Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+6 neviditelných
In modo di violino
datum / id30.09.2018 / 490995Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídky
témaAkční
zobrazeno96x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
In modo di violino

In modo di violino.

 

 

Měli již po přísaze, dokonce mohli chodit na vycházky a do služeb. Začínali se cítit jako vojáci, ale punc bažantů z nich nikdo sejmout nemohl. Nacvičovali různé způsoby strážní služby a do zblbnutí řvali na cvičáku: „Stůj, nebo střelím, heslo, volno!“ Jednoho dne na jejich četu přišla řada. Vyfasovali ostré náboje, přijelo pro ně auto a jeli střežit posádkový muničák.

Strážnice, malý oplocený domek, byla za silnicí, která vedla kolem muničního skladiště se dvěma podlouhlými přízemními budovami, lemovanými malými náspy a vysokým drátěným plotem s podezdívkou. U náspů byly vzrostlé stromy, které tvořily malou alej. Střežení obstarávaly dvojice strážných, kteří chodili po cestě kolem skladišť do osmičky, takže se vždy v polovině potkávali proti sobě na střední cestě.

Do jedné z dvojic strážných patřili Vítek s Mirkem. Zdánlivě sebevědomí, ale bez zkušeností, si vyzkoušeli první stojky. Ještě za dne. Další střídání na ně přišlo již za tmy. To bylo horší. Jen těžko se orientovali v místech, kde chodili večer. Tma byla tak černá, jak se říká, že by se dala krájet. Oba poctivě chodili a kroužili kolem skladišť, při setkání na střední cestě se povzbuzovali a nadávali na příšernou tmu.

Při jednom setkání se již Vítek neudržel a řekl Mirkovi:

„Nebudeš mi věřit, ale někdo tam je,“ řekl polohlasně Vítek, „můžeš si myslet, že jsem se zbláznil, nebo že seru strachy volej, ale někdo tam je.“

„Ty si někoho viděl?“ šeptal Mirek a při tom nedůvěřivě pokyvoval hlavou.

„No, neviděl, ale slyšel. To je to, že slyšet je jenom chvílema, a zas nic,“ dodával svému tvrzení na důrazu, aby Mirka přesvědčil.

„A, co dělá, nebo co říká,“ ptal se již opatrně Mirek.

„Nic neříká, ty vole, von hraje!“ upřesnil Vítek svoje obavy.

„Hraje?“ ptal se nedůvěřivě Mirek a skoro se začal smát, „ty seš blbej, kdo by tady mohl hrát?“

„To nevím,“ odpověděl skoro uraženě Vítek, „ale říkám ti, že tam někdo je a hraje.“

„Jak, hraje, prosím tě?“

„No hraje, chvílema, na housle!“

„To si děláš prdel,“ pohrdavě namítl Mirek, „prosím tě, kde by tu někdo mohl bejt a ještě k tomu hrát na housle. Máš halucinace, seš vystresovanej z tý tmy, to je jasný. Kontroloval si na rampě zámky u rolet?“ ujišťoval se Mirek.

„To víš, že jó, to mě napadlo nejdřív. Víš co, udělej jedno kolečko se mnou, ať to uslyšíš. Budeš mít husí kůži jako já.“

„No dobře, ty vole, když jinak nedáš, ale pochybuju, že by se sem někdo dostal,“ zklidnil situaci Mirek svým souhlasem.

Vydali se pomalým rokem na cestu po Vítkově trase kolem skladu. Oba zareagovali stejnou chůzí, přikrčeným způsobem, jakoby se plížili k neznámému nebezpečí. Se samopaly v pohotovostní poloze, našlapovali opatrně a pokoušeli se něco neobvyklého spatřit v tmavém okolí plotu a kolem kmenů vysokých osik podél cesty.

„Třeba je za plotem,“ přerušil ticho, když upřesňoval své tvrzení Vítek. „a chce nás odlákat, aby mohli vpadnout do muničáku z druhé strany.“

„Buď zticha, a poslouchej vole,“ napomínal ho Mirek, když se blížili k rampě budovy skladu.

  Vždy po několika kočičích krocích se zastavili a pozorně poslouchali. Nic. Ticho bylo tak neslyšné, že vnímali i tep své krve ve spáncích. Čím více se blížili k polovině cesty kolem skladu, kde začínaly na rampě rolety vchodů, tím více se jich zmocňovala nejistota. Ani nemluvili, jen se po sobě podívali a hlavou pokynuli k další chůzi. Náhle se ozvalo jakési vrznutí. Ztuhli a více se přikrčili, zády k sobě, jak byli zvyklí z nácviku v ohrožení. Najednou zavál lehký větřík a listí v korunách osik lehce zašumělo. Do toho závanu se ozvaly jemné tóny houslí. Oba v tu chvíli již klečeli na zemi přihrbeni s namířenými samopaly. Mířili do tmy, nic neviděli, ale zvuk houslí sílil a rozléval se z té tmy do nádherných tónů. Jen profesionální prsty mohly tak perfektně rozvlnit měnící se trylky a akordy neznámé melodie. Naříkající a žalující, tklivé tóny molového stylu je oba děsily a zároveň naplňovaly podivným pocitem.

„Já se prdnu Víťo, vodkaď to de, proboha?“ šeptal Mirek podezřívavým hlasem.

„Čoveče, já nevím“, ozval se Vítek, „už mně věříš?“

„No jó! Ale vodkaď to šlo krucifix? To nebylo daleko, to muselo bejt tady někde v rohu, nebo jako seshora, nebo co. Dávej bacha!“

Zvuk houslí náhle ztichnul. Jako když usekneš. Jak náhle začal, tak skončil. Ještě chvíli čekali, a když se nic neozývalo, vstali a pomalu se šourali dál. Jenže housle se náhle ozvaly znovu a důkladně, mohutněji než dříve. Takové rozpětí od basů až do písklavých výšek a opakování trylků, jak na nějakém koncertě je uzemnilo, že skončili oba zalehlí pod rampou s namířeným zbraněmi do tmy. Mirek se neudržel a zařval:

„Stůj, kdo tam!“

Vítek se rozklepal strachy a zakřičel: „Ty vole, nestřílej, nevíš kdo to je, může to bejt ňákej cvok a dělá si z nás prdel. Nech toho!“

Ale Mirek nedbal, jak byl rozrušený, řval dál: „Stůj, kdo tam!“

Dál se zatím ve svém křiku naštěstí nedostal a poslechl Vítka. Jeho „Stůj nebo střelím“, se již neozvalo. Zvuk houslí se ztišil na jemné glissando s hravým chvěním prstů. Tón se prodloužil, až ztichl docela. Oba došli ke konci skladu, kde se zastavili a snažili se proniknout očima tmavé kouty u plotu.

„Zkus tam zasvítit,“ pobídl Mirek Vítka.

„Jó, já rozsvítím a hned to vodseru. Kdepak, deme pryč, poď!“

Dostali se na prostřední cestu mezi sklady, kde se měli pravidelně potkávat. Dohodli se, že půjdou zpátky, každý z jiné strany a budou poslouchat. Zvuk houslí s tajemnou melodií jim nedával klid. Housle u muničáku bylo pro ně něco nepochopitelného.

„Hele, co kdybysme přivolali závodčího,“ navrhnul Vítek, který se stále necítil dobře, i když se mu trochu ulevilo, po spoluúčasti Mirka.

„Prosím tě, neblbni. Víš, co by nám řek?“ namítnul Mirek, „že jsme posraný bažanti, co se klepou jako starý báby, když někde lupne větvička. Už ho slyším, jak se chechtá, prej housle!“

Rozešli se každý jiným směrem zpátky kolem skladu k cestě s rampou. Byla taková tma, že se ani od jednoho rohu budovy k druhému navzájem vůbec neviděli. Zato se v naprostém tichu dobře slyšeli. Přestože se snažili jít co nejtišeji, šoupání jejich bot bylo zřetelné. Po několika krocích to začalo znova. Úvodní kvintové souzvuky byly tak silné, že je doslova přimrazily k zemi.

„Mirku!“ zařval Vítek, „ já tam vystřelím, to není možný, slyšíš to?“

„Neblbni a poslouchej vodkaď to de. Musí to bejt někde nad tebou. Tady u mě to není,“ ozval se rozhodně Vítek.

Houslové sólo pokračovalo, ale bylo trochu jiné, takové přiškrcené. Jakoby se něco dřelo. Mirek došel až k Vítkovi, který ležel na zemi a mířil samopalem do plotu. Mirek si k němu přiklekl a ukázal nahoru na vysokou osiku.

„Vidíš to, ty vole!“ důrazně na něho vyjekl.

„Ty dráty, do prdele, ty dráty, to je vono. Větve se dřou vo ty dráty. Hovno housle, ale větve se třou mezi větvičkama a ono to hraje. Já se prdnu, ale husí kůži mám, to je pravda. Fuj, že sem takovej vůl.“

„Jéžišmarjá, máš pravdu. Dyk vono je to jak vopravdický housle, a jak to hraje.“

Vítek zareagoval na uvolnění trochu slušněji než Mirek, ale úplně se mu smyslové napětí snížit nepodařilo. Civěl na Mirka, který se začal chechtat a výbuchy smíchu doprovázel výrazy dlaždičů, popelářů a opilců, přičemž neopomenul dloubat Vítka do žeber hlavní samopalu, naštěstí zajištěného proti výstřelu.

Chvíli poslouchali jemné houslové tóny, linoucí se z větví osiky, provázené slabým vánkem. Pak se každý dal na svoji osmičkovou pochůzku. Stačili se ještě dvakrát setkat na střední cestě, pokaždé se významně zasmát a přišlo střídání. Také se již tma měnila na tmavomodré šero a závodčí jim zavelel: „Na strážnici, pochodém vchod!“

Cestou se domluvili, že o houslovém koncertu budou na strážnici mlčet jako ryby. Jenže nebyli sami, kdo housle uslyšel a tak se ráno zasmáli kolektivně, jak malý vánek s větvičkou a drátem zamával s odvahou bažantím sebevědomím.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

24.10.2018 09:55:16lastgasp

Lakrov - díky za přečtení a hodnocení. Konec mohl být opravdu rozvinutější s větším máchnutím. Už jsem popadal dech a péro vysychalo.

23.10.2018 14:44:54Lakrov
redaktor prózy

Strhující čtení, které (mě) zaujalo prostředím, do něhož je děj zasazen  a až do konce nepostrádá napětí. Přečteno jedním dechem. Jen závěr  (i když nečekám nějakou výraznou pointu) vyznívá tak "do vytracena". I tak ale  tip.  

30.09.2018 20:19:03lastgasp

Gora - revírník - díky za zastavení a hodnocení. Duchařina by byla také dobrá. Příště to vezmu na hřbitov.

30.09.2018 19:09:31Gora
redaktor poezie a prózy

Přemku, čekala jsem, zda tam nefidlá nějakých duch, a ony dráty:-)) Zajímavé...

30.09.2018 15:23:47revírník

Moc pěkný.

30.09.2018 14:21:24mND

 

Jméno jsem psal po intuici, pak jsem to chtěl opravit, ale zapomněl. Sorry.

A mravnost samo, souhlas, mravnost vždycky na prvnim místě.

(snažim se ti taky poslat kom bez avíza, ale nevim, estli to zvládnu;))

 

 

30.09.2018 14:15:58lastgasp

Péťo, mravnost nade vše. Kdo je langstape? Nevíš?

30.09.2018 13:20:00mND

Upozorním na tebe redaktory, bědný langstape.

Kdez to proboha viděl, psát přímý řeči jak je hrdinové opravdu pronášej?

Toť nějakej novej móres? Nebo to „dyk!“ No co to je?

A co ty nadávky? Tak si tak asi řikaj, ale to to musíš přebírat i ty?

A ničit snahu učitelů NÁS kultivovat, nás prosté?

To máme s egilem za svojí snahu… ty vrahu český kultury!

Řiď se K3 hele. TO je redaktor ro mladé. Dnes jim poradil, koukni:

čtěte starý knihy,“ prej. Tak to má bejt prejt, sakra.

 

Taky se mi líbí „Vydali se pomalým krokem na cestu po Vítkově.“

Cejtim se u tebe jako doma. Čau;)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.