Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+7 neviditelných
Konečně jsem se vdala
datum / id18.09.2018 / 490746Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídky
témaPsychologické
zobrazeno111x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Konečně jsem se vdala

Konečně jsem se vdala.

 

Nekonečně dlouho jsem byla nezadaná. Svoboda vyplňovaná v rubrice stav stále stejným názvem, svobodná. Volná, nezadaná, bez povinností a slibů, zdánlivě sebevědomá. Zpočátku vybíravá, hodnotící, nedůvěřivá až bojácná, později ráda zbavená problémů a řešení nevěr a zklamání podle vyprávění kolegyň a kamarádek. Lichotil mi jejich obdiv, že jsem podobných citových bolestí ušetřena, a že se mám. Jejich chlácholivé řeči mi posilovaly sebevědomí. Až jednou, přišlo to náhle, naprosto nezvyklé, úplně bláznivé, těžko pochopitelné a nesmyslné. Absurdita proti tradici, všem zvyklostem a zdravému rozumu.

Vůbec mi nechyběly sliby věrnosti a nemusela jsem slyšet slova o věčné lásce. Stačil pohled na namodralé čelo kolegyně, vysvětlující, že upadla na schodech. Možná mi chybělo více odvahy ke sblížení s nějakým vhodným partnerem, dát někomu šanci, aby chtěl kráčet společně se mnou. Obavy, že soužití s někým nezvládnu, plynuly až po odmítání možnosti si někoho nalézt.

         Z počátku určitý nezvyk života bez partnera jsem cítila, ale nebrala jsem to příliš na vědomí. Dokonce mi nevadila ani nepříliš častá masturbace a nechyběly žádné fantazie. Čím více jsem se vzdalovala od posledního, náhodného styku dále, tím moje potřeba milování slábla a ochabovala. Ve čtyřiceti jsem už na to nemyslela ani jako na možnost, stejně tak nastalo smíření s tím, že prožiji zkrátka a dobře život bez partnera.

         Přesto byl můj společenský život poměrně pestrý. Měla jsem hodně kamarádek, a ve věku kolem třiceti let se jich našlo ještě stále dost svobodných a bezdětných, takže jsem s nimi mohla vyrážet do divadel, na výstavy a vstříc romantice, na party, na hory nebo na dovolenou k moři. Muže jsem při těchto setkáních nikdy nehledala.

         Právě tímto smířením se s danou situací, jsem kolem sebe vytvořila bludný kruh. Nemám potřebu hledat si partnera, a svým způsobem od sebe muže odháním. Můj spolužák Jiří, dokonce sebevědomě tvrdil, že to, že žena dlouho „nesexovala“, z ní dokáže svým způsobem vycítit. Říkal, že jim to prostě vidí na očích. I když jde o jinak celkem přitažlivou ženu, nějaký šestý smysl mu řekne, že dotyčná žije bez sexu a je zbytečné se u ní o něco pokoušet.

         V mém případě to určitě poznal. Také se nikdy o nic nepokusil. Možná to opravdu uměl vycítit. Asi vycházel jen z přežívajících představ, že ženám je odpíráno mít své touhy a žádosti, že ženy se nemohou samy realizovat, ale být pasivními tvory. Nedovolil si mě sice označit za asexuálku, ale někdy můj celibát nevhodnými poznámkami zesměšňoval.

         Považuji se za normální, nemám žádné komplexy nebo traumata z mládí a dětství, přesto nemám ráda, když se mě na sex lidé ptají, nebo pátrají, jak to se mnou vlastně je a jestli jsem takto šťastná. Někteří, nebo některé se zeptat neodváží, ale z jejich pátravých pohledů a sledování je jasné, že by je to zajímalo také. Jejich zvědavost chápu. Samotná žena bez partnera, zejména v dlouhodobém stavu, se vždy jeví trochu podivínsky. Nezapadá svým lichým počtem na příležitostných setkáních, oslavách a různých společenských akcích. Bývá i předmětem představ, že se jen třese na nabídku flirtu a intimního sblížení, že je laciná kořist, kterou lze získat bez námahy. Málokdo uvěří poznání, že mohu především milovat sama sebe, že mohu toužit po pohádce bez prince, že jsem sama sobě oblíbenou. Nepovažuji to za žádný narcismus, je to jen můj vnitřní pocit. Jsem spokojená. Možná proto, že jsem se již vzdala možnosti založit rodinný život.

            Když vidím kolem sebe tolik rozvedených ženských s dětmi, které pomáhají vychovávat střídající se otcové a děti mnohdy ani neví, jak je oslovovat, mám za to, že je lépe se takovému rodinnému štěstí vyhnout. Společnost předpokládá, že partnera by měla mít každá žena. Měla bych mít muže, manžela, partnera. Měla bych zvládat rodinu, domácnost, kariéru a současně být odpočatá, stále v dobré náladě, reprezentativně upravená, stále fit a večer vypadat jako bych se chystala na společenský raut.  Já jsem ale spokojenější sama. Říká se, že každý muž by měl mít svoji partnerku pro život. Cítím ten společenský tlak kolem sebe, mě však míjí. Necítím se touto konvencí nijak vázána. Zatím se žádný muž pro mě, se svojí společenskou rolí nenašel.     

         Konec mého spokojeného, bohorovného singl klidu přišel. Přijela moje sestra z Kanady. Vpadla do mého života jako tsunami. Je jen o tři roky mladší a již dvakrát rozvedená. Sebevědomá, s dokonalou postavou, vyprsená a hlavně bezstarostná, finančně nezávislá, po manželích dobře zaopatřená. Svým způsobem šťastná. Má přítele, který jí dopřává volnosti, jak se jí zachce. Její životní názory se od mých značně odlišují. Rozumíme si a respektujeme každá svůj život. Jsme si možná trochu vzácnější, protože se vídáme velmi málo a moderní sociální sítě využíváme jen zřídka.

         Přišla s nápadem, že změní můj život. Zpočátku působila zdánlivě nenápadnými návrhy a informacemi. Leptala. Narušovala můj navyklý způsob života, zpevněný postupným odříkáním a vyrovnáváním s okolím. Divila se, jak můžu být tak spokojená, když se s nikým pravidelně nestýkám, když nechodím do klubu, necvičím ve fitness centru, když nemám kouče a nevěnuji se józe, nenavštěvuji stylistku, nepoužívám solárium, nechodím plavat a nekouřím. Jsem kráčmera, zatuchlina, futrál nudy a některé její další výrazy neumím z angličtiny přeložit. Její údiv a posuzování mě zpočátku nechávalo v klidu.

         Nikdo nejsme dokonalí, každý má nějakou tu mouchu, třeba i ováda, ale přesto může prožívat život spokojený, kořeněný sebeláskou, se svými přednostmi i nedostatky. Neměřím v žádném případě spokojenost váhou a vypočítaným indexem. V okruhu svých přátel a známých jsem dobrá, umím naslouchat druhým, chápat jejich problémy a raduji se s nimi z jejich úspěchů. Když něco neznám, nebojím se zeptat, i kdyby otázka zněla co nejpitoměji. Nemusím dělat to samé, co dělají ostatní, za každou cenu. Odnaučila jsem se bát, co tomu řeknou ostatní, jak se chovám, co dělám, protože zrovna tak se druzí bojí toho, co tomu řeknu já. Nenechám se ani odradit od provokujících poznámek a hodnocení sestry. Má úplně jiné životní zkušenosti a podmínky.

         Moje sestřička si prostě usmyslela, že mě z té letargické spokojenosti vyvede.  Trochu zapomněla, že české prostředí, je přece jen odlišné od severoamerických zvyklostí, i kdyby se tu lidé snažili o nápodobu všelijak. Z našich večerních povídání pochopila, že vdávat se rozhodně nechci a nebudu. Dokonce vyjádřila určitý závistivý obdiv, že jsem byla ušetřena problémů, které si ona prožila ve dvou nepodařených manželstvích a hlavně nechutností při rozvodech.    

         Ohromila mě ale nápadem, nad kterým jsem užasla. Poprvé v životě jsem slyšela to slovo. Sologamie. Co je monogamie, nebo bigamie, to jsem věděla a něco jsem o tom četla. Ovšem pořádat ceremonii, svatbu, které se účastní jen nevěsta nebo ženich, to jsem si představit nedokázala. Jak by měl vypadat obřad, fotografování, hostina a všechny ty zvyklosti a tradice, to už bylo úplně mimo moje chápání. Také jsem to zpočátku považovala za kanadský žertík, ve spojení s mojí sestrou z Kanady. Došla jsem až k recesi, šílenosti, vadnému  myšlení. Jedině snad existence nulové rozvodovosti by mohlo tento způsob obhajovat. To je málo.

         Z počátku jsem se návrhu sestry jen smála, když říkala, že si mě umí představit jako šťastnou nevěstu, zamilovanou, obdivovanou, krásnou, nádhernou, rozkvetlou, spokojenou, pohodovou. Jejímu leptání jsem nepřikládala žádný význam. Jenže v podvědomí se moje pochybnosti začaly vytrácet a začaly se měnit na možnosti. Jakýsi červíček zahlodal. Proti tomu se ozývalo nesmělé fuj, takový nesmysl.

         Vdát se sama za sebe. Svatební cesta. Líbánky. Proboha, jak jen sestře vysvětlit, že to je něco nesmyslného, jak odolat jejím slovům. Vybírala si vždycky naše společné večery. Byla neodbytná, na vše měla své vysvětlení. Zhrozila jsem se, ale jen chvíli, když mi vysvětlila, jak prožít sama se sebou líbánky. Na mé námitky, že se nemůžu přece cucat se svým tělem, mi dokonce ukázala, jak líbat své ruce, prsa, rty. To poslední jsem si neuměla představit, ale ona pohotově ukázala zrcadlo. Blázen. Mám se vášnivě, na pohled společensky, líbat v zrcadle. Otisknout tam svou oblíbenou rtěnku Sisley Sheer Coral. Jednou, vícekrát? Ani jednou, musela bych se propadnout hanbou. Tak to ne, sestřičko, na to mě nenachytáš.

         Když jsme zrovna nebyly spolu, přiznám se, že její návrh mě začal pronásledovat. Jakkoliv to byl nápad v našich krajích naprosto vyšinutý, hodící se spíše do nějaké divadelní frašky, musela jsem na tu samosvatbu, nebo jak to nazvala sestra, sologamii, myslet. V práci jsem se přistihla, že mezi řádky korespondence zůstávám upřeně koukat na jedno místo a slyším Wágnerův svatební pochod. Dokonce jsem cítila vůni svatební kytice. Leptání mojí sestřičky začínalo působit. Hrůza. Čím více jsem se to snažila zaplašit, tím častěji se mi rituál vracel. Již jsem nemohla v klidu projít kolem módního butiku, kde byly vystaveny nadýchané běloskvoucí krajkové svatební šaty. Firma je dokonce zapůjčovala. Jako by sestřička ďábel ten butik zrovna umístila na moji cestu k tramvaji. Ke všemu ještě chodím kolem cukrárny, kde je možné si objednat všechny druhy dortů, včetně třívrstvých, svatebních. Těch ďábelských pokušení přibývalo.

         Nenápadně jsem se o tomto způsobu svatebního obřadu zmínila v kanceláři. Je nás tam pět, a žádná vlastně nežije v tradičním rodinném svazku. Prakticky všechny žijeme singl. Dvě kolegyně jsou rozvedené, je jim přes padesát, děti mají již odrostlé.  Jedna je vdova, která stále vzpomíná na své šťastné manželství a dalšího muže nehledá. My dvě, kolem čtyřicítky, jsme zatím nikoho vhodného nenašly. Kolegyně tvrdí, že hledání ideálního partnera vzdala a rozhodla se, že bude žít sama. 

         V našich debatách se někdy dotkneme něčeho zábavného a smějeme se pak celý den. Na moji zmínku o svatbě sama se sebou, jsem tentokrát vyvolala takový bouřlivý smích a ječení, že se na nás chodily dívat i kolegyně z vedlejších kanceláří. Snažila jsem se v přestávkách výbuchů smíchu vysvětlit některé podrobnosti z nápadů sestry, ale bylo to ještě horší. Při líčení polibku na zrcadlo již některé slzely.

         Dokázala jsem si představit, jak by na mě pohlíželo okolí, přátelé, známí a rodina, kdybych se odhodlala s návrhem sestry souhlasit. Docela všechny chápu. Jenže sestra nepovolila. Potom co se v poštovní schránce objevilo několik tlustých obálek, našla jsem v obýváku na stolku krásné barevné cizí časopisy. Bohužel byly v angličtině a já umím přečíst jen oukej a helou. Nikdy jsem nepotřebovala anglicky mluvit a dnes jsem to cítila jako nedostatek. Sestra byla velmi ochotná a některé obrázky a články mi překládala. Samozřejmě, že vybírané fotky a texty se týkaly právě svatby. Nabídky reklamních stránek byly velmi zajímavé. Sestra prohloubila své leptání.

         V jednom časopise La Republica mi přečetla článek, že čtyřicetiletá italská žena se vdala při obřadu v bílých šatech, s třípatrovým svatebním dortem, družičkami a 70 hosty. Byla to první žena v Itálii, která pořádala sólový ceremoniál, i když přiznala, že obřad nemá žádnou právní váhu. Prohlašovala, že každá musí nejprve milovat sama sebe, a může si dopřát pohádku i bez prince s líbánkami na exotickém ostrově.

         Sestra kula železo, dokud bylo žhavé. Hned z dalšího časopisu Japan Times četla, že v jednom z nejkrásnějších měst Japonska Kjóto zahájila cestovní kancelář zajištění svatebních obřadů pro svobodné ženy. Dvoudenní sólový svatební program společnosti Cerca Travel Ceremony zahrnoval výběr vlastních speciálních šatů, kytice a účesu, limuzínový servis, pobyt v hotelu a pamětní fotoalbum. Četla zaujatě a vtíravým hlasem pronášela přesvědčivé argumenty, jejichž překlad jsem nemohla kontrolovat, a zprávě o tom, že již 30 žen z celého Japonska se stalo sólovými nevěstami, jsem musela věřit. Texty byly u velmi názorných fotek, kde byly opravdu krásné nevěsty, hosté, dorty, prsteny, květiny, vše co ke svatbě patří, jen ženich chyběl. Samec nebyl.

         S bohatými fotografiemi doplněný inzerát webových stránek s názvem, I Married Me nabízel opulentní oslavu sólového stavu v USA. V Kanadě agentura Marry Yourself Vancoouver Service zaznamenala nárůst sólových svateb jedinců obou pohlaví. Dokonce si prý můžu objednat balíček I Married Me Self-Wedding In-A-Box s kompletním vybavením, včetně zásnubního prstenu. Při tom na mě sestra významně mrkala a tvářila se pobaveně nad mými rozpaky.

         Bavilo mě jí poslouchat a prohlížet si obrázky, ale stejně se mi to stále zdálo šílené. Na naše poměry přímo uhozené a nepřijatelné.

         Další večer přinesla dokonce elpíčko zpěvačky Björk Vesper time a přehrála mi píseň Isobel. Dobře se mi poslouchalo. Melodií, která pohladí duši, proniká do vnímání světa fantazie, jsem byla uchvácená. Slovům jsem nerozuměla, a když se sestra zeptala co jí říkám, zmohla jsem jen, že je to hezký. Musela jsem jí připadat jako hudební omezenec, protože mi písničku pustila znovu a refrén zpívala s Björk česky.

         Mé jméno Isobel, provdaná za sebe, má láska Isobel, žije podle sebe. Hned doplňovala, že četla v Manchester Guardian příběh jednatřicetileté paní Grace Gelder, které se po šestiletém hledání nepodařilo nalézt vhodného partnera a nechala se touto písní inspirovat. Rozhodla se uspořádat svatbu a vdát se sama za sebe. Koupila si prsten, šaty, kytici, pozvala své přátele, kamarádky a neortodoxní ceremoniál uspořádala ve venkovském statku v Devonu, který ji poskytla její přítelkyně. Svatba s padesáti hosty proběhla se všemi tradicemi a nakonec házela i kytici přes hlavu. Doufala prý, že její neuvěřitelně posilující akce povzbudí další svobodné dívky i chlapce.

         Poslechla jsem si večer znovu Isobel. A ještě jednou a znovu, při zavřených očích. Usínala jsem. Viděla jsem se v krásných bílých svatebních šatech s vlečkou, s perličkovou korunkou ve vlasech, s kyticí, následovaná družičkami. Přicházím špalírem hostů po cestě posypané plátky růží k ozdobenému stolku mezi palmami. Na stolku svítí dvě svíce, po pravé straně leží miska se zářícím jemným prstýnkem, vlevo příruční zdobené zrcadlo. Zaznívá něžná hudba a se zpěvačkou Björk o lásce k sobě. Za stolkem stojí celebrantka, moje sestra v nachové říze, ve vlasech má zlatou korunu. Tichým hlasem ke mně promlouvá: „Táži se vás, slečno nevěsto, zda vstupujete dobrovolně do manželství se zde přítomnou slečnou Marií, budete jí oporou v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci?“ Odpovídám šeptem své: „Ano.“ Sestra oddávající říká spokojeně: „Prohlašuji váš sňatek za platně uzavřený. Blahopřeji vám! Podejte si svatební prsten a dejte si svůj první manželský polibek.“

 Navlékám si prsten, beru do ruky zrcadlo a poprvé se líbám jako svá manželka. S úctou i vášní, věrna svému slibu. Všichni hledáme štěstí, protože si myslíme, že nám ho může dát někdo jiný. Přitom jsme to my, kdo nám dá to štěstí. Když jsme sami se sebou spokojení a přijmeme se se vším všudy, dostaví se i štěstí.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

24.10.2018 10:06:19lastgasp

Lakrov - díky za přečtení a kritiku. JIstě lze v mnohém souhlasit s připomínkami. Napsaná absurdita za to nestojí. O CV určitě nejde.

23.10.2018 14:44:47Lakrov
redaktor prózy

První odstavec plný přídavných jmen je (na to že je to první odstavec) dost  "nevtahující", neprostupný. Dál je to lepší, ale pořád do působí spíš jako  Cé-Véčko, než jako povídka -- spousta úředně či odborně znějících formulací  -- takové "strojené" to je.  Od půlky, tedy od výskytu slova ...sologamie... a následného vysvětlení  ...Vdát se sama za sebe..., je to ovšem lepší.  (Do té doby mi připadalo, že se jedná o jakousi osobní zpověď,  možná dokonce vážně míněnou, možná založenou na faktech blízkých pravdě.)  Ale po dočtení v tom spatřuji jakýsi absurdní humor --  snad to tak bylo míněno (i když vím, že někde je sologamie možná).  A tady mě zarazila gramatika: ...Nikdo nejsme dokonalí...  ## asi spíš dokona, není-li to míněno jako množné číslo.  

24.09.2018 23:31:33lastgasp

Pavle, já mám dokonce dvě! Díky za zastavení a tip.

24.09.2018 21:42:36baaba

...jó sourozenci dokážou rozhodit stereotyp. I já mám sestru :D*

20.09.2018 08:53:26lastgasp

Irčo, díky za přečtení a připomínky. Také za Pavla. Bude se na tom makat.

20.09.2018 00:36:14Gora
redaktor poezie a prózy

Zábavný nápad,ač netuším, zda ta sologamie existuje, to však není důležité... místy by se dalo ale pokrátit...pod čarou pár maličkostí...

.............

 

zejména v dlouhodobém stavu, - zejména, pokud tento stav trvá příliš dlouho

Zatím se žádný muž pro mě, se svojí společenskou rolí nenašel.      - se svojí společenskou rolí - to mi tam nesedne...ani čárka

 vyprsená - to by myslím žena - vypravěčka - neužila:-)

Nikdo nejsme dokonalí - dokonalý

19.09.2018 16:11:44lastgasp

K3 - je to zpět. trochu se v tom rachalo. Bixley -  díky za přečtení a oběna za T. Je to těžké téma, bude se na tom ještě makat.

19.09.2018 15:47:43bixley

Také bych uvítala oživení přímou řečí. Taky se mi líbilo. Když se mohou ženit a vdávat gayové a lesby, proč ne single jedinci, když se mají rádi??? Tip.

19.09.2018 14:31:57K3
redaktor prózy

Já tohle hezké vyprávění četl pak to zmizelo. Tak nevím, jestli prošlo nějakou úpravou. Líbilo se mi to a hezky četlo. Možná bych protknul živou řečí. A na konci malé překvapeníčko. Jinak fajn počtení. T.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.