Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+21 neviditelných
Chci vám říct, jak to funguje
datum / id25.08.2018 / 490161Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno451x
počet tipů11
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Chci vám říct, jak to funguje

      Sandra přitáhla Jarklovi deku a usmála se na něj. Vůbec ji nevnímal. 
     „Není vám zima?“ zeptala se.
     Civěl do prázdna.
     „Mám vám pustit televizi?“
     Žádné odezvy se nedočkala. Dnes je to o ničem, řekla si. Radši se s ním nebude tahat ke stolu a nakrmí ho v posteli.
     Druhý den si stále jen cosi brblal sám pro sebe. Sandra splnila své povinnosti, ale vůbec netušila, jestli si Jarkl uvědomuje její přítomnost a co se kolem něho děje.
     Následující den na tom byl lépe, občas dokonce odpovídal, někdy to dávalo i smysl. S její pomocí dokázal také dojít ke stolu.
     V dalších dnech byl opět apatický. Čím déle se na něj ale dívala, tím víc se měnil v jejích očích ošetřovatelky z klienta, který pro ni znamenal pouze práci a výdělek, v reálného člověka s vlastním osudem. Neměla by do profesionálního vztahu tahat své pocity, pomyslela si vzápětí. Teď už byl Jarkl starý a nemocný, odkázaný na cizí pomoc a jí ho přišlo v té chvíli líto, ačkoli věděla, že lítost není to, co tento muž na sklonku života potřebuje. Jaký byl dřív? Co prožil? Čím se trápil, z čeho se radoval? cpaly se jí do hlavy protivné otázky. Odkudsi z prostoru ji zasypala beznaděj lidského osudu.
     „Vy mě asi neslyšíte, pane Jarkl,“ promluvila nahlas, aby to ze sebe setřepala. „A když mě slyšíte, nevnímáte, co říkám. Teď se už o sebe sám ani nepostaráte, ale řekla bych, že jste musel být zajímavý člověk. A máte tady piano. Hrál jste na piano? To už mi asi nepovíte. Byl jste ale hezký muž. Viďte? Jistě jste měl charisma. Ženský na vás musely letět. Pianisti mají vždycky charisma. Tedy já jsem z nich byla pokaždý hotová. Vlastně jen z toho jednoho, který hrál ve vinárně, kde mě můj muž požádal o ruku. Ale stejně jsme se nakonec rozvedli. No nic, to už je pryč,“ odmlčela se.
     „A co vy, pane Jarkl?“ zeptala se po chvíli. „O čem vyprávíte, když jen tak ležíte?“
     Odpovědi se nedočkala. 
     „Býval jste hudebník, že, pane Jarkl?“ navázala na svůj monolog.
     „Ano,“ řekl stařík v polohovací posteli.
     „Vy mě vnímáte?“
     Z toho překvapení, že to všechno asi slyšel, najednou zrudla.
     Neodpověděl a zíral kamsi na strop.
     Míjely dny, kdy Jarkl povětšinou jen netečně civěl a Sandra se o něj zajímala zase už jen jako o jednoho z klientů, kterému zajišťovala základní potřeby.
     Až jednou, sotva vešla do jeho bytu, uslyšela živou hudbu. V pokoji uviděla Jarkla, jak sedí u piana a do uší ji vstupovala zvláštní píseň, kterou hrál.
     „Pane Jarkl, vy jste se dal tedy dohromady,“ konstatovala radostně. „Fakt hrajete? To je úžasný.“
     Mlčel, a hrál stále dál.
     „Takže jste opravdu muzikant. Co jste hrál?“
     „Hlavně jazz,“ utrousil od piana.
     „Myslela jsem si to. Napadlo mě to, když jsem si prohlídla vaše gramofonové desky. Nezlobíte se?“
     „Jste můj anděl, Sandy. Nemůžu se na vás zlobit.“  
     „Dělám jen svou práci. A jak víte, že mi říkají Sandy?“
     Jarkl neodpověděl, jeho ruce se svezly z klaviatury a zůstaly volně viset k zemi.
     „Připravím vám oběd. Dneska máte nudlovou polívku. Tu máte rád.“
     Už ji nevnímal. Odešla do kuchyně a nachystala na stůl talíř.
     „Sandy, támhle ve skříni je taková dřevěná krabice. Vemte si ji. Je pro vás. Jako moje poděkování,“ ozval se Jarkl z pokoje.
     „To já nemůžu,“ řekla, když se k němu vrátila „My si nesmíme od klientů nic brát.“
     „Kdo se to dozví? A kdyby, je v ní jen pár krámů a popsaný papír.“
     „Pane Jarkl, nezlobte mě. Já si to nemůžu vzít.“
     „Musíte. Cítím, že už to nebude dlouho trvat…“
     „Takhle nemluvte,“ přerušila ho. „Víte co? Pojďte jíst.“
     Dovlekla ho do kuchyně a usadila ho ke stolu, nalila polévku a dala mu ubrousek pod bradu.
     „Přineste tu krabici a slibte mi, že si ji vezmete,“ naléhal.
     „Tak dobře, vezmu, ale vy už nezlobte a hezky papejte.“
     Odkráčela, a když přišla s krabicí zpátky, měl Jarkl obličej zabořený v talíři, ruce volně svěšené podél těla. Sandra věděla hned, že je mrtvý, zaskočila ji jen absurdita, ubohost a zároveň směšnost jeho konce. 
     Sotva se vzpamatovala, odložila krabici na stůl, zvedla mu hlavu, utěrkou setřela nudle z tváře a všimla si, že se mu prodloužil nos. Netušila, zda je to skutečnost nebo optický klam, ale už to jednou viděla. Tehdy se jí také zdálo, že se mrtvému klientovi prodloužil nos. Hlavou ji bleskla otázka, jestli lidé, když umřou, udělají na svět dlouhý nos? Málem vyprskla smíchy. Rychle se koukla na Jarkla a jeho tvář s tím dlouhým nosem působila přízračně.

     Když ze Sandřiny duše vyvanula pachuť z formalit kolem úředního zpracování úmrtí a odvozu Jarklova těla, otevřela doma jeho krabici. Opravdu v ní bylo jen pár cetek: dvě trsátka, náustek od trubky, malinká zobcová flétna, kapodastr ke kytaře, ladička a jakési hladké dřívko, o kterém netušila, k čemu je. Řekla si, že to byly asi jeho suvenýry. Pod nimi ležel list papíru popsaný úhledným písmem. Text uváděla slova „Chci vám říct, jak to funguje“. Sedla si do křesla a začala číst.

     Od dětství jsem měl blízko k hudbě. Otec byl totiž jazzový kytarista, což mi jako klukovi nic neříkalo. Nutil mě hrát na piano a já se vzpouzel. Přesto se ale do mě notu po notě, tón po tónu muzika ukládala. A pak jsem četl v jedné knížce příběh neznámého černého muže, který tam byl uveden jako typický. 
     „Chci vám říct, jak to funguje,“ začínal ten příběh. „Můj massa mě zavolá a říká, že můj úděl je nářez a já dostávám sto ran koženým bičem. Moji přátelé to vidí a je jim to líto. Když se pak večer setkají, zpívají o tom. Mezi nimi jsou někteří dobří zpěváci, kteří to dokážou krásně zazpívat. Přidávají se ostatní a zpívají, jako by tu píseň znali už dávno, ale nikdy předtím ji neslyšeli. Tak to funguje.“ 
      Tohle na mě zapůsobilo, a tak se jazz stal brzy mým světem. To je blbost. Jazz nebyl mým světem, ale exilem, kam jsem utíkal před světem skutečným. A taky k chlastu. Jazz a chlast mě nadnášely jako motýla křídla, s nimi byl můj exil na světě snesitelný a lehký. Vznášel jsem se a v uších mi zněly verše prokletého básníka – a srdce, jež tak citlivé je, zeptá se mé duše bez naděje: unesou křídla motýlů hrdost a hoře exilu.
     Jsem jako černý otrok v Americe, který dostává rány koženým bičem a pak o tom zpívá, a z této zoufalé situace vzniká ta nejúchvatnější hudba. A celý sál je na nohou, pohupuje se a tleská do rytmu, leckdo si pobrukuje s černými zpěváky, kteří na pódiu už nezpívají, ale jiskří a nehmotné duchovní vibrace jejich hudby jsou jako třepetání křídel motýlů a plní sál po strop a pohlcují všechny.
     Je to souznění, a kromě toho už na ničem nezáleží, již ani na té úchvatné hudbě. Jen chvíle harmonie a vytržení je středobodem vesmíru, a všichni dohromady vzýváme Boha a zvěstujeme jeho poselství…, a přejeme si, ať ten okamžik nikdy neskončí, jenže on pomine jako vše, a nikdy se už nezopakuje, někteří zpěváci pláčou a my jsme smutní a veselí zároveň, neboť víme, že jazz není jen hudba, ale životní pocit radosti i žalu. A teď se mi chce strašně spát.
     Pak úchvatný trumpetista odložil trumpetu, znalci jsou z něj uneseni, ale večer, který se přehoupl do noci, beztak skončil. Co všechno lze zahrát na trubku, co všechno lze zahrát na bicí a co všechno lze zahrát na basu. Bělovousý trumpetista kouzlí s trubkou a hecuje spoluhráče, až jsou jejich sóla tolik procítěná, že se to skoro nedá vydržet a muzika září a srší jako ohňostroj do černé noci. Ekvilibristické kreace střídá skandování nabitého sálu, obecenstvo se vznáší nad sedadly, jejichž snobský plyš se stírá jako pel z křídel motýlů.
     A už je tu nejlepší jazzová varhanistka na světě, ověnčená přívlastky virtuózní, famózní a fenomenální. Z jejích ohnivě červených volných šatů vybíhají jen ruce a bosé nohy, jako přízračná chapadla brilantně ovládají klávesy a nožní pedály hammond varhan, vypadají, jako by bezustání tančily, a nad tím vším věčně usměvavá světle čokoládová tvář a ústa zpívají tak nebesky. Ať hraje gospel či spirituál, blues nebo kostelní hudbu, prýští z ní nádherně opalizující fluidum, které neviditelně prostupuje obecenstvem. Bubeník přestane vysílat vzdušné polibky ze svých tmavých rtů a při dlouhém sólu se změní v jazzového ďábla.
     A já? Jsem pořád na šrot z té hudby i z bourbona. Teď může život skončit. Vše, co jsem potřeboval poznat, už znám. Teď ale hraje jungle funk a ebenový klavírista mě vrací do života. Perlivý hlas černé zpěvačky doprovází neuvěřitelné kreace tmavého saxofonisty.
     Už zase sviští bič jazzu nad mou hlavou. Cesta k volnosti je dlouhá. Volnost mají jen křídla motýlů a duše v exilu. Je to však jen zdánlivá, třepotavá volnost. Slyšíš, jak je černá!? volá kdosi z publika a Sandy na pódiu zpívá, jako by se právě odehrával dlouhý a hlučný orgasmus. Až pomine, zhmotní se zázrak a otevře se brána pokladů. Skončí můj exil. Budu svoboden a na svět můžu udělat dlouhý nos.

     V Sandře hrklo. To přece není možný! Odložila papír s pocitem, že to, co právě dočetla, je šílené. Jarkl byl blázen, starej blázen a ožrala, proto skončil jako nemohoucí s ksichtem v nudlový polívce, řekla si a vrátila papír zpátky do krabice. No dobře, začala vzápětí přemýšlet, vyznává se ze své lásky k jazzu a z obdivu k nějakým muzikantům, ale co já s tím? Proč mi to dal? A je tam jediné jméno – Sandy. Oslovil mě přece Sandy, jak mi říkají i známí a kamarádi. Ale třeba tím myslel nějakou zpěvačku Sandy, do které se možná zamiloval. 
     A tu lásku přenesl do mě? Nebo to napsal až těsně před smrtí a zpěvačce, která zpívala, jako by měla orgasmus, dal moje jméno? A co ten dlouhý nos? To jako fakt? A co ty řeči o zhmotnělém zázraku a bráně pokladů? 
     Vtom Sandru bodlo z tušení, které jí jako nůž proniklo do mozku. Znovu otevřela krabici, všechno z ní vyházela a zkoumala ji zevnitř. Neviděla tam nic zvláštního, teprve až po dlouhé době si všimla jakési spáry u dna. Co to je? Rozhlédla se a pak popadla Jarklovo hladké dřívko a vrazila ho do spáry. Netušila, že je to vlastně plátek z klarinetu, ale odklopila jím falešné dno a pod ním objevila bankovky, stodolarové bankovky, byla jich spousta a na nich ležel šperk, brož v podobě zlatého motýla, který měl křídla posázená droboučkými diamanty.
     „Proboha!“ vykřikla nahlas.
     Trochu se uklidnila a hned chtěla zjistit, kolik tam těch peněz vlastně je. Ostýchala se však na ně sáhnout. Konečně se osmělila a strčila pod bankovky prsty. Byla jich tak dvoucentimetrová vrstva na ploše zhruba dvacet na třicet centimetrů.
     „Proboha!“ řekla znovu, ale teď už šeptem.
     Stáhla ruku zpátky a dívala se na ten poklad, na ten zhmotněný zázrak. Znovu natáhla ruku, uchopila nyní motýla a položila si ho na dlaň. Byl něžnost sama a vypadal jak přelud. Stála tam teď nehybně s motýlem na dlani, před sebou krabici s pokladem a dumala, co s ním udělá? Má si to nechat? Jarkl by si přál, aby ho měla. Vždyť jí to vlastně dal. Co dal? Vnutil! Přesto ale Sandra věděla, že není úplně správné si to ponechat. Měl přece příbuzné. Neteř, která mu zařídila pečování, a tak se k němu dostala ona.
     Vrátila motýla na bankovky a zírala jako v transu. Sandra nebyla nikdy moc na filosofické úvahy, ale v té chvíli jí došlo, že nadělení před ní může znamenat stejně dobře svobodu jako otroctví. O tom Jarkl psal. Zavřela falešné dno krabice a spatřila na něm hladké dřívko, o kterém nevěděla, co je zač. Ač to nedávalo smysl, před očima se jí objevil Jarklův posmrtný obličej s dlouhým nosem, který se stále víc prodlužoval, až z něj byl klarinet a ona by přísahala, že náhle uslyšela jeho varovné kvílení. 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

18.09.2018 15:46:23kvaj
redaktor prózy

Že se to rozjíždí zvolna, si uvědomuji. Bohužel se mi nepodařilo to nějak zrychlit, vpadnout do děje. Třeba za nějaký čas, až se na to podívám znovu, něco vymyslím. Jinak ti moc děkuji za tvůj pohled.

18.09.2018 15:36:16Lakrov
redaktor prózy

Rozjíždí se to zvolna, ale už po půl stránce (ve chvíli, kdy Sandra zjistí,  že ji Jarkl vnímá) vím, že se mi to, co čtu, líbí a jen se bojím,  aby to nesklouzlo do nějaké jiné polohy.  Nesklouzlo. Nečekané "oživnutí" nepůsobí falešně, smrt není patetická,  poklad v krabici je napínavý tak akorát a ten "vnořený" příběh hudby  v sobě nese spoustu citu. Takže nakonec jen dlouhý nos a  tip.  

14.09.2018 08:07:41kvaj
redaktor prózy

Tak to jsem rád. Díky.

14.09.2018 07:35:29baaba

jj - myslím ...kdyby byl dopis jen v náznaku, stačilo by, ale takhle je to o řád lepčččí :)

14.09.2018 01:45:58kvaj
redaktor prózy

Děkuji, Pavle. Myslíš, že by to fungovalo i bez něho?

14.09.2018 00:02:34baaba

...ten dopis je fajnový koření, ale je to dobrý, že by to fungovalo i bez něho**

12.09.2018 08:31:22kvaj
redaktor prózy

Díky Karle, to druhé je chyba a opravil jsem ji. Ve slove "cpaly" jsem napsal malé "c", neboť je to uvozovací věta, která vysvětluje, že si to myslí nějaká postava a nevypráví to vypravěč. Jako když napíšeš třeba: To je hezké, řekla si. V tomto případě se postava sama sebe na něco ptá, proto tena otazník. No a to "bezustání" chápu jako příslovce, podobně jako "stále" nebo "pořád", nikoli jako podstatné jméno slovesné "ustání" s předložkou "bez".

11.09.2018 22:17:01K3
redaktor prózy

Při třetím čtení jsem přišel asi na pár překlepů:

c /C/ paly se jí do hlavy...; mezi nim /i/ jsou někteří dobří...; bezustání /bez ustání/

26.08.2018 14:16:34kvaj
redaktor prózy

Také díky.

26.08.2018 13:49:40Gora
redaktor poezie a prózy

Díky:-)

avi PM


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.