Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
VYLÍZANÝ MAKOVICE / POPPY TOPPED (4)
datum / id07.11.2018 / 491712Vytisknout |
autorHugo Ramon
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno23x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

4. Nekonečný hřadování

VYLÍZANÝ MAKOVICE / POPPY TOPPED (4)



U plotu bylo mrtvo jak na vysvícený hvězdě.
Loutky se povalovaly v pískový trávě bez hnutí.
Nad zpustošeným bytím čnělo poloorganický sousoší Enoly a Kajícnice.
Vzpomínky se jim vázaly do tlustejch mockrát propletenejch kabelů.
Během dvou tří jednovrstvejch polohrubejch námazů se vysoukali z obětí a usedli pod torzo dopravní značky.
Mitril se pyšně leskl na dálku doletu marmeládový koblihy.
Ovinul sice svůj záruční odlehčenej implantát kolem ženina krku, přesto se obával hlubokého vhledu do svých vyšeptalých myšlenek.
Vzpomínal na významný úřad vrchního dohližitele nad dostavbou repliky slavné Matějské Pouti za svatým Kočkou.
Tehdy přesvědčil i škarohlídy mezi Oficiálními židlemi, že ještě nepatří mezi vypoužívaný náhražky života.
Z důvodů více než prozaických se nemohl stát pokorným poutníkem, zrodil se tedy … stavitel chrámu.
Ihned po kolosálním úspěchu, při uvedení do provozu, si svátečně dobil svý bezedný baterky.
Tak, pro radost.
V tom nejtenčím námazu jsem se probral.
Vycenil jsem displeje na svou biologickou kočku a ledabyle pohodil rameny.
Má neskonale spanilá družka mrkla řasou na víčku od oka, sáhla do meziňadří a vytáhla
k překvapení všech, kteří poblíž ani nestáli, láhev červenýho vína.
Šleh, aby to vyšlukoval.
To je pecka.
Spíš brokovnice.
 

 


Vrací se mi úžasnej sen o konci mých dnů.
Sedím na břehu žírný pouště, dolemtám poslední kloubní nemrznoucí směs, vybáním luxusního jointa od ArciPetra, nekuřácky se zakuckám a zbaběle zhebnu.
Krása stíhá Nádheru.
Místo vysvobození, další kolo s babou.
Ani zaškrtit ji nemůžu.
Obávám se, že by mi přibyly další životy a hra by nikdy neskončila.
Prosím tě milostiplnej Šlehu, nalaď na svůj nástroj GAME OVER.
Svět je k popukání, ale po tisící se přestaneš smát i brečet.
Pokorně potichu strpíš cokoli.
Jen ta stará raketa má furt plnej tendr uhlí na těžení  páry.

„Napij se, líbáčku.“
„Ty seš pěkně vypražená šunčička. Ví madam, co následuje po požití týhle rudý tekutiny?“
„Yes, fešáku. Začneš mě oblbovat a nakonec mě hrubě ošoustáš tím svým chundelatým teploměrem.“
„To je na paži dlouhá vlaječka našeho historickýho klubu činžovních vometáků. Dosti roztřepená, zdá se..Trpíš titěrnými návaly zbytkový paměti. To je zajímavý. Mimochodem klasickýho pinďoura nevlastním. Jen tohodle rampoucha.“
„Hmm. Říkáš zajímavý. Asi odsuď až sem. To pude. Napij se plecháči, nebo tě vyměním za jednoho z těch vyhulenců.“
„Vylož karty na stůl, odkvetlá petúnie.“
„Vždyť nevíš, co to je.“
„Náhodou vim. Okurka.“
„Ty seš pan Vokurka. Petúnie a okurka. Zapečená slitino.“
„Invektivy sou trapárna.“
„Jistě, miláčku.“
 



„Kdes to víno vzala?“
„Vyčarovala.“
„A do Prčic.. Tak to můžu bejt v klidu.“
„Ještě si lízni. No tak. Neupejpej se, můj mitrilový rytíři.“
„Pamatuješ si ještě něco onačejšího, ze starejch časů, než na šukání se mnou?“
Zpozorněla.
Právě se pokouší prorazit jednu ze zasutých chodeb.
„Měla jsem větší kozy?“
Úporná snaha rozšlehala torza vzpomínek, jak v mixéru.
„Nebo jsem byla chlap?“
Občas nastanou chvíle, kdy bych se neměl ptát.
„Klídek. Dej mi napít. Glo-glo-glo. Víš, že to není špatný?“
„Odvar z nezralejch makovic a špetička chemie.“
„Tfuj tajxl. To je hnusnej šňaps. Pojď radši souložit.“
„Čumí na nás ArciPetr.“
Otočil jsem velkou kedlubnu.
„Ale nee. Vyvaluje na nás voči, protože je pořádně sjetej a zezadu ho klátí rozvášněnej LuciPéro.“
„To je prdel.“
„A co asi jinýho?“
Zaparkovala kukadla v mým ksichtě.
„Tak jak, jelimane.“
„Mám tě znásilnit, jak to máš ráda nebo nějaká fantazie?“
„Ale já nemám ráda násilí. Nikdy! Opakuju vždycky,“ to už řvala, „jsem ho snášela jen kvůli tobě. I tenkrát v Německu, ty chlípný nenasytný čuně.“
A majzla mě bez výstrahy pěstí do hrudníku.
Znám lepší nápady.
Narazila si přitom klouby na ruce a skučela, jak postřelená fena.

 

(obrázek)


Udeřil jsem na ni.
„Slyším, že se ti vrátila paměť. Kampak si zašantročila tu kudlu?“
Špitla ze tmy.
„Jakou?“
„Nedělej blbku. Tu, cos mě s ní zapíchla.“
Řídkej vzduch olovnatě zhoustnul.
Časový námazy se daly krájet ze všech stran.
Kajícnice sklopila pštrosí hlavu a naoko přestala v paralelní kobce existovat.
Vím, co provedla.
Vím, co jsem provedl já.
Vím všechno, do posledního detailu, kterej se slil do kýblu sraček, který Pán neváží ani neměří. Postaví je před tebe jako plot před Kajícnici a ty tak dlouho všechno znovu prožíváš, dokud všechno nevstřebáš jak čistička vody.
Kdybych se líp učil, moh sem dělat na dráze …co to pro živýho Šleha kecám
za jalový osloviny?

 

 



Jezdil jsem všemi prsty po dálnicích mezi ňadry a zadečkem.
Už nemůžu zpátky.
Džín na mě číhala úplně všude.
Její krev mě hřála pod rozechvělou kůží.
Plošný spoje mi huňatě vyhrávaly adrenalinovou symfonii.
Eskymácký pozdravy nebraly konce.
Trošku mě přiškrtila pod bradou.
Komplikovaně absorbuju kyslík.
Celej svět mi leží u nohou.
Jen se sehnout nebo do něj kopnout.
Jo, načutnout ho.
Zatímco existenčně jamuju, rychlej mozek zneužil chvilku nepozornosti a ukájí se na prvním knoflíčku košlilatý hradby.
Jsem zpět.
Knoflíky povolily a ruka sadaře potěžkala zralou renetu ze stromu poznání.
Opičila se.
Nenašla na mým hodobóžovým triku žádný zapínání, čekající na osvobození.
Klesala níž.
Hledala dál.
Šmejdivej prostředníček zadrhl o jedinej knoflík na mým aktuálním těle.
Zaťukal a vstoupil.
Tak voní rajská zahrada.
Tak zlátne obilí?
Měla studenou ruku.
Malinko jsem ucuknul.
Kousla mě do jazyka a přitom se smála.
Čarodějka.
Teplota v přechodový komoře se stabilizovala.
 


Tahání za čudlíky je má oblíbená kratochvíle.
Něžně vyjekla.
Vynořil jsem jazyk ze sladký oslintaný dutiny a rychlým přesunem po pravym křídle útočím
nekoordinovanými kmitavými pohyby na oba vzorně nakynutý vdolky.
Jeden poklopec mi už dávno nestačí.
Jsme cca ve druhym nebi.
„Čertíku, nikdy jsem neochutnala lanýže.“
Vystřelil jsem bezelstně oči v sloup, ale jazyk se dál věnoval svýmu hlavnímu programu.
„Moc ráda bych je někdy okusila.“
To je i na džínovýho kluka trochu moc.
Posadil jsem ji do křeslo a zasunul dávno vzrostlý meč do pootevřený dutiny ve tváři.
Zapadl do ní celej, jak dlouhej hřebík do polystyrenu.
„Tu máš lanýže.“
Bránila se
Probudila ve mně zvíře.
Chytil jsem jí za vlasy a znovu jí násilím nasadil roubík.
Do dvou minut z něj vyšlehl hustej plamen, kterej zmizel v útrobách mojí odbojný Amazonky.
Pozřela moje děti.
Položila se na kanape, abych mohl i já provést orální očistu lůna.
Zabořil jsem svůj čenich do mezistehní a plazák se jal odvádět poctivou práci.
V komůrce ve chvilce narůstala vlhkost.
Rychlej mozek pootočil vrchní rozhicovaný tělo o 180 stupňů a Džín se pokusila spolknout všechny moje zbraně, zavěšený proklatě nízko.
Je skvělý, když je parťák fajnšmekr.
Svižně vzdychala a nakonec tlumeně vykřikla.
Držela se přitom mé opory ve stáří a zmáčkla ji, až jsem zasténal.
Vyprskla smíchy.
Byla šťastná.
 


„Zamknul jsi dveře?“
Bylo mi to u prdele.
Vlastně u vagíny.

Brána rajských slastí byla otevřena dokořán.
Zavlažili jsme hrdla sklenkou vína.
Hrála si s ním.
Hradby padly a vstoupil jsem na zakázaný území.
Profesorka se dostala do tranzu.
Přivřela pravý oko.
Nelelkoval jsem a stiskl funkční příklep.
Kam se hrabou dobře živený králíci.

Již tak bohatě urozená hruď se jí nadýmala do nebeských výšin.
Byla nádherná, vášnivá, žádoucí, pevná.
Zatímco chytám ztracenej dech, uklidnila se a přitiskla malinový rty na mou lopatku.
Cítil jsem na zádech dva pružný bochníčky.
Začala vyjednávat.
„Líbím se ti?“
„Líbíš se mi víc než před tím.“
„Před čím?“
Uchechtla se a dělala blbou.
„Máš výpadky krátkodobý paměti? No jo, učitelka.“
„Seš pěkně drzej, na to jak seš mladej.“
„Á, už umíš vrkat nespisovně?“
Vzdychla při pohledu na mě.
„Až dospěješ pochopíš, že některý věty je zbytečný v určitých situacích troubit do světa.“
„Promiň lásko.“
„Tak je to správně. Taky tě miluju.“




„Enolo, ty všiváku. Já jí píchal první.“
„Těžko, v Německu mi tvrdila, že měla jen jednoho kluka a ty LuciPéro. tys to nebyl.“
„S Kajícnicí jsem počítal do Klubu povolnejch smažek na naší knajpovní základně „U spařený prdele,“ přidal se ArciPetr.
„Hovnajs! Spařenou prdel ti nadělil tvůj pokrevnej bratr LuciPéro. Kajícnice je moje femme fatale. Nedám vám z ní ani kousek.“
„Asi proto, žes to už jednou udělal, opolidskej blbečku.“
Pravačka prudce  vyletěla a zabořila se do prostředka rarachova obličeje.
Ulomenej frňák se zřítil z trůnu nezřízenýho chtíče do asfaltový kaluže.
„Soráč, Lucíku.“
Andílci se vypařili a s nima i puch hladovýho pokušení.

„Hádej. Kdo to je?“
„Jana.“
„Jak si to poznal Í Dží“
„Na zádech nemám mitril, ale tvý parádní čtyřky.“
„Nějak se nám ta živá smrt míchá. Je to konečně posun ke konci?“
„Myslím, že jo. Energie uzrály, budou vymačkány a promíchány.“
„V tom kýblu jsme namočený už dlouho, páč jsme dlouho mrtví.“
„Ani tak úplně se to říct nedá. Život konči smrtí a ta pokračuje dalším životem.‘
„Nebude se ti po mě stýskat?“
Naše  duše se spojí.
Navždy.
Budu v tobě a ty ve mně?
Budem jin a jang v jediný duši v jednom jinym těle.
A jaký pohlaví bude mít naše tělo?
Nepoužitý.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.