Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
Karel Kryl, jak jsem ho poznal
datum / id05.07.2018 / 489153Vytisknout |
autorkvaj
kategorieOstatní nezařaditelné
zobrazeno592x
počet tipů2
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Setkat se osobně s Karlem Krylem byl můj sen od roku 1968, kdy jsem poprvé slyšel jeho »Bratříčka«. Jakmile se schůzka s ním stala konečně realitou, myslel jsem, že nebude poslední. Byla. Zbývalo mu totiž jenom 240 dní života.

Karel Kryl, jak jsem ho poznal

Na Kroměřížsko jsem se po dlouhých letech dostal v zimě 1994 a vyslechl z rádia zprávu o smrti Karla Kryla, legendárního písničkáře, básníka s kytarou, odpůrce komunistického režimu, kroměřížského rodáka. Zastihla mě v autobusu, když jsem se vracel z Ústavu sociálních služeb pro mentálně postižené na Hostýně. Přemýšlel jsem právě, než o tom napíšu reportáž, o smyslu života, bezprostředně konfrontován s realitou existence lidských bytostí, co nikdy nepoznají radosti a strasti života tak řečených normálních lidí.

     Zpráva o Krylově skonu trhla všemi cestujícími a hned se nabízely úvahy o životě, smrti a naplnění života. Necítím se ale povolán hodnotit životy jiných, tím méně význam a místo Karla Kryla v naší nejnovější historii. Jen jsem si vzpomněl na svůj rozhovor s ním z léta 1993. Tehdy jsem s tím legendárním mužem setkal, ač by mě před pár lety nenapadlo, že se mi to kdy poštěstí. Pořídil jsem interview a řekl, že už ho nechci dál zdržovat. Řekl, abych se ptal, nebo šel, a já se ptal, a on mi pak ještě namluvil z voleje přímo do diktafonu několik fejetonů. 
     Nejdřív se mi zdálo neskutečné, že se mé setkání s Karlem Krylem stalo faktem, jaksi automaticky jsem ale předpokládal, že není posledním. Bylo! Enfant terrible Karel Kryl k nám už nepromluví – písní ani slovem vázaným či volným. Jsem přesvědčen, že s jeho odchodem navíc skončila disidentská doba a začala éra normálního života, víme-li, co to obnáší. Ale on už navždy zůstane legendou.
     V jednom ale Karel Kryl vývoj neodhadl. Dávno už se všude nedoslechnu a nedočtu jen to, co je dobré, jak tvrdil. Spíš se dovídáme, co se stalo špatného a zlého. On to ale myslel jinak – že se žádná oficiální média a vlastně ani občané neodváží zpochybňovat legitimitu veřejného, hlavně politického života a jeho protagonistů. Vždyť vzešli ze svobodných voleb a všechno konání rámují zákony. Kryl byl však zvyklý hledět za to, co se děje v kuloárech, když se média nedívají, co se peče tam, kam se těžko dostanou slídivé pohledy veřejnosti.
     Dnes už je opět běžné nadávat na poměry, politiky a mocné vůbec, jež ovládají veřejný život, na obyčejné lidi kašlou, zneužívají je a vysávají. Nadává se na ně, ale rezignovaně a odevzdaně, že se jako nedá nic dělat. Zase jsou obyčejní lidé bezmocnými obětmi, a proti nim mocní nahoře a ještě mocnější »šedé eminence«. Karel Kryl byl pravým opakem rezignace, bojoval, jako všichni slavní písničkáři. 
     Kryl byl poslední z nich, s kterým jsem se osobně setkal. Pepa Nos, Petr Lutka, Vlasta Třešňák, Bohdan Mikolášek, Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, s těmi všemi jsem se viděl dřív. Lze nazvat Karla Kryla králem písničkářů? On se vymykal svým osudem i tvorbou. Snad proto nejdřív odešel.
     Ale k tomu, co jsem dal tenkrát 7. července 1993 s Karlem Krylem po jeho vystoupení v přerovském Městském domě dohromady.

Já se cítím jako »já« a jsem zdravý skeptik
     Byl jste pro mnohé z nás dlouhá léta legendou. Cítíte se jako legenda?
     KK: Já jsem ji poboural velice silně, takže už mám zase dva roky utrum v rozhlase i v televizi. Rozboural jsem pomník.
     Jako kdo se tedy cítíte?
     KK: Já se cítím jako já. Je to divné?
     Ne, to je dobře. Jak se vám tady dnes v tom vedru zpívalo?
     KK: Dobře. Moc krásně. Vedro nevadí. Vadí mi lidé, kteří přicházejí, aby si buď poslechli to, jak budu zase někoho provokovat, nebo jenom to, co jsem zpíval v 60. letech, nebo provokativně tleskat některým písničkám, případně ti, kteří přicházejí, aby odešli provokativně ze sálu, když něco zpívám.
     Takových tu ale dnes moc nebylo.
     KK: Právě proto se mi zpívalo výborně. Lidé byli pozorní a já se jim chci omluvit. Možná, že čekali zábavu. Tu ale dostanou od kohokoliv jiného, včetně písničkářů. Ode mě ne. Já hodlám být nadále težší. Umím dělat srandu, ale proč bych ji dělal, když už je tolik takových, kteří se na srandu jenom vymlouvají. Já si dělám to, co si myslím a proč bych se koneckonců křivil, že se to někomu líbí, nebo ne. Přerovské publikum bylo přesně takové, jaké jsem chtěl. Když se smálo, slyšel jsem to a když chápalo - to člověk slyšet nemusí, to cítí. Děkuji přerovskému publiku, bylo milé.
     Ve svých písničkách si všímáte většinou horších stránek života...
     KK: O těch druhých stránkách vám zazpívají všichni ostatní. O tom, jak je to krásné...
     Přesto je ve vašich písních spousta poezie. Jste spíš optimista nebo pesimista?
     KK: Kašlu vám na oboje brýle. Na růžové i na černé. Já jsem zdravý skeptik. Počítám s nulou a co je nad ní, je už dobré.
     Při koncertě jste řekl, že nyní málo píšete. Je to pravda?
     KK: Píšu málo písniček, protože se mi forma písničky, řekněme, vypařila. Písnička potřebuje černobílé téma. Čím je však člověk starší, tím je ukecanější. Vlastně není ani tak ukecaný, jako že vidí věci ve strašné spoustě velice jemně roztříděných šedí a potřebuje proto daleko větší prostor na to, aby o něčem vypověděl. Jelikož ví o věcech čím dál víc, chce-li se dovědět, zabíhá téma do širokých rozměrů. Písnička je jednoduchá záležitost.
     Možná už ani doba není tak černobílá...
     KK: Doba je černobílá zcela. Když poslouchám pana Klause, jak říká, „...každý rozumný člověk přece ví, že...", znamená to, že když neví, tak je nerozumný. To je prostě jasné. Mluvil jsem teď s jedním pánem, jmenuje se Josef a hraje v Národním divadle. Říkal, jak je to v Bratislavě hrozné a jedním dechem dodával, že co si tam dovolí Lasica a Satínský a Markovič, tak to si u nás nikdo nedovolí. Tak nevím, jestli tam mají více nebo méně svobody. Přemýšlím o tom - mám na to ještě celou noc a celý zítřek, než se dopravím do Prahy. Nebo o tom začnu přemýšlet příští týden, protože budu mít možnost ověřit si to, neboť jedu na Slovensko.
     A teď jste tam byl nedávno také, ne?
     KK: Jo, jo. Já tam jezdím pravidelně. Jsem z Československa, jestli jste si nevšiml.
     Jste však také z Mnichova...
     KK: Narodil jsem se ve Velkoněmecké říši, v Protektorátu Böhmen und Mähren. Mám na to papíry.
     Mluvil jste také o domovech. Kde jste víc doma?
     KK: Já jsem doma na světě. Zatím ještě. Třeba ale Šéf nahoře řekne - „Půjdeš domů!" - tak se přestěhuju nahoru. Zatím jsem doma na světě a nehodlám brát tuto zem jako třináctou komnatu, po které jsem toužil - to by byla naivita, ale jako jednu z těch 160 zemí, které znám.
     Navštívil jste 160 zemí?
     KK: Jo.
     A kde jste tedy nebyl?
     KK: Všude jsem nebyl. Ne, takhle, když vezmu americké země, jak se všechny jmenují - Alabama, Nebraska..., země australské, kanadské, německé, tak se najde více zemí, kde jsem nebyl. Nebyl jsem tam, kde nejsou emigrovaní Češi. Ale když tam nejsou Češi, jsou tam Slováci nebo Poláci nebo Němci, tyhle jazyky umím a jinde, když jsou tam lidi, se domluvím španělsky, italsky, anglicky, a když ne, tak rukama. Takhle - udělám mrtvého broučka, jako v čínské čtvrti v San Franciscu a oni mi dali najíst - to stačí. Musíte udělat mrtvého brouka a ne frajera.
     Vím, že jste toho prožil hodně. Co byste ještě prožít chtěl?
     KK: Všechno, co se dá.
     Konkrétně?
     KK: Ne, ne... Jo? Tak jo. Rád bych prožil, že jednou lidé dostanou rozum a chlapi zjistí, že mají pracky nejen na práci, ale i na to, aby se prali za to, co chtějí, a že mají mozek, aby si vymysleli, jak se prát a nejen kňučet u piva. Rád bych se dožil, aby třeba ženský chlapům nedaly, pokud se nepokusí o to, co chtějí. Aby měly takové děti, které se zeptají – Táto, co jsi dělal a co děláš? Abych viděl konečně lidi, kterým je 40 a 50 let a neříkají – No jo, my už to nezvládnem, to až naše děti. Dokud lidé budou tvrdit tuhle blbost, tak v této zemi nebude lépe. Naše děti totiž ještě nemůžou. My jsme za to zodpovědní, pane, my! Každý za ten malý kousíček, který může vykonat k lepšímu. Vymlouvat se na děti, je zbabělost. Je to podlost a navíc dáváme těm dětem na hrb víc, než mohou unést. To nejde jim říkat, co mají dělat. To se jim musí ukázat. Já neznám žádné ztracené generace. To je idiocie. Generace se ztratí, protože se ztratit chce.
     Říkal jste, že vaše nejoblíbenější písnička je Morituri te salutant. Proč?
     KK: Je mi nejmilejší, protože to není text proklamatický, je od základu víc poetický. A já mám tento způsob rád, protože člověk nemusí dělat žurnalistiku a píše si spíš filozofii a krásná slova – „...písek víří křídlo holubí...". Je fajn, když má člověk trošičku času a může si dovolit psát poezii. Někdy ale doba prostě vyžaduje proklamatickou píseň. Tomu se nedá zabránit, protože krev není voda.
     Jak se doplňuje Karel Kryl žurnalista a poeta?
     KK: Vůbec se nedoplňuje. Je to jedna osoba. Je to také srandista. Je to člověk, který se rád miluje, který je poživačný, takže pije, pokud ho nezradí slinivka, a jí, jak může, vaří, což je největší umění. Jezdí po světě, dělá si své názory, mluví německy a několika dalšími jazyky, aby se domluvil s lidmi, má své přátelé a kamarády a několik svých lásek a má svou ženu a svůj německý, kanadský, australský, švédský, norský, finský a dánský okruh, kam si zajíždí za svými poustevníky, co ještě zůstali slušnými lidmi, stejně jako zajíždí na Moravu, Slovensko, do Čech a do Slezska, abych nikoho neurazil, a ke svým skvělým olašským cikánům, s nimiž slavil své 47. narozeniny. Teď s nimi dodatečně oslavím ty čtyřicáté deváté. Padesátku budu slavit sólo, uteču odtud, aby mi náhodou nedali nějaký metál.
     To by se vám stát mohlo.
     KK: Doufám, že ne. Do té doby si to už tak poseru, že mi nikdo žádný nedá. A když, tak post hume.
     Takže metály neberete?
     KK: Neříkám, že neberu, ale musel by mi ho udělit někdo, koho si vážím. Třeba pan Peroutka. A stačilo by, kdyby řekl – je to dobrý, pane Kryle!
     A od koho z živých byste bral metál?
     KK: Metál ne, ale uznání. Dneska jich byl plný sál. To jsou mé metály, pane. Že za mnou přišla do sálu paní učitelka Šamánková, která mě v první třídě učila češtině a dala mi kytku, ač bych jí kytku měl dát spíš já. Takových lidí je moc. Jsou schovaní. Nikdo o nich neví, o těch slušných lidech. Když vidím, že mě zase nevysílají v rádiu, tak se opět pomaličku vracím k slušným lidem...
     Takže vám moc děkuji.
     KK: Za co?
     Děkuji, neboť jsem rád, že jsem se s vámi setkal. Nemyslel jsem si totiž, že se mi to někdy poštěstí.
     KK: Proč? Chtěl jste umřít?
     To ne, ale zdálo se mi to nepravděpodobné, že vás někdy potkám.

     Po tomto rozhovoru řekl Kryl, abych se ptal, nebo šel. Tak jsem se radši ptal, protože jsem nevěděl, jestli k tomu bude jindy ještě příležitost. Také nebyla. Karel Kryl mi potom na moje otázky namluvil s patra do diktafonu odpovědi formou fejetonů, čímž se moje otázky staly zbytečné. A čtenář si nyní může vychutnat, co mi Karel Kryl tehdy vlastně vyprávěl. Výhoda je v tom, že to nikdo nemusí číst naráz, ale může postupně, napřeskáčku, až bude mít náladu, anebo také vůbec.

Karel Kryl: Fetiš emigrantovy vlasti
     »Každý člověk, který odcházel z této země, má svou hodinu H odchodu. A má vlastní představu o této zemi, jak se mu jevila, když ji opouštěl. Všichni ji nosí hluboko v duši a jsou to většinou vlastenci, zatímco u nás vlastenectví vymizelo. Vlast - jako fetiš, jako oltářík, jako hluboký zážitek v duši, jako velká láska nikdy nekončící. To tu nikdo nechápe, anebo je jich pramálo, kteří chápou.
     Člověk má venku kromě mateřského jazyka také jakýsi sen o tom, jak by mohl lidem ve vlasti pomoci. To si tady taky nikdo neuvědomil. Ale ti lidé tam venku zůstanou, jestli tu Československo ještě bude, nebo nebude. Pro mě Československo existuje, ať se vám to líbí nebo ne. Mé publikum se nedělí jaksi podle toho, že je támhle z Vlárky do Štěpána dneska celnice. A já si za ním pojedu, a když mě k němu nepustí, přijedu buď od Znojma na Moravu nebo z Vídně do Bratislavy. Vždyť to není žádný problém. Já jsem Evropan.
     Jakmile však někdo dostane čepici, tak má i právo. A když si nepoprosím o razítko, tak mi třeba přestane československý pas platit. Pak si budu muset sám rozmyslet, jestli mě někam pustí a zda se stanu Čechem nebo Slovákem. To se ale stanu spíš Slovákem, než bych prosil o to, abych směl být zase Čechem, když jím jsem celá léta dodnes. Nebudu o to prosit pana Klause ani nikoho jiného. Doprošovat se nebudu. To si raději požádám o pas slovenský, protože Slováci jsou trošku jiný národ. Řekli, že můžu a můžu mít dokonce i jiné občanství a chovají se ke mně nádherně. Navíc mi řekli, že nemusím ani žádat, že mi může být občanství uděleno. Možná ale, že bude také občanství moravské, a to pak tedy není žádná šance.
     V tom případě budu okamžitě usilovat o místo krále Ječmínka druhého a zavládne tady pěkná diktatura. Koukejte na ty lidi, jak říkají – Podívejte na Kryla, už má zase mocenské choutky! Myslíte, že to není možné? To vůbec nevíte, jak jsou lidi místy pitomí, když pitomí být chtějí. Domníval jsem se, že mám vlast tady. Byl to ale omyl. Byl to zvyk. A vlast v duši? Tu mi nemůže nabourat vůbec nikdo. Tu nosím s sebou po celém světě. To je můj jazyk. Popelka, kterou mi tady kurví novými pravidly prý českého pravopisu. Slováci mají větší úctu k svému jazyku.
     Ovšem pokud budu vůbec schopen dýchat a žít, tak pro mě není rozdíl mezi Čechy a Slováky. Pro mě je rozdíl mezi Slovenskem a Čechami v muzikalitě, v kristianizaci..., česká přišla ze Západu, moravská a slovenská z Byzance. My, Moraváci, jsme jiní. Mluvíme sice česky, ale naše hudební kultura je na tu druhou stranu - byzantská. Nemáme dechovku, máme cimbál a housle, a to k nám patří. V tom se podobáme Slovákům. Také pijeme víno a kořalu, pivo je sem importované - já ho mám rád, ale dobře, jsme trošku jiní...
     Domnívám se, že je krásné, když človek jede z Mnichova na jih a za čtyři hodiny projede asi šest kultur. Sednu si za 25 marek do autobusu a projedu Bavorsko, kus Rakouska, jižní Tyroly a skončím v Itálii - všechno je to jiná kultura a mně to naprosto nevadí, protože mi to všechno patří. To je moje, to jsem prožil, umím se domluvit a rozumím. A když nerozumím, tak si nechám vše vysvětlit a nedělám chytrého.«

Karel Kryl: Dokud... mám o čem zpívat
     »K písničkám o pocitech vojáka ve válce mě motivuje pravděpodobně funkce druhého nejhoršího vojáka Varšavské smlouvy. Měl jsem jednu, dvě, tři třídy, už ani nevím, a byl jsem na to prý odborník. Už jsem se na to těšil, ale i když jsem měl první dorosteneckou třídu ve střelbě, na vojně jsem se k žádné střelbě nedostal. Nikdy mi ten kvér nedali. Zato jsem ale sestřelil několik letadel, která někde práškovala, pomýlila si cestu a narušila hranice. Je mi to líto. Doufám, že to příště nebude zapotřebí – sundávat civilní letadla v rámci třídního boje.
     Na vojně jsem zjistil, že jsem najednou zamontován jako šroubek v mašinérii, o jejímž smyslu jsem pochyboval. O potřebě vojáka jsem nezapochyboval. Naopak, ví Pán Bůh, že nejsem pacifista. A znám fantastickou spoustu fantastických lidí, kteří bojovali jako krysy u Tobruku, kteří létali nad Kanálem, sestřelovali - jsou na úmrtních listinách. Jsou to člověci, kteří se o tuhle zemi prali a nejsou to jen Češi, Slováci a Ukrajinci, popřípadě Rusíni. Jsou mezi nimi dokonce i Němci, kteří se za to prali. Potkal jsem poručíka české armády německého původu, který byl poté, co se vrátil z Anglie, dvojnásobně ohrožený. Byl odtud vyštván ven a měl štěstí, že utekl, protože by seděl jako Němec a ještě jako voják. A to jsou věci, které pořád ještě nejsou spravené a pokud tady spraveny nebudou, mám o čem zpívat a na co křičet. Proto moje vojenské písně.
     Na druhé straně voják, který narukuje, ztrácí, když je demokrat, do značné míry svá demokratická práva vzhledem k tomu, že se zaváže, případně je odsouzen k tomu, změnit vztah vzájemného porozumění za vztah nadvlády a podřízenosti. Musí poslouchat, splnit rozkaz a pak si jít stěžovat. To je otázka – dejme tomu – morálního, psychického, dokonce do jisté míry filozofického názoru na svět. A to je ono, co mnohé lidi vrhne do schizofrenie či do schizoidy svého konání. Křesťana to vrhne do pochybností o víře ve chvíli, kdy mu farář požehná zbraně. Člověka, jenž je pacifista, pak v okamžiku, kdy střílet musí. Je to problém člověka, který nikdy nechtěl být vojákem a najednou je.
     Málo bylo řečeno o tom, k čemu vlastně voják je, když už tady je. Bohužel jsme však neměli přístup, respektive nám bylo zabráněno v přístupu k lidem, kteří z této země odešli do Francie a z Francie do Anglie. Ani jeden český letec, který létal v anglické peruti, si z nárameníků nesundal nápis Československo, ač ve chvíli, kdy ho sestřelili nad německým územím, to znamenalo určitý a okamžitý trest smrti. Na Československo byli tihle lidé hrdí a bojovali za ně. A pokud mi oni neřeknou – čert vzal Československo, tak pro mě pořád Československo existuje. Považuji za strašný podraz, když se lidé, kteří Československo bourali, odvolávají na Masaryka a Hovory z Lán. Považuji to za podlost a velezradu zájmů republiky.«

Karel Kryl: Žurnalistika - být u toho a podat o tom zprávu
     »Teď na vystoupení jste mohli slyšet žurnalistickou práci v písničce, která se jmenuje Demokracie. To nemá nic společného s literaturou ani poezií. Je to žurnalistická záležitost, spíš rýmovaný komentář, což každý pozná. Sám ten text považuji za věcnou záležitost.
Jinak jsem dělal žurnalistiku profesionálně dvaadvacet let a je strašně těžké odejít z toho pryč. Dělal jsem však žurnalistiku, nikoli žurnaj. Abych nemusel dělat žurnaj, odešel jsem z rádia Svobodná Evropa.
     Jde se o to, že člověk má psát, co chce, a říkat, co si myslí, a potom čekat, až ho někdo opraví nebo seřve. A také počíta s tím, že ho někdo seřve. Ovšem argumenty. Nikoli jen tím, že někdo zvedne telefon a řekne – Tak takhle to nepůjde! Vždycky čekám, až mi někdo vyvrátí mé názory, ale skutečnými argumenty. Když se to stane, srazím kufry a řeknu – Poslušně hlásím!
     Ale dobře. Na Slovensku to v novinách prostě je, proto má pan Mečiar pořád potíže. Pan Klaus nemá nikdy potíže, protože to dokonce není ani pan Klaus, který bere do ruky telefon, nýbrž některý pověřený tajemník. No ale, každý ví, který to je. U nás to tak bylo vždycky. Ale já - opravdu, nedá se s tím nic dělat - volím spíš lidi, kteří se mýlí a dělají strašné průsery prostě proto, že jsou to „člověci" a ne computery. S computerem se nemohu bavit.
     Jsem zklamaný absolutní nemožností kontaktu mezi lidmi, ztrátou důvěry mezi nimi, už dnes zase opatrností ve výrazivu a také ohledy novinářů-žurnalistů na to, co si přeje ten, co rozhoduje. Naprostým nedostatkem je prosazování se žurnalistů za účelem získávání faktů a informací. Neustálé obracení se na to, co to přinese a co to nepřinese, bude z toho průser, nebude z toho průser - to do žurnalistiky nepatří. To ne!
     To patří do žurnaje. Je to přesně to, co si objednávají mocní tohoto světa. V každé zemi. Za žurnalistiku se nedostávají metály. Za žurnalistiku se dostává přes dršťku a případně posthume nějaký ten metál. Už asi čtyřicet žurnalistů zahynulo v bývalé Jugoslávii. To patří k věci - být u toho, být při tom a podat o tom zprávu.
     Je to jedna z věcí, jež ve mně - jako v poetovi - i z toho suplovaného novinářství zůstala. Sedím a píšu si krásné věci a pak mě něco příšerně nasere a napíšu komentář, jestli se to někomu líbí nebo ne. Zatím jsem to posílal do Znojemska a do - to se podivíte - Literárního týdeníku. Tam mi totiž texty nekrátí, neseškrtávají, nepřipisují své otázky a neubírají pointy. Tak, jak to napíšu, tak to otisknou.«

     Další fejeton musím poněkud uvést, neboť vycházel z jeho postřehu z návštěvy koncentračního tábora v Osvětimi. Blok číslo 16 Aussicht s nápisem »Československo« byl tehdy zavřený a vypadalo to, jakoby se i toto memento nacistických krutostí chystalo na dělení mezi nástupnické státy bývalého Československa, což působilo až přízračně.

Karel Kryl: Osvětim, Bůh, Poláci a Małgorzata
     »Dobře, ať exhumují ty tisíce mrtvých, ať každý z nich řekne, jaké je národnosti, abychom se konečně dobrali původu naší Evropy. Až na to přijdeme, který byl a nebyl Žid nebo napůl Žid, který byl intelektuál anebo nebyl intelektuál nebo napůl intelektuál, který byl Cikán a nebyl Cikán anebo byl Rom..., až přijdeme na to, který byl Angličan, Francouz, Němec, Slovák a Čech a kdovíjakého původu ještě, až se toho dobereme, možná, že přijdeme na základy Evropy.
     Není to poťouchlé, protože tohle jsem zažil venku. Jsem v Evropě zatím doma. Nevím, jestli tady budu doma stále, ale našel jsem státy, kde doma mohu být. A chci, až pojedu do Bratislavy, najít hrob bývalého prvního tajemníka Husáka a položit mu na hrob kytku. Zcela vážně a bez výsměchu. On byl totiž jediným člověkem, který mě dokázal kopnout do zadku a říct – Běž ven! A já se přestal díky němu venku bát. A kdyby to byla jediná věc, že mě kopl do zadku a naučil mě nebát se, tak se o to zasloužil, i když ví Pán Bůh, že nechtěl. V tomto ale vidím, že Šéf je. Tam nahoře, takhle nad námi dává bacha na to, co děláme a dost se námi baví. A rozdělením Československa, jestli je to saďour, se baví velice dobře. A teď čeká, až se u nás pár dobrých a rozumných lidí zase najde. Neshledávám, že by byli jiní lidé tam či onde.
     Je to stejné, jako když jsem byl v Polsku u lidí, kteří mi umožnili první setkání s tamním publikem ve Wroclawi a já neměl žádné potíže zpívat polsky. Koneckonců, nejmladší posluchačka, kterou jsem kdy měl, šla hlavičkou dopředu právě v Polsku. Když jsem zpíval Kata, tak maminka porodila. Holčička se jmenuje Małgorzatka. S jejím tátou jsme ji potom oslavili a já jí dal jméno a je to fajn.
     Proč bych se měl naštvávat na Poláky? Trošku mi leze na nervy, když je teď »filcují« Němci krapet víc, než ty ostatní, že jsou různými kšeftmany. Ale dobře, ať si to trošku sežerou, když jsou Poláci. Konečně jim to poněkud upevní národní hrdost a my se budeme smát, když jsme národ jenom jeden. Průšvih je v tom, když mě slovenská církev přesvědčuje, že tomu tak není. Ale to je zase jiná věc. O tom až někdy příště...«

     Pro naše další setkání už ale žádné příště nebylo. A pro Karla Kryla zbývalo už jen tak málo života, přesně 240 dní. Když jsem oprášil ten rozhovor s ním a jeho fejetony přes propast téměř čtyřiadvaceti let, chtělo se mi s něčím polemizovat, argumentovat, jak si přál, když je ale už u Šéfa, tak to nejde. Dovolím si luxus neglosovat to a říct jen, že Kryl bojoval, stále bojoval, vedle všeho, co dělal jiného, bojoval se zlem a se vším, co jako zlo viděl, a bojoval, mám pocit, i sám se sebou. Ale bojoval, na rozdíl od..., radši toho nechám.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

29.07.2018 10:05:17K3
redaktor prózy

Já, když to tak vezmu, jsem měl co se týče sledování hudby, veliké výpadky. Takže asi to nemohu dost objektivně posoudit.

29.07.2018 09:47:41kvaj
redaktor prózy

Ceslaw Niemen - to beru. Rockovou a popovou scénu jsem nikdy nijak zvlášť nesledoval, takže nemohu posoudit. Pokud jde o jazz, tam mám malinko větší přehled. Na jazz jsem chodil už jako mladý v Praze, a když jsem se přestěhoval do Přerova, absolvoval jsem řadu ročníků napřed Přerovského jazzového festivalu a pak na něj navazujícího Československého jazzového festivalu. (Původní ČAJF, tedy Československé amaterské jazzové festivaly, které pak komunisti zatrhli, nepamatuji.) Dokonce jsem se podílel na vydávání Jazzpressu, což byl zpravodaj vycházející každý den festivalu a jsem spoluautorem knihy "Labyrint jazzu a ráj srdce" ke 40 letům jazzových festivalů v Přerově, hlavní text napsal Aleš Benda, který toho o jazzových festivalech věděl samozřejmě nejvíc, kromě toho já bych to tak blbě nenazval., a do Přerova na festivaly jezdily dost velké jazzové hvězdy. Poláci tam byli asi tak dvakrát. Jedny si pamatuji dobře, jmenovali se "Blues Fellows" (ale to byl dixieland). Jinak tam moc nejezdili (nebyli zváni?). 

Ovšem, když to tak vezmu, kromě klasické hudby je každá ostatní svým způsobem jazz, jestli rozumíš, jak to myslím.

28.07.2018 20:19:49K3
redaktor prózy

V tý knížce to není, ale nevadí. Myslím že oni disidenty považují spíš jako skutečný bojovníky, kdežto my spíš už jako přežitek. Co se týče hudby, tak já vždy tu jejich považoval za mnohem lepší než naši. Nakupoval jsem desky v polském kulturním středisku. Stále obdivuju Czeslawa Niemena, to je něco. Ale i další hudbu, oni byli pokrokovější, alespoň co se týče jazzu a rocku, a nových směrů, ale střední proud byl asi lepší u nás, to jo.

28.07.2018 15:45:22kvaj
redaktor prózy

Datum jsem zvoral. Onen přerovský koncert byl 7. 7. 1993, v Novém Přerovsku to vyšlo 9. 7. 1993, protože NP bylo týdeníkem a vycházelo vždy v pátek.

Podle filmu to vážně vypadá tak, že si ho Poláci víc váží, ale já bych na jeho základě nesoudil. Film režisérka postavila tak, aby Kryl byl vnímán pozitivně. Důvody jsou pochopitelné, ale není to objektivní obrázek Krylovy popularity v Polsku. Řekl bych, že mnoho Poláků ho nejspíš vůbec nezná.

Je však fakt, který jsem si mnohokrát potvrdil, že Poláci mají nepoměrně vatší povědomost o naší kultuře než my o jejich. A také víc uznávají naše umění a umělce. Samozřejmě ti, kteří se o kulturu obecně zajímají. U nás je častější jev, že polskou kulturou a Poláky vůbec pohrdáme.

28.07.2018 15:25:01K3
redaktor prózy

Není to tu - z toho datumu pouze Moravskoslezský večerník /Ostrava/. Máš pravdu o jeho nedůvěřivosti, to vyplývá i z ostatních rozhovorů.

Je to ten film, já to napsal špatně. V televizi jsem si ho pustil dvakrát za sebou. Je tam hrozně znát jak si ho Poláci váží. Mnohem víc než my Češi. Až jsem se styděl.

28.07.2018 02:10:30kvaj
redaktor prózy

Ten film se jmenuje Bratříček Karel, natočila ho Krystyna Krauze podle svého svénáře a Agnieszka Holland v něm hraje. Je to možné, že v rozhovorech byl použit i ten můj. Já jsem ho publikoval v Novém Přerovsku 7. července 1993. To máš pravdu, že by byl pro spoustu lidí nepohodlný, na jeho straně by byli jen ti "slušní lidé", o kterým mluvil i v Přerově. Já bych byl také na jeho straně. On byl, aspoň podle toho, jak jsem ho za tu "chvíli" poznal, velmi rigidní a nekompromisní. Byl také velice nedůvěřivý. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem dokázal prolomit jeho útočně-obranné postavení. V mém rozhovoru je to patrné až do okamžiku, kdy řekne: "Ne, ne... Jo? Tak jo." Pak se rozpovídal. Když jsem chtěl rozhovor ukončit (spíš z jakéhosi ostychu), poslal mě buď do hajzlu, nebo abych se ptal. Dokonce si pro něj přišla jeho rodina a on řekl: "Vy si jeďte, já tady mám přátelé a červené víno."

27.07.2018 21:21:54K3
redaktor prózy

Ten polský film, /Agneska Holandová?/ jsem viděl. Natočila to lépe než kdokoliv od nás, bohužel. Právě ty rozhovory jsou většinou posbírané z novin. I třeba z okresních či krajských, takže jsi o tom ani nemusel vědět. Kdybys znal datum podíval bych se, ale to není důležité. Karel uměl předvídat, to je v tom filmu krásně vystihnuté. Prognostický ústav by mu sednul. Tys vystihnul předposledním odstavcem zase jinou jeho stránku. Přesně tak by to s ním dopadlo. Nejspíš by z něho udělali takového politického potížistu. Zkrátka nepohodlného pro většinu lidí kteří v tom "umí chodit." Já bych ale byl na jeho straně.

27.07.2018 11:14:41kvaj
redaktor prózy

Nevěděl jsem, do jaké rubriky to zařadit. Také jsem o Krylovi ledacos četl a slyšel, viděl jsem i film polské režisérky. Vlastně všechno, co o něm vzniklo, bylo zajímavé. Snad jsem k tomu také nějak přispěl. V Rozhovorech KK to moje nebylo. Vzniklo to po jednom zájezdovém koncertu v Přerově a publikováno to bylo v místních novinách. Tím se málokdo z "hoch" publicistů zabývá. Autentický zážitek s Krylem byl však pro mě k nezaplacení. Také jsem měl pocit, že by případně nějaký post v politice přijal. To, že se názorově rozešel s Havlem, byla sice škoda, ale asi to bylo zákonité. Havel žil v určité iluzi, z které se postupně probouzel. Kryl, řekl bych, v žádné iluzi nežil. Představ si ale, že by se tím svým způsobem vyjadřoval v politice...

To, co teď napíšu, bude znít možná cynicky, ale z hlediska své legendy umřel v pravý čas. Kdyby žil déle a pokračovat v tom, co dělal, stal by se buď zcela nepochopitelným, nebo by svou sílu úplně rozdrobil a rozředil.

Děkuji za přečtenhí a vyjádření.

26.07.2018 18:37:19K3
redaktor prózy

Málem mi to uteklo. Možná by bylo lepší v jiné rubrice. Nedávno jsem zmeškal literárně hudební večer Jiřího Černého na téma Karel Kryl. Celý rok jsem se na to těšil... Jako kdyby v tom bylo něco symbolického. Nezmeškali jsme Karla Kryla všichni? A zrovna tak ostatní které jmenuješ? V rádiu jsou slyšet leda při výročí revoluce. Není to naše tragédie?Jako kdyby se nic nezměnilo. Stále stejný střední proud...

Nevím zda byl lepší textař, či hudebník, v obojím byl nedostižný. V každém případě "nosič" krásné, neposkvrněné češtiny. Pan Černý se zmínil, že možná chtěl jít do politiky. Já si ale nejnem jist, jestli by se v politice osvědčil, vzhledem ke svým nekompromisním názorům, čímž připomínal Pavla Vonku. To, že se názorově rozešel s Václavem Havlem mě mrzelo.

Myslím si, že Karel bude teprve objeven a doceněn. Nedávno jsem dočetl Rozhovory KK, tenhl tvůj by se tam hodil, jestli tam náhodou není... Dík za vzpomínku.

26.07.2018 09:43:42kvaj
redaktor prózy

Díky.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.