Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Uvidíme

24. 09. 2018

1294

Autor

Indianska

Přemýšlela jsem o tom hodně. Horší je pak to napsat.

Ležela jsem na boku a už jsem pomalu přestávala cítit levý rameno, když najednou s sebou džíp škubnul a motor přestal burácet. Zaposlouchala jsem se, ale neslyšela jsem ani slovo, ani nic, z čeho bych usoudila, kam mě to zavezl.

Prásknutí dveří, cvaknutí, ostré světlo.

Zašklebila jsem se a snažila se přivyknout slunci. Díval se na mě zkoumavě, možná jsem zahlédla i slabý náznak úsměvu. Byla jsem zpocená, cítila jsem sucho v ústech, ale jinak jsem byla kupodivu klidná. To bylo asi tím, že jsem pochopila, jak to dneska všechno skončí. Vzhledem k tomu, že mi nezavázal oči, ani si nenasadil žádnou masku, či punčochu, jak to bývá v akčních filmech, následující děj se dal předvídat. Dneska prostě umřu. Tím jsem si byla jistá a zvláštně mě to uklidnilo. Co mi dělalo větší starosti, bylo to, jestli to bude rychlý, nebo mě bude mučit. A to jsem si nechtěla ani představovat.

Vytáhl mě z kufru a celkem něžně mě položil na zem vedle veliké dřevěné bedny. Vrátil se do auta, odkud si přinesl láhev s vodou a napil se z ní. Podíval se mým směrem:

„Když ti rozvážu ruce, tak budeš hodná, jasný? Dám ti napít a pak ti řeknu, co dál.”

Kývla jsem a rozhlédla se. Kolem dokola byla jen pole se vzrostlou kukuřicí a za nimi jsem zahlédla vrcholky nějakých jehličnanů. Asi les, pomyslela jsem si. Přistoupil ke mně, rozvázal mi ruce a podal mi láhev s vodou. Netrpělivě jsem šroubovala víčko a dlouze jsem se napila. On se mezitím usadil naproti mně a sledoval mě. Všimla jsem si, že je docela hezký, nebo rozhodně alespoň zajímavý. Na skráních už byly patrné šediny, stejně tak bylo trochu prošedivělé i jeho strniště. Celkem rozumím tomu, že mu tyhle věci můžou procházet. Kdybych ho potkala kdekoli jinde, patrně by se mi líbil.

„Bude to takhle,” promluvil náhle a vytrhl mě z přemýšlení, „vlezeš si semhle,” a ukázal na bednu. „Víš, mě vždycky zajímala touha člověka po životě. Určitě to znáš, takový ty lidi, co ten život doslova rvou na kusy, jak se snaží být co nejvíc naživu. No a pak jsi určitě potkala i ty, který ten život spíš trápí a život drží pod krkem spíš je, než naopak. Já to na lidech sleduju a mám to rád. Třeba ty. Ty ses na všechno tak trochu vysrala, že jo.”

Mlčela jsem a představivost se mi rozjela na plný obrátky. Pohřbí mě zaživa? Sváže mě zase? Bude tady? Nebo odjede?

„Ze školy tě vyhodili, chlapa, co za něco stál, jsi opustila, pracuješ na poště, kde to nesnášíš, a chlastáš. Nepřipadalo ti to někdy fakt málo?” Mluvil tiše a klidně a pozoroval mě jako studijní materiál. Nic jsem neříkala, bylo to zbytečný, koneckonců, v každý detektivce se přece vždycky vrah musí nechat vykecat, aby pak v poslední vteřině přišla pomoc. Znovu jsem se rozhlédla, ale Poirot nikde.

„Mně teda jo. Tak jsem si říkal, že bych se chtěl dívat, jak to vypadá, když se o život budeš chtít rvát. Že ti na tom bude třeba i chvilku záležet. Co myslíš?” zeptal se, ale zadíval se kamsi k lesu a bylo vidět, že žádnou odpověď nečeká. „Tak pojď,” zvedl se a natáhl se pro mě. Chvíli jsem otálela, ale nakonec jsem se ho chytla a zvedla se na nohy, který jsem měla ještě pořád svázaný. Trochu komicky jsem docupitala až k té velké dřevěné rakvi a nechala si znova svázat ruce. Vzal mě do náruče jako nevěstu a položil mě dovnitř. „Zvláštní,” řekl, „vsadil bych se, že se budeš chtít se mnou prát, nebo se pokusíš o útěk, ale ty nic.”

„To sis mě asi s někým spletl,” řekla jsem a dívala jsem se, jak se výhled na nebe nade mnou zmenšuje, až tam zbyly jen miniaturní světlé průzorky. Víko připevnil nejspíš pomocí akuvrtačky. A pak... pak se hrozně dlouho nic nedělo. Slyšela jsem jen vítr, jak lomcoval kukuřicemi, sem tam nějakýho ptáka. Představovala jsem si jeho, jak tam vedle tý mý bedny sedí a honí si ho. Ale to asi ne, na to nevypadal. Chtěl působit jako intelektuál, tohle by bylo příliš nízký. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale ozvalo se šoupnutí a kroky směrem pryč. Pak jsem slyšela bouchout dveře od auta a nastartování motoru, který se po chvíli vzdaloval a vzdaloval, až ustal úplně.

A teď nastala ta pravá panika. Jsem tu opravdu sama. Je tu strašný vedro. Mám hroznou žízeň. A bojím se. Kurva, já se hrozně bojím. Jak dlouho trvá, než člověk umře? A jak umře? Žízní? To nejspíš. A co se děje s tělem, který se nemůže hýbat? Může se začít rozkládat dřív, než dojde ke skutečné smrti? Najednou mi připadalo naprosto nemožné, že by mi přestalo jen tak bít srdce. A jak přestanu dýchat? Vzduch tady je, nikam mě nezahrabal. Jak dlouho budu umírat? Co se stane s oblečením? Rozloží se dřív, než moje kůže? Chci umřít? Nebo nechci? Proč já? Jestli mě sledoval dlouho, musel přece vědět o mých neúspěšných pokusech, tak proč by mi pomáhal to dokončit?

Jak se pozná, že člověk žije? Poznám to já, když nebude nikdo, kdo by mě slyšel a viděl?

Uvidíme.

17 názorů

kvaj

19. 10. 2018

Československá literární komunita

Uvidíme

Autor

17 názorů

Sdílení