Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Setkání slunce

17. 10. 2018
7
4
540
Autor
slepec

I.

 

Ze strun pomíchaných sutí
jde prach. Člověk, obalený
hmyzem, se sápe
po svěšené dlani, jež kdysi
svařila jeho rozčísnutou lebku
ocelovou nití jazyka.


Za rozbřesku tytéž ruce

přesypou zuby písku,
jež ho za noci přežvýkaly.


Zrcadlo propadá z dna,

poledne vrtá oči do děr.

Nicota do večera

saje Tvůj dech.

Když měsíční bulva

obzírá veš v hlavě člověka,
rozevírá tmu tisící z Tvých podob,
napřažená po zapomenutí.

 

 

II.


Kam se ta slova drolí,

nerozumněnky snivosti,

svedené krutostí k sobě?


Kazajka nacpaná v hrtanu,

zaražený klín.
 

 

III.


Překocená, z hlavy

seškrábaná, rozesetá
v rejích bludných slov.


Odlitek plněný hemžením

kol drátu napnutého větrem.
 

 

IV.


Rozvratník skal,

sochařen,
pel hlásek,
dlaně kamenné.

 

 

V.


V nohách hrst

obličeje ve stavu otázky.
 

 

VI.


Návrat z hluboké studny

odplavuje zapomnění

mimo věty. Skrze otvory,
 

jimiž jsi vyvrhla zvěř, znovu větříš.

Hlas rozemlel chůzi,

zvyk je na padrť. Z úst

se klene doslovná kra.
 

 

VII.


Tlučeme spolu žebrotu do žeber,
sklízíme Tvou tmu. Ráno z ní
vyjde mrtvolka tváře, s níž nás

utrácela. Vstaň, řeklas jí, ale ona
nevstane. Plazím se s ní
cestami, kde nemá podepření.


4 názory

slepec
21. 10. 2018
Dát tip

Děkuji vám za komentáře a za laskavou pozornost. Pokusím se něco doplnit jen k té poslední sloce posledního čísla. Odkaz k předchozímu, na který naráží a2a2a, se zdá i mně v posledním čísle podstatný (psal jsem je s jistým časovým odstupem a na základě odlišného materiálu). Podstatnější ale pro mě byla určitost obrazu (stín), přímo nepojmenovaného, právě v poslední sloce, tj, na konci básně, ale také na konci celého cyklu (jako protějšek hvězdy v názvu).

Na mysli jsem při psaní měl především verše z knihy Kazatel:

 

A znovu jsem pohleděl jak všechno pod sluncem je pomíjivé (...) Upadne-li jeden, druh jej nezvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.


atkij
18. 10. 2018
Dát tip
Nejvíc první část. Zde mi čtená struna drnčí nejpříjemněji. Přestože silně deziluzivní. Bavíš:)

a2a2a
18. 10. 2018
Dát tip

Je mi líto, že napíšu to, co napíšu, protože mne tvůj text rozhodně zaujal a nepochybně máš co nabídnout. Jen se mi zdá, že toho naříkání je na sebe naskládáno víc než je nezbytně nutné. Např. Verš o kazajce a klínu v hrdle nebo doslovná...kra. Při větší stručnosti by tvé míření bylo účinějši. Také, kdybys skončila v poslední strofě slovem utrácela, zakotvila by báseň v čtenáři tím, že by mi něm více utkvělo to podstatné, co dosud bylo řečeno.  Poslední verše totiž zbytečně dopovídají to, co je čtenář schopen přijat sám od sebe. To však nemění nic na faktu, že jsem si přečetl s chutí a se zájmem.


agáta5
18. 10. 2018
Dát tip

jsem uhranutá, jak dokážeš udělat z básně jednu velkou metaforu... možná bys měl šlápnout na brzdu a trošku do té metafory přidat jednodušší verš, kde si čtenář nemusí tolik lámat hlavu... nicméně jsem nejen uhranutá, ale i okouzlena :)  je to na víc čtení


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru