Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Odpadky

Výběr: Monty_Python, hermit
16. 04. 2002
11
0
9034
Autor
gd

Všechno to zapálit.

Rozhlédl jsem se a jako bych viděl poprvé místo, kde jsem strávil tolik let. Najednou jsem až bolestně ostře vnímal fotografie s jejich zažloutlými vzpomínkami, nábytek, se kterým se nepohlo snad dvacet let. A pocítil jsem tu únavnou neměnnost, která zabořila nohy postele hluboko do koberce a ještě hlouběji mě do šedivě poklidné existence. Usazoval jsem se, bledl, stával se další šmouhou na zdi. Skvrnou, která stejně vyleze, a můžeš ji přetírat pořád dokola.

Už jsem nechtěl nic přetírat, nic opravovat, nic vylepšovat. Dostal jsem nepotlačitelnou chuť s tím vším skoncovat jednou provždy, prostě to zapálit – a odejít pryč. Odejít někam hodně daleko a nevracet se. Proč se vracet, když nebude kam? Když nebude ke komu, vyjma policistů, požárníků a žurnalistů, bezradně se brodících v rozmáčeném spáleništi a hledajících příčinu?

Byt v tom byl úplně nevinně. Bylo to pořád to stejné, poklidné místo, kde jsem se mohl ukrýt, když mě dostihly věci, které jsem se marně snažil zahlédnout v odrazu výloh nebo hladin řek. To já jsem se změnil. Až s vítězoslavným úsměvem vytáhnou zpola spálený balík novin páchnoucí benzínem zpod hromady ohořelých dřev a hadrů, která bývala šatníkem z mořeného buku, bude jim vše jasné. Jejich hlášení, protokoly a články ale pominou mne – hlavní a jedinou příčinu tohoto soukromého požáru.

Ty noviny jsem dával na hromadu v komoře, abych je časem hodil do kontejneru na papír. Vzal jsem je a položil do skříně plné oblečení, které už jsem nechtěl nosit. Noviny i vnitřek skříně jsem pořádně pocákal technickým benzínem, trochu jsem vylil na koberec a na postel. Potom jsem s nepochopitelnou důsledností vrátil poloprázdnou plastovou láhev na polici v koupelně. Proč uklízet, když to všechno za chvíli shoří? Ale duše na pokraji má právo na nevysvětlitelnost, a tak jsem přestal přemítat o smyslu pečlivě uklizeného požářiště a hodil zapálenou sirku do skříně. Druhou na zem. Třetí do postele.

S uspokojením jsem pozoroval, že všechno pěkně hoří, a začal jsem přemýšlet o věcech, které bych si měl vzít s sebou. Maturitní vysvědčení, diplom z vysoké… Rodný list? K čemu? Všechno podstatné jsem měl po kapsách. Peníze, občanku, kapesník, cigarety a klíče. Panebože, klíče. Vyndal jsem je z kapsy a hodil na postel, doprostřed doutnajících peřin.

Rozhlédl jsem se a to, co jsem viděl, mi bylo důvěrně známé. Zažloutlé fotografie, nábytek, šmouhy na zdech. Plamen uprostřed místnosti a kouř valící se ze šatníku vypadaly v té domácké idylce výstředně, ale měl jsem náladu na výstřední činy a obrazy. Možná by stačilo, kdybych měl místo zápalek barvy a štětec. Pomaloval bych stěny přisprostlými obrázky a díval bych se na ně z postele. A smál bych se jako blázen.

Oblékal jsem se v předsíni do kabátu a pořád nakukoval do pokoje. Šatník hořel bezvadně. Usmál jsem se a začal si obouvat boty, když zazvonil zvonek. Hodně jsem se lekl. Někdo možná ucítil kouř a zavolal hasiče. Nechtěl jsem, aby stihli přijet dřív, než bude byt úplně zničený, nechtěl jsem aby něco zachránili. Zavřel jsem dveře do obýváku a zapálil si cigaretu. Tak se mi snad podaří zamaskovat trochu kouře, která už pronikla do předsíně.

Za dveřmi byla sousedka. Zachovalá dáma ze staré školy, která velice dbala na svůj zevnějšek, přestože jediný muž v jejím životě dávno zemřel. Dnes měla fialový kostýmek a klobouček stejné barvy, což jsem ocenil, protože fialová je barvou vášně a noblesní dekadence. Přemýšlel jsem, jak se noblesně volají hasiči, ale madam Pištíková nepřišla kvůli požáru, který pozvolna propukal v mém bytě.

„Dobrý den, pane Šverma,“ zašveholila.

„Dobrý den.“

Vyfoukl jsem kouř z cigarety, což muselo v přítomnosti dámy působit krajně nevhodně. Ale opravdu jsem nechtěl, aby pochopila, jaký je pravý původ kouře v předsíni.

„Co si přejete, paní Pištíková?“

„Pane Šverma,“ položila mi sousedka koketně ruku na předloktí. „Pane Šverma, opravdu nerada vás vyrušuji, ale chtěla bych vás o něco požádat.“

O co? O sůl, o žehličku? Byl byste tak laskav a uhasil ten požár ve vašem bytě, to praskání ohně je opravdu nesnesitelné?

„Prosím…“

„Jde mi o ty odpadky, pane Šverma. Necháváte pravidelně za dveřmi pytel s odpadky a zápach, který se z nich line, skutečně není moc příjemný. Vím, že to dělá každý, ale ty odpadky tu zůstávají často i několik dní a celá chodba potom tak načichne.“

Přemýšlel jsem, jak chodba asi načichne, až se oheň v pokoji pořádně rozhoří. Potlačil jsem úsměv a s kajícným výrazem přiznal svou chybu.

„Máte úplnou pravdu, paní Pištíková,“ sypal jsem si na hlavu popel, ve který se za mými zády proměňoval šatník. „Pořád na to zapomínám. Právě proto dávám ty odpadky za dveře, abych si na ně vzpomněl, když odcházím. Ale stejně je tam vždycky nechám. Opravdu se omlouvám.“

„Nemusíte se omlouvat,“ odmítla mé pokání sousedka. „Jen jsem vás chtěla poprosit, jestli byste s tím mohl něco udělat.“

„Ale samozřejmě,“ uchopil jsem pytel odpadků, který nevoněl u mých dveří. „Zrovna odcházím, tak to rovnou vyhodím, než na to zase zapomenu.“

„To budete velice laskav,“ usmála se madam Pištíková.

„Jsme přece sousedi,“ mávl jsem rukou za sousedkou, která rychle poskakovala ze schodů, pryč od mých páchnoucích odpadků a neméně páchnoucí cigarety. Otočil jsem se zpátky do bytu, abych za sebou zavřel dveře a s uspokojením jsem zaznamenal, že se pode dveřmi do předsíně valí hustý černý kouř. Představil jsem si hořící košile, možná už hořely fotografie na zdech i s lidmi, které jsem dávno nevídal nebo nechtěl vídat.

Odjedu někam daleko. Najdu si práci, která mě bude opravdu bavit a bude mi jedno, kolik za ni dostanu peněz. Anebo se budu jen tak poflakovat po městě a pod neuvěřitelnými záminkami tahat peníze z počestných občanů. Šel jsem po schodech za sousedkou, pokuřoval a zvažoval cesty, které se přede mnou otevíraly. Bylo jich hodně a žádná nevedla zpátky.

V přízemí jsem sousedku dostihl a galantně jí podržel dveře.

„Děkuji, pane Šverma,“ rozplývala se nad mým gentlemanským gestem.

„Co byste děkovala,“ usmál jsem se. Měl jsem obrovskou chuť se smát, a tak jsem stěží potlačil uchichtnutí, když jsem vyšel za paní Pištíkovou na ulici. Když jsem házel odpadky do kontejneru u domovních dveří, neudržel jsem se a zasmál nahlas.

Paní Pištíková se po mě trochu znepokojeně ohlédla a raději se rychle rozloučila.

„Nashledanou,“ smál jsem se. „Nashledanou, paní Pištíková.“

Těžko bych jí to vysvětloval.


hermit
12. 06. 2002
Dát tip
dobroje, už se těším na TU TVOU knížku!!!! _ I & I_I

Wopi
12. 06. 2002
Dát tip
jakou knížku??? co mi uniklo???

gd
12. 06. 2002
Dát tip
Těšit se můžeš... Co má znamenat ten smajlík, příslušná hemisféra se dneska nějak fláká...? Tip a výběr?

gd
12. 06. 2002
Dát tip
Wopi: Neboj, mně to uniklo taky.

hermit
12. 06. 2002
Dát tip
no, tip a výběr, ale vymyslel jsem to dost vtipně, že jo? ;-)))))

Wopi
12. 06. 2002
Dát tip
to jo :)

Dejm
12. 06. 2002
Dát tip
:)

Deltex
26. 04. 2002
Dát tip
gd! Myslím si, že jsme vyrovnaný... no, i když muj tip je k nezaplacení!

Deltex
25. 04. 2002
Dát tip
Skvělé... tak tohle mi sedlo---------> TIP!!! Díky!

gd
25. 04. 2002
Dát tip
neděkuj, zaplať - bankovní spojení zašlu na vyžádání :)

pilgrim
25. 04. 2002
Dát tip
pěkný :)*

inkvizitor
24. 04. 2002
Dát tip
Co kecáš, že neumíš psát, že jsi hovno spisovatel, dyť je to zatraceně dobrý! TIP

Nuitík
21. 04. 2002
Dát tip
trochu se se také vcucnu..... text dost dobrý! moc moc moc!!!***

zoo
20. 04. 2002
Dát tip
*

nin
19. 04. 2002
Dát tip
Seš dobré, gd!!!

gd
18. 04. 2002
Dát tip
já mám kouzlo, to bys koukala... :) ď za pochvalu, potěšila.

Ale no jo, gd, jsi dobrej psáč. Eh, to ale vypadá divně, to poslední slovo, že jo? Šel psáč s psáčičí a psáčáťaty...

gd
17. 04. 2002
Dát tip
ale dneska jsem totálně odepsanej... nejradši bych to všechno zapálil :)

Nejsi sám... taky bych to tady... sakra, kde mám PEPO, pevný podpalovač?

gd
17. 04. 2002
Dát tip
s tím ti pepo neporadím. chtěl jsem ještě něco napsat, ale nevím co. to je den... to ještě bude den...


gd
17. 04. 2002
Dát tip
to nepomůže. mně dneska nepomůže nic. ale ď.

Jsem si ani nemyslela, že to pomůže, já nejsem takovej ten rozjuchanej debil, co říká hluchejm, že jim narostou nový uši, a navíc si to možná i dovopravdy myslí... jsem třeskutě upřímná cynická svině! Je ti blbě? Mě taky! To máš za to! Nevím za co, ale za něco. Asi půjdu podpálit ty Sovovy mlejny, ten dědek v nuselský hospodě říkal, že to byla sranda, když hořely. Sirky mám, jestli máš škrtátko, můžeš se přidat.

Ten je ale správně VESELEJ, ten chlapík, což, milý gd???

Hele ale tohle by tě možná potěšilo, mě to teda potěšilo moc... dala jsem si do GOOGLE vyhledat obrázky "svině" a vyjel mi Miroslav Donutil...

gd
17. 04. 2002
Dát tip
to je dobrý... jak k tomu došlo? chudák mirek. škrtátko bohužel nemám, protože požáry zakládám jen výjimečně... ale můžu s vášnivými výkřiky třískat do zdí krumpáčem. dědky v libeňský hospodě by tenhle pohled určitě nadchl. nejsou tři hodiny spánku málo?

Nevím jak k tomu došlo, ale vylezl tam v celý svý... kráse? A taky Láďa Potměšil. Ale Mirek měl lepší fotku, vypadal tam tak... dramaticky! Krumpáčem do zdi, to je dobrej nápad, ale když to bude cizí zeď, tak ti jí daj k náhradě. Já takhle jednou hradila bytový jádro. Majitele toho jádra pohled na zničený jádro nenadchl. Jenže dědci v libeňský hospodě nejsou majiteli zdí, třeba by to brali jináč. Tři hodiny spánku jsou podle názorů odborníků málo. I když třeba takovej Napoleon před bitvou nespal prakticky vůbec. Franz Josef I. sice vstával v létě ve čtyři a v zimě v pět, ale zas chodil spát někdy v deset, tak mu to stačilo...

gd
17. 04. 2002
Dát tip
michelangelo taky prej spal čtyři hodiny denně. to se mu to tvořilo, tím spíš, že byl geniální. my chudáci ukoptěný, co jim jsou tři hodiny málo... ještě mě napadlo, že bych mohl rozbít metáním dlažebních kostech tu skleněnou krychli, s velkou slávou nedávno umístěnou na zmíněných mlýnech. libeňští dědkové radostně aplaudují: "to je skoro stejně dobrý, jako když si ženský ve čtyřicátým třetím lehaly na koleje, aby zastavili vlak s moukou pro wehrmacht..."

Michelangelo ovšem nebyl vystavenej reáliím počátku 21. století, takže si mohl vesele spát 4 hodinky denně a ještě se dožít požehnanýho věku 89 let. Géniové dneška to mají nepoměrně horší... volné radikály... rezidua... Kreuzfeld-Jakobova šílená nemoc... smog... hluk... skleněné krychle na mlýnech... Pan otec by si dneska moc netočil pikslou v prstech, páč by mu mohla vylítnout a rozflákat tu nádheru... Podělím se s tebou o jednu libeňskou reálii... v neděli jsme byli v nonstopu, kam choděj chlapíci z ubytovny... byli tam dvá, kupovali nějaký lahváče, a ten jeden se zadíval červenejma očima na stojánek s tiskem a povídá: "Máte Eróta?" "Padesát čtyři osmdesát," řek´ prodavač. Chlapík se podíval na piva, pak zas na ten stojánek a zopakoval: "Máte Eróta?" "Padesát čtyři osmdesát, jestli to teda bude všechno," děl prodavač. Inu. Libeň.

Helča
17. 04. 2002
Dát tip
dobrý čtení

gd
16. 04. 2002
Dát tip
baudyšovi hrabe... ale ten šverma nebyla narážka na komunisty, je to jen jméno, který mi do toho zrovna sedlo...

gd
16. 04. 2002
Dát tip
ty jsi prostě správnej řízek...

gd
16. 04. 2002
Dát tip
ty jsi prostě správnej řízek...

gd
16. 04. 2002
Dát tip
no... to jsem se trochu unáhlil... zas TAKOVEJ řízek zase nejsi...

gd
16. 04. 2002
Dát tip
pořád ještě sbíječky? netrvá to už nějak dlouho? a co wopiho sbíječky, taky ještě sbíjejí?

gd
16. 04. 2002
Dát tip
co?

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru