Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Horymírka 01
datum / id05.09.2018 / 490436Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno113x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Omlouvám se Ireně za zmařený komentář a dvěma dalším čtenářům, že jsem je uvedl v omyl, když jsem tento úvod k Horymírce před časem na chvilku zveřejnil a vzápětí vymazal.

Horymírka 01

 

Vyzvali mě, abych psal o svém dětství a mládí.

První byl bratr a katolický kněz Vláďa. Stalo se to na obvyklém štěpánském setkání rodiny u sestry Mařenky v Újezdě. A stalo se to po tom, kdy mi přečetl některé pasáže ze svých vzpomínek. Dosud je nedokončil, ale část, dosti objemnou, právě věnoval Mařence.

Chtěl mě zaujmout, proto četl místa ve svém běhu života, v nichž byla řeč i o mně. Možná měl správný postřeh, ale přesto si myslím, že nejdůležitější nebylo právě to. Potěšil mě tím, že se do toho dal.

Potom mě překvapil, když řekl: „Nechceš taky něco takovýho napsat? Mohlo by to být zajímavý.“

Na mém podivení jistě poznal i mírnou nechuť (to jsem ještě byl časově plně vytížený revírník u Českých lesů), proto se zeptal: „Nemůžeš? Brání ti něco?“

„Ne. Jen se mně do toho nechce. Nejsem na to, psát paměti.“ Chtěl jsem se dál vymlouvat, ale už to nebylo zapotřebí. Řeč se stočila jinam.

Pustil jsem to z hlavy.

Druhý byl Pavel. Na Nový rok, když byl s Janinkou a dětmi u nás v Třebíči, začal jednu chvíli se soustředěným útokem na stejné téma. Bylo nejspíš náhodou, že se to stalo tak brzy po Vláďovi. Vyplynulo to z hovoru o našem rodném domku, který teď vlastní on. Zajímalo mě, jak to v něm vypadá, co s ním bude dál a kdy se konečně poštěstí, abych jím trošku provedl svou Janu, kterou všechno v mém životě nesmírně zajímá. Mělo by se to stát dřív, než dojde k nezvratným změnám s přestavbou, na niž se Pavel chystá.

Možná to byl ten můj zájem, který v Pavlovi probudil okamžitou touhu dozvědět se o historii tohoto domečku co nejvíc, ale jak ho znám, je spíš pravda, že měl už nějaký čas v plánu mě zpracovat. Zkrátka po mně také chtěl, abych své dětství a mládí v Husovicích zvěčnil na papír. Hranici, po kterou ho tento úsek mého života zajímá, posunul až do roku 1959, kdy jsem natrvalo odešel z domu.

Co jsem měl dělat? Vykrucovat se? Už byli dva, tak jsem to – nerad – slíbil.

Ale mám na to svůj pohled.

Nejsem kronikář. Jsem fantasta. Nejsem na zachycování přesných, chronologicky nebo jinak řazených fakt. Všechno zkreslím. Všechno proměním podle své fantazie. Nic si nepamatuju, jen střípky. Jen záblesky. Pocity. Z těch mám vycházet?

Asi to jinak nepůjde.

Nedokážu to, jak by Vláďa a Pavel chtěli.

Aspoň se co nejvíc k jejich představám přiblížit!

Musím se snažit potlačit fantazii.

Předem však vím, že pocity se mi potlačit nepodaří.

To ale po mně nikdo nechce!

Teď musím přiznat, že ani s tím slíbeným okřikováním fantazie to nebude slavné. Pokaždé se asi zakřiknout nedá. Pokaždé neposlechne a nesklopí slechy.

Co jí taky v některých chvílích zbude, když paměť selže a nakousnutý příběh bude muset být dopovězen? Je to přece tak daleko! Dětství i mládí.

Mají to být vzpomínky pro moje nejbližší. Jen vzpomínky, nic víc. Ale každá drobná vzpomínka, má-li k něčemu být, musí mít hlavu a patu, začátek a konec. Některé si pamatuju přesně, můžu je věrohodně popsat, jiné jsou rodinným ústním podáním zkresleny a jinak je ani jako nejmladší ze své generace neznám. V dalších se mi plete posloupnost a o rok, dva nebo i víc se můžu mýlit. Některé jsou možná zbytečné, malicherné, zanedbatelné. Ale co když se tak jeví jen mně? Může to být i naopak – n­ěkteré jsou ve skutečnosti zbytečné a já jim budu věnovat pozornost. Jak z toho ven? Jak poznat, která je která? Výběr bude každopádně záležet na mně. Bude můj, ať tak nebo tak. Tomu se nevyhnu. Musím se spolehnout na intuici, abych sám poznal, co stojí za zmínku.

Ale co bych si dělal starosti! Chtěli jste to, vy dva, tady to máte. Smiřte se s tím.

Když už je to tak, dopomáhej mi, Bože, ať je aspoň každá z mých vzpomínek blízko pravdě.

 

Tato je první. Asi první v životě. Je dost silná, aby přehlušila jiné ve své blízkosti, které jsou možná starší.

Kolik mi bylo roků nevím, snad tři nebo čtyři, na to by si mohl vzpomenout Karel, kdyby žil. Zachránil mi tenkrát život.

Náš rodný domek číslo 5 na Horymírově ulici v Husovicích by možná stál za popis, ale popisy jsou nudné, proto jen řeknu, že měl vzadu nad příslušenstvím, jehož účel tatínek-zedník mnohokrát měnil, betonovou terasu. Asi třetina této plochy byla zakryta rovnou stříškou ve výšce přibližně jednoho a půl metru. Vzniklé jeskyňce jsme říkali kůlnička. Sloužila velmi mnohostranně, později o tom jistě bude řeč.

Na stříšce se opaloval tehdy asi sedmnáctiletý Karel.

Já jsem si hrál dole na otevřené terase.

Chtělo se mi čurat, ale jako správný kluk jsem nešel do přízemí na záchod. Vylezl jsem na nízkou zídku, opatřenou jen půlmetrovým železným zábradlím. Zídka byla završením zdi, čnící do výše tří nebo čtyř metrů nad hřiště ve školní zahradě. Tam jsem později (nebo už tenkrát?) chodil do mateřské školky. Horní plochu zídky tatínek chránil křidlicemi, položenými šikmo, aby déšť stékal sem, na betonovou terasu.

Na tyto šikmé tašky jsem si stoupl a čural třpytivým obloukem až do písku v propastné hloubce hřiště. Upřímně jsem se z té krásy radoval.

Ta radost mi ve vteřině splynula s uklouznutím, úderem železného zábradlí do stehen, kolotočem střemhlav, strašnou ránou do brady, prudkým světlem a tmou.

Probuzení ze tmy bylo kruté. Brada začala hořet, já jsem se rozkřičel bolestí a tu bolest způsobovala maminka, jak něčím palčivým vymývala ránu. Ležel jsem v kuchyni na stole, bylo mi divné, jak jsem se tam dostal, viděl jsem za krvavým ručníkem v maminčiných rukou její nebeský úsměv a slyšel její šťastný hlas: „Zaplať Pánbůh, žije! Jarečku, ty náš Jarečku...“ A vedle ní se ukázal Karel. Nešlo mi do hlavy, jak to, že jsou oba tak veselí, když já tady brečím a mám takovou bolest.

Dál už nic okolo této události nevím z vlastní zkušenosti. Až mnohem později, když jsem víc chápal, jsem se dozvěděl, že Karel, jak se nahoře opaloval, uslyšel vyjeknutí, úder a rachot hromady květináčů dole ve školní zahradě. Uviděl mě tam ve střepech ležet bez hnutí, tak tam bez rozmýšlení skočil, vzal mě do náruče a hledal nejrychlejší cestu k záchraně. Proběhnout školní budovou a přenést mě po Cacovické ulici domů, zdálo se mu zdlouhavé. A jistě bude všude ve škole zamčeno, jen by se zbytečně zdržel. Vynést mě nahoru po kmínku některé z mladých střemch, které v řadě obrůstaly naši zeď, bylo skoro nemožné, o to se pokusí až v krajním případě. Raději silným hlasem volal maminku, o které věděl, že je doma, jenom nebylo jisté, jestli ho uslyší. Naštěstí po chvíli přiběhla. Když viděla, co se stalo, přinesla žebřík, spustila ho dolů a on mě mohl vynést.

Maminka nikdy nepodléhala panice, vždycky v kritických momentech zachovala chladnou hlavu, obvykle reagovala tím nejúspornějším a nejúčinnějším způsobem. To po ní do puntíku zdědil Karel.

A tak díky duchapřítomnosti svého nejstaršího bratra, a taky naší maminky, jsem ještě tady.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

23.09.2018 16:47:07revírník

Strašit jsem tě ale nechtěl, Jano. Děkuju.

23.09.2018 14:32:25vesuvanka

Pěkně a barvitě napsané. Při představě pádu ze zídky mě hodně zamrazilo. Musel to být děsivý zážitek. Ještě, že to dobře dopadlo a bratr s maminkou Tě zachránili. TIP

07.09.2018 16:05:42revírník

Na to už jsem skoro zapomněl, Gabi.

07.09.2018 14:19:26gabi tá istá

ako sa ja vytešujem, že nemusím vyčkávať na pokračovanie a knižku som si kúpila...narobil si mi chute, aby som znova po nej siahla a prečítala si ju ešte raz od začiatku do konca *

07.09.2018 12:22:15revírník

No jo, svět je malý, Oskare, a čtenářů si my virtuální pisálkové musíme vážit a co možná je rozhojňovat, aby to naše povídání k něčemu bylo. Však jsi na tom podobně. A děkuju. Taky ti přeju hezké časy a dobré nápady.

07.09.2018 12:02:02Oskar Koblížek

Pan, revírní, musím říct, že tohle vyprávění je vskutku od začátku až do konce kouzelné počteníčko. A jelikož jsem ho již četl jinde celé a vím tudíž co vše obnáší, mohu všem vřele doporučit, aby si nenechali ujít ani jeden díl z tohoto krásného díla. Krásný den a ať ti to stále tak krásně píše.

06.09.2018 12:29:59revírník

Taky si myslím, zatím jo.

06.09.2018 11:58:31Kočkodan
V reakci na záverecné souvetí jen houknu: A je to dobre! :-)
06.09.2018 05:51:28revírník

Přemku, jsi ke mně a ke klukům velice laskav. Dost se od těch dob, co mě k tomu ponoukli, v rodině i jinde změnilo. Ale, jak předpokládáš, cítil jsem a cítím se pořád líp. Až po určitou mez, ovšem. Tenkrát, když jsem s tím začal, jsem byl "mlád a vesel", nebylo mi ještě sedmdesát. Ach, kde ty časy jsou!

05.09.2018 20:44:40lastgasp

Ani nevíš, jak je důležtié si takové vzpomínky zachovat a těšit se s nimi. Určitě pokračuj. Budeš se cítit stále lépe a lépe. Potěšíš i blízké, povzbudíš jejich zvědoavost a upřímnou blízkost. Fandím Vláďovi a Pavlovi za jejich výzvu.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.