Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Strážci času (3/7)
datum / id25.09.2018 / 490919Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaSci-fi
zobrazeno250x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Vojáci objeví oázu a v ní i staré domy. Napoví jim něco o přítomnosti a minulosti?

Strážci času (3/7)

3.

 

Za mrakodrapem byla velká písečná duna a za ní další. Slunce mělo opět ostře nabito a Nik znovu žhavil svůj přístroj. Skener ukazoval, že voda je blízko. Neobešlo se to bez Frenkovo poznámek o tom, že skener je stejně jenom vylepšený tetris a Nik si informace o vodě vycucává z prstu.

„Ale minule jsem přeci měl pravdu!“ bránil se mladý technik.

„Náhoda, teď už zase vaříš z vody,“ reagoval Frenk.

„Dost chlapi!“ okřikl je Berk a ukázal dopředu. „Mám pocit, že jsme našli, co potřebujeme.“

Stáli na vrcholku duny a před nimi se rozléhalo malé údolí. Několik desítek metrů na šířku i na délku. Za ním se zdvihaly další hory. Tentokrát ne však písečné, ale kamenité. Byly u pohoří, které Berk viděl před několika dny. V tu dobu se zdálo být ohromně daleko. Měli v nohách desítky a desítky kilometrů

Pohled do údolí jim vehnal slzy do očí. Byla v něm zeleň, jezírko a z hor do něj tekl malý potok. Krom flóry údolí překvapilo ještě něčím jiným. Stály v něm domy. Šest stavení, z nichž tři se zdály být celé, ostatním chyběla střecha anebo celé zdi.

„Tak tohle je pecka,“ vzdechl frenk.

„To teda je,“ souhlasil Berk a otočil se směrem k Zedovi. „Mrkni, jestli neuvidíš nějaký pohyb.“

Zed si sundal ze zad svou pušku a zadíval se do jejího hledí, na kterém měl přidělaný kvalitní optiku.

„Čisto,“ řekl veliteli a ten zavelel k pochodu vpřed.

Většina pouští má své oázy. Tahle vypadala jako ostrůvek nejen na osvěžení, ale i pro setkání s něčím, co bývalo pro každého z nich normální. Setkání s civilizací. S každým krokem vpřed se před nimi vykresloval vzhled onoho místa. V oáze stálo asi deset třímetrových palem, zbytek vegetace tvořily divoce rostoucí trávy a keře s podivnými rezatými bobulemi. Listy palem i trávy neskrývaly únavu z vysoké teploty a jejich špičky měnily barvu na žlutou. Místo bylo živeno malým potůčkem, jehož šíře byla sotva půl metru, ale stačilo to, aby se malé území alespoň trochu zavlažilo. Okolní hory poskytovaly tolik příjemný stín po většinu dne.

Nejvíce byli všichni zvědavý na domy, které tu stály. Čím víc se k nim blížili, tím víc se ukazovalo, v jak špatném stavu jsou. Nebylo pochyb, že zde už nikdo nežije a to velmi dlouho. Stavby to byly jednoduché, postavené ze směsi kamenů a hlíny. Střechu stavitelé vytvořili z listů palem, slámy smíchané s hlínou. Samotná konstrukce však byla ze dřeva. To dávalo naději, že zdejší palmy nejsou zdaleka jedinými stromy tohoto světa. Ze tří domů zbyly už jen ruiny a pohromadě drželo jen pár obvodových zdí. Další tři domy si držely tvar, avšak ve dvou z nich se střecha propadla, poslední dům zůstával překvapivě celý.

Prozkoumávali oázu jako by snad stáli před historickým objevem, ale ve výsledku našli jen opuštěné staré domy. Důležité ale bylo, že tu našli zásobárnu čerstvé vody. Berk povolil vojákům se vykoupat a především nabrat vodu do láhví, které už byly opět téměř prázdné.

„Zede, běž na hlídku,“ poručil Berk.

„Ale pane, chci se ještě pořádně umýt. Páchnu jak prase,“ tvářil se nešťastně mladík.

Vojáci se chechtali. Berkovi si neustále stěžoval na nepohodlí. Tvrdil, že za svůj střelecký um platí neskutečnou daň.

„Zede, já tě neprosím, já ti to poroučím. Smrdíme všichni a po hlídce budeš mít dost času se ještě umýt, jasné?“

„Ano, pane,“ zamumlal sniper a zamířil na první kolečko kolem oázy.

Berk se spolu s Frenkem a Nikem ujal prvního průzkumu místních domů.

„Jak myslíš, že jsou ty domy staré?“ ptal se Frenk Nika. „Máš na to nějakou mašinku?“

„Nemám, ale je jasné, že byly postavené už dávno, rozhodně však až po naší době.“

„Jo, ale nejsou pohřbené v písku jako ten mrakodrap. Na druhou stranu za nás se už hliněné baráky nestavěly,“ připojil se do diskuze velitel.

Tři nejvíce poškozené stavby ukrývaly spoustu písku, kamenů. Berkovi to nedalo a rozhodl se sutiny rozhrabat.

„To je zajímavé. My stavěli mrakodrapy a lidi po nás tohle. Jako by se civilizace vrátila o staletí dozadu,“ přidal názor Frenka  pomáhal veliteli hrabat. Armádní lopatka se činila a brzy našli zajímavé objevy.

V sutinách se skrývaly dvě kostry. Bylo otázkou, zda jak ti lidé zahynuli, nicméně nebyli pohřbeni. Někdo je tu prostě nechal, až se nad nimi dům rozpadl. U ostatků nalezli dvě hliněné nádoby a jedna z koster měla na sobě řetízek s třpytivým přívěškem.

„To vypadá hodně pěkně,“ reagoval na fialový kámen v bronzovém rámečku Berk.

„Koukám, že barák měli z hlíny, ale paní nosila takovou parádu,“ řekl Frenk a chtěl si náhrdelník půjčit. Berk však pěvně ozdobu držel a měl zavřené oči.

„Co se děje?“ zeptal se svého velitele.

„Cítím nějakou energii. Slabou, ale není to příjemné.“

„Půjčte mi to,“ řekl Nik a vytáhl opět svůj skener. „Zkusím jeden test.“

„Jaký?“

Nik něco namačkal na přístroji a pak ho přiložil k fialovému klenotu. Skener zapípal.

„Radiace.“

„Cože?“ zeptali se současně Berk i Frenk.

„Je velmi velmi slabounká a prakticky neškodná, ale je tam.“

„Jak to myslíš – prakticky neškodná?“

„Klid Frenku. Nic se ti nestane, ale napadá mě, že pokud ho ta žena nosila celý život na hrudi, mohlo jí to život zkrátit a třeba i způsobit nějaké nemoci.“

„Otázkou je, kde se vzal takový kámen s radioaktivitou a proč ho vůbec nosila?“ podal otázku Berk, aniž by čekal odpověď, ale Nik měl svou vizi.

„Myslím, že kdysi tu muselo dojít k dopadu atomové bomby. V místech dopadu pak mohly vzniknout drahé kameny. Tak jako tomu je v místech bývalé sopečné činnosti. A protože zdrojem žáru nebylo pouhé magma, ale jaderný výbuch, staly se kameny radioaktivními.“

„A podle primitivních domů a zdejší civilizace nebyla zrovna znalá a o nebezpečí radiace nic nevěděli a patrně ji ani neuměli změřit,“ pokračoval v přemýšlení Berk.

Byl si nyní prakticky jistý, že se ocitají na Zemi v daleké budoucnosti. Na Zemi na které došlo k velké katastrofě a zanikla tak civilizace, které oni jsou součástí. Lidstvo se patrně vrátilo na úroveň před mnoha staletími a museli se potýkat se světem po jaderné apokalypse. Je také dost možné, že onu apokalypsu způsobila válka, která začala jen pár let předtím, než se vydali na tuto misi.

I v dalších domech našli nádoby z hlíny, ale i z keramiky a Frenk vyhrabal z písku kus plátna s podivnými nápisy.

„Hieroglyfy?“

„Nene, ale to písmo mi nic neříká,“ odpověděl Nik a zkoumal podivné klikyháky na plátně.

Nakonec vešli do nejvíce zachovalého domu, kde si už dělali pohodlí ostatní vojáci. Berk se zastavil. Doktor, Jef a Tom seděli na dřevěných stoličkách kolem hrubě opracovaného stolu a svačili. Místnost nebyla velká, ale pár chlapů se do ní pohodlně vešlo. Napravo byl vchod do další místnosti. Dřív tu musely být i dveře, protože ze zdi koukaly primitivní panty. Berk si všiml velké truhlice v pravém rohu místnosti. V levém rohu potom stálo něco jako dřevěný totem, do kterého byly vytesány lidské, ale i bestiální tváře. Před totemem ležel na zemi malý rudý pletený kobereček. Patrně proto, aby se na ně mohl někdo kleknout a modlit se u totemu.

Trojice u stolu se byla dobře naladěna, ale když spatřili svého velitele, přestali v zábavě a postavili se do pozoru.

„Zkontrolovali jste tu vedlejší místnost?“

„Ano pane,“ odpověděl Jef. „Je tam pár polic se sušeným masem, chlebem a dokonce i trocha podivného ovoce.“

„Hm, nemohli jste mi to okamžitě hlásit?“

„Omlouváme se, pane. Viděli jsme, že máte práci kousek vedle a věděli jsme, že sem stejně přijdete. Nic vám neuteklo,“ hájil celou trojici Doktor.

„Doktore, vím, že jste všichni unavený, ale nemůžeš říct svýmu veliteli, že mu nic neuteče. Všechno, každou blbost, chci vědět první, jasný?“

„Jasný, omlouvám se.“

„Dobře. Říkáte jídlo? A poživatelné jídlo?“

„Ano, pane. Nechápeme, kde se tady vzalo.“

„Tak to je snad jasný,“ vložil se do debaty Frenk. „Židličky, fajnovej stůl, modlící koutek, jídlo… co chcete víc? Tenhle barák je využívanej někým živým. Někdo tady bydlí.“

 

                                                          ***

 

Tom vystřídal Zeda na hlídce a Nik zkontroloval nalezené potraviny. Byly poživatelné a dokonce i poměrně čerstvé. Někdo je tam musel uskladnit nedávno.

„Není to zrovna etické, ale vezmeme si polovinu zdejšího jídla,“ řekl Berk a tak se stalo.

Pořád měl pocit, že v domě něco nehraje. Prkenná podlaha vrzala, což není nic zvláštního, ale jemu se zdálo, že někde vrže podezřele víc.

„Nepřijde ti to divné, Frenku?“

Frenk se procházel z levé strany místnosti do pravé sem a tam.

„Jo. Máte dobrý ucho. Tady vlevo to zní docela jinak, jako by tam něco bylo.“

Levý rok hlavní místnosti se už napoprvé zdál Berkovi podivně prázdný. Nyní se na něj zaměřil a Frenk vytáhl z krosny šroubovák. Hledal mezeru, a když ji našel, zabral.

„Bingo,“ zaradoval se Berk a Frenkovi pomohl.

Oba společně potom nadzvedli poklop a odhalili díru. Byl v ní jednoduchý dřevěný žebřík, který vedl dolů do tmy. Berk zasvítil baterkou do tmy a odhalil, že žebřík klesá do hloubky asi osm metrů.

„To je pořádná hloubka,“ řekl Frenk.

„Věřím, že tam je tunel, který vede k někomu, kdo sem dal ty zásoby jídla.“

„Vydáme se tunelem?“

„Někam nás to dovede. Věřím, že k lidem a tím pádem k informacím.“

V tu klidnou chvíli do domu vběhl Jef.

„Pane, Tom se vrací!“

„Má ještě hodinu hlídku přeci.“

„Utíká od hor a křičí.“

„Co křičí?“

„Že se blíží obr.“

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

29.09.2018 16:51:49Supermartonátor

Mno jo...obr:-))

A děkuji, že čteš:-)

29.09.2018 16:50:25reinka

Obr?!....

26.09.2018 19:47:35Supermartonátor

Moc ti děkuji :-)

Snad bude chutnat i nadále

26.09.2018 11:53:09agáta5

šup šup další díl, jsem napnutá jako struna :)

a pošli mi avízo

jsem si pošmákla


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.