Do moře

Prší noc
i kapky černé jsou
jako uhlí pod očima horníků a holek 
již všichni spí 
i televize a lidé jsou vypnuti 
jen srdce běží na jiných programech 
a dech odlétá na křídlech padlých andělů v bezvětřích ložnic 
a vane do zad lodím 
které převáží lidské duše a psí sny
jež se liší jen barvami 
jsem právě v tomto světě, který povstal z ničeho a v nic se zase obrátí 
a přece zde zanechám hrst svého popelu
ach ty Proximo v Kentauru 
nechtěl bych spatřit ani jedinou vteřinu tvého času 
protože by mi na ni nestačil celý můj život
a jestli hodiny jsou vinny časem 
pak i já nechť jsem stín, který mění těla svá
a za poledne jsem za jazyk přibit k zemi
za všechny milence i milenky tohoto světa jako Prométheus  
Bože, vím, že jsi mne stvořil jako vedlejší produkt světla
neboť z něj se vylamujeme jako mramorové bloky masa a kostí   
Sochaři, ty, jenž jsi nám dal podobu Davidovu a dal nám znamení Botticellim 
oněměl jsi nás ženami jako ryby, když jsi stvořil letní šaty a legíny  
abys nás mlčky přiměl pokleknout k podvazkům a sepnout ruce přes jejich boky
jako kněze nad hrobem 
a modlit se k Tobě, protože jen tak na chvíli necítíme strach ze smrti  
na který jindy bereme pilulku rumu nebo půjčku v bance
nebo ticho, kdy je slyšet jak padají neočesaná jablka
do moře trávy