Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Proč byla tak zlá? 2..
datum / id04.10.2018 / 491069Vytisknout |
autorRuža z Moravy
kategoriePróza na pokračování
témaPsychologické
zobrazeno310x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Proč byla tak zlá? 2..

Kapitola 2.

 

Nájemníci domu paní Plachou skoro nevídali. Nad jejím bytem byl byt, kde žila mladá rodina s dítětem. Podařilo se jim získat byt po rodičích, kde mladá paní za svobodna bydlela a tak nakonec, po různých peripetiích s převody a stěhováním jí po svatbě a narození dítěte 3 pokojový byt zůstal. Tatínek jí zemřel a maminka se odstěhovala k vdané sestře do domku, kde měli 2 pokojový byt volný a tak jí ho poskytli než děti dorostou. I takové situace pomáhaly rodinám k bytu.

Malá holčička byla dosud moc hodná, ale jak jí začaly růst zoubky, stávalo se, že jim poměrně často i v noci plakala. Dokonce se domluvili, že manžel na krátkou dobu, než to přejde, bude spát vedle v pokoji a Věrka, jak se mladá paní jmenovala, si Gábinku vezme k sobě do manželské postele. Na okraj své postele manžel udělal mřížku, kterou přišroubil k pelesti zevnitř ( měli postele ještě po rodičích) a tak nemohla malá spadnout.
 
Jednou v noci malá začala plakat a nebyla k utišení. Věra se ji snažila uklidnit a když se jí to konečně podařilo a malá usnula, ozvalo se klepání. Ne na dveře, ale na topení. Měli radiátory, samozřejmě byly patra propojená trubkami. Věra poslouchala, odkud to zní. Bylo to zespodu. Když to trvalo už nějakou chvíli a stupňovalo se poklepávání , malá se probudila a začala zase plakat. Ozvalo se zvonění . To už bylo na Věrku moc. Chtěla jít ke dveřím, ale mezitím se vzbudil muž a šel se podívat, kdo před půlnocí může u nich zvonit.
 
Byl to soused nad nimi.
",Omlouvám se, ale jdu se podívat, jestli něco nepotřebujete, když jste klepali na topení. Víte, my tady máme takovou dohodu se staršími nájemníky, že v případě potřeby zaklepeme na trubky od topení, když se někomu udělá zle a nebude moci zavolat pohotovost, tak se jdu zeptat."
" To je omyl, sousede, na to topení klepala paní pod náma, ale nevím proč, ona asi nic nepotřebuje. Naše malá totiž plakala dost dlouho a paní Plaché to asi vadilo. Jenže začala klepat znova, když malá usnula a zase ji tím vzbudila. Prosím, nezlobte se, snad už bude klid."
" No, nám pláč nevadí, moc ho neslyšíme a navíc , taky jsme měli malé děti, víme, že to někdy přijde."Rozloučil se soused.
 
Ten den už se ťukání neozvalo, dcerka usnula a poněkud rozladění manželé také. Věra se ráno rozmýšlela, jestli by neměla za paní Plachou zajít a omluvit se jí, že malá v poslední době častěji pláče, ale pak si řekla, že přece za to ona nemůže. Tam, kde bydlí více rodin, musí člověk předpokládat, že klid je někdy narušený, ne? To se ale v dalších dnech opakovalo, ťukání se prodlužovalo do doby, kdy už dítě dávno neplakalo a budilo je zbytečně. Dokonce se stalo, že další sousedka zastavila paní Věru s otázkou, co se u nich děje. Věra jí to vysvětlila a pak se dohodly, že zajdou za paní Plachou a domluví jí, aby neklepala. Ve vyšších patrech není slyšet plakat dítě tak, jako to ťukání.
 
Zazvonili u dveří v přízemí. Bylo slyšet kroky za dveřmi, paní se zřejmě dívala špehýrkou, kdo tam je. Neotevřela. Věra znovu zvonila a klepala na dveře. Nakonec se dveře otevřely, ale jen na délku řetízku a ozvalo se:
" Co tady chcete?"
" Dobrý den, paní sousedko, prosím vás, proč v noci bušíte do trubek topení? To vás tak pláč malého dítěte budí?"
"Budí? "Nenechá usnout! Určitě ho trápíte hladem, jinak by tak neřvalo."
" Lezou jí zoubky, to přece víte, že to dítě bolí, ne?"
" To mě nezajímá, já se chci vyspat:"
" Ale vy tlučete dávno potom, když je už malá potichu a budíte mi ji." Byla Věra rozlobená.
"Dejte mi pokoj, postarejte se, aby neřvala!" Zabouchla dveře a obě slyšely, jak si pro sebe brblá, ale nebylo rozumět , co.
Věra se svěřila mužovi, že byly s horní sousedkou za paní Plachou jí domluvit, aby neťukala a jak pochodily.
"Myslím, že se bude mstít a bude ťukat ještě víc".
"To by mohla zkusit, došel bych si na ni."
"Ale jdi, copak bys jí udělal? Určitě by ti vynadala spíš ona."
Malá se ozvala, tak ji honem vzali, aby se nerozplakala. Nebyla sice noc, ale byli už tak doplašení, že se snažili zabránit v pláči malé i ve dne. Naštěstí se po čase zklidnila a ani v noci už neplakala, rozhodně ne tak hlasitě jako předtím.
 
Jednou se Věra vracela domů z procházky a chtěla dát kočárek do místnosti, kam ho dávali i ostatní. Od určité doby místnost zamykali všichni, kteří ji používali, protože se jednomu sousedovi ztratilo kolo. Dosud tam byl obyčejný klíč a tak se stalo, že klidně někdo šperhákem otevřel a za bílého dne kolo vyvezl, aniž by si ho někdo všiml. Ptali se i paní Plaché, jestli se náhodou nedívala v tu dobu z okna a neviděla někoho cizího kolo vyvézt.
" Koho cizího? Já nikoho tady neznám a copak vím, kdo je cizí?" Utrhla se na tazatele a přibouchla dveře."
" Roztomilá paní " jen trpce prohodil.
 
Věra se nemohla dostat klíčem do zámku. Místnost byla zamčená. Podívala se, proč to nejde a viděla, že dírka je něčím zalepená. Zavolala manželovi, aby přišel dolů, vzal sebou nějaký nůž nebo šroubovák, že nechce nechávat malou dole. Bylo štěstí, že byl náhodou doma. Nakonec se jim podařilo dírku uvolnit a odemknout. Zámek byl zalepený obyčejnou plastelinou. Od souseda se dověděli, že to není poprvé. Kdo to mohl udělat? Nějací kluci? Budou muset dávat větší pozor. Nejlépe by bylo koupit dózický zámek pro všechny, kdo používají místnost, tam by snad nikdo plastelinu nestrkal.
 
Časem přišli sousedé na to, že před bytem paní Plaché bývá často velká louže, jak umývala chodbu. Nikdy ji pořádně nevytřela a kolikrát se stalo, že na mokré dlážce někdo uklouzl. Zvláště v době, kdy bylo i venku mokro, chodba byla mokrá dlouho. Paní Plachá už nikomu neotevírala, když klepali a chtěli ji upozornit, že má chodbu lépe vytírat. Jen jednou za dveřmi hlasitě řekla :
" Kdo tam pořád chodí, ať si ji vytře, já nikam nechodím, nemusela bych ji umývat vůbec."
Nechtěli se s ní hádat. To ale nebylo to nejhorší, co dělala.
 
Věra právě vykoupala malou, protože si zvykla koupat ji ráno a uložila ji do postýlky. Někdo zvonil. Za dveřmi stály dvě neznámé paní, které se Věrce představily jako sociální pracovnice.
" Co si přejete?"
Nechtěla je hned pustit dál. Od jisté doby nevěřila nikomu natolik, aby ho pustila do bytu, kdyby vypadal sebesolidněji. "Máme příkaz zkontrolovat, jak je zacházeno s vaším dítětem. V jakém prostředí žije, v jakém je stavu. Chodíte s ním do poradny?"
Vychrlila na ni jedna z těch žen.
"Ukažte mi legitimaci. Nevidím důvod, proč bych vás měla pouštět do bytu, nic jsem neprovedla."
"Chcete, abychom přišli s policajtem? Když je vše v pořádku, proč se bojíte nás k vám pustit?"
" No prosím, tak se pojďte podívat, ale zrovna jsem malou vykoupala a uložila. Měla by spinkat."
 
Obě ženy se pátravě rozhlížely. Viděly čistý, udržovaný byt, děvčátko si zrovna broukalo v postýlce a mávalo rukama. Nevypadalo na zanedbávané dítě. Věra se zeptala:
" Mohly byste mi, prosím, říci, kdo vás sem poslal? Vždyť to dítě je malé, jsem s ním doma, manžel v práci, nevidím důvod, proč by někdo ..."
Najednou ji napadlo, že jedině jedna osoba by mohla proti nim poštvat sociálku.
"Copak jste se zarazila? Máte snad na někoho podezření, byl důvod si myslet, že je dítě týráno?"
Tázavě se na ni jedna z žen podívala.
"Bohužel asi ano. Nedávno jsme měli nějaké nesrovnalosti s jednou sousedkou. Gábince rostly zoubky, v noci plakala trochu déle a dolní sousedka na nás začala klepat. Ne na dveře, ale na trubky od ústředního topení. Častěji než malá plakala, ona bouchala. Tak jsem jí byla ještě s jednou horní sousedkou domluvit, aby nebudila tím klepáním i ostatní nájemníky. Ani nám neotevřela , jen za dveřmi nám doslova vynadala."
 
Obě ženy se na sebe podívaly a nakonec se s Věrou dohodly, kdyby ta paní Plachá ještě někdy obtěžovala sociálku zrovna kvůli nim, budou její hlášení ignorovat.
" Copak si ta paní Plachá vymyslí dalšího? Jen jí, prosím, o naší návštěvě nic neříkejte, tady by zřejmě nepomohlo se s ní dál hádat a ještě by si mohla stěžovat, že jsme vám prozradily, kdo nás informoval. Vlastně jste na to přišla sama, ale vysvětlujte to pak."
Věra samozřejmě mužovi povyprávěla, co se stalo, on se dost rozčilil, měl se co držet, aby na tu zlomyslnou sousedku neletěl. Konstatovali, že to s ní nebude určitě lehké.
 
Dokončení příště...
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.