Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Rytíř a královna

21. 10. 2018
0
2
394
Autor
gargantua

České země zažívají hluboký středověk, země je rozvrácená a panuje bezvládí. Do této situace přichází na svět dítě vzešlé ze zcela nelegitimního svazku.

I.                   Na Svojanově chystají křtiny

 

Z lesa se ozval výkřik jestřába vyplašeného hlasitým lomozem. Po kamenité stezce od Rohozné vroubené mohutnými prastarými duby tryskem hnala noční tmou kopyta statného vraníka. V jeho sedle seděl urostlý, ve zbroji oděný muž. V měsíčním světle procházejícím skrz větve se na jeho plášti rýsovala zelená růže pánů z Krumlova. Už jen poslední zatáčka a krátký rovný úsek a spočine u malé branky proražené ve vysoké, 16 loktů široké hradbě. Díky světlu měsíce se za hradbou rýsují černé obrysy vysoké věže se špičatou střechou.

         Muž slézá z koně a nechává jej stát před brankou. Vystoupá po dřevěném schodišti a do nočního ticha zavolá: „Otevřete bránu Závišovi z Falkenštejna!“ Stráže se nenechávají dlouho vybízet a z otevřených vrat oslní rytíře světlo loučí.

         „Jdi ustájit koně,“ rozkázal jednomu z panošů a pokračoval průjezdem až do tichého potemnělého nádvoří. Zamířil ke vchodu do paláce. Otevřel dveře a ocitl se v prostorné místnosti s honosnou klenbou svedenou na středový bohatě zdobený sloup. V krbu praskalo dřevo a světlo plamenů osvětlovalo celou místnost. Rytíř si sundal plášť a zbroj a usedl ke stolu do křesla s kožešinou.

         „Přeješ si pane?“ zeptalo se páže.

         „Dones víno a něco k snědku,“ odpověděl rytíř a zul kožené škorně umazané prachem a bahnem z dlouhé cesty. Byl u příbuzných na Rožmberku. Na Svojanov se vrátil po několika týdnech. Na svou milovanou Kunhutu se velmi těšil.

         „Nech si chutnat, pane,“ řeklo páže servírujíc Závišovi džbán s vínem a chléb s kusem uzeného masa.

         „Je přítomna královna Kunhuta?“ zeptal se rytíř nalévajíc si pohár vína.

         „Královna se dnes ráno vydala s dvorní dámou Johanou na Kněževes, pane,“ odpovědělo páže.

         „Zítra ráno se za ní vydáme, postarej se o to, ať jsou ráno připraveny koně na cestu pro mne a pro tebe.“

         „Jak si přeješ, pane z Falkenštejna.“

         Záviš byl smutný. Těšil se, že dnes v noci opět po dlouhém odloučení bude moci cítit její blízkost a políbit její svůdné rty. No nic, bude si muset počkat na zítra. Však to ještě jeden den vydrží. Unaven dojídá večeři, poslední sousto zapije pohárem vína a ulehne na lože ve vedlejší komnatě. Přikryje se kožešinou a rychle usíná. Však měl dnes za sebou dlouhou cestu. Za den zvládnout cestu z hostince kdesi u Polné přes Poličku na Svojanov, to dá velkou námahu. I jeho vraný kůň už měl v posledních mílích dost. Záviš se dnes sice nedočkal vřelého objetí své Kunhuty, byl však doma na svém milém Svojanově a spokojeně usnul.

 

         Po lesní stezce ze Svojanova ke Starému Svojanovu uhání dva jezdci. Vpředu Záviš z Falkenštejna, vzadu jeho páže Jiřík. Po levé ruce osada Korýtka, za zády návrší Pupek a před nimi hluboké údolí řeky Křetínky, táhnoucí se daleko za kopce až k Letovicím. Tudy od pradávna proudily kupecké karavany cestou z Litomyšle do Brna.

         Už sjíždí do údolí okrajem Starého Svojanova a jedou podél Křetínky. Cestou míjí dva kupce směřující kamsi na Moravu. Za Dolní Lhotou už je čeká strmé stoupání k malému dřevěnému loveckému hrádku s kamennou věží.

         Padací most byl sklopený. Malou branou vjeli do nádvoří a uslyšeli hlasitý křik z okna věže.

         „To je Kunhuta, Jiříku!“ zvolal s děsem v očích Záviš a seskočil z koně.

         „Pane z Falkenštejna, vítej na Kněževsi,“ pravila dvorní dáma právě scházejíc po schodech od dveří hradní věže.

         „Co se děje královně Kunhutě!?“ zeptal se bez odpovědi na uvítání Záviš a hnal se směrem ke schodišti.

         „Královna rodí,“ odpověděla radostně dvorní dáma Johana.

         Radostnější zpráva Záviše při návratu za Kunhutou potkat nemohla.

         „Tak já dnes budu otcem, slyšel jsi Jíro!“ zvolal radostně a chtěl se rozeběhnout za Kunhutou spatřit svého potomka.

         „Ještě ne!“ zarazila ho však přísně dvorní dáma a slíbila, že hned jak bude potomek na světě, pošlou pro něho.

         Záviš souhlasil a odebral se s Jiříkem do druhé budovy na protilehlé straně nádvoří.  To, že je Kunhuta v jiném stavu samozřejmě věděl, ale moc ho hřálo to, že pro něho Kunhuta přichystá takové překvapení právě v době, kdy ji zase po několika týdnech spatří. „Krásná souhra náhod,“ pomyslel si.

         Záviš s Jiříkem seděli ve srubové místnosti a čekali.

         „Bude to nemanželské dítě, Záviši,“ řekl Jiřík svému pánovi s neustálým úsměvem na tváři.

         Jeho úsměv náhle zmizel a Záviš se zatvářil vážně. Pak řekl: „Já vím, ale teď už s tím nejde nic dělat. Na to jsme měli myslet dřív. Ale proč taky? Dáme ho na církevní dráhu. Náš hřích tak vykoupí.“

         „Jak myslíš, pane,“ řekl Jíra a dále neříkal nic.

         „Nemanželských potomků se narodí tucty každý den, i sám nebožtík král Přemysl Otakar II. má levobočka a kam to dotáhl. Není ani klerikem. Je vévodou opavským.“

         „Kdo ví, jaký osud ho potká, vždyť ještě ani nevíš, zda to bude chlapec, nebo dívka,“ pravil Jiřík a pak se zeptal: „Víno?“

         „Nalijeme si dobrou míru, až potomek spatří světlo světa.“

         „Jak myslíš, pane z Falkenštejna.“

         Náhle se ozval rachot, klika cvakla a do místnosti vchází Johana se slovy: „Je to chlapec, pane z Falkenštejna!“

         „Je to chlapec! Tak už je na světě! Přál jsem si syna. Smím za nimi?“ Záviš neskrýval ohromnou radost.

         „Ale jistě, pojď se mnou pane.“

         Stoupali po dřevěných schodech a Záviš s velkým nadšením: „Můžeme jít rychleji? Nemohu se dočkat!“

         „Však už jen pár kroků, pane. Ale pozor, královna je velmi zesláblá.“

         Vstoupili do síně, porodní bába byla na odchodu a spatřivše Záviše pronesla: „Snad mu dá Bůh v životě štěstí.“

         Záviš pocítil v jejím tónu hlasu jistou pohrdavost, nicméně poděkoval a dal porodní bábě několik stříbrných mincí. Pak už zamířil dlouhými kroky ke královně.

         Ležela na lůžku v rohu místnosti v bílé košili. Byla vyčerpaná, ale na její tváři byla patrná radost. Ale i starost. Záviš se sklonil ke Kunhutě, vzal ji za ruku, políbil jí na čelo a řekl: „Děkuji Ti, má paní.“ Pak se podíval na malého.

         „Jak mu budeme říkat?“ zeptal se Kunhuty a zapřemýšlel.

         „Bude to Jan z Falkenštejna,“ rozhodl během několika okamžiků sám.

         „Souhlasíš?“ podíval se na Kunhutu držíc syna za ručičku.

         „Ješek!“ zmohla se Kunhuta na krátkou souhlasnou odpověď a pak se rozplakala.

         „Proč pláčeš, Kunhuto? Vždyť nás potkalo velké štěstí.“

         „Štěstí v neštěstí. Jaký ho čeká život? Pro všechny bude jen bastard, copak to nechápeš?“

         „Pro všechny možná, ale ne pro nás,“ odpověděl Záviš a bylo na něm vidět, že mu tato svízel sice působí jistou těžkost, ale neviděl situaci tak černě jako královna. „Bůh ví, jaký život mu osud nachystal. My to sotva změníme. Třeba se stane klerikem a bude po starostech,“ pokračoval a s povzdechem dodal: „Snad.“

         „Zprav olešnického otce Šimona, ať dorazí na Kněževes. Už jsem s ním o tom hovořila, syna nám pokřtí.“

         „Dobrá, zařídím to. Pošlu posla do Olešnice,“ ubezpečil Záviš královnu a pohladil ji po vlasech. „Teď si odpočiň.“

         Královna za chvíli usnula a Záviš se odebral zpět na Svojanov, kde si s Jiříkem a dalšími, ale také s několika věrnými šlechtici s okolí nalil dobrou míru a oslavil narození svého prvního syna. Na Kněževes poslal Kunhutě něžnější část nejschopnějšího svojanovského služebnictva.

 

         Posel zastavil pod velkým dubem, sesedl z koně a posadil se do trávy, aby se posilnil. Byl v půli cesty do Olešnice. Napil se z čutory a z mošny vytáhl chléb s tvarohem. K tomu přikusoval cibuli. Byl hezký den, sluneční paprsky procházející mezi větvemi mu ošlehávaly obličej. Ve větvích stromů skákala veverka, možná dokonce s chlapíkem trochu laškovala. Několikrát ho zasáhl žalud. „I ty jedna zrzko!“ pomyslel si a rozhodl se jí zásahy oplatit. Ani jednou se však netrefil.

         List se vzkazem olešnickému faráři střežil jako oko v hlavě. Vždyť šlo o velmi radostnou, ale hlavně důležitou věc. Navíc, jeho pán by ho asi zrovna nepochválil, kdyby list ztratil. Dával si taky pozor, aby nepoškodil královninu pečeť, která byla hezky chráněná v pečetní schránce.

         Když byl posel posilněn, vydal se zas na cestu. Nasedl na koně a nasadil klus. V sanktusníku nedaleké kaple právě odbíjelo poledne. Mezi první a druhou hodinou odpolední byl na místě.

         Zabouchal na dveře olešnické fary. Dveře otevřel shrbený stařec – otec Šimon.

         „Pozdrav Pán Bůh, synu,“ pozdravil otec. „Co tě ke mně přivádí?“

         „Buď zdráv, otče, posílá mě pán z Falkenštejna, jménem její milosti královny Kunhuty. Zde je list s pečetěmi.“

         „Děkuji ti, synu,“ řekl farář a dal poslovi jeden stříbrný peníz.  

         „Ctihodný otče Šimone, přijeď prosím rychle na hrádek u Kněževsi, abys pokřtil a požehnal narozenému chlapci Ješkovi. Kunhuta – královna Česká,“ stálo na pergamenovém listu opatřeném přivěšenými sekretními pečetěmi.

         „Tak už se královně narodil syn!“ řekl z povzdechem Šimon.

         Pak propustil posla se slovy: „Vyřiď na hradě, že dorazím v neděli po ranní mši svaté.“

         Posel byl rád, že dobře vyřídil a cestou zpět na hrad nespěchal. Vzal to tedy přes Kněževes, kde si vyprosil slyšení královnino.

         „Před branou je posel a přeje si s tebou mluvit, tvoje milosti,“ oznámil jeden z obránců hrádku poslovu přítomnost.

         „Ať je vpuštěn do hradu,“ vyhověla královna jeho požadavku ukládajíc právě malého Ješka do kolébky.

         Posel vstoupil do místnosti, uklonil se a pravil: „Má paní, dovol mi ti oznámit, že otec Šimon dorazí na Kněževes v neděli před polednem.“

         „Děkuji ti, Slavoji, tu máš a můžeš jít,“ řekla Kunhuta a dala poslovi další stříbrný peníz.

         Na Kněževsi Slavoj zůstat nemohl a ani nechtěl. Bylo sice před soumrakem, ale ještě toho dne odjel zpět na Svojanov. Dorazil kolem deváté. Nechal se ohlásit u Záviše, aby mu pověděl, že dobře pořídil a že otec Šimon přijede synka pokřtít. Záviš byl rád, chystal honosný hodokvas se slavnostním příjezdem královny a malého Ješka na Svojanov. Samozřejmě, že až bude ten správný čas, až královna překoná šestinedělí. Samotný křest proběhne v komorní atmosféře na Kněževsi. Jak se na to všechno těšil!

         Potěšen dobrými zprávami vyšel Záviš ven z hradního paláce a na nádvoří a potkal Jiříka.

         „Buď tak laskav a zařiď u švadlen, ať ušijí nové slavnostní šaty pro mě i pro královnu. A to do času dalšího úplňku,“ rozkázal a s úsměvem dodal: „Bude hostina, Jíro!“

         Ráno, když se Záviš probudil a nasnídal se, zamířil do stájí, nechal si osedlat koně a vyrazil na projížďku do okolních lesů. Přes Hartmanice dojel až do Bystrého. V obou vesnicích se zastavil na rychtách s pozvánkou na hradní slavnost s příjezdem královny Kunhuty a malého Ješka na hrad. Rychtářům bylo ctí, se slávy účastnit. Bysterskému rychtáři bylo ctí navíc i to, že mohl u oběda hostit tak vzácného hosta. Cestou zpět to vzal údolím Křetínky a pak do strmého kopce do Manovy Lhoty. I na tamní rychtě zanechal pozvání na slavnost a sjel do údolí Rohozenského potoka. Kolem třetí odpolední hodiny byl zpět na Svojanově.

 

         „In nomine Patris et Fili et Spiritus Sancti. Amen,“ pravil Šimon polévajíc Ješka svěcenou vodou. Křest byl odsloužen a všichni zúčastnění se přesunuli do malé hodovní síně kněževeského hrádku na oběd, kde se hodovalo do večera.

         Nepříliš veselá královna se trápila a hned druhého dne se nechala odvézt do olešnického kostela ke zpovědi. Její mysl netížil jen nemanželsky narozený synek Jan, ale celá její aféra se Závišem, která měla zárodek již dávno v době, kdy žil král Přemysl II. Vždyť Záviš byl již od Přemyslova usednutí na trůn králův úhlavní nepřítel, když stál v čele ohavné rebelie jihočeské šlechty. Po králově smrti chtěla vztah se Závišem ukončit a kát se, ale jeho smyslnost a vášeň, která umocňovala její lásku k němu, jí to nedovolila.

         „Otče, trápí mě mé svědomí. Jak mám odčinit hřích, kterého jsme se se Závišem dopustili?“

         „Vidím, paní, že své viny opravdu lituješ. Rozhřešení ti dám s čistým svědomím.“

         „Děkuji otče.“

         I přes rozhřešení se královnině duši neulevilo a rozhodla se, že dá postavit kostel.

         „A kde by to mělo být, dcero?“ zeptal se se zájmem Šimon a bylo z jeho výrazu ve tváři vidět, že se mu královnino rozhodnutí zamlouvá.

         „Nevím, sám vyber místo. Bude to klášter kajícnic hluboko v lesích ve vysokých kopcích na mém svojanovském panství. Nechť je to místo kajícného odříkání za můj a Závišův hřích a místo božího odpuštění a spásy.“

         Myšlenka kláštera se Šimonovi zamlouvala ještě více a v jeho hlavě již získával celý nápad jasné obrysy.

         „Máš pravdu královno, jedině tak nalezneš ve své duši klid,“ pravil Šimon a poslal královnu domů.

         Kočár s lomozem po kamenité cestě odjel od kostela a otec Šimon odešel na faru. Vešel do tmavé roubené jizby. Na stěně proti dveřím pod malým oknem stála jeho postel a vedle ní pod velkým krucifixem se nacházelo klekátko. Šimon poklekl k modlitbě a modlil se za spásu královniny duše, za následníka trůnu mladého Václava, za jeho brzké usednutí na trůn a za skončení temné doby braniborského poručnictví, které mu již pátým rokem přidělávalo vrásky. Navíc pociťoval, že jeho čas se nachýlil a Hospodin si jej brzy k sobě povolá. Přál si, aby se dožil opět vzkvétající a požehnané země, které položil základy sv. Václav, v jehož přímluvy nepřestával doufat.

         Byly to tehdy divné časy. Český stát se zmítal v roztočeném kolotoči intrik a ponížení. Vše začalo léta Páně 1278. Král padl v mrzké bitvě u Suchých Krut. Za tehdy sotva sedmiletého následníka trůnu vládl jeho bratranec regent Ota Braniborský, řečený Dlouhý, který jej nejprve uvrhl i s matkou do domácího vězení na Bezděz a pak jej odvezl do Žitavy. Sám pak obsadil Pražský hrad a chopil se vlády jako regulérní panovník. Opravdu šlechetný to krok od rytíře, s nímž královna země bez krále uzavřela spojenectví proti Rudolfu Habsburskému, jenž po smrti Přemysla Otakara II. využil příležitosti a spřádal plány, jak rozvrátit české království. Královna se uchýlila na své věnné hrady, především na Svojanov, kde se cítila v bezpečí. V této době se jen prohloubily její city k Závišovi.   

        

 

 

 

 

 

        

        

        

 

 

        


2 názory

Gora
24. 10. 2018
Dát tip

Oceňuji, že znáš historické reálie, ale podle mne to psaní nese hodně stop začátečnického ... Zdánlivě historický příběh je líčen romanticky,i když to je vkus každého autora i čtenáře, já mám výhrady vůči takovýmto formulacím:

Byl hezký den, sluneční paprsky procházející mezi větvemi mu ošlehávaly obličej. Ve větvích stromů skákala veverka, možná dokonce s chlapíkem trochu laškovala. Několikrát ho zasáhl žalud. „I ty jedna zrzko!“ pomyslel si

Často střídáš časy - minulý a přítomný, celkem to ruší ve čtení, lepší by asi byl ten minulý, ale u všech sloves...tady je příklad:

 To, že je Kunhuta v jiném stavu samozřejmě věděl, ale moc ho hřálo to, že pro něho Kunhuta přichystá takové překvapení právě v době, kdy ji zase po několika týdnech spatří. „Krásná souhra náhod,“ pomyslel si. Ve větách v prvním odstavci je značné množství přídavných jmen, jako příklad vybírám tuto:/v nedlouhé větě asi pět, k tomu - noční - to je myslím navíc,  noci bývá tma.../

Po kamenité stezce od Rohozné vroubené mohutnými prastarými duby tryskem hnala noční tmou kopyta statného vraníka.

tady mi věta připadá složena nějak moc komplikovaně, a našly by se i další...

 

Po králově smrti chtěla vztah se Závišem ukončit a kát se, ale jeho smyslnost a vášeň, která umocňovala její lásku k němu, jí to nedovolila.

Zítra ráno se za ní vydáme, postarej se o to, ať jsou ráno připraveny koně - tady bych dala připraveni - ti koně - a jedno ráno bych odstranila, také ti u všech oslovení chybí čárka, jako zde:/před Jíro/

slyšel jsi Jíro!

Až na zajímavé téma nenacházím nic, co by mne ve čtení na pokračování nějak zaujalo, takže se z příp.dalšího dílu omlouvám..


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru