Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Květ v poušti
datum / id01.08.2018 / 489619Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
zobrazeno194x
počet tipů10
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Květ v poušti

 

Květ v poušti

 

Na vojenském cvičení jsem potkal kytku, kterou mám v mysli spojenou s lesními pasekami. V té vojenské pustotě to byl zjev dosti nepatřičný, skoro svatokrádežný.

Když jsem jednoho časného rána vyšel při strážní obchůzce muničního skladu náhle ze stínu, chvíli jsem na místě překvapením váhal, jestli mám pokročit dál, jestli mám vstoupit do toho ozářeného dílu rozvrtané, překopané, divokým býlím zarostlé plošiny, jestli je vojenské botě vůbec dovoleno takovou krásu porušit. Když jsem tudy procházel přede dvěma obchůzkami, to se ještě na blednoucím nebi třepetaly tečky posledních hvězd a nic zvláštního jsem na zemi spatřit nemohl. Při obchůzce poslední sice už svítalo, ale zatím to bylo jen rozptýlené světlo předjitřní srpnové oblohy a nad obzorem ještě zářila jitřenka. Teď však, při dokončování dalšího okruhu, se kdesi mimo můj periferní dohled objevilo přímé slunce a namířilo si to prvním paprskem rovnou sem, do shluku rosných kapek na povadlých stéblech u stezky přede mnou. Že tady na tom chumáči trávy zůstaly až doteď nesetřeny, byla jenom náhoda: dnešní noci se ho ani moje, ani ničí bota při obchůzce nedotkla. Tak jsem překvapeně stál a díval se do třepotavého chvění duhy v rose. Času bylo nazbyt, sem nikdo z obyčejných lidí nemá přístup, jen my záložáci se ve dne v noci střídáme v otravné strážní službě, varujíce se myslet na hlemýždí plynutí čtyř ztracených týdnů, v nichž si život venku běží nespravedlivě bez nás. Není div, že duhu na tisíckrát pošlapané trávě jsem přijal jako nenadálý pozdrav z druhého břehu. Tam mívám hezké okamžiky téměř na denním pořádku.

Ale o rose mluvit nechci.

Když potom, po­ ­dvou hodinách hlídky, dvou hodinách bdění ve strážnici a dvou hodinách zaslouženého spánku s povoleným opaskem na kavalci, jsem se sem vrátil, slunce na pozdně letní obloze stálo vysoko. Rosa ovšem dávno byla pryč, tu jsem ani nehledal. Padla mi však do oka osamělá kytka. Statná, již odkvétající vrbka úzkolistá.

Kde ty se tady samotinká bereš, rozhlížel jsem se, znám tě obvykle jen v hojné společnosti. Nejvíc vás bývá v oplocenkách, kam za vámi srnčí zvěř nemůže. Ani sem, za tento důkladný plot nemůže, a přece jsi tady sama. Jak to? Ať se rozhlížím, jak rozhlížím, opravdu jsi jediná, ubohý vyděděnec. Kde všecky jsou?

Stál jsem nad ní, dumal, polohlasem k ní mluvil a ona místo odpovědi jenom zářila tichým nachovým úsměvem.

Když se vám, holky, občas, vzácně, podaří na pasece předběhnout třtinu, vykládal jsem jí, jako by to neznala, když se tam zavčas a v hojném počtu usalašíte, jste v létě jedna rozkvetlá krása, víš to? A nejmilejší jste mi touto dobou, na konci srpna, kdy se vám při odkvětu prodlužují ty vaše nestejně zrající podlouhlé válečky semeníků. Jako právě teď ty tvoje, jak je tady natahuješ do délky a už jen na špičkách neseš poslední květní lístky. Tehdy z té paseky ubývá křiklavě nachové barvy a všechno začne splývat s barvou žloutnoucí třtiny. Pak přijde další proměna, kdy vám lusky pukají a leze z nich bílé pápěří.

V té době už mi také odkryjete, co živých pokladů jste ve svém přívětivém stínu od jara odchovaly. A to mi pak za to opravdu stojí prolézat tím měkkým houštím, šustivě rozhrnovat vysoké stvoly, sklánět se k zemi a schytávat na sebe to lehounké přilnavé nadělení, být jím až po ramena, až do vlasů obalený, kýchat zvířeným prachem, ale na nic nedbat, jen dychtivě hledat a téměř na každém kroku ty poklady nalézat a z každého zvlášť se radovat.

Ne jenom krásně vyzrálé semenáčky stínomilných smrčků, též po světle bažící borovičky, doubky, jeřábky a břízky ve vaší péči odrůstají. I stromky uměle vysazené si pod vámi libují, jsou tam v bezpečí, chráněné před slunečním úpalem, který hrozí na vrcholu léta v každé pasece odkrytým kulturám.

Kdyby všichni hajní měli dost trpělivosti, kdyby se neukvapovali s likvidací „buřeně“, kdyby zkrotili svou služební horlivost splnit plán „ochrany“ kultur za každou cenu a počkali do chvíle, kdy už se můžou přesvědčit, co ve skutečnosti vy samy pro ty kultury děláte, pak by si možná spočítali, kolik jim ušetříte práce, peněz a starostí.

Proto i tebe tady tak rád vidím, bylinko statečná, i když jsi nějaká schlíplá. Ale to chápu, ani já se tu necítím dobře.

Tak jsem se s tou vrbkou bavil a skoro při tom zapomněl na záškodníky, co se kradou okolo a čekají na příležitost, aby využili selhání stráže a mohli muničák vyhodit do povětří.

Přiklekl jsem ke kytce, flintu odložil na čerstvý krtinec, vytáhl notýsek a tužku a jal se popisovat její plodenství, jen to mě teď zajímalo.

Původní jednolitě nachová barva svítila už jen z posledních zbytků květů na měkkých nevyzrálých špičkách rozježených štíhlých tobolek. Ty již na dolním konci, kde přisedaly k lodyze, začínaly praskat zralostí.

Když jsem ty prasklinky uviděl a uvnitř zahlédl tajemný obsah, posedla mě ještě větší zvědavost. A z trucu za zbůhdarma ubíjený čas, který musím obětovat pookupačnímu nerozbornému přátelství na věčné časy, pustil jsem se do počítání semeníků. A potom­ u těch rychleji dozrávajících i do počítání samotných semínek, k nimž jsem se dostal, když jsem tobolku špičkou tužky tak trošku rozpáral. Já vám dám, vojenští páni, čerstvě prověření!

Dal jsem si tu práci a trpělivě spočítal, že lodyha nese sto padesát pět válečků o průměru dva a půl milimetru, dlouhých sedmdesát až devadesát milimetrů.

Minuty nádherně uplývaly.

Spočítal jsem, že každý váleček obsahuje od dvou set padesáti do tří set semínek.

Tak, teď aspoň vím.

Všecko jsem to pečlivě zapisoval do notýsku. Při tom počítání se mi krásně zapomínalo na bratrské spojenectví a muničák jsem po celý čas lehkomyslně vydával všanc imperialistům.

Čas hlídky utěšeně plynul a zdlouhavé minuty odcházely do nenávratna.

Když jich pěkná řádka uběhla, mohl jsem závazně vyhlásit a slavně zobecnit výsledek: Na jedné vrbce úzkolisté bez problému dozraje čtyřicet pět tisíc semínek. Skončeno, zapsáno v Jemnici 25. srpna 1970.

Co si asi s takovou zásobou semen jedna rostlinka počne?

Vysvětlilo mi to sluníčko. A taky vítr, který se poznenáhlu začal nad prohřívanou zemí zvedat. Zatím to byl jen lehký vánek, ale už jsem viděl, jak tobolky pod paprsky slunce odspodu čtyřmi podélnými švy zřetelně, široce, nezadržitelně praskají.

Když se větřík rozběhl směleji, pomáhal švy otevírat. Potom začal dorážet pěkně zčerstva. To už měl dost síly švy otevřít dokořán a semínka velikosti makového zrnka z nich postupně vyfukovat. Každé si tam do té chvíle sedělo zabalené do hedvábných vlákének, jemnějších, než má padáček semínka smetanky. Když za to pápěří vítr vzal a napnul je, zabělalo se jak lehký kosárek na klobouku slováckých šohajů, vyletělo z měkkého lože a letělo i se semínkem do dálky a zvedalo se do výšky.

Parádní podívaná!

Nechal jsem flintu na krtčím kopečku a jedno dovádivé semínko pozorně stopoval. Vedlo mě celou plání do závětří betonové stavby. Tam začalo poprvé klesat. Užuž jsem ho měl, ale byl jsem neopatrný, pohybem ruky jsem zvířil vzduch – a davaj! Větřík je podchytil, vynesl nad hlavu a měl jsem co dělat, abych je proti nebi stačil dál sledovat. Ne dlouho. Dovedlo mě k drátěnému plotu, co byl trojnásobně pojištěný ostnatým drátem, nahoře proklouzlo okem – a za chvíli jej nebylo, zmizelo na pozadí temné stěny lesa. Tam někde dosedne.

A už jsem si mohl jen domýšlet, co bude dál. Třeba je do svých záludných tenat odchytí rozpřažené jehličí smrkových větví. Tam v pasti si počká na déšť. V něm rozevlátý kosárek splihne a už se mu nikdy nepodaří znovu načechrat, k novému letu už neposlouží. Déšť to všecko spláchne k zemi a na jaře semínko možná vyklíčí.

Vrátil jsem se pokojně k vrbce a už se vůbec nedivil, proč je zde na té vojenské poušti tak sama. Vloni touto dobou musela odněkud přiletět, a to hezky zdaleka. Právě mi tu svou schopnost obsazování nových území předvedla. Hned také najisto očekávám, že napřesrok jich tu bude víc.

Některá z vás, milá semínka, ať se vám to líbí nebo ne, se už dnes či zítra beznadějně zamotáte ve stéblech tohoto úhoru kolem – a odtud cesta dešťů míří jenom k zemi. A k jarnímu klíčení.

Ale o tom už se nepřesvědčím.

Nelituju toho. Adié vrbko, adié mé – d­oufám poslední – vojenské c­vičení!

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.09.2018 08:51:45revírník

Líbí se mi, Lakrove, co všechno v povídce vidíš. Nejsi daleko od pravdy a já ti děkuji, i za ten tip.

25.09.2018 15:02:26Lakrov
redaktor prózy

Probudivší se cit na nečekaných místech, skoro nepatřičný cit,  vzhledem k okolnostem. Místy snad i náznak erotiky. A závěr má takou  antimilitaristickou náladu s důrazem na naší (lidské) nicotnosti.  Tip.  

19.08.2018 12:39:00revírník

A to je dobře, nemůžeme mít všichni stejné záliby, kam by to spělo? Za tu "pohlednici" však děkuji.

19.08.2018 11:20:56baaba

...vojensko-poeticko-botanická pohlednice. Básnivost textu sluší, ale není to můj šálek*

07.08.2018 18:03:38revírník

To jsem rád, bixley, že se líbí.

07.08.2018 16:41:20bixley

Poezie se dá najít i na vojenském cvičení, jen chtít. A ty nejen chceš, ty to zkrátka umíš. Umíš to podat tak, že to člověk čte bez dechu a vidí vrbku před očima. Zkrátka, moc hezké. 

07.08.2018 07:02:30revírník

Zdravím tě, Karle, a děkuju, už je opraveno. Taky bych měl raději vrbovku, jak jsme bývávali zvyklí od školy, než vrbku, ale tenkrát byla zrovna na vrbku přejmenovaná (tak jako o něco dřív z Epilobium na Chamaenerion angustifolium), proto jsem i v povídce - nerad - podlehl novému pořádku v názvosloví.

Děkuju za zastavení.

06.08.2018 22:29:45K3
redaktor prózy

Dnes jsem, Jardo, v lese nebyl, ale po přečtení Květu v poušti, jakoby jo. Zprvu jsem čekal, že to bude krásná žena, ale nevadilo mi, že "pouze" vrbovka. Roste jich u nás habaděj, a ono, zastavit se a prohlénout jakýkoliv květ zblízka, uvidíš v něm malý zázrak.

Řekl bych, smyslplně využitá část cvičení. /Znám tě obvykle jen v hojné společnosti /tečka/:).

04.08.2018 10:48:04revírník

A mě zas potěšil tvůj hezký komentář, Dodolo, tak ti děkuju.

03.08.2018 16:10:11Dodola

Poetické, humorné i poučné. Nic nechybí:-)   Když jsem si odmyslela to vojenské cvičení, potěšilo, že můžu být aspoň chvilinku v lese, i když v práci:)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.