Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

DOPIS

22. 07. 2018
0
0
420

Dobrý den, pane Vališi, zdravím, když se vzápětí pokusím o prosbu,

 

která vás možná nadzvedne.

 

Začnu zeširoka – u prokurárora Vaše.

O němž jste mi kdysi poslal nějaký rukopis.

Já se onehdy stavil u pana Pospíšila, co chrlí ty knihy literatury faktu, poněvadž bydlí 2 zastávky od Holešova, v němž zase po válce bydlela hraběnka Wrbnová.

Jestli o ní něco neví. Věděl – ale zatím mi nic takového nevydal.

Na odchodu mi dal, tedy věnoval, jeho knihu o Vašovi, zřejmě proto, že se špatně prodává.

Takže jsem ji přečetl a zjistil: 1/ že jednak celý ten text nefunguje, proto můj předešlý odhad, že se obtížně prodávala, 2/ že jednak o té vaší práci o Vašovi tam není ani zmínka nikde v poznámkách, a tak.

 

Dávám vám obojí vědět, a popostoupím dál v případu té hraběnky Wrbnové.

Soudili ji v březnu roku 1958 s protistátní skupinou Novosad a spol., to za provinění a souvislosti, které mi dneska připadají více nežli šílené. Pak byli po 90. rehabilitování, stát též vydal ten jeho zcela účelově zkurvený zákon o protiprávnosti komunistického režimu.

Kterým ovšem denacifikace neproběhla.

 

Ve zmíněnem hraběnčině případu jsem si všimnul jako vhodného k intelektovému použití jakéhosi okrajového černocha, a k tomu partyzána, který údajně padl před zlínskou nemocnicí v roce 1943. Ovšem v žádných přihlašovacích databázích není veden, marně jsem se po něm poptával na Svazu těch Bojovníků za svobodu, a tak dál. Jakoby nebyl, a přitom jeho existence byla v 58. součástí soudního řízení.

Jmenoval se Barna Ramazan.

A ten doktor Pospíšil se mi přiznal, že ho v jeho databázích zná, a že dokonce k němu má ústní vzpomínku pamětníka. Tedy pamětnice.

 

Takže jsem si nechal v ABS udělat lustr, výsledek vám přikládám v příloze. Zdá se mi být neúplný, neboť mám dojem, že by měl v souvislosti ještě existovat svazek skupiny estébáky nazývané SEN.

Můj problém ovšem je, že si dotyčné nemohu vyzvednout, poněvadž nemám OP.

Který jsem před pár roky vrátil tomuto genocidně zločinnému státu v souladu se zněním toho zákona o nelegálnosti komunistického režimu – k čemuž se ještě vrátím.

Přesto, i bez OP, se mi na začátku roku povedlo zaplatit a vynést z budovy Na struze 3 CD s vyšetřovacími spisy odbojové skupiny Hory Hostýnské, které se též v jednom místě s tou hraběnkou Wrbnovou protnuly.

Cosi takového se jako můj osobní únik jim v tak zákonem střeženém ABS ještě nestalo, sám dodnes nechápu, jak se mi to úplně samozřejmě povedlo, ač jsem byl po celý ten čas tehdejší návštěvy ve stavu více nežli jenom plného vědomí.

 

Nejemže nemohu nikdy příště dovnitř fyzicky, tělem, též ani zprostředkovaně, písemně – takže pro účel mé prosby jsem využil inkognita, projedenkrát jsem se zabalil do mediálního odéru jednoho reálného agenta kontrarozvědky, krycím jménem Ekonom.

A teď, sledujte, jakou oklikou si připravuji hydraulický zvedák, jak vám ho opatrně všoupávám pod židli, na níž sedíte, konečně dám dohromady tu na samém začátku zmíněnou prosbu.

Jestli můžu, a vy tam máte dobrou pověst, co kdybyste to cédečko či dvě koupil, je možné, že budou i tři, a vynesl zcela legálně ven?

To zaprvé.

Všimněte si, jaká je je i dnes třeba zase ilegalita, když se někdo poznovu postaví proti plutokracii, nebo čemu to, zdejšího státu!!!

 

V těch písemnostech jsou obsaženy i výpovědi Emilie Malotové a Ludvíka Maloty, též i estébácké svodky k těm dvěma: co kdybyste mi, prosím, jako v nějakém špionážním filmu, jak třeba byl ten Lehovcův o špiónech a českém penicilínu, když i kapitán Klos je z tohoto ohledu dobrý příklad, zkrátka: že byste mi, prosím, s příležitostí, nacvakal všechno, v čem se v písemnostech týkajících se Malotových, objevil ten černoch Barna Ramazan.

 

Obojí, špionážní fotografie i špehovsky proti zaplacení získané cédečko, bych si nějak vyzvedl, není tedy tentokrát třeba vkládat tyhle kompra do nějaké černé schránky, do pařezu, pod kámen, nebo jinak tak.

Mám totiž jako důchodce starší 70 let průkazku na jízdy osobními vlaky zdarma, ale ještě jenom zhruba tak do letošního prosince, kdy i je tento genocidně zločinný stát zruší – zejména kvůli tomu, jak se ti zdejší důchodci zdarma přemnožují na diverzanty a podobné čeledě.

Na vaše vyzvání pak dojedu kamkoli, třeba i do vašeho města, na nádraží si převezmu, a ihned zmizím jako nějaký Bond, jakoby v ještě lepším podání nežli by byl schopen tento prvovzor i třeba v ještě lepším nežli jen tuzexovém balení.

Bisáci, čili bizoni, mě znají, párkrát, třeba v souvislosti s olomouckým řidičem Smetanou, jsem se jejich maskovanými aktivisty nechal před mými sedmdesátinami/70 vyfotit.

 

Pokud mi, pane Vališi, při této mnou navrhované špiónské misi pomůžete, budu se mít příští rok čím zajímat.

Déle ne, poněvadž se mi sesýchá hotovost, neboť bez OP nemám právo vstupu, tedy jakkoli disponovat penězi na mých celkem 4 účtech vedených Českou spořitelnou, jako by se kolem mne poznovu jednalo o systém nevybíratelných vázaných vkladů jako tenkrát před měnou v roce 1953.

Se sloganem znějícím slovy Banka pro život vylepeným na každém jejím pobočkovém těle se tak leda setkávám s dílčími epicentry genocidně zločinné organizace, neboť i ta Česká spořitelna byla činna už v tamtěch před chvilkou mnou vzpomenutých časech prezidenta Zápotockého.

Tedy v těchže dobách jako v nich byla v roce 1958 odsouzena na 3 roky holešovská hraběnka Wrbnová.

 

Nazačal-li už 29 roků s denacifikací tento genocidně stát, začal jsem se už před roky tímto tématem zabývat sám, ponoukla mě k tomu představa, že po příští zimě někdy v únoru už nebudu mít do všech příštích časů už ani korunu, pročež budu muset ze zvůle genocidně zločinného státu zemřít hlady. A nedožiju se tak jubilea tamtoho jejich podvodného Listopadu.

(Pro ty blbější musím však v souvislosti dodat, že ač pobírám starobní důchod, prostřednictvím bankovního účtu vedeného na mé jméno Českou spořitelnou k němu nemám přístupu, obdobně jako bych neměl ani jednou měsíčně prostřednictvím České pošty, neboť každá její doručovatelka mi bez předložení o/Občanského průkazu nevydá ani jediný na mé jméno poukázaný halíř.)

Takže jsem se pustil do historie existence oněch zdejších o/Občanských průkazů.

 

Netrvalo, a zjistil jsem, že cosi takového jako povinný osobní identifikační a perlustrační doklad v některých zemích světa vůbec neznají, a nemyslím tím jenom notorické příklady USA, Velké Británie a Japonska.

Dokonce i mnohé země obklopující tuto zdejší genocidně zločinnou v názvech obdobných dokladů slova občanský nepoužívají, neboť samo slovo občanský, popřípadě přímo občan, neznamená nežli stav, a tedy nikoli věc jako třeba slova jednotlivec, osoba, persona, obyvatel, individuum, člověk, jedinec – a pokud se snad kdokoli čtoucí takovým nehoráznostem podivuje nebo jej nutí k výsměškům, požádám takového ihned, ať mi namístě vyjmenuje pouhé jen tři/3 atributy určující nebo vymezující věcnost onoho stavu občan.

Polsko, SRN, Rakousko, jak i další státy Evropské Unie činí moře, z něhož ční na jednom místě málem ve středu jako zárodek vše rozežírající rakoviny pouze dva genocidně zločinné výběžky.

 

Ptal jsem se na příslušných ministerstvech, tázal v archivech, úřadu pro zkoumání reality totality, třeba na internetu (kromě zcela nehorázného hesla ve wikipedii vyprodukovaného zřejmě jednou z dezinformačních firem holdingu zvaného KSČM) jsem našel o funkci o/Občanských průkazů jediný jeden článek, a ten napsal český emigrant žijící ve Švédsku.

O vzniku a historii žádná monografie, aniž bakalářská nebo diplomová práce, o čemsi, co každý zdejší nosí celý jeho dospělý život při sobě.

Psal jsem obdobně před rokem, dvěma, třemi, a předpokládám, že se od tamtěch časů nic nezměnilo – byť letos v rámci oslav zakladatelského jubilea Února 1948 jsem na jedné přednášce oslovil brněnského(?) doktora Pernese, zřejmě agenta StB, který po mém naléhání přihlásivšího se z publika začal mlet hubou v zapřísáháních, že se na tohle téma i s kolegy podívá, mám dojem, že má cosi společného s obdobně genocidně zločinným Ústavem pro soudobé dějiny, který jsem ve věci obeslal už málem před pěti/5 lety.

 

Znáte snad vy, pane Vališi, jako profesionál, kohosi, který by se tématem vzniku občanských průkazů na podzim roku 1948 zabýval, když stejný rok je začátkem oné zločinnosti komunistického režimu, kterého se týká onen již zmíněný zákon, přičemž o/Občanském průkazy atributem (instrumentem a institutem) zákonem zmíněné zločinnosti byly – a trvají přesto do dneška.

A snad vám, jako znalci, nemusím připomínat, že o/Občanské průkazy souvisejí s úskočným zneužitím prvorepublikových tradic, prostřednictvím protektorátních kenkart s oněmi minimálně dvěma/2 takzvanými Norimberskými zákony o říšské státní příslušnosti v začátku, těž však i s poválečnými odsuny prostřednictvím raně poválečných Osobních průkazů.

Zrušení domovského práva už ani nezmiňuji.

 

Do roka a dne budu mrtev, zabit, ze zvůle zákona, jehož oprávněnost mi nikdo v této zemi není schopen v jeho účelu a funkci věcně souvisejícími texty doložit, a to dokonce od samého vzniku, předložením už první verze pouhého záměru zákona, těch podle jiného dnes v této genocidně zemi platného zákona vlastně genocidně zločinných o/Občanských průkazů.

 

Opakuji stále dokola tatáž slova, abych až vizuálně ilustroval, o jaký argumentačně tautologický velekruh se tady jedná, o cosi sebepožírajícího a ze sebe se stále znovu obnovujícího, a přitom nezrušitelného – ale pokračovat dále, ocital už bych se ve stavu, či za hranicemi, mystiky, s níž ovšem, jak známo, pracuje každá totalita.

 

Ovšem na druhé straně se mi tahle představa váže se obdobnou absurditou onoho neexistujícího českého černošského partyzána Barna Ramazana, jenž neexistující byl vláčen průběhem soudního tribunálu vystavěného na argumentech obdobných tautologí, a to v časech, kdy už desátým/10. rokem platívaly ony o/Občanské průkazy.

Jejichž existence bude letos trvat už sedmdesát/70 let.

 

No, a na sám závěr vám, pane Vališi, uliji z vašeho vlastního jadře vojanského soudku, prostřednictví otázky na víceméně stejné genocidně zločinné výsledky.

Co říkáte tomu, že v průběhu posledních 30 let od toho jejich Listopadu byly obdobně genocidně skartovány osobní vojenské evidence vícméně všech vojáků prvorepoblikové Českosloslovenské armády, celý ten její étos, abych tak řekl, masarykismus, věcněji řečeno tradice, na něž už nebude možno navázat.

 

Pokud k čemusi takovému došlo, pouze dodám, že co nesvedli za jejich okupací Němci a po nich Rusové, co nedokázal Gottwald, Zápotocký, Husák, tak to prý svedli Havel s Klausem a Zemanen.

Je tomu tak?

 

A i kdyby tomu, jak líčím, v důsažných dílčích jednotlivostech nebylo, zakončím větou, která jakoby byla veršem z jakési lidové písničky:

 

KDYŽ JSTE MI SKARTEM ZABILI TÁTU, ZABIJTE SI HLADEM I MĚ!


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru