Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Když jsem byl malým pasáčkem - Výlet a med
datum / id21.09.2018 / 490811Vytisknout |
autorOskar Koblížek
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno57x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Když jsem byl malým pasáčkem - Výlet a med

VÝLET    

   V téhle vesničce nebyl kostel. Dokonce ani maličký kostelíček, či zapomenutá "Boží muka" kdesi v polích. To děda, jenž přijal krátce po svém příchodu víru, nesl dost těžce. Jako člen církve, který objížděl po republice různá shromáždění věřících s podobnými týpky, míval děd často od kázání absťák. Pokud si chtěl vyslechnout nějaké poutavé a inspirující, musel za ním do nedalekého městečka, což při zdejší autobusové frekvenci býval výlet na celý den. Tam působil farář Eliášek, vyznačující se plamennou řečí a vtíravým kázáním, v kterém každého přesvědčil o tom, že prakticky celý kostel zhřešil. U východu pak raději každý dobrovolně nasypal do kasičky pod bedlivým dohledem kostelníka nějaký ten obolus, neboť nikdo netušil, komu bylo ono spílání určeno nejvíce. Kostelník si sice nic nezapisoval, ale hodně si pamatoval. Prostě, nikdo si nedovolil nezacinkat. Pan farář se před kostelem na každého usmíval, protože kostelník svým kýváním dával jasný signál, že všichni dali. Dědeček měl pana faráře rád, protože si nebral servítky a pěkně zostra všem za jejich nepravosti vyhuboval a měřil každému stejně. Ti, kteří i přesto měli pocit, že to bylo málo, měli  ještě možnost do sytosti se vyzpovídat. Co jim pak pan farář za jejich hříšnosti nasázel, to už je jen zpovědním tajemstvím a lze si jen domýšlet. I když mnohé tetky prý dobře věděly, proč tam ta Máňa zase lezla a proč tam Jiřka byla tak dlouho.

   Taky hřbitov ve vísce chyběl. Ne, že by tam dědeček někoho měl, ale taková klidná procházka mezi rozkvetlými a upravenými rovy je jistě k nezaplacení. Podívat se, kde jednou možná spočinete, může člověku přepadenému denními chmurami často i prospět. Proto mě jednou vzal s sebou na malý výlet.

   "Vem si od mamky batůžek se svačinou a pojď, já ti něco ukážu."

   Vyrazili jsme pomalu cestou dolů kolem Vávrova statku. Pan architekt byl zrovna na zahradě. Dědeček ho ze slušnosti pozdravil a já si s Klárou několikrát vyměnil vypláznutý jazyky, aby dobrým mravům bylo učiněno za dost.

   Překročili jsme silnici a šli jsme kamenitou polní cestou a poslouchali cvrčky, kobylky a jinou veselou havěť, co vydávala mnohočetné zvuky, které dědeček odborně identifikoval. Různé traviny nám mávaly na pozdrav v mírném osvěžujícím polním vánku. Kdesi na obloze se zbláznil skřivan a kolem se honily vlaštovky a kdesi v křoví cukrovala hrdlička. Na cestě místy ležely kobylince či kravince a kousek od výmolu mrtvej ježek. Zrovna, když jsme míjeli malý bahňák, musel jsem si nutně odskočit cvrknout k jeho nedalekým orobincům, neboť se ve mně probudil ranní kopřivový čaj. Na hladině líně plavaly kachny a vodoměrky mezi nimi měly zrovna nějaké rychlostní závody. Odkudsi z rákosí se ozývaly kuňky a na vrbě seděl vodník Šťovíček a zvesela kýval nohama.

   No dobrá, to už jsem přehnal. Nekýval nohama.

   Aby mi cesta lépe ubíhala, sebral jsem na cestě nedávno ulomenou vrbovou větvičku. Proutek byl docela pružný a tak se s ním dalo ještě obstojně švihat, až kolem ní vzduch hlasitě svištěl. Bylo to vskutku zábavné a cesta hned ubíhala rychleji. Zvlášť, když jsem proutkem mohl švihat po vysoké trávě, bodlácích a vůbec tak nějak po všem, co se při cestě namanulo. Usekával jsem chocholíky řebříčků jako krvelačný mušketýr. Šlo to tak lehce. Byl jsem fakt dobrej! Děda mi ale kladl na srdce, ať to nedělám, že i tráva a keře jsou živé a že i je to bolí stejně jako člověka. Jen prostě nemají pusu, aby mohly křičet. Prostě a jasně, že se to nedělá. Jaké by to prý bylo, kdyby někdo takhle švihal do mě. Řekl jsem, že nevím a záhy toho litoval. Vzal mi totiž ten proutek z ruky a jemně mi s ním přejel po zadku. Štíplo to. Doopravdy to štíplo! No fakt si dovolil mě švihnout! Podíval jsem se po něm asi nějak podivně, protože se začal smát.

   "Tak co?"

   Mračil jsem se, protože se mi to ani trochu nelíbilo a protože tohle se přeci milovaným vnoučatům nedělá. Bez řečí mi podal proutek zpátky. Ze setrvačnosti jsem ho přijal, chvíli ho držel, ale už jsem ho jaksi nechtěl. Dědeček dělal, že ho to už nezajímá a tak jsem ho nenápadně zahodil do hlohových keřů. Fakt mě to prdítko štípalo.

   Naštěstí se nedaleko objevila kamenná zeď a jakási zděná brána s podloubím, připomínající malý domeček. Ten výjev mne zaujal a dal na štípající půlky zapomenout.  Staroušek mi oznámil, že toto je náš cíl a že je to židovský hřbitov.

   Nikdy jsem o něm neslyšel. Nevěděl jsem, že jsou hřbitovy nějak rozděleny. Překvapilo mě to a tázavě jsem na něj pohlédl. Děd mi pak pokud možno srozumitelně vysvětlil složitou situaci kolem různých lidských komunit. Vnesl mi i světlo do otázky, proč se o tato místa prakticky nikdo nestará. To jsem sice už vůbec nepochopil, ale to nebylo třeba, neboť v tu chvíli už jsme procházeli pod obloukem a bylo to zcela zjevné. Zahlédl jsem ty zajímavé a většinou nízké oblé náhrobky se zvláštními znaky, které jsem nedokázal nijak identifikovat. Na jiném místě se zase tyčily náhrobky vysoké připomínající kamenné sloupy. Byly ozdobeny různými reliéfy a často měly kolem sebe ozdobné kovové plůtky se špičatými hroty. Všechna ta krása byla, bohužel, zarostlá neudržovanou travou. U žádného z náhrobků nebyly položeny žádné květiny, které by toto místo nějak rozzářily. Proto mi to přišlo zvlášť smutné. Spousta těch kamenných desek byla povalena. Některé se také nakláněly jakoby vyvrácené prudkým větrem. Procházeli jsme tiše mezi nimi a děda mi vyprávěl různé příběhy a otvíral mi nové obzory. Na mnohých místech byla kamenná zídka zčásti rozbitá a povalená. Na několika místech to dokonce vypadalo, že si pár kamenů jen tak někdo prostě odnesl. Stromy okolního lesa pohupovaly svými kmeny v prapodivném tanci a pár stromů, co za ta léta vyrostly přímo na hřbitově, s nimi držely krok. Byly to zvláštní chvíle na tomto stinném místě uprostřed slunečného letního dne.

   A ještě jedna věc mi v hlavě utkvěla. Byl to jeden nápis, na který mě děda upozornil. Stálo na něm  „Zde leží moje holčička, ovečka jedna roční. Zemřela mi v neděli..“.

   Upoutalo mě to pro tu "ovečku", a hlavně proto, že jsem bez obalu zjistil, že umřít mohou taky malé děti.

   Hodně malé děti.

 

MED

   Cestou zpět jsme se zastavili u pana Fiedlera, neboť dědovi došel med. Můj děda sladil jedině medem. Cukr prakticky vůbec nepoužíval. Nevěřil mu. Říkal, že cukrů je spousta druhů a ne každej je pro tělíčko zdravej a čert - pokřižoval se - aby se v nich vyznal. Byl na něj prostě příliš rafinovanej. Jelikož kávu nepil a čaj sladil zásadně včelím produktem, ani po něm netoužil. Pouze pokud pekl nějakou buchtu - a uměl jen bábovku, piškot a preclíky - používal tenhle produkt, ovšem s mírou. Jo, ještě perník, na ten jsem zapomněl. Ten mu taky šel. I do něj však přidával med. To aby prý byl lahodnější. Proto když zjistil, že ze sklenice již není co vyškrábnout a zbyteček vymýval horkým čajem, rozhodl se, že při zpáteční cestě zamíříme k česnům jeho kamaráda, pana Fiedlera.

   Když se mezi brankou přivítali rukoupodáním a pomluvili starou Čtvrtníčkovou, vydali se s mojí maličkostí, připomínající ocásek, k zadnímu plotu. V něm měl pan Fiedler udělanou malou branku, kterou se snadno dostával ke svým úlům. Stály hned za ním a zíraly svými otvory do rozlehlých kvetoucích luk. Tyto malé včelí domečky tu stály v řadě jako pestrobarevní vojáci. To prý proto, aby včelky podle barvy věděly, který z nich je jejich domov, vysvětloval mi medař, jinak by jim prý v tom jiném úlu daly ty cizí včelky na prdel… a smál se tomu jak divej a dědeček se taky smál jak divej a pak mi kladl na srdce, abych to slovo doma neříkal, ale že prý je to jinak svatá pravda.

   Včelky byly jako malá letadýlka startující a zase přistávající z malých letadlových lodí. Mnohé obtěžkány žlutými pylovými polštářky měly co dělat, aby s tou váhou doletěly a přistávaly poměrně těžkopádně. To jim však nebránilo, byť s vysílením, v okamžitém vplutí do výletového otvoru, aby se zátěže co nejdříve zbavily a po "doplnění paliva" opět vylétly na další květinovou misi. Frekvence včelstva byla neuvěřitelná. Stál jsem s dědečkem opodál a sledoval tu včelí píli s otevřenou pusou, až jsem byl upozorněn, že ji mám zavřít, aby mi do ní nezamířila některá z údernických dělnic. Pan Fiedler mi vyprávěl o tom, jak to u včel chodí u nich doma a já ty všechny informace jen ztěžka sbíral a ukládal mezi mozkové závity. Byl jsem tím včelím frmolem úplně pohlcen.

   Pak mě děd zatahal za kšandu a včelař nás zavedl k sobě do sklepa a dal dědečkovi tři sklenice do síťovky, děda zase dal do jeho kapsy nějaké peníze, potřásli si mozolnatými dlaněmi a obchod byl tímto uzavřen. Pan Fiedler ale "netěžil" jen med. Ve volných chvílích vyráběl ze včelího vosku svíčky. Měly různé tvary a témata. Převažovali však různí andílci, kteří se prý prodávali nejlépe, protože právě ty místní zbožné tetky milovaly nejvíce. Čuměl jsem jako tele na nová vrata, když jsem v regálech spatřil to množství krásných žlutých svíček. Celá místnost lehce voněla po medu, až se mi sbíhaly sliny a málem mi vytékaly jak starýmu bernardýnovi. Abych neodešel s prázdnou, dal mi možnost určit, který ze vzorů svíček se mi líbí nejvíce a tu mi potom daroval. Prý, když se zapálí, tak krásně voní a přináší do domu pohodu, klid a mír. A tak jsme mohli, já i dědeček, konečně spokojeně odejít. Děda se svými sklenicemi zlatavé sladké hmoty a já se svíčkou ozdobenou květinovými vzory.

   Ovšem ouha!

   U branky jsme se potkali s paní Fiedlerovou, která se zrovna vracela z konzumu a už z dáli se zrádně usmívala a hned prej kolik je 23 a 10! Vyhrkla to tak znenadání, až jsem o krok couvl a svíčku pevně sevřel v rukách. V tu chvíli mě napadlo, že bych o ní mohl při špatném výsledku možná i přijít. Na mě si ale s přičítáním desítek nepřišla a proto jsem si kromě svíce odnášel ještě trubičky z Hořic a byl nejšťastnějším dítětem na celém světě.

   To jsem jí to nandal!

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.09.2018 08:28:45Oskar Koblížek

Jsem potěšen, že se stále bavíš.

26.09.2018 07:03:25Diana
Zase moc hezké a příjemné čtení :-)*
22.09.2018 07:38:10Oskar Koblížek

Děkuji. 

22.09.2018 07:37:08Oskar Koblížek

Byl to takový lenivý horký den. Díky.

22.09.2018 07:35:18Oskar Koblížek

Díky za tvé bystré očko. Už je tam.

22.09.2018 06:07:36revírník

Lahoda číst. Jak ten med pana Fiedlera.

(na konci v "nejšťastnějším" chybí "m".)

22.09.2018 04:30:49MKbaby
Nádhera :-)
21.09.2018 22:21:56Gora
redaktor poezie a prózy

Dnes trochu méně akční, ale o to víc romantické vyprávění. Obdivuji tvou sloní paměť na detaily z dětství...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.