Prvňáčci

Anton

Ráno to Antonovi začlo. Poprvé ve škole. Protože skončili brzy, pozval paní učitelku na punčovou zmrzlinu k panu Gelatitovi. Nerozuměl úsměvu, s nímž ho odmítla. Odešel domů. Večer si napustil horkou vanu, zapálil doutník a dumal nad tím, jaký asi bude jeho první školní rok. Pak přišla maminka, uhasila mu doutník a umyla lulík. Před spaním si ještě přečetl několik stránek z Holanových Nokturnel.

Pepe

Pepe Malina se do školy těšil. Zejména na spolužačky a všechna jejich tajemství. V pondělí ráno vzal v koupelně tátův Dior Sauvage a učinil se osudovým. Do lavice si sedl k nejvíce zaoblené holčičce. Po škole, protože byla krátká, jí nabídl doprovodit domů. Smíchu, s nímž ho odmítla, příliš nerozuměl. I přes mírné rozladění večer své nové kamarádce napsal báseň.

Maurizio

Maurizio, syn italských rodičů žijících v Praze, před prvním školním dnem trval na espresu. A tak šli, celá rodina, do kiosku se středomořským zbožím, aby si jejich malý středomořec mohl předtím, než mu to začne, vypít černou lahodu. "Černou lahodu. Třikrát," objednal Maurizio starší. Ve škole pak malý Maurizio cítil na jazyku hořkou chuť, ale tu odnesl pohled na smetanově bílou pleť spolužačky Míly.

Kostarika

Kostariku oblékli do těsných kraťásků a bílé blůzičky. "Tak ještě mašli do vlásků," usmála se maminka. "A pro paní učitelku růžičky," připomněl tatínek. Paní učitelka přivoněla ke květům a širokým úsměvem malé Kostarice poděkovala. Ta jejímu úsměvu tak úplně nerozuměla, ale byla ráda. Když se vracela do lavice a těsné kraťásky se jí zakously do hebounkých stehen, spolužák Pepe jí nabídl kamarádství.