Bez loučení

V příboji tvého dechu Pane
kterému jiní říkají vítr
pomáhám nést očima obloze kříž 
vidím, ještě padají dolů tvé slzy a hoří jako Perseidy
za padlé anděly sebevrahy a zaběhlé psy 
a pomalu bledne tvář noci - ta z jizev mých a mlhovin   
jen objetí teď nesou tu tíhu touhy
s kterou se odvažujeme vyjít nad propast svých těl
my, kteří jsme přišli porazit tmu 
a tak každou noc rozsvěcíme každý něco 
já malé světlo, v němž elektřina tká pavoučí vlákna wolframu
v nichž hořím steskem jako Měsíc v kalužích
a piji s laněmi jak z dlaní
když zpíváš neviditelné písně se jmény svých milenců 
a já se k tobě Pane, modlím jejími steny a slovy za něž bych se ve dne styděl 
ale teď, kdy stíny pomalu si berou zpět svá tajemství
a první autobus proráží světlu cestu v temnotách
je vteřina s níž nacházíme dveře kruhu
i svých bolestí 
a ty dáváš mi vzpomenout 
slaná jako moře 
na mou smrt 
a tak ráno rozlam můj chléb ptákům bez loučení
a všechny věci rozdej jen tak po řece
však slib mi, že mne budeš čekat 
v sukni a pod ní bez 
v baretu a se rty nalíčenými jako smuteční růže  
v punčochách černých jako pohřební vůz
s řasami dlouhými jako větve půlnočních vrb
a s ňadry zmačkanými mými doteky jako prostěradlo hodinového hotelu na konci dne 
až odbije ta nekonečná hodina
a vstanu v sen