytky nasycené hadry. Co je vlastně násilí? Možnost.

 

Chlapec klečí na dubovém prahu. Holá kolena místy červenají, jinde křídovatí až modrají. Neustávající bolestivý tlak trvá, je horší než švihnutí biče. Pomalu, pokud možno neviditelně, přenáší váhu z jednoho kloubu na druhý a zpátky.

 

„Co jsem ti říkal, spratku?“

„Ani se nehnu?“

„Tak ty mě neposloucháš schválně? Ty si ze mne blbce dělat nebudeš! To né. Nebudeš!“ napřáhnul kamennou pěstí muž s velkým M.

Pětiletý klučina hledá očima spojence. Mezi futry vzývá babičku, tetu, dědu. Ale spojenci se tváří, že on neexistuje. Malý jim nestojí za roztržku s velkým M. Touží v pokoji poslouchat rádio. Číst si knihu, párat krajku pro výdělek. A velký M je nepříjemný jejich míru. Diktuje. Ve vlastním zájmu nechají předškoláka napospas vládci. Však má pravdu, děcko je nevychovaný. Zaslouží trest. Tresty…

A zaťatá pěst dopadla. Mírně zadržená, aby nezmrzačila. Nelámala kostičky, jen hákem podebrala žebra, až drobné zvíře - syn - letěl vzduchem necelý metr. Dopadnul zpátky na kolena. Rozbulel se.

„Neřvi, nebo ti dám opravdovou, ať máš proč bulet! A kde máš být?“ Chlapec opatrně zvednul ruku, aby ukázal na hladce opracovaný kus dřeva.

„No tak? Mám ti snad pomoct?“ Dítě se opatrně posouvalo k místu mučivých hran. Nespouštělo z očí naběhlé paže M. Bedlivě. Na každý podnět, i na zabzučení masařky, uhýbalo hlavou. Rukama si krylo tváře. Zbaběle… Velký Muž se ve výšce pod metr šedesát pět musel usmívat ubohému strachu.

„Bude to? Nemám na tebe tolik času!“

Kluk rychle udělal přidřeplý krok. Snad si lsti nevšimne. Ulevil tím na vteřinu citlivým kloubům. A vteřina byla opravdu znát, po půlhodině je vteřina mocná vykupitelka, i když rychle dopadnul na dubový špalek. Kolena slyšitelně křupla a táta byl uspokojený.

            „A ani se nehni! Budu tě kontrolovat. Kdyby sis jen malinko odfouknul, přerazím tě vejpůl. Chápeš!“ Chlapec překotně zakýval hlavou k souhlasu.

„Dám ti čas na přemýšlení, koho ta kravina napadla. A aby se ti líp přemýšlelo,“ švihnul velikonoční pomlázkou vší prudkostí v ohebnosti prutu, „máš ode mne další upomínku.“

            „Jáú,“ vyjeknul kluk a třel si rukou pruh dopadu. Červenal proudem krve pod kůží. Pomlázku nečekal. Zatracená místnost je plná nástrojů… Svět je plný fantazie, pomyslel si.   „Kde máš mít ruce?“ Syn rychle připažil a narovnal se, aby veškerá váha trupu, rukou, hlavy, byla přímo nad hranou tvrdého dřeva.

            „Jestli se hneš, tak se neznám! Máš na to půl hodiny, aby sis vzpomněl. Jinak se… nechtěj vědět!“

 

            Jen co starostlivý táta zmizel za rozvalenými futry, sesunul se chlapec bolavou prdelí na achillovy šlachy. Potichu. Opatrně. Ostražil všechny smysly na maximum. Nakolik jen je dítě schopné hlídat fotra. Nepozorné dítě. Zvídavé. Něco se hnulo!? Mrtvá moucha se pohnula? Asi. Nebo ne? Třeba jenom průvan podebral skelet. Prázdný futrál na křídla domněle ožil. Ale přece jen! Jistě, ona chodí nohama ve vzduchu! A zas. Nic. Zase. Je zábavná. Kdypak jí asi dojde, že leží na zádech? Už se zhoupla a mátožně hledá stabilitu svých šesti končetin. Probírá se. Probírá se křídly. Čistí zadní nohou jedno křídlo zespodu a pak svrchu. Druhé křídlo. Na to zvedne své zadní do vzduchu a prosí za prdelí. Drolí pod sebe lidsky neviditelný bordel, jejž nasbírala na průhledných a krásných vznášedlech. Následně přední končetinu ohýbá za krk. Utře si všech tisíc očí a prosí svět před hlavou. A…

A už je nachystaná. Letí! Stoupá. Zrychluje. Míří za světlem dvorku. Do modrého prostoru před složenými zraky.

            „Hurá…“ šeptlo dítě.

Mlask. Obrovská hlava narazila do skla. Očima nabourala v plné rychlosti. Jak asi bolí narazit okem do zdi? To musí být strašný! uvažoval, když hrdinka padala na kuchyňský stůl. Mlask, zůstala ležet na lopatkách. Šest nohou nehybně trčí ke stropu.

 

            Za stěnou tranzistorák típnul zlatýho slavíka. Káva byla už tak dost sladká. Vlny zachvátil akutní zápal pohrudnice. K národu promlouval bezemoční hlas. Slovo měl předseda Komunistické strany Československa. Zastydlý slovenský nacionalista Gustáv Husák.

            „Súdruhovia a súdružky! Spoluobčania. Práve som zaslal ku piatemu výročiu bratskej pomoci ďakovný dopis předsedovi Najvyššieho Sovetu, Leonidu Iljiču Brežnevovi. Nech tanky sú stále prítomny. Nech chránia náš mier i vymoženosti socializma. Je dobré mať takého mocného brata. Milý Leonid, nech na večné časy ostane obočí huňato srostlé. A těším se na líbačku, vole, jen co vylezeš z Ruzyně… Na Ruzyni z letadla. Dáme hubana, až se imperialisti poserou!“

 

            Lhát mi nebudeš, uvažoval velký M. Se spíš pochčiješ, než abys mi zalhal. A pak budu vědět všechno, co s tebou. Vychovám toho zmetka řádně. Můj syn bude pořádný člověk. Všichni si řeknou, jak ten M umí vychovávat syna. Kdyby všichni… By se nám žilo na světě.

„Súdruhovia, súdružky. Milí spoluobčania. Nech na večné časy ryjí cizí tanky naše kosti! Milujeme sovětský lid a budeme ho milovať! Kurva, Brežněve, pojď na mou hruď!“

 

            Najednou kluka vyrušila moucha. Zase se začínala probouzet po tvrdém k.o. Třepe nohama ve vzduchu. Chce utíkat. A nebude dlouho trvat a… poletí!

            „Ty zmetku, jak máš klečet!“ zařval výchovně táta a dlaní rozmáznul ožívající futrál křídel.

            „Rovně?“ hleděl chlapec na změť skeletu, křídel a vnitřností. Na bílé trávicí šťávy, nebo snad muší krev?

            „Bude to!“ nečekal tatínek na odpověď a vytáhnul příšeru, co požírá lidské zbytky. Mezi talíři a hrnci chytil tlustého, slizkého hada. Napřáhnul. Udeřil. Dítě instinktivně zaškubalo nervy, jako sražené zvíře. Nebo přejetá veverka, přilepená čumákem k asfaltu, co škube kolem sebe nohama a ocasem… Čumák ze silnice nevyprostí.

Má ji přes čumák. Špinavé mokro prokvítá červení a už letí druhá. Napřímí se. Váha je nad bolavými koleny. Byla přesně tam, kde ji rodič požadoval a M mohl přejít k dalšímu požadavku. K dalším ostnatým drátům, jež ohnou potomkovi kosti. Zkřiví syna k obrazu svému.

            „Čí byl nápad krást?“

Dítě se chvíli snažilo uslyšet pohyb spojence. Ale křeslo ani pohovka nezaskřípala. Teta ani děda…

            „Slyšíš! Spratku!“

            „Nevím, koho…“

            „Ty nevíš! Hajzle malej, ty nevíš?“ řval, když řezal pětiletý zvíře zleva i zprava.

            „M… můj,“ přiznal se prosebně.

Hráli si, že bude válka. Hráli si, že bude hlad. A pak najdou zásoby. Přežijí…

            „Můj syn krást nebude! Ani když je blbej a zahrabe chleba do hlíny… Slyšíš, debile? Ty krást a lhát nebudeš! Mně lhát nebudeš! Nebudeš! Nebudeš! Nebudeš…“ A každé nebudeš proložilo štěknutí mokré hadry o kůži.

            „Nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš!“ Ucítil teplý čůrek tekoucí stehny do jamek pod koleny.

            „Nebudeš, nebudeš, nebudeš…“ začíná být opakování slova čtenáři bolestivé?

            „Nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš, nebudeš! Zmetku!“

 

            A nebude. Nebude krást, i kdyby byla válka a měl první zemřít. Nebude lhát, i kdyby všichni lhali, i kdyby byl pro všechny za blbce, i kdyby byl poslední v posledních. Je přeci tatínkem vychovaný.

 

Vždyť násilí je možnost.

A možnost je moc.

           

Obludné zvíře zmizelo ve špinavé vodě, mezi talíři.       Nastala doba míru.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

08.07.2018 18:01:44Fruhling

Chci ti jen říct, že mě to bavilo víc než minule. Vcelku se mi líbí, jak tentokráte skrze text prosákl i tvůj hlas a názor. Přišlo mi silnější než jindy.

08.07.2018 13:15:37Zdenda

Kteří profíci? Jako já bych viděl jako úspěch, že si to vůbec přečtou a něco ti k tomu řeknou... jak už jsem tu vyprávěl, třeba takový Jinovata dokázal z mojí povídky přečíst jen bratru čtyři věty, než usoudil, že je to nuda a nemá to styl.

Mě to tentokrát nijak zvlášť nebavilo, ale ve srovnání s ostatní místní prózou dávám tipa.

08.07.2018 11:44:55UchoNaKoleji-

F asi kdoví co to nebude. Profíci moje prózy moc dobře nehodnotí. I když tahle nikam poslaná nebyla, ale předešlou (drát) rozcupovali, prý píšu ještě hůř než dřív.

07.07.2018 21:12:48atkij
Ted teprve koukam, ze jsem odesla bez odezvy. Roztrzitost.
07.07.2018 20:32:02Fruhling

Chci ti jen říct, že mi to přijde jako dobrý text. 

05.07.2018 09:24:15bixley

Jsou takoví rodiče. Bohužel. Popsáno ale v krásných obrazech.

05.07.2018 09:01:59Gora
redaktor poezie a prózy

Pohladit je málo.

Napsáno tak, že mrazí.

Tady bych dala - mokrého hadru, i když tuším, že někde se říká - ta hadra. - štěknutí mokré hadry o kůži.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.