Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Strážci času (5/7)
datum / id28.09.2018 / 490968Vytisknout |
autorSupermartonátor
kategoriePovídky
témaSci-fi
zobrazeno314x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Jsou zpátky doma? Pokud ano, znamená to konec?

Strážci času (5/7)

                                                             5.

 

Ten nejnepříjemnější zážitek v jejich životě se opakoval. Moc dobře věděl, co se děje. Stáhli je zpátky do jejich doby, a stejně jako cesta do budoucnosti, i návrat byl plný závratí, zvracení a neskutečné bolesti hlavy. Nikdo však nezemřel.

Netušili, kde se zhmotnili, ale Berk ihned poznal, že jsou správně v „jejich“ době. Pamatoval si ten odér vzduchu, plného zplodin z automobilů a továren. Obloha byla šedá a schylovalo se k dešti. Kolem nich se rozléhala louka a asi sto metrů před nimi nějaké město.

„Jsme doma nebo ve Východní unii?“ položil otázku Frenk.

„To se dozvíme až ve městě. Jestli po nás začnou střílet, až uvidí naše uniformy, tak doma nejsme,“ odpověděl Berk.

„Přenesli nás na poslední chvíli.“

„Ano, ten obr by nás asi zabil. Bylo to ohromné štěstí.“

„Opravdu? Měli jsme tam být měsíc a oni nás přenesou o dost dřív a ještě k tomu ve chvíli, kdy nám teče do bot.“

„Je to divné, ale buďme rádi, že žijeme.“

Když se přiblížili k městu, řekl Nik, že to tu poznává.

„Jo?“ reagoval Frenk.

„Ano, to je Breding, tady jsem měl tetu.“

„Tak to jsme třicet kiláků od Miltnu,“ řekl Berk. Milton bylo hlavní město Západního společenství.

Ještě než vkročili do města, vynořili se z něj tři černé dodávky a zastavili kousek od nich. Vojáci už drželi zbraně, ale když z dodávky vystoupilo několik chlapů v černých uniformách se znakem Tajné služby Západního společenství, zas je sklopili hlavní dolu.

„Dobrý den, pánové, odvezeme vás do paláce Armády Západního společenství,“ řekl jeden s „tajňáků“.

Vojáci neprotestovali, ale měli ze situace špatný pocit. Dodávky pro ně přijely velmi rychle, jako by přesně věděli, kde se vynoří. V dodávkách seděli natěsnaní jeden na druhého a vedle každého vojáka z každé strany seděl agent. Jako by byli eskortou vězňů a ne vážených hrdinů, kteří jako první lidé v historii lidstva cestovali do budoucnosti.

Agenti předali Berkovu jednotku před palácem dalším vojákům, v jejichž čele byl plukovník Velens.

„Vítám vás chlapy. Odložte si zavazadla, zbraně a za deset minut v kanceláři generála Derna.“

„Dobře, ale nešlo by to později? Chlapi jsou utahaní a dali by si rádi alespoň sprchu a nějaké jídlo,“ řekl Berk a měl pocit, že Velens na něj hledí jako na hlupáka.

„Co si sakra myslíte, Berku? Že ste nějaká primadona? Jste stále v průběhu mise. Té nejdůležitější mise v dějinách Západního společenství! Tak jakápak sprcha. Za deset minut u generála Derna.“

Vojáci byli opravdu znavení a navíc měli za sebou další nepříjemný přesun časem. Každý z nich by za odpočinek dal snad i jednu ze svých končetin.

Dernova kancelář byla krásná. Nábytek svým stylem připomínal devatenácté století. Takový měli dávní panovníci a ti nejbohatší aristokrati. Dern použil stejný materiál a chtěl docílit naprosté vznešenosti. Nemusel to mít, armáda to neplatila. On sám, ale chtěl být opravdový velikán se vším všudy. U kulatého stolu měl něco jako trůn a ostatní seděli na polovičních židlích. Tím pádem byl Dern i přes svých sto sedmdesát centimetrů nejvyšší. V místnosti s vojáky a Dernem zůstal ještě plukovník Velens a deset mužů, kteří měli Derna chránit. Berk i jeho muži si připadali jako odsouzenci.

„Podejte hlášení, veliteli Berku,“ vyzval vážným tónem Dern a zapálil si doutník.

„Než podám hlášení, pane, mohl bych požádat o občerstvení pro mé muže?“

„Jste ve službě, řešíme tu neodkladné záležitosti. Až splníte misi, můžete pomýšlet na odpočinek a občerstvení.“

„Misi jsme splnili..“

„Podejte hlášení a já pak rozhodnu, zda je splněna.“

Berk tedy vyprávěl o světě, který rozhodně nebyl rokem 2090. Mluvil o Bartovo smrti ihned po přenosu do budoucnosti, o dalších ztrátách vojáků, podivných robotických obrech, domorodcích a o důkazech, které naznačovali, jak Zemi zničila atomová válka.

„Ano, to byl rok 3000,“ řekl klidným hlasem Dern. Vojáci se jako jeden muž ptali: „Cože?! Co to má znamenat?!“

„Klid, pánové. Nikdo se mi nebude vztekat v kanceláři.“

„Vy jste náš tam poslali schválně?“ zeptal se Berk a dusil v sobě hněv.

„Byl jsem zvědavý, jaké to bude za tisíc let. Co se světem udělá, když použijeme atomové zbraně. A vidíte to, díky vám víme, že Východní unie je použije také a bude to vést ke konci naší civilizace. To je neocenitelné. Pro mě je důležitý fakt, že naše současná strategie nepovede k vítězství, ale jen k remíze. Zničíme se navzájem. Jenomže já chci zvítězit. Proto jsem se rozhodl použít můj plán B, který vejde v platnost zítřejším dnem.“

Dern se rád poslouchal. Vlastně ho nezajímal jakýkoliv jiný názor, ale těšilo ho, že ho ostatní musí poslouchat, ať říká cokoliv.

„Takže jsme misi splnili,“ konstatoval Berk.

„Nesplnili.“

„Ne?“

„Vaše mise zahrnuje podat mi svědectví z budoucnosti tak aby mi to pomohlo k vítězství. Dobře, víme, že vypustit atomové bomby není nejlepší plán, alespoň pokud je má i nepřítel, ale jsou další možnosti. Velice mě zajímají ti robotičtí obři. Chci vědět všechno, co jste vypozorovali.“

„Dobře. Co potom?“

„Již je připraven váš přenos do roku 2090. Myslím, že tentokrát nepotřebuji vědět, co bude za tisíc let.“

Vojáci opět začali protestovat a zdvihali se ze židlí. Desetičlenná ochranka, však na vojáky mířila zbraněmi.

„Pane, nemiřte na mé muže. Jsme vojáci, ne otroci, ne vězni.“

„Jste vojáci, tak se podle toho chovejte!“ zaburácel Dern. „Plat vám stále chodí na účty, takže po splnění mise budete boháči, tak mi tu nefňukejte! Za hodinu budete v přenosové místnosti. Do té doby doplňte munici a zásoby.“

Berk si připadal podvedený. Zároveň si teprve nyní uvědomil, jaké je to být vojákem v Západním společenství. Není nic, jen Dernovo nástroj. Je úplně jedno, jakou má hodnost, protože pořád je jen pěšákem v cizí hře. Viděl ve tvářích svých mužů vztek, zklamání a únavu. Nechápal, proč je Dern tak krutý. Jistě, jejich poslání má nejvyšší důležitost, ale neřeší problém nyní, nýbrž v budoucnosti. Chtěl jen možnost umýt se, najíst a trochu odpočinout. Dern místo toho unavené vojáky pošle do další akce.

Nik jako technik týmu musel, co nejlépe popsat robotické obry, protože ti Derna zajímaly ze všeho nejvíc.

O pár desítek minut později už Berk a ostatní stáli v přenosové místnosti. Dern tu nebyl. Nezajímali ho lidi, jen výsledek.

 

                                                          ***

 

Chaos v hlavě. Bolest a pocit, že mají v žaludku mixér.

První, co začali pořádně vnímat, byl hluk. Střílelo se a ozývaly se i výbuchy. Jsou ve světě, kde se válčí. Kolem nich stály domy, jejich barvu překryl černý odstín sazí. Všechny byly vypálené. Přenos je vyplivl v postranní uličce mezi vysokými činžovními domy.

„Do háje, to pálí jak čert,“ vyjekl Jef a držel se za krkem.

„Co je?“

„Nevim, najednou mě začalo bolet za krkem. Ale už dobrý, nebolí to tak.“

Doktor se ihned ujal Jefa a snažil se ho prohlédnout. Po chvilce sdělil Berkovi:

„Nemám tušení, co přesně to může být, ale nahmatal jsem mezi obratli malou bouli. Možná to má něco společného se samotným přenosem časem. Až se vrátíme, měl by Jef na pořádné vyšetření.“

Ostatní nenašli za krkem nic.

„Berku, chápete, co jsme pro Derna?! Chápete to? Do čeho jsme se to do hajzlu dostali?!“ rozkřičel se Frenk hned po tom, co se trochu vzpamatoval. „Jestli chcípneme, bude mu to úplně u zadku. Jsme nic, úplný nuly. Sere na nás. Kdo ví, co to má Jef za krkem a já bych se vsadil, že to není jen tak, ale prsty v tom má ten hajzl.“

„Ano, máte pravdu. Taky mě to štve. Ale co mám dělat? Klidně by nás nechal popravit, kdybychom odmítli pokračovat.“

„Nenadávám na vás. Jsem jenom nasranej, co sem to zas podepsal. Mohl jsem být někde v klidu u hranic a střílet Východňáky. Jasně, možná bych chcípnul, ale furt lepší než dělat blba ještě většímu blbovi. A víte co, berte to klidně jako vlastizradu nebo co, ale já si začínám myslet, že Dern je hnusnej hajzl, co celou válku vyvolal a Východňáci se jen bráněj.“

„Myslím si to taky,“ řekl Berk a ostatní vojáci kývaly na souhlas. „Ale chceme se přeci vrátit a nějak přežít. Takže zkusme dokončit tuhle podělanou misi. Máme na to dva dny.“

Jef si stále sahal za krk, Doktor mu radil, ať to nedělá a Zed kontroloval, zda mu tam také boule náhodou nevyrostla.

„Jefe, jste schopen jít s námi?“ zeptal se Berk.

„Je to jen boule, pane,“ usmál se Jef a tak vyrazili.

 

Rachot se ozýval nebezpečně blízko. Zdálo se, že stačí jen vyjít z postranní uličky a budou tam, kde právě probíhá boj. Z různých vzdáleností se ozývaly výbuchy, zem se vždy na moment zachvěla. V tomhle světě nikdo nevyhrál, věděl Berk a měl tak první důležitou informaci pro Derna. Teď zjistit, proč Západní společenství nevyhrálo.

„Kam půjdeme?“ zeptal se Zed.

„Tam kde to bude vypadat nejbezpečněji,“ odpověděl Berk a první pohlédl do hlavní ulice.

Nalevo zahlédl vojáky. Byla jich plná ulice. Viděl obrněný transportér. Poznal barvy svého státu. Než se stačil rozkoukat, v domě, u kterého stáli, se ozval mohutný výbuch a ze shora padaly kusy omítky a cihel. Střela vyšla zprava. Tam ulicí vykračovala armáda nepřítele.

„Pomůžeme našim?“ ptal se Jef.

„Ano, ale hlavně se musíme dostat z tohodle místa. Jsme tu hrozně na ráně a za chvilku budou vojáci unie procházet kolem nás.“

„Co chcete dělat?“ ptal se Frenk.

„Půjdeme podél stěny domů až k našim a pak za ně. Nic jiného mě nenapadá.“

„Co se schovat do některého z domů?“ navrhnul Jef.

„Většina hoři, je polorozpadlých, a hlavně může tam přiletět neočekávaná rána jako před chvilkou nad nás.“

„Hlavně se musíme už hnout,“ řekl Frenk a Berk vydal pokyn.

Drželi se stěny domu a mířili k vojákům Západního společenství. Byli od nich několik desítek metrů daleko. Vypadali jak mohutná hradba zaplňující celou šíři ulice. Několik transportérů a především tři robotičtí obři, jaké už viděli ve vzdálené budoucnosti. Dern Nikovo výpovědi o robotech využil.

„Pospěšte si!“ křikl Zed, který šel poslední.

Berk se otočil a v tu chvíli věděl, proč zatím nikdo nevyhrál. Vojáci Východní unie měli také ohromné množství pěchoty, transportérů, ale také s nimi ulicí pochodovali robotičtí obři.

„Jak je to do háje možný, že mají roboty a úplně stejný?“ rozčiloval se za chodu Frenk.

Obě armády do sebe střílely a přední linie se neustále měnila. Mrtví vojáci padali k zemi a jiní je ihned nahrazovaly. Berk a jeho skupina se držela prozatím nepovšimnuta podél domů a blížila se ke „svým“ vojákům.

Poté se každému z robotů rozsvítil střed čela a pak vytryskl proud rudých paprsků. Berk pocítil horko. Vzduch téměř hořel a střed ulice se proměnil v peklo. Paprsky Unijních a Západních robotů se střetly někde uprostřed. Unie se však zdála o něco silnější, protože neustále pokračovala pomalu vpřed, zatímco armáda Západního společenství couvala. A potom se střelba přiblížila k Berkovo skupině.

„Všimli si nás,“ řekl Zed.

Berk a ostatní začali střílet.

„Střílejte, ale musíme se pořád hýbat. Postupujeme dál,“ okřikoval ostatní Berk.

Kulky se zarývaly do zdí za nimi a zdálo se, že jen otázkou času, kdy je trefí. A pak Zed vykřikl:

„Hledí na nás!“

„Kdo?“ zeptal se Frenk.

„Jeden obr. Míří, žhne mu čelo!“

Zed byl hrůzou bez sebe, ostatní taktéž.

Berk ještě viděl, jak obrovi vyšel z čela rudý záblesk a pak se mu svět zhroutil.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

29.09.2018 17:50:09reinka

júúúúúúúúúúúúúúú


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.