Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+14 neviditelných
7 . listopad
datum / id07.11.2018 / 491750Vytisknout |
autorMusaši
kategorieHaiku
témaHistorické
zobrazeno211x
počet tipů12
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
7 . listopad

 

 

V mlze se ztrácí

lampionový průvod -

Hřbitov svítí dál

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

16.11.2018 11:23:28Yan73

Musaši,

 

nedostal jsem od Tebe avízo. Máš to hezký.

Ahoj Y.

 

14.11.2018 14:42:26Musaši

Kolobajdo ,

lampionových průvodů je škoda . Mohly by se obnovit a spojit s nějakým jiným výročíím .

 

Yane , Oldjerry ,

na Yanovy náměty jsem napsal ještě v pondělí tahle dvě haiku :

 

Noční táborák

 

Kolem ohníčku

pionýři a jiskry

honí světlušky

 

Ztracená jiskra -

Pionýrští vedoucí

prolézají les

 

​Původně jsem to chtěl dneska zveřejnit , ale když jsem šel včera po 16 . hod z nákupu , slyšel jsem  na hlavní  street našeho městečka zpívat kosy , což mě natolik šokovalo , že jsem o tom hned napsal básničku a zveřejnil ji přednostně (Po dušičkách II) .

Myslíte že ta výše uvedená haiku vůbec stojí za zveřejnění ?

14.11.2018 14:19:29Oldjerry
korektor

Nazdar, Musaši... trošku jsem exhiboval, což jsi jistě  ihned pochopil, ale v podstatě není špatné si to přečíst (i když na to by opravdu stačil pouhý odkaz - jenže tohl už je výtah, celé pojednání ač je nazváno »Stručné« je nejmíň trojnásobné. 

Co vlastně jsem chtěl? Naznačit, že v nejlepším případě jsou v písmáku haiku  (jak Musil píše OSOBNÍ RADOSTI) podle mne obecněji osobních pocitů, ale to neznamená, že by byla chyba tenhle žánr opomíjet.... Tvá haiku jsou jedlá (:-D

13.11.2018 09:15:58Yan73

Musaši,

 

mně se to líbí.

 

Pokud jde o mé pokusy, chtěl jsem stvořit to druhé, což se mi myslím úplně nepovedlo a jako vedlejší produkt mé snahy vzniklo to první.

 

Ahoj Y.

12.11.2018 11:52:17Kolobajda

Moje dcerky na hřitov nerady, ale na lampionový průvod se už připravovaly týden dopředu. To byl zážitek! Tedy - pro ně.   /**

12.11.2018 09:36:02Musaši

Yane ,

ozývám se ještě jednou. Z toho , cos mi sem dal do kritik mi připadá jednoznačně "Plačící děvče " . Zatím mě napadla jen takováhle improvizace :

 

Tma v městském parku -

Svazáci s lampiony

hledají  jiskru .

 

12.11.2018 09:24:41Musaši

Oldjerry ,

velmi děkuji za tvou obsáhlou úvahu o haiku ,které by to určitě lépe slušelo v hlavním seznamu děl než jen v kritikách pod mou miniaturou.

Tohle mé haiku jako jedno z mála vzniklo na základě zážitku . Nebylo vyspekulované , jak by se mohlo na první pohled zdát .

6.listopadu večer jsem procházel ve Hřbitovní ulici kolem malého přízemního stavení .Všiml jsem si asi pětiletého chlapečka za oknem , který se zjevně díval na svítící hřbitov za silnicí . Díval se asi tajně z temného pokoje a jeho tvář osvětlovala jen pouliční lampa . Jen mi tak blesklo hlavou , že tohle je jaksi haiková situace a že by se ten kluk mohl dívat na lampionový průvod. Pak už jsem o tom nepřemýšlel a když jsem se v noci vzbudil napsal jsem si při lampičce do sešitu ono haiku . Až teprv ráno mi došlo ,že je "vlastně" 7 . listopadu a že to haiku zíkalo jaksi bezděčně politické souvislosti . Možná , že podvědomí pracuje rychleji než vědomí , takže občas až dodatečně pochopíme sami sebe.

 

Yan 73 tady před tvou haiku úvahou zveřejnil takové náčrtky k haiku . Myslíš ,že by se z toho dalo něco udělat ?

12.11.2018 08:57:44Musaši

Yane ,

tvé texty , zvláště ten poslední pomalu k haiku míří a to tak zajímavě , že doma o nich ještě popřemýšlím . Možná by se z nich dalo skutečné haiku udělat ,ale nevím , jestli bych to zvládl .

09.11.2018 17:14:00Oldjerry
korektor

Ponuraiku? já ti nevím - já jsem za ta léta zjistil, že haiku sice nemusí mít stopáž 5-7-5 (i když ji preferuji), má mít přírodní námět se zenovým (duchovním) štychem...  máš-li náladu, mám tady takový výtak literárního kritika a historika, pana Josefa Musila...

stručně o haiku

                Nesetkal jsem se sice s českou učebnicí haiku, ale k nějakým informacím se přece jen lze v našich současných podmínkách dobrat. Pomohou knihy japonských překladů, především jejich komentáře, rozhlasové pořady o japonské kultuře, informace z internetu, encyklopedií, časopisů a osobní zkušenosti lidí, kteří v Japonsku pobývali a o tuto záležitost se zajímali „u zdroje“.  Zkrátka podle vojenského přísloví: voják se stará, voják má. Takové informace si jistě každý dovede sehnat sám, proto budu velmi stručný.

               Ku podivu, co se týče slovesných miniatur, i Japonci přejímali, a to z Číny. Ale japonská zvláštnost byl slabičný postup (v té době vznikalo japonské slabičné písmo) a místo rýmu eufonie. Jednou z nejstarších forem tradiční japonské poesie (8.stol.) je tanka, čili krátká báseň, pět veršů po 5-7-5-7-7 slabikách, dodnes oblíbený útvar. Okolo 12. století, kdy zavládl pocit, že tanka je v úpadku, přichází protiklad – regna (přesně haikai no regna), řazené verše, humoristicko-parodicky zaměřený útvar s 36, 50 a 100 verši. Postupně se stala velmi složitou a byla více společenskou hrou než poesií. Takový slovní fotbal. Nejprve přišel básník profesionál a úvodním trojverším – hokku – udal thema, na něž společnost tvořila šťavnaté verše. Pokud se povedl obzvláště rozverný opus, označovali ho haikaiku. Když už toho bylo pro tehdejší intelektuální elitu tak akorát dost (17. stol.), rodí se haiku. Vzalo si z regny právě to úvodní trojverší hokku, udělal se z něj soběstačný útvar, ale byl naplněn zcela odlišným duchem. Jako by se chtělo vrátit k miniaturnosti a vážnosti tanky, s jejímiž úvodními třemi verši se slabikově shoduje, a přitom se oprostit od její formální strnulosti.

                 Prvotní požadavek byl jednoduchost a vcítění se. V tak malém prostoru muselo být vše přesné. Původně se prý text haiku měl vejít na čajový lístek. 17 slabik, do veršů rozdělených myšlenkově po 5-7-5 slabikách. A pak přišel Mistr Macuo Bašó (1644-1694), klasik a pilíř nejryzejšího haiku, který se rozhodl jít až k naprosté podstatě, k onomu „jakmile do čehokoliv promítneš své vlastní já, ničemu se nenaučíš.“ S tím již souvisí duchovní rozměr, který tkví v zenu. Už to vlastně nebyla poesie, ale duchovní cvičení, vlastně poznání, nalezení onoho NIC, jímž se odhalí VŠE. Bašóovo nejznámější haiku je „Žába“. (A pozor, autoři jako Bašó si v průběhu svého života měnili jména podle duchovní úrovně, k níž dospěli.)

                 Po Bašóovi přicházejí další tvůrci, kteří haiku berou také vážně, ale již je odlehčují a přizpůsobují svému naturelu, především Jose Buson (1716-1784). Skládání haiku představovalo oblíbenou zábavu všech společenských vrstev. Staletí plynou, haiku se přizpůsobuje, vlastně je přizpůsobováno novým skutečnostem, novým individualitám, novým potřebám. Jakoby se znovu haiku obracelo k onomu trojverší básníka profesionála žánru regna. Ale už nevzniká žádný slovní fotbal. Ono trojverší vše evokuje v mysli čtenářově. Dokonce se objevuje jakási nová kategorie – soutěž v haiku. Připadá mi to, jako kdyby se soutěžilo, kdo se umí lépe pomodlit. Je to stále ještě haiku? Nevznikl nový souhrnný název,  proto haiku. Mistr Bašó se jistě obrací v hrobě: haiku, záležitost osobního duchovního poznání, posílat do TV soutěže? Ne! To je kategorie, proti které se vymezuji ne jako zen, ale jako individualista! Ne-sou-tě-žím! Vždyť ani svou tvorbu, ač nemá s klasickým haiku nic společného, bych nechtěl mít hodnocenu z hlediska ano-ne úzkého okruhu „věci znalých“!

                Jako zajímavost uvádím autora Katsusabura Yamagiwu (1863-1930). Žádný básník, vědec. Snažil se v laboratorních podmínkách vyvolat rakovinu u krys, až se mu to povedlo. Na svůj čin napsal haiku: „Gan dekitsu – iki kozen to – niho sanpo.“ („Docíleno rakoviny – povznesen a s hrdostí – zvedám se od díla.“)  Ani v jednom řádku nedodržel předepsaný počet slabik, což by bylo netolerovatelné, ale je v tom promyšlený záměr. Ovšem ocení to jenom japanisté.

                 Jak vidno, haiku nebylo plánovanou akcí jednotlivce, nýbrž vzniklo z určitých potřeb, které byly ve své době společné více autorům, a mělo tedy svůj vývoj. Haiku jako terminus technicus se začalo používat až mnohem později, kdy už bylo co shrnovat. Postupně se také vytvořila pravidla správného haiku. Zakladatelé haiku však nepomýšleli na žádnou globalisaci, proto jsou pravidla pevně spjata s japonským myšlením, japonským písmem a japonskými obřady a zvyky. Mnozí z nás se zřejmě musejí smířit s tím, že nikdy neokusí prožitek japonské rodiny, jež koná čajový obřad a v místnosti má zavěšené haiga.

                 To nejlepší na konec – haiga. Haiga je spojení haiku s malbou („ga“ znamená obraz). Do češtiny bývá tento termín překládán jako malovaná báseň nebo lehká malba, ale nemá nic společného s kaligrafickou básní, kterou pěstoval třeba Apollinaire. Haiga je kaligraficky ztvárněná báseň spojená v nerozlučný celek s vtipným obrázkem, doplňujícím atmosféru básně. V ní se odráží dlouhý vývoj jak japonské poesie, tak malířství. Autorům, kteří haigy tvoří, se říká literátští malíři nebo malířští literátové podle toho, která oblast v jejich talentu převažuje. Nejvýraznější osobností, stojící u zrodu haigy, byl Josa Buson, z jehož odkazu vyrostl Takebe Šóčó (1761-1814) a další. 

                o převoditelnosti haiku

                Pravé šampaňské si můžete z Champagne dovézt v láhvi a doma si je nalít. Ale převod uměleckého textu z jednoho jazyka do druhého je jako prosívání jakýmsi antisítem, kdy propadají jen větší kusy. A pokud se k tomu všemu převádí ještě specifické duchovno do jiného duchovna, pak už propadne jen sem tam nějaký balvan. Např. již zmíněný Bašó, „Žába“: „Do staré tůně – skočila žába – žbluňk“; „Je starý rybník – když žába v něj skočí – zvuk vody vydá“; „Starý rybník – žába HOP – žbluňknutí do vody“. (Českých překladů tohoto haiku už je nepočítaně, a čím starší překlad, tím delší textík, protože starší překlady se často dělaly tak, že japanista haiku doslova přeložil a tento překlad český básník přebásnil.) Díky druhému uvedenému překladu, jenž je zřejmě doslovný, jsem, doufám, pochopil, oč v onom haiku běží.

Je to celkem v duchu poezie jako takové: není až tak důležité, co básník prostřednictvím haiku sděluje, ale to, jakou  myšlenku ve mně vzbudí...

                 Porovnával jsem více překladů od stejných haiku a často jsem měl pocit, že co překlad, to trochu, ale také více jiný význam. Pro pochopení smyslu haiku je nejlepší doslovný překlad. Estetická stránka haiku je však také velmi důležitá. Doslovný překlad je cosi jako maso sdělení a když se k němu přidá snaha o umělecký překlad, byť dobře míněná, pak je to, jako by překladatel maso opékal. Ale autorovy křupavé pečínky je sotva kdy docíleno. Spíš je to buď nedopečené, anebo připálené. Řešení je jediné. Naučit se japonsky, myslet v japonštině, nastudovat slovníky sezonních slov a číst haiku v originále. Anebo se smířit s tím, že se sytím třeba překladatelským skopovým, které z dílny autora vyšlo jako kuřecí. Ovšem pokud jsem velmi hladový, zaženu hlad, a to je pro mne v dané chvíli nejdůležitější.

                 haiku z hlediska západní poetiky

                 Haiku z hlediska západní poetiky nevychází dobře. Západní a východní kultura se do 19. století téměř neovlivňovaly, alespoň ne do doby kodifikace haiku. Obě kultury mají své vlastní estetické a v případě haiku hlavně duchovní zdroje. To je hlavní nesnáz již zmíněných překladů. Čtete-li japonskou poesii, zpravidla máte na jedné straně báseň a na druhé straně vysvětlivky, často delší než báseň. Pokud se chce překladatel vysvětlivkám vyhnout, musí upravovat báseň z hlediska našeho, tedy západního myšlení a poetiky – a šťavnatá pečínka se pálí.

                 Už jsem napsal, že vlastním kořenům se velmi těžko uniká. A tak se stává, že nejryzejší haiku na nás působí banálně, jako by byla o ničem, a líbí se nám taková haiku, v nichž je to, co se podobá naší „poesii“, kráse v našem pojetí. Jenomže právě taková haiku se v zemi svého vzniku mnoho necení. Myslím, že kdyby Santóka poslal své „Ať je radost – nebo smutek – tráva roste.“ do nějakého našeho literárního časopisu, jehož redaktoři nejsou obeznámeni se zvláštnostmi haiku, asi by mu toto dílko bylo vráceno jako banalita, která nedosahuje úrovně ani přísloví a která by se dala shrnout do pivařského: „To chce klid.“ Santókovým „Bez peněz, bez věcí – a bez zubů – docela sám.“ lze dobře v závěru pracovní oslavy provokovat staršího kolegu, jenž je v rozvodovém řízení (velmi to účinkuje, vyzkoušel jsem to), ale z hlediska křesťanské věrouky je to jako brát slovo boží.

                vítání haiku v Česku

                V úvodu jsem napsal, že české básnictví je živý člověk. Potřebuje jíst, pít atd. Ale když se jedí pořád jen knedlíky nebo hrách, tělo si začne říkat o změnu, aspoň na chvíli. Právě zmíněná kniha Pár much a já to v roce 1996 rozpoutala. Přišla totiž v pravý čas. Česká poesie stále zápasí s vlastním postmodernem, přičemž postmoderno chápu v hanlivém slova smyslu (čili „všechno už je možné, ale nic se nedělá pořádně“). Zároveň – zajít si do čajovny není nic neobvyklého, aspoň pro ty mladší, a buddhistická vlna, která se ve 20. století rozlila na západ, mírně ošplouchla i Česko. Jako by i poesie říkala: chce to klidnou změnu, duchovní rozměr. Dost bylo manifestací. Východ vábí. Do islámu se v současné celozápadní náladě nikomu nechce, poetické křesťanství se svými nepostradatelnými andělíčky je už dávno vyčichlé, a tak nás oslovuje Tibet, Japonsko, prostě buddhismus. Jsme přesvědčeni, že právě tam jsou teď hodní nezkažení lidé s hodnými nezkaženými duchovními zdroji, kteří se jen usmívají, oplývají klidem a své odpůrce již dávno nepřivazují na rostoucí bambusy. A tak: „Do českých hájků –  přichází haiku a zen – v haiku zasazen.“

                 Když jsem po prvé četl haiku, znovu jsem tento pocit zakusil. A jak už to u mě bývá, chtěl jsem vyzkoušet něco podobného ve své tvorbě. Právě kvůli onomu osvobozujícímu, očisťujícímu pocitu. A nebyl jsem sám, koho to lákalo a kdo to opravdu začal zkoušet. Ale člověk, který cestoval po Japonsku, mne odrazoval: „Ne, psaní je jen jedna část celé záležitosti, důležité je myšlení, obřad, grafické ztvárnění, roční období, umístění textu…“ V té době jsem už měl ujasněnu vlastní poetiku a filosofii tvorby, která byla docela jiná než haiku. Začal jsem raději shánět informace; když už tedy v mém případě nemá smysl haiku tvořit, ať mám alespoň nějaký zážitek z jeho četby. Až jsem se dostal ke zmíněnému Kerouakovi.

                české haiku 1996-2003

                Ze všeho, co zatím bylo uvedeno, vychází, že cosi jako české haiku je nesmysl. Ale! Ten odvážný Kerouac (1922-1969). Všecko si to uvědomoval, a přesto se rozhodl sám sebe zařadit do vývoje haiku a dokonce nejaponská haiku kodifikovat jako samostatný žánr. Zopakujme si jeho slova: „…Navrhuji, aby západní haiku prostě vyslovila něco obsažného ve třech krátkých řádcích v nějakém západním jazyce. Haiku především musí být velmi jednoduchá a bez básnických triků, musí vyslovit určitý obraz, a přitom být vzdušná a půvabná...“ (Na ukázku Kerouakovo haiku: „Sumec bojuje o svůj život – a vyhrává. – Cáká po nás.“) Kerouac ve své definici nezmiňuje zen, přestože víme, že se o něj zajímal. A tak, přijmeme-li jeho návrh a jeho odvahu, docházíme také k opodstatnění svébytnosti haiku v české poesii, jež nemá zenovou tradici.

                Hlavní zdroje bádání o českém haiku jsou internetové stránky autorů a zájmových skupin a osobní kontakty. V kontextu tištěné české poesie se, pokud vím, zatím žádný básník haiku výrazně neproslavil… „Pár much a já“ vyšlo v období postupného rozmachu internetové publikační činnosti nezávislých a tzv. nezavedených autorů, a snad proto můžeme říci, že většina česky psaných haiku se nachází právě zde. Pokusím se jednotlivé oblasti českého haiku rozdělit podle jejich nejvýraznějších rysů, a také je pracovně pojmenovat. Všechny oblasti se samozřejmě prolínají. Začal bych čtyřmi oblastmi, které s haiku souvisejí nepřímo.

                 Vlivem zvýšeného zájmu o Japonsko začala vznikat jakási další vlna alamodové poesie, v tomto případě plná slov vážících se k Japonsku, která jsou pro nás sama o sobě poetická. Taková poesie může být přínosná snad jen oblasti česko-japonských vztahů, neboť upozorňuje, že existuje Japonsko a že je krásné.

                Haiku – slovní hříčka. Kdosi z překladatelů, a ještě se k tomu dostaneme, vymyslel, že haiku i v češtině má mít 17 slabik ve třech verších po 5-7-5 slabikách a tím je tu nový útvar, který svádí poetické hříčkaře, aby ho zaplňovali rozvernými tématy. Přínos české poesii v této oblasti nespatřuji žádný, neboť nejsem příznivce literárního poetismu, a dokonce ho považuji za omyl ve vývoji české poesie.

                 Srajku. Pod tento termín shrnuji tvorbu odpůrců haiku, kteří píší parodie na haiku, někdy vtipné, někdy vulgární. Je mnoho autorů, kteří haiku neuznávají, a ne bez důvodů; nechtějí haiku v české poesii, považujíce je za mrtvý žánr. A nejde jen o postoj některých českých básníků: „Co ode mě čekáte – že snad začnu skládat nějakou pitomou haiku? // Verše jsou pro zdravé, co mají / umělecké prdy. Umírající / a chirurgové se vyjadřují prózou.“; Peter Reading, britský autor, sbírka „C“. Odpůrci haiku jsou čas od času vyprovokováni k napsání parodie na tento žánr, se kterou se nabourávají do „vážných haikařských“ rozprav. Přínos takového špičkování je pro českou poesii zanedbatelný, ale tito autoři většinou poesii přispívají svou vlastní nesrajkovskou tvorbou.

                 Následující oblasti souvisí s haiku přímo a samozřejmě se překrývají; je těžké oddělit jejich hranice. Malebné haiku. Pro jeho definici cituji část textu z webu Ošklivý okoun: „Haiku je malebný (ne)verš ve tvaru 5-7-5 slabik.“ Tohle je snad úplně nejméně, co je možno ze žánru haiku převzít a odpovídá to nejjednoduššímu slovníkovému výkladu. K tvorbě malebných haiku nepotřebujete žádné japonské haiku přečíst. Napíšete prostě hezkou, lyrickou zkratku a musí se vám vejít do tří veršů o 5-7-5 slabikách. Ale kolik takových hezkých lyrických zkratek v naší současné poesii vzniká? Myslím, že mnoho ne. Proto tvrdím, že tento útvar je přínosný pro českou poesii.

                 Haiku osobní radosti. Oblast, jež mi je nejmilejší. Autoři haiku osobní radosti netouží ani po špičce českého Parnasu, ani po úspěchu v soutěži haiku. Přečetli si nějaká japonská haiku a tento žánr je zaujal. Nechtějí zkoumat podstatu japonského haiku, všechny jeho kulturní a duchovní zdroje, a třeba toho ani nejsou schopni, ale dopadla na ně nálada haiku. Hledají tedy jen na povrchu původního haiku paralely s tím, co znají z vlastní kultury. Zároveň se jim líbí ono schéma 5-7-5 slabik a přibližně je dodržují, neboť takováto miniatura neumožňuje užvaněnost, k níž většina autorů, začínajících i zkušených, tíhne. Jedná se o zachycení příjemného dojmu, který si ve svém haiku uchovají a mohou si ho jeho přečtením kdykoliv vyvolat. Haiku osobní radosti slouží autorovi jako vlastnoručně vyrobený lék a je tedy zvenčí těžko hodnotitelné. Já sám se rád léčívám vlastním textíkem, který se mi vynořil jednoho srpnového odpoledne, když jsem podřimoval ve vlaku, zastavivším mezi kukuřičnými lány: „Jak sladce se spí – ve vlaku, který vdechl – dech kukuřice.“ Ač tedy autoři haiku osobní radosti tvoří jen sami pro sebe, věřím, že jejich nejupřímnější dílka, jakkoliv porušují pravidla klasického haiku, jsou pro českou poesii přínosná.

                  klubové haiku

                 Klubové haiku je záležitost natolik rozmanitá, že by zasloužila mnoho samostatných pojmenování, ale to bychom s tím členěním nikdy nebyli hotovi. Klub haiku nejdřív musí někdo založit. Zakladatel je většinou ten, kdo je přesvědčen, že haiku rozumí, a podle jeho nátury ho mrzí nebo štve, že většina, ne-li všichni, o haiku nic nevědí a jen przní tento nejněžnější útvar.   Kluby si dovolím alespoň co nejjednodušeji rozlišit  na „měkké kluby“ a „tvrdé kluby“. To podle té zmíněné nátury zakladatele. „Měkkých klubů“ je mnoho, často jsou to jen volná sdružení, kde kdosi nepatrně vyčnívá nad ostatní a v zásadě se mají všichni rádi, společně se rozteskňují, píšíce po čase velmi podobným stylem. O „tvrdých klubech“ něco povím za chvíli.

 Ke vstupu do klubů nutká autory síla, které říkám popopopochva: potřeba pomoci,  povíce však pochvaly! V „měkkých klubech“ se jim obojího zpravidla dostane v očekávané míře. Ten, kdo přečetl o několik haiku více, rozdává přátelské rady, a ten, kdo přečetl o několik haiku méně, nadšeně naslouchá, nechává se ovlivňovat a juž se mu u jeho dílek sbíhají kýžené kritiky jako: „To je roztomilé!“, „Tohle je opravdu velmi něžné!“, „Ta atmosféra mě naprosto dostala!“, „Z tvého haiku mi bylo tak krásně, že jsem chvilku plakala,“ atd.

                 Z takových kritik je jasné, že klubové haiku „měkkého klubu“ je především něžné. Jeho autoři si dávají pozor, aby nepoužívali metaforu a aby jinými slovy nevyjadřovali to, co už je řečeno v prvém řádku, a někteří se dokonce snaží nerozlišovat mezi živým a neživým. Úzkostlivě dodržují schéma 5-7-5. Posilněni příznivými kritikami svých klubových přátel vyjadřující se k haiku jiných autorů. Jsou přesvědčeni, že ze své úrovně poznání už vědí, co do haiku patří, a co ne, proto jejich odmítavé kritiky bývají asi takovéhoto typu: „Není to haiku – haiku má mít 17 slabik po 5-7-5 slabikách…; toto slovo do klasického haiku nepatří…; spíše miniatura nebo žert, ale haiku ne…; obsahově příliš smutné na haiku…; v haiku se neživé věci nechovají jako živé…; haiku nerýmuje… atd.“ V „měkkém klubu“ se odtažitě ví i o soutěžích v haiku, ale tato záležitost se uvádí jen jako zajímavost a je získána z okrajových zmínek v předmluvách překladů. Jeho členové mívají načteny překlady klasických japonských haiku, které u nás vyšly za posledních deset let, a především jsou plni tvorby svých klubových přátel. Přínos klubového haiku „měkkého klubu“ pro českou poesii? Ano. Je to příjemná lyrika a přes veškerou dobře míněnou snahu přejímá z klasického haiku málo; jen je škoda, že ve větším množství tato tvorba působí poněkud jednotvárně, což je však přirozený průvodní jev jakéhokoliv stádečka.

                 A teď „tvrdé kluby“. Není jich mnoho. Jak poznáte aspiranta na založení „tvrdého klubu“? Z jeho reakcí na nepříznivou kritiku, jíž jste mu počastovali haiku. (Jinak se o takovém aspirantovi nedozvíte, protože všechny již zmíněné oblasti haiku nepovažuje za haiku, tudíž se k nim nevyjadřuje.) Kritik, jemuž se jeho haiku nelíbí, je pro něj blbec, který haiku vůbec nerozumí. Aspirant na založení „tvrdého klubu“ na kritiku v nejpříznivějším případě odvětí, že už se haiku věnuje x let „a ty radši šoupej nohama“. Potom začne vytahovat náležitosti klasického haiku, které uvádí v japonštině: „Jo? Tak mi pěkně řekni, co říkáš mému kiredži, sabi, šibumi, wabi atd.“ Pokud i na to kritik nějak zareaguje, dostane se mu vzteklého ponaučení, že go-šiči-go a kigo se v češtině musejí používat jinak než v japonštině, a zrovna tak ostatní náležitosti haiku a že jde hlavně o ducha haiku, kterému kritik absolutně nerozumí. Pak už většinou padají osobní urážky. V jiném případě takový autor na obranu svých nepochopených haiku vytahuje haiku japonská, především Bašóova, na nichž ukazuje opodstatněnost svých tvůrčích kroků. Přestože neumí japonsky, neváhá je opsat i v japonštině z nějaké české knihy, která občas u překladů uvádí původní znění.

                 A pak zakládá „tvrdý klub“ a již v úvodu zavrhuje „měkké kluby“. Aby v klubu nebyl sám, vybírá si členy. Diskusi vítá, ale nepřipouští jiný postup než souhlas se svými názory. Po čase se mu povede vytvořit jakési haiku-komando. Jako každý nesmlouvavý vůdce bojující za čistotu ra…, pardon, haiku, získává obdiv slabších a nejistých. A budí strach „nečistých“. Jeho chování je sebevědomé, je přesvědčen o vlastní vyvolenosti a intuici. Nemoha své odpůrce zavírat do haiku-koncentráků, vypuzuje je alespoň ze svého prostoru.                   Vůdci „tvrdých klubů“ bývají ze všech uvedených oblastí českého haiku nejvzdělanější jak v haiku, tak v zenu a v japonské kultuře. Své zálibě se začali věnovat před vzedmutím vlny českého haiku, která je popouzí. Kromě překladů japonského haiku znají i haiku jiných národů. Zajímají se o soutěže a odborná hodnocení haiku, čerpajíce své znalosti především ze severoamerické oblasti. Překlady haiku porovnávají ve více jazycích. Zajímají se o náležitosti japonštiny. Ale pozor! V úvodu ke svým výtvorům připomínají: „Neumím japonsky, ani nejsem žádný japanista...“ To je podobné, jako kdyby vás někdo poučoval o pravém kaviáru, a přitom o něm léta jen důkladně četl v literatuře a jedl jeho imitace, více či méně zdařilé.

                neexistující haiku

                 Napsal jsem, že předpovídání literární planetky zpravidla nevychází. Berte proto tuto sekvenci s nadhledem. Budu psát o oblasti haiku, která zřejmě neexistuje. Nazývám ji křesťanské haiku. Jak jsem k němu došel? Nu, v Japonsku byl buddhismus po staletí státním náboženstvím, proto jeho myšlenky zakořenily ve všech oblastech japonského života. Analogie k Česku? Křesťanství. Ať už se k němu hlásíme, či je odmítáme, je ve většině z nás za ta století tak jako tak zakořeněno. Což kdybychom tedy zkusili přepodstatnit duchovní zdroje haiku? Vždyť většina autorů si se zenem pohrává jen vzdáleně.

                 Haiku je kulturní těsnopis! To, co je v japonštině vyjádřeno v 17 slabikách, ve skutečnosti obsahuje mnohem více právě díky těm kulturním zkratkám, které se tak těžko překládají, a proto starší poctivé překlady haiku jsou tolik dlouhé. Copak nemáme vlastní kulturní zkratky, jakýsi svůj vlastní nepsaný „slovník sezonních slov“? Je třeba vysvětlovat, co v našem obecném povědomí také znamená třeba nebe, had či beránek? A co naši mladí ekumenikové? Pokusil se někdo z nich složit haiku v rámci vlastního duchovního cvičení? Lze myšlenku křesťanského poznání vtisknout do tří řádků za pomoci alespoň některých pravidel haiku? To je tedy oříšek. Oříšek! Vždyť v českém čili křesťanském haiku by oříšek mohl znamenat především…

                 závěr

                V souvislosti s haiku tvořeným v Česku jsem se zmínil o nadšení i odmítání. Jak tomu bylo v jiných případech přejímek do českého básnictví z jiných kulturních či duchovních zdrojů? Cizí duchovní zdroje, třeba u těch přejímek z arabské oblasti, byly zredukovány na nejzákladnější duchovní odkaz, který byl obecně přijatelný pro přejímající oblast nebo byl smazán úplně a zůstala jen nová forma, která je naplňována jakýmkoliv obsahem. I v tomto případě cizí název formy zůstal.

                 A když odbočím od cizích duchovních zdrojů – vezměme si třeba samo základní metrum českého básnictví. Jaký křik byl ve své době kvůli tomu, jak převést do češtiny daktyl, trochej a jamb, a jestli to vůbec dělat. A jak prohráli zastánci časomíry proti přízvukářům. Ale jak to také dodnes některým teoretikům i básníkům vrtá hlavou a ještě dnes se vyskytnou ojedinělé názory, jaká je to škoda, že se naše básnictví neubírá cestou časomíry.

 

                Podívejme se na jakýkoliv literární útvar a řekněme si upřímně, nakolik dodržujeme jeho původní náležitosti. Je současný český román skutečně ten pravý román? sonet sonet? fejeton fejeton? epika epika? a tak dále... Ano, všechno se to tady tak nějak zpatlalo, zpotvořilo, ale kdyby se nenašli odvážlivci, kteří to všechno převařili k naší chuti, nejspíše by naše básnictví skončilo halekačkami na pastvinách. Nu a před nedávnem se objevilo haiku. Co jím získáváme již nyní? Minimálně novou lyrickou formu, v níž se (díky jejímu tvaru) nedá obsahově podvádět. Novou, velmi příjemnou formu, jež může básnictví přivést nové čtenáře i autory. A možná příslib jejího dalšího samostatného vývoje v našich podmínkách, který obohatí naše básnictví v jeho dnešním období krize forem.

                 Jedná se ze strany našich autorů o stálý zájem, nebo celá vzedmutá vlna za nějaký čas bez užitku odezní? Doufám, že vyjde to prvé. A abych pro to něco udělal, pokusím se v dalším článku všimnout si důležitých náležitostí haiku a navrhnout jejich ekvivalenty v české tvorbě.

 

09.11.2018 08:16:58Yan73

Musaši,

 

po troše studia mě napadlo:

 

Plačící děvče,

v průvodu s lampiony

ztratili Jiskru.

 

Mlčí o mrtvých,

před školou s lampiony

řadí se Jiskry.

 

Vidím, že napsat haiku není vůbec lehké. Pokud Tě to potěší (od laika), Tvá haiku jsem pročet a líbí se mi.

Ahoj Y.

 

 

 

 

 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.