Jak paní Růžičková šila opravdu moc rychle

Sousedce paní Růžičkové je 106 let a velmi ráda šije. Má doma šicí stroj značky singer, který sice už není moderní, ale ve dvacátých letech minulého století byl. Paní Růžičková šije všechno možné, například košile, saka, halenky, kamizoly nebo třeba jen plátěné pytlíky na sušené bylinky. Moc ji to baví a svými ušitostmi dělá radost celému okolí. Jak je ale čím dál tím tím starší, tak i čím dál tím pomaleji šije. Moc se kvůli tomu trápí, a tak se trápím i já. Mám totiž paní Růžičkovou rád a říkám jí teta, čemuž moc diví moji vnuci, jak si nedovedou představit, že někdo tak starý, jako jsem já, může někomu říkat teto.

Tuhle jsem šel z hub kolem její chalupy a oknem spatřil, že paní Růžičková zase šije. Chvilku jsem na to koukal, a opravdu to bylo moc pomalé. Taky bylo vidět, že paní Růžičková už nemá moc síly v nohách a že ji vysiluje šlapání na pedál. Řekl jsem si, že takhle to nejde.

Hned druhý den jsem k ní přišel na návštěvu s montováním a řekl: Ahoj, teta!

A paní Růžičková řekla: Ahoj Honzo!

Já jsem řekl: Teta, já nejsem Honza ale Luboš.

Paní Růžičková řekla: To je dobře, že jsi Luboš a ne Honza, Jirko. A copak jsi mi přinesl?

Já jsem vytáhl z pod svetru nádherný motor z babety a řekl: motor z babety. Namontuji ho k vašemu stroji, jak je šicí, a vy budete moct šít zase jako kdyby vám bylo jen osmdesát pět.

Paní Růžičková řekla: Tak jo.

Přimontoval jsem tedy motor z babety k singrovce, do nádržky nalil benzín, nastartoval a řekl: Teta a teď si to zkuste, ale pozor, na pedál musíte šlapat jen tak lehounce jako nějaká starší víla Lesněnka na travičku, on teď slouží k přidávání plynu.

A paní Růžičková strčila do šicího stroje látku, a co myslíte. Šlápla na plyn ne lehounce jako víla ale silně jako slon. Motor zařval, a šicí stroj začal šít rychle jako když Němci vyklízejí pozice, protože se blíží Láďa s bajonetem. Látka byla sice hned ušitá, jak ji ale paní Růžičková držela, tak ji to přitáhlo a bleskurychle jí to k sobě přišilo halenku a blůzu a taky sukni. Já jsem jí chtěl pomoct, chytil ji za nohu, ale to jsem neměl dělat. Taky si mě to přitáhlo, sešilo mi k sobě rukávy, zalátalo kapsy na kalhotách, odpáralo všechny knoflíky a nakonec límcem od košile připojilo k paní Ružičkové.

Pak se singrovka rozjela, i s přišitou paní Růžičkovou a se mnou vyskočila oknem a vyrazila na náves. Na co cestou narazila, to k nám přišila. Pana hospodského Jouzu, Láďu, Káju Strnádka, paní Mařatkovou, svalnatého ochránce přírody Matěje, spoustu dalších lidí a naštěstí taky Kulhavce. Tomu navíc k hlavě několika stehy režné nitě pevně přitáhla jeho nemyté ušní boltce, což si Kulhavec zasloužil. On totiž často tajně poslouchá za dveřmi, co si lidé povídají. Někdy má od toho poslouchání uši tak otlačené, že si na ně musí dávat jitrocelové obklady.

Vrčící singrovka s řetězcem lidí za sebou dojela až k domu pana starosty a tam se konečně zastavila a udělala pod sebou zdravotně závadnou louži motorového oleje.

Já jsem řekl: Teta, já mám takový pocit, že jste mi zapomněla říct, že nemáte řidičský průkaz na babetu.

A paní Růžičková řekla: Ano, Kubo, je to tak. Nemám ho, protože jsem v autoškole moc silně šlapala na pedály.

Pak jsme se všichni jeden od druhého asi hodinu odpárávali a u toho si hezky povídali. Jen Kulhavec vztekle vrčel a ošklivě na mě a paní Růžičkovou nadával, tak jsme mu za trest nechali uši přišité k hlavě, ať si s tím poradí, jak sám umí.

Motor z babety jsem od singrovky zase odmontoval. Ono je to asi přeci jenom lepší, že paní Růžičková šije pomalu. Když někdo nemá řidičský průkaz na babetu, může být při vyšších rychlostech nebezpečný svému okolí. A taky určitě nezná dopravní značky a řadí bez spojky, což je automobilový zločin.

Ahoj!