Posudek

Posudek

Schůze výboru uliční organizace KSČ zvolna končila, někteří soudruzi již pospávali, když předseda Jelínek ticho přerušil a rázně řekl:

 „Tak program schůze jsme probrali, usnesení je schváleno, má ještě někdo nějakou připomínku? Nemá. Prosím vás soudruzi ještě o chvíli pozornosti. V různém je potřebí projednat dopis z podniku Obalovna, n. p.. Věrko buď tak hodná přečti ho, máš ho v poště“.

„No, snad krátce soudruzi. Žádají nás o posudek na soudruha Jana Holáska. Měl by u nich nastoupit do funkce člena Závodní stráže od prvního října“, stručně uvedla znění dopisu jednatelka Žáková

„Holásek? Co dělá, zná ho někdo?“ dotázal se Jelínek 

Všichni mlčeli, nebo se tvářili, že nevědí, o co jde. Většina skutečně nevěděla, o koho jde, jen se snažili, aby ten úkol, zpracovat posudek, nepadl na ně. Psát o někom, koho vůbec neznáte, to je opravdu těžké, má-li to být pravdivé a objektivní a neublížit někomu ani sobě.

Jedině člen výboru Běloušek, důchodce, bývalý příslušník SNB se ozval, že asi ví, o koho jde. Projevil ochotu posudek na Holáska vypracovat.

„Já myslím, že bydlí v Drašovské, to je ten barák, kde nemají zvoleného domovního důvěrníka. Tam ani nevyvěšujou vlajky, i když jim je z OPBH dali již před rokem na květnové oslavy.“

„Já myslím, že se jedná o toho staršího Bendu, co má syna zavřenýho na Kladně, bydlí tam U palírny vedle hodinářství“, doplnila pochyby soudružka Mrázová, „to je taky divnej člověk, na schůzi ho nedostaneš. Věk by na to měl.

„Soudruzi a proč u toho Holáska soudruzi nenapsali adresu?“ vtipně zareagovala soudružka Ryklová.

„To je fakt“, podivil se předseda Jelínek, „napíšou jméno a my abychom ho hledali. Ani nevíme, jestli u něj v domě máme důvěrníka.“

„Víte co?“ rozhodně se ozval Jelínek, „Věrko, napiš tý Obalovně, že jestli chtějí na Holáska materiál, tak ať nám napíšou adresu jeho stálýho bydliště. Nebudeme jim dělat vyšetřovací službu.“

„To jó“, souhlasila jednatelka Žáková, „já jim to tam napíšu soudruhům, aby z nás soudruzi nedělali služky.“

S pozdravy, čest, čest, čest, se soudruzi a soudružky rozešli domů, někteří spokojeni, že na ně nevyšel úkol zpracovat materiál na Holáska.

Na příští schůzi se opět v různém přihlásil soudruh Běloušek a se sebejistým úsměvem výboru sdělil, že toho Holáska našel.

Jednatelka Žáková oznámila, že na dopis se žádostí o zaslání adresy Holáska stejně žádná odpověď z Obalovny nepřišla.

„Je to tak, jak jsem říkal“, pokračoval Běloušek, „bydlí v Drašovské 12/8, a je to ten barák, kde nevyvěšujou vlajky, nezdobí okna a nemají ani nástěnku. Taky tam nemají zvolenýho domovního důvěrníka. Prej to nechtěl nikdo dělat. To je pak těžká práce to uhlídat. Něco jsem se dozvěděl od jeho sousedky soudružky Pachtové. Není v domě oblíben a mívá noční návštěvy. Vlastně, tady to je“, položil na stůl před předsedu list papíru, a hrdě řekl, „napsal jsem ten posudek pro Obalovnu.“

Předseda s uspokojením vzal posudek, nasadil si brýle a chystal se číst nahlas. Všichni zpozorněli a hluboce si oddechli, že je to minulo.

„Soudruzi, dávejte prosím pozor a eventuálně mě doplňte“, požádal přítomné o aktivní účast a dodal, „sakryš Běloušku, to je ňáký dlouhý.“ Z textu bylo zřejmé, že posudek psal bývalý příslušník SNB. Nešlo ani tak o gramatiku, tomu nerozuměl ani Jelínek, jako spíše o vlastní obsah.

Jelínek si odkašlal a začal číst:

„Vážený soudruzi, jmenovaný Jan Holásek, stálým bydlištěm v Praze 12, v ulici Drašovské číslo 12/8, je důchodce, vdovec, bez politické příslušnosti. Má živnostenský původ, a není členem žádné organizace místního výboru národní fronty. Bydlí v bytě, který patří OPBH, velikosti 1+ 1, čtvrté kategorie. Politického života se v místě bydliště vůbec úmyslně nezúčastňuje. Veřejné schůze občanského výboru nazývá hanebně babincem. Styky s kriminálně závadovými osobami a podezřelými živly nebyly prokázány. Výzvy ke sběru druhotných surovin ignoruje, akce Z,  údajně ze zdravotních důvodů, pomíjí. Do průvodu při oslavách svátku pracujících nechodí.  Na fond solidarity s africkými národy neposkytl výběrčím ze Základní školy Antona Semjonoviče Makarenka ani pětikorunu.“

Protože se někteří začali smát dokonce nahlas, musel Jelínek čtení přerušit, aby mohl přítomné napomenout:

„Soudruzi, prosím vás o klid. Nevím co je na tom k smíchu. Je to zřejmě živel, a my to musíme správně posoudit“, řekl zcela vážným hlasem a pokračoval:

„Příbuzné v KS, podle vyjádření spolubydlící Pachtové, asi nemá, ani poštovní styky ze zemí KS nebylo možné prokázat. O akcích klubu důchodců se vyjadřuje opovržlivě a nazývá je plesnivými prďoly. V noci se uchyluje k pravidelným nákupům cigaret a alkoholu v restauraci RaJ U pekařů. Jedná se o indiferentní osobu, která má vlažný poměr k socialistickému zřízení.“

„To je tedy element“, podivila se soudružka Ryklová a smích špatně zakrývala kašláním a smrkáním do kapesníku.

„Bude nosit nějakou flintu, nebo automat?“, zeptal se lišácky pokladník Formánek. Po jeho dotazu všichni zvážněli.

 Někteří soudruzi se opovážili vyjádřit, že takové zbytečné podrobnosti a drby přece nemůžou soudruhy v Obalovně na funkci vrátného zajímat. Soudruh Běloušek se urazil a proti znevážení své práce na posudku se výhružně ohradil.

„Pozor soudruzi a soudružky, tady nejde o žádného vrátného. To se tedy velmi mýlíte. Tady jde o vážnou věc. Je to potřeba chápat třídně politicky. Tady jde o člena závodní stráže a na to je vyhláška ministerstva národní bezpečnosti. To nemůžeme jen tak pominout. My na to musíme správně reagovat. Závodní stráž nemůže dělat každý. Máme tady svou zodpovědnost. Ten člověk bude ozbrojen, bude nosit pistoli, kterou bude při střežení oprávněn použít. Dovedete si to představit?“, důrazně upozorňoval na ochranu a rozkrádání národního majetku zvýšeným a roztřeseným hlasem.

„Jakej revolver by jako strážnej nosil. To by měl nabito?“, ptal se soudruh Kulhánek, kterého vybavení vrátného zbraní velice zaujalo. Četl prý v Rudém Právu, jak jeden vrátný zabránil rozkrádání národního majetku, když zadržel topiče, který odnášel v tašce koks. Jak by k tomu podnik přišel, aby si zaměstnanci topili doma koksem, který patří všem.

Jeho připomínka probrala soudružku Váňovou. Navrhla, aby se napsalo do Obalovny, o jakou pistoli se jedná a jestli je její užívání politicky nebezpečné.

„To sem nemotej Váňová“, napomenul ji Jelínek, „fakt je ten, že takhle ten posudek poslat nemůžeme.“

„To bych rád věděl proč“, rozhořčil se Běloušek, „vy to nechápete. Na to jsou paragrafy. Závodní stráž má své povinnosti a ručí za bezpečnost a ochranu před poškozováním a rozkrádáním národního majetku. Kontroluje osoby, co jdou do podniku a co vychází a co odnáší. To nemůže dělat takovej živel, jako Holásek. Na to dám krk.“

„Třeba tenhle Holásek pistoli mít nebude“, snažil se upokojit vážnost situace Kulhánek, „každej střílet neumí, na to je výcvik. Byl vůbec na vojně?“

„Nejde o to, jestli byl na vojně“, rozčiloval se Běloušek, „ve vyhlášce ministerstva národní bezpečnosti je jasně napsáno, že členové Závodní stráže jsou oprávněni použít zbraně jako krajního prostředku. To znamená, že zbraň na krajní prostředek mít musí!“

„Ale nemusí ji mít nabitou“, odporoval Kulhánek, „může jen pohrozit. To se každej lekne.“

„Kulhánku“, rozmrzele povídal Běloušek, „ty to zlehčuješ. Ty vůbec nerespektuješ zásadu bdělosti a ostražitosti. Já vím, že ty taky nezdobíš okna na oslavu VŘSR a je ti jedno, že takhle špatně působíš na naši mládež.“

„Běloušku, co to sem taháš za nesmysly“, rozčílil se Jelínek, „a ty Kulhánku přestaň Bělouška provokovat. Dívám se do šématu na hranice působení naší uliční organizace a nějak se mi to nezdá. Na který straně Drašovské je ten barák 12/8?“

„No když jdeš dolů od Masny, tak vpravo čtvrtý vchod“, trochu nejistě se ozval Běloušek.

„Tak to je soudruzi úplně jasný. Holásek nám nepatří. Pravá strana Drašovské patří již do devatenáctky. Soudružko Žáková, vem ten dopis a hned zítra jim ho pošli. Ať si s Holáskem poradí oni.“

„Soudruzi, ale co s tím posudkem. Mně to dalo tolik práce a běhání, starosti, a jak to sesumírovat, aby to mělo správnou politickou linii. Třeba, že bysme to soudruhům z devatenáctky nedoporučili“, dožadoval se Běloušek, „nebo bysme to mohli přiložit k tomu dopisu.“

„Heleď se Běloušku, já vím, že seš dobrej a obětavej, ale musíš uznat, že ty drby od té tvé informátorky Pachtové, nebo jak se jmenovala, nemůžeme považovat za důkaz. V Obalovně by si museli myslet, že jsme se zbláznili, nebo nemáme nic jiného na práci, než šmírovat lidi. Nech to bejt. Na výboru devatenáctky si s tím určitě poradí. A ty praporky nevyvěšujou všichni ani v tvém baráku, tak nech na hlavě.“

Běloušek posmutněl, pokýval hlavou a v duchu si říkal: Jó, už to není, jak to bývalo po osmačtyřicátým, ta revolučnost už polevila. Jak to jen s náma dopadne.