Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+4 neviditelných
Horymírka 14
datum / id19.11.2018 / 492013Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno307x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 14

 

První bombardování Brna přišlo v srpnu 1944.

Byl horký prázdninový den a já jsem jej trávil sám v Zábrdovicích na koupališti.

Z amplionů se ozvalo „Luftlagemeldung“ a známý hlas, dnes jakoby vzrušenější, oznamoval, že nepřátelské bombardovací svazy jsou právě „nad Niederdonau“ a směřují k severu.

Nechtělo se mi domů, vždyť ta hlášení jsou skoro na denním pořádku a nikdo už je nebere vážně.

Lidé však houfně vylézali z bazénů, vstávali z trávníků, kde se opalovali, brali si své věci a spěchali do šaten.

Neochotně jsem se šel obléct.

Jen jsem doběhl na zastávku tramvaje na křižovatce Cejlu, Francouzské a Vranovské, zaječela siréna „poplach“. Divné, jak rychle to dnes přišlo.

Teď se muselo do krytu – a­ náš sklep byl daleko. Hlídka domobrany mě zahnala spolu s dalšími do domu hned naproti stanice na Vranovské.

Zpočátku se mi v jeho prostorném sklepení nechtělo ani sedat. Jako obyčejně bude za chvíli odtrouben konec poplachu a pojedu domů.

Ještě jsem se pořádně nerozhlédl, když siréna zakvílela signál „nálet“, ony pronikavé, rychle za sebou jdoucí příbojové vlny, co drásají bubínky a rozechvívají hrudník, doposud známé jen z teoretických školení a občasných zkoušek. A co jednou musely přijít naostro.

Sklep zašuměl neklidnými hlasy.

Je to tady, pomyslel jsem si bezděčně, tak jako by to za mě myslel někdo jiný, teď konečně k něčemu budou všechna ta minulá cvičení civilní obrany. Musím tedy taky počkat. Potom se třeba ještě vrátím do lázní.

Našel jsem si na lavici místo mezi ostatními a sedl si.

Pak vybuchly první bomby. Byly daleko, ale kryt se otřásl. Nějaká žena zpanikařila a začala hlasitě naříkat. Přidaly se k ní další. Křičely, že jsme jen kousek od zbrojovky a že to určitě špatně dopadne.

Ten od té domobrany je uklidňoval, ale moc se mu to nedařilo. Začaly padat další bomby, a ty byly o poznání blíž.

I já jsem si uvědomil, že zbrojovka je hned naproti přes křižovatku, pracuje tam Karel. Zdalipak je někde schovaný? Určitě.

Pak jsem si vzpomněl na maminku, která doma ve sklepě trne strachy, protože ví, že jsem se sám vypravil do Zábrdovic, a že když jde o první opravdový nálet na Brno, tak bude asi na řadě zbrojovka, která je kousek od koupaliště.

Sedl na mě strach o vlastní život. Poprvé. Nikdy dříve nepoznaný. Náhlé svíravé pomyšlení, že teď tady umřu. Ve společnosti úplně cizích lidí. Takový kus od domova, od maminky.

Neovládl jsem se a potichu se rozvzlykal.

Paní, která seděla vedle mě, byla klidnější než ty druhé, co nepřestávaly bědovat, ale i jí z očí hleděl strach. Když uviděla, že popotahuju, začala mě chlácholit a na svůj strach, jak se zdálo, pozapomněla. Tiše ke mně mluvila, i za ruku mě vzala, slibovala, že to brzy přejde, a já jsem se uklidnil.

Tak jsme tam za výbuchů bomb, za otřásání stropu, stěn i podlahy sklepení, za občasného sypání zrnek písku z omítky a za zneklidňujících výkřiků shromážděných lidí ty zlé chvíle přestáli až do šťastného konce. Siréně, oznamující konec náletu, tentokrát každý s ulehčením blahořečil.

Vyšli jsme do slunečného dne. Styděl jsem se před tou paní, ale ona nedala nic najevo, povzbudivě se usmála a šli jsme každý svým směrem.

Ve vzduchu čpěl kouř a stoupal prach, ale ne nad zbrojovkou, nýbrž kdesi nad Židenicemi.

Nečekal jsem, až pojede tramvaj, taky jet vůbec nemusí, rozběhl jsem se trapem po Vranovské, zadem kolem kostela a za chvilku udýchaný dorazil domů. Maminka mě k sobě přitiskla, jako by už nevěřila, že se vrátím.

Všechno jsem jí vyprávěl, ani ten pláč nezamlčel. Když jsem se k němu ostýchavě přiznával, mamince zvlhly oči a hladila mě po hlavě.

„To nic, Jaroušku, hlavně že už jsi doma,“ šeptala. Potom si vzpomněla: „Jestlipak ses tam v tom krytu modlil?“

Zavrtěl jsem zahanbeně hlavou, modlitba mi v té tísni na mysl nepřišla.

„To musíš. Vždycky, když ti hrozí něco zlýho, tak se pomodli, Pán Bůh ti pomůže.“

Kýval jsem a umiňoval si, že příště určitě nezapomenu. Ale teď bylo hlavní, že mám tak velkou hrozbu šťastně za sebou a jsem zas u maminky.

 

Další nálety přicházely napřed ve větších, později ve stále se zkracujících časových rozestupech. Na konci zimy a zvlášť na jaře v roce 1945 už byly na denním pořádku.

Tehdy se ta bomba probourala střechou až do přízemí toho činžáku naproti.

Za pomoci rádia BBC jsme bez přestání sledovali postup Rudé armády. Byla blízko, bojovalo se v Karpatech, na Slovensku. Tam se to trochu zadrhlo, litovali jsme velkých ztrát na životech, ale zároveň jsme sobecky s napětím a obrovskou nadějí očekávali vlastní osvobození.

Toho posledního válečného jara jsme se s Jožou moc neužili. V téměř neustávajících náletech a v předzvěsti blížící se fronty žila většina obyvatel Brna v krytech. Naše rodina se svým vynikajícím sklepem to měla jednoduché, žila pod vlastním domkem. Burešova rodina, která už měla nejmíň sedm členů, by se k nám nevešla, i když jsem to rodičům navrhoval. S Vaďurovými, Urbánkovými a Pokornými nás bylo až moc. Burešovi bydleli na horním konci Soběšické a pro tuto část Husovic byl jako výborný protiletecký kryt vyčleněn nedobudovaný železniční tunel „V agátkách“.

V dubnu se přestalo chodit do škol, ani v továrnách se nepracovalo pravidelně. Byty zůstaly na čas opuštěné, lidské životy měly před majetkem přednost, nikdo si nedovolil zbytečné procházky ulicemi. Rodiče hlídali neposedné děti, nikam je nepouštěli.

Tak jsme se s Jožou v nejvypjatějších dnech války vůbec neviděli. Na lítost však nebyl čas, pořád se něco dělo.

 

Jaro bylo v plném proudu. Fronta se přiblížila na doslech. Přicházely zprávy od očitých svědků, že se bojuje v lesích kolem Babic, Bílovic, Soběšic.

Asi čtrnáct dní bylo slyšet dělostřelbu a raketometnou palbu stále z týchž míst. Fronta se zastavila.

Zdálo se nám, jako by Rudá armáda dobývala Brno jen z tohoto jednoho směru, od severovýchodu.

Němci, zakopaní v „našich“ lesích, se houževnatě bránili.

Pokaždé nám dodalo trochu naděje, když jsme zaslechli zpěv raketometů, těch pověstných kaťuší, zvaných Stalinovy varhany.

Válka však nechtěla brát konec. Byli jsme pořád netrpělivější.

Ve středu 25. dubna odpoledne jakýsi chlapík přiběhl k nám do sklepa a hlásil: „Už prorazili, už só v Líšni!“ Oči mu hořely.

Nemeškal jsem a mezi radostnými výkřiky přítomných nepozorovaně vyběhl „na střechu“. Toužebně jsem pohlížel k Hádům, tam někde za nimi by teď měli být Rusi. Po dlouhém čekání to bylo najednou, co by kamenem dohodil.

A tu se v tom pozdně odpoledním slunci, které skoro letně pražilo zpoza Husovického kopce, zablyštěl na úbočí pod lomem odraz ohlazeného kovu. Za chvilku jinde, nedaleko. Nemohl jsem rozeznat žádný pohyb, žádný tvar, bylo to daleko, ale co by tam v té pustině teď hledal nějaký civil? Mohli by to být Němci, ale na to jsem v té chvíli nemyslel, měl jsem plnou hlavu Rusů. Jsou to oni, určitě.

V radostném opojení mě nemohlo napadnout nic jiného, než že jim poběžím naproti, musím je přece přivítat, už to tady bez nich nevydržím.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

24.11.2018 18:26:06revírník

Nedivím se ti vůbec, nebylo o co stát.

24.11.2018 14:45:40Kočkodan
Určitě je ve tvém životě řada zážitků, které bych chtěl mít také. Popisovaný pobyt v protileteckém krytu k nim zcela jistě nepatří.
20.11.2018 09:35:52revírník

Děkuji ti, Jano. Ono to i z toho pouhého vyprávění někdy stačí, když se to stalo blízkému člověku.

I tobě, Přemku, moc děkuju. Jistěže to ty taky musíš vědět z vlastní zkušenosti.

20.11.2018 09:22:59lastgasp

Jaroslave, oba víme co je to, když se sype písek ze zdi Luftschutzraumu. Píšeš skvěle.

20.11.2018 08:11:45vesuvanka

Velmi pěkně a poutavě napsané. Také jsem zvědavá na vítání Rusů :-))) TIP

Bratra zastihl nálet cestou ze školy (škola byla vzdálená 3 km od domova)  a také se schoval v cizím krytu, který byl nejblíž. Rodiče měli o něj velký strach. Tuto příhodu znám jen z vyprávění.

19.11.2018 17:08:20revírník

Je to od tebe hezké, Ireno, a nejhezčí je, že jsi zvědavá, jak to bude dál. Děkuju.

19.11.2018 15:36:43Gora
redaktor poezie a prózy

Také jsem ráda četla a bála se o tebe...jsem zvědavá, jak to bude s vítáním Rusů :-)))

19.11.2018 13:21:26revírník

Jsem rád, že se líbí. Díky za tip.

19.11.2018 12:22:12Dagmaram
Pěkné
19.11.2018 09:18:21revírník

Jsem rád, když ti tu dobu můžu aspoň pomocí vlastních vzpomínek částečně přiblížit. Děkuji za tip.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.