Zácpa

Cesta do Prahy dávno neubíhá. Tradiční nedělní zácpa na dé jedničce v osm večer. Kolona se posouvá tiše a Kamil si pochvaluje, že se do Prahy vydal den předem. Zejtra ho čeká pohovor v v softvérovej firmě. Kamil je programátor a Praha ho v tomhle směru posune. Schopnejch džavistů je málo a on ji miluje. Obětoval jí posledních pět let. Pracoval externě pro tři firmy a vydělával slušně. Přesto ho to neuspokojilo. I když se může zdát, že programátoři nejradši pracujou v osamění, a po kolektivu neprahnou, opak je pravdou. Rádi si sdělujou zkušenosti a poznatky. I Kamil takovej je a práce doma ho už netěší. Chce bejt v kolektivu. Může se opřít o reference řady firem a profesní sebevědomí mu dávno vyrostlo.

Kolona se pošoupne o dalších deset metrů. Je krátce za nájezdem od Benešova. Zbejvá sotva třicet kiláků. Kamil přeladí na Expres rádio. Venku je pořád pětadvacet. Proč by ne, je půlka letních prázdnin. Kamil sníží teplotu klimatizace. Pak sleduje západ. Je krvavý. Rozhlídne se po okolních autech. Jeho pruh popojede. Pak ten vlevo, pak ten vpravo. Vpravo to možná popojíždí rychlejc. Tak ne, za chvíli zas sleduje stejný votrávený ksichty. Ŕíděj většinou chlapi. Vedle nich ospalý manželky. Děcka většinou spěj nebo zíraj do mobilů nebo tabletů. Málokdo mluví. Mluvěj stroje, případně tátové. Tátové nadávaj. Nadávaj na zácpu, na práci, děcka... Na mámy.

Pohovor je zejtra v deset. Z hotelu tam podle navigace bude za patnáct minut. Skvělej plán. Skvělej den. Kamilovi se zlepší nálada. V rádiu hrajou Pink, tak si podupavá. Automatická převodovka je skvělá věc, pomyslí si.

Od pohledu na krvavej západ ho odpoutá upozornění mobilu. Odemkne ho. Zpráva blůtůt: Zařízení VW se k vám chce připojit? Povolit? Kamil se rozhlídne po nejbližších autech. Hledá volkswageny. Napočítá dva. V jednom sedí dědek, kterej ani nebude vědět co je mobil, v druhým je rodinka. Děcka s matkou spí, táta drží  střídavě volant a hlavu.

"Oukej, gůgl," řekne Kamil do telefonu. "Blůtůt čtyři dosah." Telefon mu vrátí výsledky. První uvádí, že dosah blůtůt ve verzi čtyři se za ideálních podmínek pohybuje kolem sta metrů.

Zruší požadavek neznámýho zařízení o připojení. Za chvíli na to zapomene. Pak pípne telefon znova: Zařízení VW vám chce odeslat soubor. Kamil si je  vědomej mnohejch bezpečnostních rizik, pokud ten soubor přijme. Zvědavost ho ale ovládla. Soubor přijme. Je to fotka, tak ji otevře. Na displeji se ukáže fotka, na kterej je on za volantem. Fotku museli pořídit před chvilkou. Má na ní ještě drobek v koutku od bagety. Kamil vyskočí z auta a podívá se za pravej přední roh, odkud musela bejt fotka pořízená. Samozřejmě tam nikdo na jeho odhalení nečeká. Kamil zaleze zpátky do auta. Cejtí se odhaleně. Zapípala mu nabídka přijetí dalšího souboru a Kamil ho bez váhání otevře. Tentokrát pohled zezadu s textem: Pěknej zadek. Kamil znova zbytečně vyběhne z auta, aby se podíval. Když se vrátí, přijme třetí  soubor. Další fotka, jak si kouše nehty.

Musela bejt focená z pravýho pruhu, z pozice asi tak dvou tří  aut za mnou, snaží se lokalizovat fotografa. Tentokrát vyleze z auta a stoupne si na jeho práh, aby si zlepšil výhled. Buď některej z těch fotříků nemá co dělat nebo má ten fotograf sakra rychlý nohy, přemejšlí. Pak zaleze do auta.

Já už tě znám. Chceš poznat i ty mě? Jestli jo, třikrát zatrub, říkal text doplněnej pod další fotkou. Kamil uvažuje, proč by měl něco takovýho chtít.

Třikrát zatroubí. A nemazlí se s tím. Klakson poškádlí ažaž. U auta před ním se otevřou dveře a vyvalí se stopadesátikilovej hromotluk. Rozkráčí se ke Kamilově autu. Špekama pohupuje. Zamknutím dveří se Kamil sichruje. Špekoun vezme za kliku, ale má smůlu. Kamil se potí. Tlusťoch se vrátí k autu. Hledá v kufru. Pak předním sklem Kamilovy oktávky prohodí klíč na kola. Vrátí se do auta a Kamilovi se uleví.

Mobil pípne. Kamil přijme. Na fotce on kryjící se před letícím klíčem. Doplňující text: S tím troubením to nebyl dobrej nápad. Sory.

Kolona se ani nehne. Kamil zkoumá klíč zaraženej ve skle. Mít ten tlustoprd trochu větší sílu, seděl by tu s dírou v hrudníku. Pak ho napadne, že nechá vyhledat blůtůt zařízení. Našel ale jen blůtůt reproduktor a sluchátka.

Mobil zas pípne. Už mě neser, říká v duchu. Pak ho ale překvapí, že ho zajímá, co mu přišlo. Vlastně se díky tomu v tej nekonečnej zácpě nenudí. Tak přijme soubor. Na fotce, kterou otevře, je ucho s náušnicí. Ucho obklopuje několik prstenců hnědých vlasů. Text u fotky: Najdi si mě.

Ne, to fakt ne. Vobcházet káry a vočumovat lidem uši nehodlám. Smůla. Kamil zakroutí hlavou a přijme další soubor: Zklamal bys, kdyby ses na mě vykašlal. Na fotce vidí sebe, jak kroutí hlavou.

Odkud na mě vidí? Má dalekohled? Jak ale vidí skrz ostatní auta? Anebo je fakt hodně blízko. Hovno, má drona! Sleduje mě dronem. Vyleze z auta. Mrkne pro jistotu na nerváka před sebou. Zdá se, že je v klidu. Pak koukne vzhůru. Je tma a nevidí nic. Skočí zpátky do auta a vytáhne výkonnou svítilnu z kufru. Svítí dopředu vpravo. Z toho pohledu je pořízená většina fotek. Mám tě!, křikne. Kužel světla odhalil čtyři vrtulky vzdálený asi dvacet metrů.

Přijme další soubor a čte: Paráda. Zas sme si o kousek blíž. Zkazils ale tajemno, který sme si vybudovali. Škoda. Napiš mi.

Kamil neváhá a číslu ze zprávy ťuká text: Vo co ti de? Přestává mě to bavit.

Chvíli je ticho. Kolona popojede o třicet metrů. Vopruzák asi neví, jak dál, uvažuje Kamil.

Dokážeš se dostat do pravýho pruhu?, přijde v další zprávě.

Kamil sedí. Pak se diví, že uvažuje, jak se tam dostat. Pak jede. Slibuje si, že příště svojí zvědavost přemůže. Do deseti minut se mu podaří doskákat do pravýho pruhu. Chvíli sedí. Pak se rozhodne vylízt. Rozhlíží se po okolí. Snaží se nevypadat jako blázen. Je přesvědčenej, že se po něm všichni dívaj a nemaj na práci nic jinýho, než uvažovat nad tím, proč přejel do pravýho pruhu a vylezl z auta. Tak začne močit, aby čumilům poskytl vysvětlení. Dokončí to, vrátí se k autu a zahlídne blikající světla černýho bavoráku. Zastaví se a chvíli kouká. Tlak se mu trochu zvedl a smysly zbystřily. Světla zablikaly znova. Vydá se směrem k bávu. Má černý i skla. Dobrá šmajchlkára, napadne ho. Okno u spolujezdce, ke kterýmu dorazí, se stáhne. Kamil nakoukne. Nevidí skoro nic. Zkontroluje zadní sedačky. V autě je jen řidič.

"Pojď dál," pobídne ho ženskej hlas. Kamilovi se uleví a trochu mu zvadnou obranný reflexy. Rozhlídne se po okolních vozech a dělá mu dobře představa, že se všichni dívaj, jak nasedá do týhle káry.

"Sem Aneta," představí se Aneta.

Kamil se snaží prokouknout tmu. Zatím rozezná, že má Aneta dlouhý vlasy a malou hladkou ruku, kterou mu podá. Koule to není, to poznám, ujistí se a myšlenky mu furt zaměstnává, co od něj chce.

"Co ode mě chceš?"

"Nechci nic," Aneta bez zaváhání.

"Něco určitě chceš, kdyžs vynaložila tolik úsilí, abys mě sem dostala."

"Seš  bystrej! Mohli bysme si prostě jen tak pokecávat? Stojíme tu už dost dlouho, abych se nudila."

"V koloně sme každej sám. Uznávám ale, že způsob, jakym si sháníš chlapa, je fak originální," Kamil se neskrejvaně podívá na hodinky. Bude deset a kolona se táhne..

"Chvátáš? Někdo na tebe čeká?"

"Jo, hotelová postel a zejtřejší pohovor," svěří se Kamil. "Měl bych jít. Zvědavost sem uspokojil."

Aneta po něm asi loupne očima. "Můžeš v tom pokračovat. Buď tu se mnou. Pokecáme. Neboj, nic víc chtít nebudu."

"Možná proto by většina jinejch chlapů vodešla. Možná taky proto, že by nevěděli, jak vypadáš."

"Možná proto, že by věděli, jak vypadám. Proč neodejdeš ty? Seš málo chlap?"

"Potřebuju se vyspat a zejtra zvládnout boj o novej džob." Otevře dveře a stoupne si vedle auta. "Líp se tu dejchá."
"Je tu hezky," Aneta si sedne na kapotu. Kamil vidí její siluetu a nohy osvícený reflektorem auta. Sou hubený. Prsa jí  trčí do prostoru. Určitě uměláky, odhadne. Podle hlasu usoudí, že ji bude do pětadvaceti. Sem tu s možná pěknou babou, s umělejma kozama a dronem, není to štěstí? a uvažuje, co dál.

"Dostala sem drona."

"To sem si všim. Vděčim mu přece za to, jak si tu teď žijem," ironicky Kamil.

Kolona začla popojíždět. Kamil se omluvil a přeběhl k svýmu autu. Pocukávali motorama. Jednička, pak dvojka. Dál se nedostanou. Trvá to chvíli. Snad patnáct minut. Doufali ve víc, ale štěstí jim nepřálo. Mám se k ní vracet?, myslí si, když už chvíli postává. Pak v úvahách pokračuje: Aneta působí mile. Možná taková fakt je. Je ale normální, když si hledá chlapa na dálnici? Možná to neni o nic divnější, než si dát inzerát. Má prachy! Ne, kruci, prachy sou to poslední, sprdne se. Potřebuju vlastně ňákou ženskou? Mám džavu a možná super džob. K čemu babu? Plejtvání citů. Peněz. Ale záruka pravidelnýho sexu! Siluetu měla v tej tmě dokonalou. Sem povrchní prase. Pak ho zrcátka oslní jejím bliknutím. Vrátí se k ní.

 

***

Zastaví se v půlce cesty k Anetině autu. Rozhlídne se po nekonečnej nabídce ztrápenejch, zhnusenejch, rezignovanejch ksichtů. Pak se protáhne a vzhlídne k obloze. Hvězdy ubejvaj, napadne ho. Nabere směr k autu. Pak mu dojde, že jeden z nasranejch ksichtů v jednom z aut patřil jeho kámošovi ze základky. No jasně, to byl Milan!, zarazí se, pak ukáže rukama Anetě písmeno T a proplete se k Milanovu autu. Přistoupí k okýnku a rázně na něj zaťuká. Milan sebou trhne a trochu stáhne okýnko. Mžourá za ním, pak uvidí Kamila.

"Vole, Kamile, čau!" vyleze z auta a obejmou se. "No kurva, jak dlouho to je, co sme se neviděli?"

"Neviděli sme se od základky, takže třináct let. Letí to."

"Jaks mě tu našel?"

"Ále, procházim se mezi autama  a najednou vidim známej ksicht, no."

"Kecale. Ne, fakt, jaks mě našel?"

"Hele, poď se mnou, někoho ti představim."

"Co auto?"

"To tu nech. A zamkni si ho."

"A mámu?"

"Mámu?" Kamil strčí hlavu do auta. "Dobrý den, paní Udatná"

"Ahoj Kamilku, tys ale vyrostl, chlapče."

"Letí to, no. Můžeme vás tu chvíli nechat samotnou? S Kamilem bysme si rádi trochu popovídali."

"Samozřejmě, ale sledujte kolonu. Mohlo by se zdát, že se pohne."

"Spolehněte se."

Chvíli kličkujou mezi sousedama a za chvíli Kamil otvírá dveře bavoráku. Aneta otvírá sušenky Manner. Zatváří se na Kamila naoko vyčítavě a sušenky schovává.

"Tyhle miluju," zvolá Milan a skočí na sedadlo spolujezdce. Kamil si vyčte zaváhání a zklamaně se posadí na zadní sedačky. "Nevadí, slečno, že sem vám vstoupil do příbytku tak nějak bez optání? Je to holt takový můj nešvar. Ale slibuju, že jediný."

Kamil je zaskočenej a mlčí.

"Kamile, představ nás přece. Nerad vykám. Slečna by si jistě taky ráda zatykala, nemýlím-li se, že?" dokončí svoji suverénní řeč Milan a přehodí si nohu přes nohu.

Aneta ho pobaveně sleduje a s hranou nenápadností si do pusy strčí sušenku.

"Pán je minimálně poloviční intelektuál, že? Jsem poctěna, že si někdo takový otírá své půlky o moje bé-em-vé sedačky."

Kamil je furt zaskočenej a mlčí.

"Pan programátorista je zřejmě znaven. Nechme ho s jeho únavou a představme se. Jsem Milan. Milan Udatný. Těší mě," podá ruku Anetě.

"Aneta. Aneta Unešená. I mě těší. Obdivuji vaši fantazii."

"Obdivujte spíše mé předky, kteří mi takové příjmení vybojovali."
"Vážně se tak jmenujete?"

"Je to tak."

"No dobře, zanechme vznešeností, milý Udato. Noc je ještě mladá a kolona dlouhá. Buďme přirození."

"Kvituji vaši nabídku, drahá a chvěji se z vaší moudrosti."

"Dost už!"

"Tak jó," souhlasí Milan.

Kamil je furt zaskočenej a mlčí. Sedí na zadní sedačce. Milan by měl přibrzdit, pomyslí si a nepřítomně zírá na ruční brzdu. Uvědomuje si, že má nejvíc jednu šanci, aby Anetu získal na svoji stranu. Milan bejval za školních let zakřiklej moula, kterej se nedokázal s holkou ani pozdravit a plynulá konverzace nepřipadala v úvahu. Teď mu sedí na jeho místě. Dokázal odhadnout, na co tahle baba zabírá, jak se s ní bavit. Kdyby to byl tušil, nechal by ho s matkou zírat do kolony.

 

***

"Dostala sem drona," pochlubí se Aneta.

"Super. K čemu ho používáš?" Milan se zájmem.

"K lovení," překvapí Kamil vpadnutím do hovoru. "K lovení chlapů."

"Kamil je zpátky! Vítej," vítá ho Aneta.

"Na tebe ho taky použila?" otočí se na Kamila Milan.

"Sem jedna z obětí," tragickým tónem dodá Kamil.

Chvíli všichni mlčí. Milan si okusuje kůžičku na prstu. Aneta se otočí pro kabelku a vyndá z ní flašku s pitím. Usrkne si. Pak nabízí ostatním, aby se jí tu, jak říká Aneta,  nescvrkli. Milan neváhá a flašku do sebe otočí. Pak se strašlivě rozkašle. Skoro se dáví.

"Pán snad nikdy nepožil lihovin?" chechtá se Aneta.

"Požil, nepožil, málem sem se zalknul! Chtělas mě zabít a tělo zneužít? Přiznej se!"

"Přiznávám. Choutkám na tvoje možná vypracovaný tělo marně odolávám od počátku. Zneuctila bych ho až do morku kostí," teatrálně Aneta. "A co ty, chtěl bys taky zneužít?" podává flašku Kamilovi.

"Nejde to. Sem abstinent."

"Fuj!" vykřikne Aneta s Milanem, až se na ně otočí lidi z okolních aut.

"Vidim tedy, že nikdo z vás se nestane mým prvním, hhh."

Milan s Kamilem se na sebe podívaj a vyvalej oči. Milan se otočí dopředu, pak se snaží v těsným prostoru spolujezdce pokleknout a Anetu uprosit, aby mu dala ještě šanci. Alkohol z čutory ochotně vypije a ať už při vědomí nebo bez něj, ochotně jí bude po vůli, slibuje.

"Zadrž!" hejkne Kamil. "Zadrž, než zalituješ! Uvědomuješ si, vole, žes jí ještě neviděl? Možná vypadá jako tvoje matka. Možná má i takovou postavu. Možná je i tak stará a mladistvej hlas jen předstírá. Možná předstírá i svoje panenství! Vážně takový monstrum chceš? A co tvoje matka? Určitě už se po tobě shání. Je sama, v koloně. Marně se vyptává kolemstojících, jestli neviděli žilnatýho spratka s velkejma botama. Vzpomeň si na ní."

"Seš ubohej, Kamile" obviní ho Aneta.

"Závidíš a bojíš se konkurence," přidá se Milan.

"Ale...," zkusí Kamil.

"Žádný ale, Kamile. Zklamals mě. Opusť vůz," otočí se na něj Aneta. Bliknutí některýho z aut, stojícího za nima, mu krátce osvítí Anetin obličej.

"Mějte se," zašeptá s náhlým návalem škodolibosti Kamil. Krátce stihne poplácat po rameni Milana. "Užij si to, kamaráde."

 

***

V útulnym pokoji hotelu Juno ve Strašnicích zazvoní budík.

"Kruci, zas ráno," vyschlym hlasem Kamil. Chudák Milan. Odpoledne mu zavolám, uvažuje. Zvedne se z postele, něco sní a stihne se v rychlosti uvolnit na míse. Sbalí noutbůk a opustí pokoj v jedenáctym patře. Cestou výtahem neporozumí ruským spoluzejdcům, ale je mu to fuk. V přízemí se ho lámanou angličtinou mladá Ruska ptá, jestli jede do centra. Tam jede, a tak ji sveze. Cestou telefonát.

"Jo?"

"Čau, tady Milan. Máš se?"

"Mám. Co ty?"

"Proto volám."

"Sory, zavolej mi pozdějc, jo?  Jedu na pohovor" odbyde ho Kamil.

"Já ti to musim říct, vole. Hlavně ti chci poděkovat."

"Mně? Proč?"

"Protože ses o mě postaral. Dals mi tu holku. Tu nejlepší holku!"

"Prcali ste, jo?"

"Hned, jaks vypad."

"Je to kus, jo?"

"Ale jo, co sem držel v ruce, bylo dobrý."

"A jinak?"

"Jinak dobrý. Rozumíme si dokonale."

"Myslim ksicht. Dobrej?"

"Taková holka musí mít skvělej ksicht..." nadšeně Milan.

"Tys jí neviděl? Ty vole, ty ani nevíš, jak vypadala?" šokovaně Kamil.

"Seš tak povrchní."

"Já? Tys jí prcal."

"A né povrchně." uchechtne se Milan.

"Mohls jí zkouknout ráno."

"Po dvou číslech se kolona hnula a já musel do svýho auta. Máma byla děsně nasraná, že sem jí tam nechal napospas ksichtům, co jí musely objíždět. Číslo na Anet ale mám."

"Tak to vám přeju, kámo," přeje mu Kamil.

"Dík, vole. Vozvi se."

Kamil ukončí hovor. Otočí se na Rusku s blonďatou hřívou. Vlasy jí září v ranním slunci. Kamila napadne, že ruština je vlastně parádní jazyk. Ruskej jazyk..., utrousí a podívá se jí konečně do výstřihu. Pak zkontroluje čas. Čas je dobrej.

"Pažalsta?" ona.

"Tak kam to bude, slečno?"

"Nevíte o nějaké prodejně dronů?"

"Jasně, jedem tam. Možná si taky jeden pořídim."

---