Jeden, dva kousky

Vnitřek hospody na okraji Prahy připomínal ten večer chladná mlhavá rána, kdy si člověk sotva vidí na špičku nosu. Mlhu sice v tomto případě nahradil kouř, ale výsledek byl totožný.

Seděl jsem úplně vepředu, u stolu štamgastů nejblíž k baru. Bylo to vlastně docela důmyslné řešení, protože objednávky formou napůl artikulovaného výkřiku se z našeho hloučku ozývaly tak často, že mohly připomínat nějaký tik. Pinglům se asi nechtělo lítat co pět minut přes celou hospodu.

,,Nemusíš jít už náhodou domů za starou?“ Pepa na mě vycenil skromné pozůstatky nažloutlého chrupu a všichni ostatní propukli v hurónský smích.

,,Kreténi,“ zavrčel jsem. „Radši nám dones ještě jedno kolečko, Marku!“ houkl jsem k výčepu. Nojo, zase ten tik.

,,Náhodou, tdy… tady na tom, co řiká Pepik, možná fakt něco bude,“ vložil se do debaty Ríša. Čahoun s pískově žlutou kšticí a pihatým obličejem. Nikdy jsem docela dobře nepochopil, kdo a proč ho přizval do naší skupiny. Lezl mi na nervy. ,,Pár dní zpátky jsem slyšel i přes ulici to její vřeštění, že si pobalí věci a vodejde, jestli se zas takhle zřídíš.“

Takže se v tom rozhodli pitvat.

,,Je to hhy-sterka, vole. Podobný scény poslouchám co tejden, že vezme holku a už je nikdy neuvidim. A stejně tam furt jsou, tak co,“ zabručel jsem a s vděčností zaznamenal, že číšník konečně donesl pití.

Obrátil jsem do sebe průhlednou tekutinu z upatlané sklenice a užíval si vzácnou chvíli ticha, když alkohol bezprostředně po pozření zbavil moje kamarády o už tak pochroumanou mentální zdatnost.

Pravdou bylo, že jsem domů skutečně jít měl. Ne teď, ne před chvíli. Dejme tomu, že před dvěma hodinami už bylo pozdě, protože za okny dávno padla tma a ačkoli jsem neměl tak úplně přehled o čase, cosi mi říkalo, že do zavíračky nezbývá moc.

Proč jsem sem odpoledne vůbec chodil, nechal se zlákat na jeden, dva kousky? Samozřejmě rychlý.
Ani jsem nevěděl, ale teď už to bylo stejně jedno.

,,Marku, ještě jednou na mě!“ zaslechl jsem od… no, kdesi vágně po své pravici.

Další sklenice mi přistála pod nosem.
,,T-bs už neměl, Rrradime, jen pěkně utí-utíkej domů,,” slyšel jsem zase drmolit Ríšu.
Odkázal jsem ho do patřičných míst a hospodou se rozezněla další salva nepřiměřeně divokého smíchu.
Moje poslední vzpomínka předtím, než přišlo něco, co by se dalo elegantně nazvat střihem.
Probudil jsem se opřený o dům s hrubou omítkou, která mě tlačila do zad. Zmrzlé prsty se nechtěly hnout ani o píď a zuby o sebe nekontrolovatelně cvakaly.
Ztěžklou hlavou mi pulsovala ostrá bolest, když jsem se s dovednostmi batolete pokoušel pěknou chvíli vydrápat na nohy.
Kolik je hodin? Já vůl! Kdybych alespoň neodpad po cestě, pomyslel jsem si, když jsem doklopýtal zpátky na chodník.
V hlavě duto, výmluva v nedohlednu. A i kdyby jo, stejně bych nebyl schopnej ji přesvědčivě odrecitovat, pokračoval jsem v úvahách, když v tom... tam stál.
Hrozivě se nade mnou skláněl a obličej měl skrytý za kulatým čelním reflektorem. Naleštěný kus kovu se blýskal na všechny strany a já jsem na okamžik neviděl nic, než bílo.
Nebo to byl plášť?
Jsem tak zlitej, nebo naproti mně vážně stojí doktor? Snažil jsem se správně vyhodnotit situaci, ale mozek už mi jel jen na výpary.
,,Vy!” vybafl a výhružně vztyčil ukazováček.
,,J-já?” přeptal jsem se, jako by snad ulice byla plná lidí.
,,Jak to zase vypadáte?!” zhrozil se.
Civěl jsem na něj jako puk. Roztřásl jsem se mimo zimy nanovo i strachem.
,,Hodláte mi k tomu něco říct? Vidíte konečně už i vy ten problém?”
Viděl jsem. Jenže se mi chtělo zvracet z toho, jak se mi stáhl žaludek, a tak jsem pro jistotu jen přikývl.
,,Nechcete se sebou už konečně něco dělat? A ušetřete mě laskavě žvástů o tom, že teď už to skutečně bylo naposledy.”
Tak jsem ho ušetřil.
,,Ne, ne, ne,” zavrtěl hlavou. ,,Na slabochy a lháře, jako jste vy, platí jenom ten nejsilnější kalibr.”
Chtěl jsem utéct, křičet o pomoc, nebo alespoň ksakru nezačít naříkat jako ten slaboch.
Jenže čelní reflektor jako by se začal rozšiřovat a jeho světlo zesílilo tak moc, že jsem musel zavřít oči.

Když jsem je znovu otevřel, ležel jsem na sedačce ve spoře zařízeném pokoji s ošuntělým nábytkem. Byl jsem si jistý, že to místo znám, ale nemohl jsem si vzpomenout odkud.
Snažil jsem se rozkoukat, přijít na to, ale všechny moje smysly zaměstnával silně zatuchlý zápach. Kyselý smrad potu se mísil s výpary alkoholu a močí. Se studem jsem si uvědomil, že cítím sám sebe.

Spustil jsem nohy na zem a od holých zdí se odrazilo cinkání popadaných lahví.
Kdyby se mi tak nemotala hlava, jistě by byla identifikace snazší, ale i přesto ve mně sílil pocit, že tahle špinavá, kouřem načichlá špeluňka, je můj byt. Totiž, náš byt. Ale proč tu jsou jen moje věci? A náš nábytek? Kam zmizel?
,,Andreo?” zkusil jsem to, ale hlas manželky mi neodpověděl.
,,Veroniko?” do hlasu se mi vkrádala panika.
Ticho. Takže ani manželka, ani dcera.
Pracně jsem vstal a s občasným zakopnutím jsem dotáhl rozlámané tělo až do koupelny.
Chrstnutí studené vody do obličeje mi přece nejednou pomohlo zpátky do reality, ale dnes jsem se k němu nedostal. Ztuhl jsem uprostřed kroku a při pohledu do zrcadla se mi málem podlomila kolena. Hleděl jsem do oteklé tváře cizince s povolenou kůží a vějířky okolo zapadlých očí. Čišel z nich neskutečný smutek, ale zároveň byly úplně bez života.
Došlo mi to.
Jinak, než už mnohokrát předtím.
Zůstal jsem sám.

Probudily mě čísi ruce, jak se mnou zběsile třásly.

,,Co tady řvete, člověče? Ste normální?! Je půl třetí ráno! Pakujte se vocaď nebp na vás zavolám policajty!” hleděl jsem do zamračené tváře starší ženy.
Zaujalo mě ale spíš to, co jsem viděl za ní. S nakloněnou hlavou jsem hleděl do pronikavého světla pouliční lampy. Když jsem přimhouřil oči, připomínala… čelní reflektor.
Měl jsem sto chutí rozchechtat se úlevou na celé kolo a povědět jí o všem, co se mi právě přihodilo. Za daných okolností bych si tím ale nejspíš zařídil přímý lístek na záchytku. Na babku už by toho bylo asi moc.
Neřekl jsem to ani jí, ani nikomu jinému.

Těžko bych někomu vysvětloval, že mi rodinu a manželství zachránila pouliční lampa.