Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+15 neviditelných
Když jsem byl malým pasáčkem - Anička
datum / id10.08.2018 / 489842Vytisknout |
autorOskar Koblížek
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno137x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

   Byla to krása, ale jeho účelu to moc nevyhovovalo. Našel proto raději velký modrý šátek a vyměnil ho za klobouk. Pečlivě ho uvázal, upravil a pak si sednul, zapálil si a obdivoval ten malý „dřevěný“ zázrak. V duchu si tleskal a poklepával na rameno. „Seš dobrej, Fando, fakt seš dobrej.“

Když jsem byl malým pasáčkem - Anička

... Nikdy na Berouše nevystrkuj zadek...

 

ANIČKA

 

   To, že byl děda samorost, o tom jsem se již zmínil. Rád si však také střílel ze svých spoluobčanů a na různé žertíky byl kadet. Kdykoliv mohl, bez zaváhání svůj talent použil. Na paškál si brával hlavně lidi závistivé, zlé a hloupé. Často o něm po vesničce kolovaly všelijaké fámy. Nutno ale podotknout, že za většinou z nich stál v počátku on sám. Zasel semínko, které potom díky hlupákům rychle vzklíčilo a rostlo rychleji než protivný plevel, až prorostlo celou vískou a celou ji uchvátilo.

   Z jeho bývalého krámku se s ním stěhovaly různé věci a to včetně krejčovské panny. Té říkal Anička. Ovšem Anička nebyla jen tak úplně obyčejná krejčovská panna. Ta panna - byla totiž kouzelná…

   Tak ne, dělám si srandu, ale docela by to sem pasovalo. Jenže to bychom byli úplně někde jinde a ne v domku u lesa. Okolo by se neproháněli zajíci a srny, ale elfové a víly. Taky by občas kolem proskotačila žínka Evelínka s roztouženým Šmudlou v patách…

   Přesto však byla neobyčejná a ta zvláštnost u ní spočívala v tom, že se na její krk dala, v případě mimořádné události, namontovat i hlava a mohla se pak použít do výlohy. Třeba jako figurína. Na ni se poté mohly obléci nějaké rozkošné šaty a jako doplněk, který by je podtrhnul, přidat na  hlavu třeba šátek s vlčími máky nebo nějaký apartní klobouček a mohla pak obšťastňovat kolemjdoucí pány svou nevšední krásou.

   Po stěhování stávala panna dole v chodbičce a dělala dědouškovi společnost. Pokaždé, když kolem ní procházel, uctivě ji pozdravil nebo se jí svěřoval, když měl nějaká trápení. Po určitém čase naznal, že to asi není tak úplně normální. Postavil se před zrcadlo a dost nevybíravě si vynadal. To ostatně činil poměrně často, neboť byl velmi sebekritický a pohled do zrcadla při sebespílání byla skvělá terapie. Hned na to „Aničku“, která dole v baráčku stejně tak akorát chytala prach, popadl a odnesl na půdu, kde po několik let odpočívala pod pytlem z jutoviny.

   Stála tam tiše a nehnutě ve společnosti tří velkých dřevěných beden, které ukrývaly hotové poklady. Byly to různé staré šaty, které nechal ušít sobě nebo své ženě, včetně těch krásných svatebních s jemnou krajkou. A právě ty mi jednou, za krásného letního dne ukázal a dokonce se je rozhodl obléknout na Aničku, aby mi předvedl, jaká byla babička ve svatební den krasavice. Občas kolem nás prolétla zbloudilá moucha, která nastartovala okolní pavouky a ti zaklekli nervózně do bloků, čekajíc v nejbližším okamžiku start. Zatímco oni očekávali sprint, my jsme seděli líně na seně, které bylo nasušené pro ovce. Vdechovali jsme roztodivný pyl a užívali si alergenů a pohody letního odpoledne. Vyprávěl mi  v tom půdním přítmí o babičce a o tom, jakou v nich byla neodolatelnou nevěstou. Vzpomínal na hostinu, na rodinu a na to jak tančili celý večer skoro bez ustání. Při tancích se k sobě tiskli, dívali se sobě do očí a ty oči slibovaly, že se nikdy neopustí. Pak náhle vstal, popotáhl nosem nahromaděný prach a vyndal z truhly právě onu krásnou malovanou dřevěnou hlavu. Pomalu jí namontoval na tělo a hned bylo jasné, že bez ní to nebylo to pravé ořechové. Hlava byla samozřejmě vymalována zručným malířem. Krásné velké modré oči ozdobené výrazným obočím zvýrazňovaly malý vystupující nosík. Měla lehce narůžovělé tváře a rumělkově krásné smyslné rty, které vystupovaly do prostoru a člověka fascinovaly a přímo jako by ho vybízely a lákaly k sobě, aby se k nim přitiskl a...

   Nééé, opravdu ne! Nikdy jsem to nezkoušel! Přísahám! Jen jsem ji z blízka obdivoval, toť vše. No nic, zkrátím to! Byla prostě jako živá, jen promluvit a už nechci slyšet ani slovo. Možná právě tehdy ho napadla ta věc.

   Jednoho dne, když zas tak seděl na své rozlehlé zahradě a odpočíval ve stínu pod vzrostlou třešní a pozoroval proužek dýmu z cigarety, jak se líně kroutí v letním teplém vzduchu, padl mu zrak na půdní okýnko. Uvědomil si jak je příšerně špinavé. Probudil se v něm dávný pedant a rozhodl se bez váhání, že vezme kyblík s trochou mýdlové vody a půjde ho umýt. Otevřel dvířka do stodoly, pomalu vycházel po dřevěných schodech na půdu, překročil línou kočku Toničku a jako obyčejně se ťuknul hlavou do trámu. Jako obyčejně mu beze slov pohrozil a šustivým krokem v seně došel až k oknu. K nelibosti pokoutních pavouků strhnul rukou jejich pracně vytvořené pavučiny a zpřetrhal jim tak jakékoliv vazby na jejich zručně vytvořená signální vlákna. Členovci se rozprchli  a z dálky ho nervózně pozorovali. Kdyby mohli mluvit, určitě by si jejich komentáře zarámovat nedal. Namočil hadr a skleněné tabule opatrně umyl. Natrhal „lidové noviny“ a vypulíroval je do vysokého lesku. Byl najednou tak překvapen svou dokonalou prací a zářivým výsledkem, že uchvácen tou scenérií usedl na dřevěný vojenský kufr s číslem A 1468 a kochal se křišťálovým pohledem na cestu a vzdálený Vávrův statek. Jeho zrak kmital mezi pannou, oknem a velkými kufry pod oknem. Kmital stále rychleji, až se mu z toho zatočila hlava, v které se honily neurony sem a tam a měly co dělat, aby se v tom vzniklém chaosu nesrazily. Myšlenky vznikaly, rostly, obdivně si gratulovaly a zase se vzájemně vylučovaly. Vznikal mezi nimi zmatek jak na křižovatce v Bombaji a ani samo nejvyšší vědění vesmíru nedokázalo určit, kam tohle všechno povede. Nakonec se myšlenky s nápady vytřídily a zůstali jen silní, životaschopní jedinci. Vstal a začal uskutečňovat svůj plán.

   Otevřel truhlu se šaty a vybral ty pěkné s modrým úzkým proužkem a volánkovými načechranými rukávy. Opatrně je navlékl na krejčovskou pannu a vzorně upravil. Sklonil se do dřevěného kufru s malovaným víkem, kde v rozích kvetly krásně vyvedené rudé růže a vytáhl onu nádherně malovanou hlavu. Opatrně jí připevnil na trup a něžně ji utřel vlhkým klůckem, aby odstranil prach a krása Aničky mohla zcela vyniknout. Pak prohledal proutěné koše a nalezl krásný klobouček a usadil ho panně na hlavu. Byla to krása, ale jeho účelu to moc nevyhovovalo. Našel proto raději velký modrý šátek a vyměnil ho za klobouk. Pečlivě ho uvázal, upravil a pak si sednul, zapálil si a obdivoval ten malý „dřevěný“ zázrak. V duchu si tleskal a poklepával na rameno. „Seš dobrej, Fando, fakt seš dobrej.“

   Když se dost vynadíval, vstal a něco mu pořád říkalo – ještě ne. Ještě něco chybí. Korále! Jasně, to chce ty velké bílé korále co má dole ve skříni u svých perleťových knoflíků. Vzal kyblík s mýdlovými bublinkami, vhodil do něj vajgla, a když zasyčel, strnul. Okamžitě si znovu sprostě vynadal! V tu chvíli by si od něj pes ani kůrku nevzal! Až teď mu docvaklo, že po celou dobu, co se opájel svým výtvorem a vytvářel kolem sebe šedomodrou kouřovou clonu, seděl si spokojeně mezi tím nejsušším senem na světě. Naštěstí nikde nic nedoutnalo a tak se obezřetně vyhnul trámu, překročil Toničku, slezl dolů a vylil vodu na cestu. Chvíli se přehraboval v zásuvce starého dubového sekretáře a chrastil knoflíky, aby si zanedlouho vzpomněl, že všechny „šperky“ odnesl kdysi ve velké plechové krabici od indického čaje na půdu. Opět se počastoval několika nelichotivými výrazy a vyrazil zpátky k panně. Když míjel své veliké nástěnné zrcadlo, podíval do něj a ošklivě se na sebe zamračil.

   Tonička už toho věčnýho dědkova lození měla plné zuby a tak se raději ze schodů odstěhovala do „sadu“ a líně obdivovala krtka, co se odvážně vydal vyházet pár lopatek hlíny mezi švestkami. Chvíli se zájmem pozorovala pohybující se hnědou hromádku, ale vedro ji udolalo. Sice věděla, že je to taky taková myš, ale divná a tak ve stínu usnula.

   Škoda ale, že opustila své stanoviště na schodech, protože tak nemohla uzřít svým zeleným zrakem, jak dědoušek našel na trámu onu krásnou plechovou krabici a v ní korále a jak je pak obratně „namontoval“ panně na krk.

   Konečně byl spokojen se svou prací na sto procent a Aničku nasměroval k oknu. Mírně jí pootočil a posunul trochu dál od okna, aby nebyla na přímém světle. Vyšel ven na cestu a nenápadně pokukoval po okýnku. Dílo bylo dokonalé. V čerstvě umytém okně sedělo v pološeru děvče jak obrázek a nesměle okukovalo okolní svět.

   Děda si moc dobře všímal lidí, kteří chodili kolem. I oni si děvčete v šátku všimli. A protože dědeček měl rád poctivou práci, nelenil a čas od času pannu na půdě převlékl anebo jen mírně přemístil. To celému výjevu dodalo na autentičnosti a tajemnu zároveň. Lidem, kteří nikdy neviděli děvče venku, to začalo vrtat hlavou. Po vesnici se začalo šuškat, že si ten divnej přistěhovalec dovezl z ústavu pomatenou dceru z prvního manželství, zavírá ji na půdě a nepouští ji vůbec ven. Kdo ví, co se prý za zdmi toho baráku vůbec děje. Tvrdili, že ten pan František se za ni stydí a kolikrát, když šli kolem, slyšeli prý její výkřiky a pláč. To však nebylo tak úplně pravdou a už vůbec ne z jejich hlav. To pan Fiedler vymyslel tenhle blud a jen tak mimochodem ho „zašeptal“ manželce v plně obsazeném obchůdku se  smíšeným zboží a světe div se, blud po chvíli začal žít vlastním životem a šířil se po vesnici rychleji, než chřipka typu „A“. Bylo zajímavé, že by pak po čase všichni odpřísáhli, že sténání a pláč slyšeli na vlastní uši.

   Pan Fiedler dobře věděl, oč vlastně jde, protože jako jediný kamarád mého děda byl do celé té habaďůry zcela zasvěcen. Sedávali spolu s dědou na zahradě pod třešní v ratanových křesílkách a popíjeli po stopkách slivovičku. Bavili se o nesmyslech, zato však s nesmírnou důležitostí. Myšlenkami se často ocitali až někde za hranicemi vesmíru a zase se vraceli zpět. Vymýšleli kulišárny a uváděli je do praxe. Propukali ve smích a bavili se jako malé děti. Rozprávěli o Bohu a o víře a mnohokrát se kvůli ní pohádali. Nezapomínali však na dobré vychování a po každé hádce si potřásli rukou na usmířenou. Když pak pan Fiedler odcházel, tak vždy uctivě zvedal svůj klobouk na pozdrav k půdnímu okýnku a tvářil se šťastně, zvláště pokud šel někdo zrovna kolem. Anička tam pak postávala ještě mnoho let a to i po té, co už všichni věděli, že je dřevěná a že naletěli.

   Pan Fiedler si však své tajemství tenkrát nechal pro sebe a neřekl ho dokonce ani své ženě.

    Však znáte ženský, že jo?

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.08.2018 06:42:44Oskar Koblížek

No tos mi udělal radost! 

12.08.2018 23:55:10MKbaby

Žůžo :-)

11.08.2018 18:07:53Oskar Koblížek

Revírníčku, ty zlobíš! :o))  Ach ta prokletá ji/jí. A to jsem tak snažil. Jsou silnější než jááá... Díky a měj se krásně.

11.08.2018 18:07:53Oskar Koblížek

Revírníčku, ty zlobíš! :o))  Ach ta prokletá ji/jí. A to jsem tak snažil. Jsou silnější než jááá... Díky a měj se krásně.

11.08.2018 17:50:35Oskar Koblížek

Tak, Gora (jako správný velitel), má vždycinky pravdu! :-)) Pokud jde o pomník, tak si jen povězme, že tam prostě byl. No a ano, není Anna jako Anna, ale to nechme raději být.  Pít slivovičku po stovkách, to by byli asi všichni pěkně zmatlaný... Měj se krásně Kočkodánku.

11.08.2018 17:43:15Oskar Koblížek

Tak to jsem opravdu moc rád, žes okoem zavadila zrovna o mě. To se mi tak často nestává. :)) Budu rád, když se budeš vracet. Díky a hezký den.

11.08.2018 16:17:27Dagmaram

Poslední roky nečtu moc ráda. Respektive málokdy zavadím okem o něco, co by zaujalo moji prchlivou pozornost.

Tohle mě příjemným způsobem vtáhlo.

Chci ještě ;))

11.08.2018 16:07:59Kočkodan
V Gořině komentu by se mnoho zrn nepravdy asi najít nedalo.

Ale možná by se dal aspoň sem pod dílkem nenápadně nainstalovat zmizelý pomník. Jako kdyby nestačilo, že už není na Letné Stalin…

Vůbec se nedivím, že se Aničkou nechali inspirovat i filmaři. Ačkkoliv například Karel Steklý se v roce 1952 svou Annou proletářkou od skutečného životního příběhu poměrně značně odchýlil. (A to už vůbec nemluvím o díle Panna a netvor.)

Jo, a ještě si prosím tě oprav ten překlípek ve větě “Sedávali spolu s dědou na zahradě pod třešní v ratanových křesílkách a popíjeli po stovkách slivovičku.”
11.08.2018 14:10:29revírník

Oskare, styl tohoto vyprávění se i mně velice líbí, to neříkám nic nového. Je pro mě radost tě číst.

(Kromě párkrát špatného jí mi vadil ještě přechodník: pavouci by měli zakleknout do bloků čekajíCE)

10.08.2018 22:49:26Gora
redaktor poezie a prózy

To je dobře - spoluobčanům stačilo to "vytrestání" zvědavostí...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.