Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKamínek milenců
Autor
Movsar
Kamínek milenců
Na Výtoni stromy ještě drží barvu, na zmrzlinu se tu už ale fronty nestojí. A ještě pořád to sem vede lidi ve dvou. A ona se pod kabátkem třese, a jemu trochu hlas. A v dlaních svírají horký kamínek milenců, ten dojemně beznadějný kousek hráze z řeky zvané čas.
Zpívají smutek
Opar usedá na řeku a rackové zpívají smutek. V tento divnočas. Krouží nad hladinou a opakují, že už tu je zas. Ta únava z večerů příliš strmých, to odcházení za hubenými stromy. Setmí se a ptáci usednou na pilíře mostů, na chvíli utichnou. Za okny bytů zapískají konvice na čaj, lidé si vymění pár slov. A v duchu už budou s dlouhou tmou.
Podzim za městem
V půlce září padají večery náhle, a v polích za městy už se pak světla nedovoláš. A ta chvíle obrácení v noc, když podzim je na dosah, ta chvíle, kdy člověkem cosi padá až na samé dno duše.. A někde v remízku mezi hustými křovisky voní sotva narozená srnka, a dívá se svou první tmou. A je v ní kouzlo zrození a nekonečno něhy. Je v ní cosi z nejhlubšího místa duše.
První lidé
Na obloze vaječný přelud. Slunce bude ještě chvíli hořet svým oranžovým ohněm, ke krátké paměti zrodu. Bylo tu před mnoha miliardami let, podobně zapadalo, jen nebyl nikdo, komu by hýbalo srdcem. Pak se mu nastavovala zvířata a po nich do něj hleděli první lidé. U svých otvorů ve skalách tiše a nesrozumitelně broukali písně o ztracených dnech.
Národní příběh
Ze zlatých krovek divadla na řeku hledí andělé s meči, a vzpínají se koně se svými vozataji. Tady začíná národní příběh. A v něm touha po vlastní řeči a nejistém štěstí, až dech se tají. A i kdyby nic nám už nezůstalo, v té naší krásné řeči budeme vždycky doma.
22 názorů
Obsahuje spoustu zajímavých slov či poetických slovních spojení. Nejvíc mě oslovil ...Podzim za městem... a pak poslední věta, o jejíž trvalou platnost se ovšem obávám.
Já tě z ničeho neobviňuji. Pouze si povídám na základě tvých miniaturek a dalších souvislostí. S těmi překlady s tebou souhlasím.
ano, a jsem rád, že takto přemýášlíš, protože já to taky vnímám jako problém tuhle zahleděnost d ovlastních věcí. ano ,tyhle filmy... stále jedno téma, vyčpělé. z toho mě ale obvinit nemůžeš, já naopak rád "řeším" aktuální otázky. ostatně tohle se projevuje i v překladech souačných knih, je jich strašně málo.. třeba takoví autoři jako floridi nebo harraway, kteří se věnují netu aumělé inteligenci, nic...
Já o problému "identitární paniky", jak jsi to nazval, přemýšlím poměrně dost. Naposledy, když jsem nedávno zhlédl video, jak se cizincům (Brazílie, Uganda, Zimbabwe, Estonsko, Rusko, Indie) zamlouvají české filmy Pelíšky, Kolja a Samotáři. Pelíšky se jim nelíbily vůbec, a to hlavně kvůli tomu, že vůbec nechápali, o čem ten film je a proč se takovými věcmi vůbec zabývá. A protože mám ten film rád (stejně jako předlohu Petra Šabacha), podumal jsem nad ním a došlo mi, že je to dílo zahleděné čistě dovnitř k jednomu domácímu traumatu, ale tím nejspíš málokoho v zahraničí osloví. Jedině Zimbabwanka pochopila, že se za maskou humoru jedná vlastně o jakési drama.
U Kolji cizince dojal ten příběh vytváření vztahu mezi starším chlapem a malým dítětem, další okolnosti ale vůbec. Naopak film Samotáři se líbil všem. Asi také kvůli tomu, že se nezpracovává česká traumata a pocity ohrožení. Nevím, jestli to byl úplně nejlepší příklad, který jsem zvolil. Snad mě ale chápeš, co jsem tím schtěl sdělit.
díky, kvaj. moc. protože je to k zamylšení. ostatně, souhlasím s tebou, že na textu pracuji tak, že neztrácím ze zřetele čtenáře. jak to bude číst a vnímat, jsou otázky, které si kladu. a pak to skutečně může ztrácet autentickou notu, protože modelový čtenář je vždy tak trochu umělý.
souhlasím s tebou i v kritické poznámce na margo "identitární paniky", která se tady jaksi obrozencky vtělila do řeči. hvížďala někde pěkně postřehl, že my češi jsme trochu jako indiáni v rezervaci, píšeme si jen o sobě a svět nás nezajímá. já tohle nerad a tady jsem to přesto přijal. možná proto, že ta řeč je něco, co není zas tak hloupé jako třeba pivo nebo fotbal nebo "zlaté ručičky". s tím se prostě tak trochu ztotožnit dokážu, přestože v 21. století globalizace je skutečně třeba přijmout fakt nemožnosti stát stranou.
Básnivé, snivé, kouzelné obraty, ty přesně v duchu "té naší krásné řeči". Jen to občas balancuje na hraně mezi upřímně a umně vyjádřenými pocity a formulacemi vypočítanými na efekt, tedy nostalgickým kýčem (jak si všimla Josephina).
Trošku mi také nesedí "První lidé". K těm ostatním miniaturám to příliš nejde a má to podle mého názoru složitou konstrukci. V "Národním příběhu" zase nesouhlasím s filozofií poslední věty. Je to takové uzavírání se před okolním světem, strach před tím, že nám někdo všechno vezme, proto se musíme upnout aspoň k řeči, v které přežívá národní identita. V obrozenecké době, nebo pak při snaze o poněmčení v čase nacistické okupace to bylo pochopitelné. Ale dnes? Ano, ND bylo v postaveno jako výraz takových idejí, dnes by ale mělo "hovořit" už jinak.
K3 a bixley, děkuju moc, dáváte mi enewrgii v tomto čase psát a publikovat tady,
Je to sice podzimně nostalgické, ale kýč to není. Moc hezké. Nejvíc se mi líbí kamínek milenců.
Pomerančová
03. 10. 2018.t.
jj, na jaře, ale na podzim je ještě taková maličká... nedávno jsem jela autem a ona běžela, chuděra, vedle mě..., jsem si připadala jako v Africe, jak ukazujou záběry auta a podél běží ty zebry
páni, tohle je opravdu skvělé dílo.. jsem dojatá a tak zvláštně spokojená...
Nesmírně jemné verše, působící jako mimovolné povzdechnutí. Všechna ta zneužívaná slova, známá z kýčků, tady dostávají svůj původní skutečný smysl.
A v dlaních svírají horký kamínek milenců, ten dojemně beznadějný kousek hráze z řeky zvané čas.
aleš-novák
02. 10. 2018jo, podzimní nostalgie pražského chodce...