Vrhněme se na umění

Dnešní doba je rychlá. Zatraceně rychlá. A tak lidé vymýšlejí různé způsoby, kterak také rychle a bezbolestně (a pokud možno legálně) zbohatnout. Některým se to docela daří. Jedním z příkladů může být lavička - poměrně nedávno umístěná v Praze - Dejvicích, která byla zasvěcena tomu, jehož jméno někteří lidé nemůžou ani vyslovit, po němž je též nazváno letiště, jenž mělo zhruba od doby kamenné do dnešních časů název Ruzyně. Ale Země se mění, lidé se mění, názvy se mění, jen ty šutry tu asi zůstanou navždy.

 

Tato lavička není jen tak obyčejná, je to takzvaně Umělecká Lavička. Lidem s nedostatečným vzděláním se sice zdálo, že se skládá z jednoho běžného pivního soudku (který autoři na oslavu svého díla včas vypili) a prkna (vkusně červeně natřeného), ale to nic nemění na faktu, že byla opravdu hodně drahá. Tak moc drahá, že byla chudými, nevzdělanými závistivci několikrát poničena, ale to tvůrcům vlastně vůbec nevadí, jelikož Umělecký Červený Nátěr přece něco stojí a tak se vesele smějí a slaví každý ustaraný telefonát starosty Prahy 6 pitím šampaňského přímo ze zlaté vany. Ano, vážení přátelé, takto se vydělává. Po nějakém uvažování a nenápadném okukování tohoto inspirativního Umění jsem se rozhodla, že i já si přijdu snadno ke svému prvnímu milionu tím, že zapadnu do velmi úzké umělecké komunity a budu se denně opíjet šampaňským, nebo aspoň kvalitní vodou Perrier s bublinkami. Lavičky jsem zavrhla, jelikož sebekriticky musím přiznat, že jsem levá na obě ruce i nohy a tak bych asi nezvládla dát dohromady jeden soudek a jedno prkno, aby to vydrželo pohromadě alespoň po dobu vernisáže. I když u nás doma na vše používáme lepicí pásky, snad bych se mohla pokusit o inovaci... No raději jsem si nejprve udělala malý průzkum po pražských galeriích za účelem studia význačných děl současného moderního umění, tedy Umělců Kteří Vědí Jak Na To. Zaujala mě jedna abstrakce, která na první pohled vypadala, jako když si někdo vyčistil pár štětců přímo na bílé plátno a pak k tomu připsal cenu, jenž jen mírně převyšovala hodnotu ojetého Bentley. Ale mé čerstvě otevřené, znalecké třetí oko snadno rozeznalo, že se jedná o Umělecké Čištění Štětců, barvy byly v tom správném poměru, který vytvoří (spolu se jménem autora) dílo hodno věhlasné galerie. Ano, to bych mohla opravdu zvládnout.

 

Následně jsem se dovzdělala u filmu Nedotknutelní ("nějaký blbeček vysmrkal krev na plátno a prodává to za třicet tisíc eur") a na youtube jsem si udělala rychlokurz malby. Mezi umělci je přece řada samouků, no ne? Ze všech možností jsem si vybrala poměrně nenáročnou, lidskou metodu, kterak vytvořit kvalitní Umělecké Dílo a v přiměřeně krátkém čase. Kdopak by dneska čekal, až bude slavný a bohatý až po smrti, jako nebohý Van Gogh? Kdepak, naštěstí jsou dávno pryč ty náročné časy, kdy Leonardo za chabého svitu svíček a v životu ohrožujících výparech opia pracoval několik let na své Moně Lise, aby ji mohl za pár století obdivovat otitulovaný znalec umění: "Hm, hm, po bližším průzkumu olejových barev a jejich mnoha vrstev pod naším nejnovějším jaderným mikroskopem se skly z pozitronu a megatronu pořízených na planetě Mars, jsem dospěl k názoru, že na obraze Mony Lisy není žádná žena, ale oholený Da Vinci. Ehm, takže tím bychom měli konečně navždy vyřešenou záhadu jejího tajemného, vlastně, ehm, jeho úsměvu."

Pchá. Kdepak, kdyby žil Leonardo Da Vinci s Michelangelem v roce 2017, natřeli by jednu bílou lavičku načerveno a večer by spolu zašli na pivo. No řekněte, není tato doba úžasná?

 

Takže jsem celá natěšená s vidinou zanechání nějakého uměleckého odkazu po své (doposud světu neznámé) maličkosti, zašla do obchodu s výtvarnými potřebami. Vzala jsem s sebou svého jedenáctiletého synka, a který se také těšil, jak spolu vytvoříme Skutečný Obraz. Nejen na čtvrtku, jako nějací břídilové z páté třídy, ale na opravdové plátno. Ano, nakoupili jsme plátno, akrylové barvy. Jenže jsem si vybrala (na radu přítele na Facebooku) techniku "pouring acrylic techniques" - v překladu - "nalej barvy na plátno a čekej, co to udělá", tak jsem potřebovala ještě velmi tajnou, magickou ingredienci - silikonový olej. S tím byl trochu problém, protože do českých výtvarných potřeb tato zajímavá technika ještě nedorazila (asi se málo dívají na videa na youtube), a tak jsme museli do drogerie.

 

Prodavačka: "Silikonový olej? Ano, prosím, osmdesát korun,..." na pultu přistála velká lahev.

Já: "Ale ten je ve spreji, to nechci."

Prodavačka (udiveně): "Ale my máme jen tento, jiný silikonový olej se nevyrábí."

Já: "Jenže já potřebuju ten olej kapat do barev, víte? Nepotřebuju ho stříkat kolem sebe do vzduchu."

Prodavačka (v duchu si ťukajíc na čelo): "Je mi líto, milá slečno-paní, máme jenom ve spreji."

Já (neoblomně): "Jste si jistá, že nemáte ještě jiný olej?"

Prodavačka (s povzdychem): "A co tento olejíček na kola?"

Vzali jsme ho. Umělci to neměli v žádné době snadné.

 

Nyní už nám opravdu nic nebránilo v uměleckém sebevyjádření. Doma jsem připravila prostor tři krát tři metry v ložnici, který jsem nazvala honosně Ateliér. Na zem jsem dle instrukcí umístila igelity, na které jsem postavila malý, balkónový stoleček a na ten posvátné, neposkvrněné plátno. Synek si ho dychtivě prohlížel a v nestřežené chvíli se jal sebevyjádřit sám. Za to dostal patřičně vynadáno a nadále se držel mých nově nabytých vědomostí.

 

Maličko jsem znejistěla, když jsem nalila barvy do kelímků, kde se měly smíchat s vodou a magickou, silikonovou ingrediencí a ani vzdáleně jsem netušila, v jakém poměru to má vlastně být. Na videích to nebylo pořádně poznat a moje angličtina je velmi chabá, přítel na Facebooku byl offline a přítel na telefonu mi byl na prd, takže jsem se nadále řídila radami z filmu Pekařův císař a císařův pekař - "přiměřeně". (Člověku se vždy hodí znalosti filmové kinematografie). Poté jsem vylila různě barvy z kelímků rovnou na plátno tak, aby vytvořily Umělecké Dílo. Barvy vypadaly opravdu krásně, stříkaly na všechny strany a .....

"Nemáš tam ty voka," upozornil mě synek.

"Jaký voka?" kontrovala jsem mírně naštvaně.

"No ty voka, co tam měli na videu."

Aha, vzpomněla jsem si, že ta oka (mastná oka, která měl vytvořit zmíněný olej) měla být právě tím, co odlišovalo běžně vylité barvy na plátně od Umělecky Vylitých Barev. Pro tyto případy jsem měla připraven fén. Na videích sice měli jakýsi hořák, ale ten také výtvarné potřeby nevedly, takže jsem musela kreativně zaimprovizovat.

 

Pustila jsem se do fénování, barvy už nyní stříkaly až k sousedce, náš kocour, který se přišel zvědavě podívat, jak vzniká Umění, byl v tu ránu žíhaný a "voka" stále nikde.

"Určitě máš špatnej olej, to vůbec nebude silikon." vyčetlo mi moje zlatíčko a kocour souhlasně pokyvoval barevnou hlavou. Nemám ráda, když mě někdo poučuje, takže jsem oba zpražila pohledem, který je umlčel na celé dvě vteřiny. Vyslala jsem nevděčného potomka do kuchyně pro obyčejný stolní olej, který mi pro tyto případy radil přítel na Facebooku. To by v tom byl čert, aby to neudělalo voka! Barvy se už pomalu slévaly nepatřičným směrem, tak jsem s tím vším trochu zakvedlala a polovina z nich se rozlila po podlaze přesně v místech, kde nebyl igelit. Už jsem se začínala trochu potit, ale stále jsem se snažila myslet pozitivně. To zvládnu! Vždyť je to přece technika pro blbý!

 

Dítě, které mi doposud slepě důvěřovalo, přineslo olej a už nevypadalo, že by na mě sázelo pětník, jen napjatě čekalo, jak si zachráním svoji uměleckou reputaci. Nejprve jsem gestem kouzelníka rozhodila pár kapek po plátně, ale se vzrůstající netrpělivostí (a adrenalinem) jsem na něj vylila onu vazkou tekutinu rovnou z flašky, načež jsem ohodila všechny přítomné včetně nábytku, zdí, ducha Picassa i Františka Kupky a kocour se odešel znechuceně vyválet do peřin. Tam vytvořil dílo, které jednou budou kočky vystavovat v Louvru a já vztekle shodila celý obraz na zem, kde se celá ta katastrofa rozprskla do ještě větší katastrofy. Syn se šel  naštvaně osprchovat.  

Když jsem vytřela, vymalovala, ostříhala kocoura, prohlédla jsem si své, již suché, dílo zkázy. No, možná bych mu mohla dát název Velká olejová skvrna. A kdyby ho patřičně kreativně ozdobilo moje dítě několika barevnými lepicími páskami.... Viděla jsem to hned v lepším světle. Hned zítra zavolám s nabídkou starostovi Prahy 6. A kdyby to nevyšlo, uspořádám na výstavu na své oblíbené Umělecké Lavičce. Kdepak, já se svého šampaňského jen tak nevzdám.

---