Odvaha

   Je ti jedno, jak se cítím, nebo jednoduše nenacházíš odvahu? S hlavou vzpřímenou čelit škodám války, kterou tvé démonické já vyvolalo. Aniž bys tušil, jak hlubokou a prázdnou temnotu vlastně vytvoříš. Jak moc ublížíš těm, již s klapkami na očích oslavovali všednosti svého šťastného, ubohého bytí. A ublížil jsi. Těm, kteří se lidské naivitě teprve učili. Zejména mně. Mám se ptát dál, nebo mě umlčíš mlčením? Co kdybych ti řekla, že jsem připravená tě pochopit? Roky v prázdnu mě přivedly sem. Srdce obalené hořkostí je lstivé, svádělo mě tam, kam jsem nikdy vkročit neměla. Na pospas světu, nemohla jsem jinak. Cesta bez tvé ochrany, již jsi mi měl poskytnout, byla o to delší, o co vzpurněji jsem bojovala. Sama se sebou, ale hlavně se svou myslí. Čerstvý vánek vyčistí myšlenky, ale není dost silný, aby doputoval hlouběji. A tak srdce zůstává v pasti nenávisti. Ta se přiživuje na každém špatném slovu, až pronikne i do toho nejposlednějšího nervu, nejposlednějšího záhybu lidského těla a nakonec už jsem nebyla já. Moje osobnost byla pohřbena, všechna hvězdná zář byla pryč. A já další roky jen bloudila. Kdo mi vrátí čas utopený ve vlastním žalu? Promarněné roky, které se tak nehezky vepsaly do tváře, jako připomínka toho, co bylo a toho, co už nikdy nesmí být. Protože duše je křehká. A ta má ztěžka drží pohromadě.

   Těžkosti a splíny si přivolávám sama, protože vždy slepě věřím tomu, co slyším. Prokletí. Škoda, že jsi mlčel. Já bych ti věřila až do posledního dechu. A s neutuchající vervou se drala do první linie bránit pravdu, kterou bys mi šeptal do ouška. Tak proč jsi mlčel? Zahalujeme svoji něžnost pod roušku nezlomnosti a neústupnosti. Ale je to jen skořápka, již jasně vidí ti, kdo pod tímto obalem také žijí. Ty jsi to neprohlédl a radši jsi se stáhl. Jako bych snad nestála za námahu.

   Ale odvaha je ctnost, která ti jednoduše nebyla přána. Tak už se dál neptám, zda je ti jedno, jak se cítím. Pochopila jsem. Nemáš odvahu se zeptat...