Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

II. Básničky pro Lucii

30. 11. 2018
1
2
685
Autor
Silvestr2009

II. Básničky pro Lucii

 

Pro Zdeňka to byla krutá rána. „Co bys chtěla udělat?“ zasípal, stále ještě sedící na zemi. Chytl se přitom teatrálně za srdce. Teď už přehrával. Chtěl dát své reakci na dramatičnosti, místo toho by ale v nezávislém pozorovateli vyvolal pobavení.

„Utéct,“ odpověděla mu Lucka klidně.

„Jak jako utéct? Kam?“

„Do Rakouska.“

Zdeněk ztěžka dýchal a snažil si utřídit nezadržitelný proud myšlenek, který mu v té chvíli protékal hlavou. Tohle přece nejde, tohle je proti všemu jeho přesvědčení. Tohle přece není správné. Lucka se na něj mlčky dívala. Nevěděla, co přesně od Zdeňka očekávala. Ona vlastně většinou celkem nic neočekávala, nečekala a neplánovala. Věci do jejího života tak nějak přicházely, nějak se vyvrbily, a protože byla opravdu pěkná žena, tak se většinou našel někdo, kdo jí pomohl, jak bylo potřeba a jak si Lucie přála.

I teď si myslela, že by jí mohl Zdeněk pomoci, ale právě začínala cítit, že narazila na neprůchodnou zeď. Útěk už byl na Zdeňka moc. Původně mu chtěla říct, že si už jednou plánovala utéct, ale že to nevyšlo. Chtěla přeletět přes hranice na rogalu. Když ale měla celá akce proběhnout, tak zjistila, že se vlastně bojí výšek a že se jich bojí více, než se bojí komunistů, a to i proto, že Lucka se komunistů vlastně nebála vůbec. Její přesvědčení, že uteče, pramenilo jen z toho, že slýchávala, že za hranicemi je všechno jiné a všechno je tak trochu větší, lepíš a možné. Jinak vlastně neměla důvod chtít utéct. Za strach z létání se na sebe trochu zlobila, ale zase sama sobě celou situaci vysvětlovala tím, že nikdy před tím neměla možnost letět, takže vlastně nevěděla, jestli se bojí nebo ne. A jak říkala její kamarádka Vendula, za to, že nemohla nikdy před tím letět, nebo alespoň plachtit vzduchem, za to samozřejmě mohli právě ti komunisti, před kterými chtěla utéct.

Zatímco znovu vzpomínala na svůj první neúspěšný pokus o útěk, Zdeněk se trochu zmátořil, vrátila se mu barva do obličeje a postavil se opět na nohy. „Ti tam tak na tebe čekají,“ zasmál se rádoby ironicky. Lucka už tuhle jeho pózu znala. Kdykoliv se neuměl z něčeho dostat, pokusil se to zlehčit. Nic na to neříkala, což Zdeňka nutilo k delšímu, pološeptanému monologu. Tentokráte již ale Lucčin útěk nezlehčoval, tentokráte sám sebe přesvědčoval, že se to nestane.

„No, to ne. To bys ani nemohla udělat. Tam na tebe nic dobrého nečeká. A navíc, to není správné. Tady máme všechno a všeho dost a nevážíme si toho. Co si myslíš, že bys tam dělala? Byla bys bez práce, bez domu a maximálně by ses tak mohla živit vlastním tělem. To jo. To tak. A navíc, německy neumíš ani slovo,“ říkal si Zdeněk spíše pro sebe. Pak ale najednou zvýšil hlas a začal křičet, jako smyslu zbavený: „To by bylo to nejhorší, co bys mohla udělat. To by bylo skoro tak hrozné, jako porušit rozhodnutí potratové komise… Teda jít na potrat… Jsem chtěl říct… Sakra, to prostě nemůžeš, to nejde.“

Byla to poslední věta, co řekl. Lucie se na něj celou dobu dívala a nic neříkala. Nevěděla, co říct, takže ji přišlo moudřejší mlčet. Neměla potřebu se mu zpovídat, nechtěla mu nic vysvětlovat. Prostě chtěla do Rakouska a ona se tam dostane, ať už s jeho pomocí, nebo bez. Zdeněk se ještě párkrát nadechl a pak řekl, že musí jít na schůzi. Otočil se a odešel. Byl to jeho standardní boj s problémem – utéct před ním. Navíc měl pocit, že monolog, který ke své bývalé ženě vedl, jí určitě musel vysvětlit, že utéct je holý nesmysl.

 

Ten večer to bylo poprvé, kdy na schůzi přišel opravdu pozdě. Nejen že tam nebyl první, ale přišel dokonce mezi posledními. Bylo to poprvé, kdy se na schůzi vůbec nebavil, kdy na náměstka převrhl sklenici červeného vína, kdy se opil pod obraz a ještě po zavíračce vyprávěl servírce, že se jeho bývalá žena chystá utéct do Rakouska. Naštěstí pro něj a hlavně pro Lucku to bylo servírce úplně jedno a více, než útěk kohokoliv za hranice, ji zajímalo, jak se Zdeňka zbaví. Byl jí nesympatický jako všichni lidé, kteří chodili do hospody. Neměla ráda hospody, neměla ráda svoji práci, neměla ráda svět, a to bez rozdílu hranic.

Když se konečně nad ránem dopotácel Zdeněk domů, Lucka už tam nebyla. Bylo to vůbec poprvé, kdy se o ni začal opravdu bát, ale mnohem více se začal bát o sebe.

 

Lucka se po Zdeňkově odchodu sbalila a zamířila zpátky do svého 1+1. V tu dobu u ní už třetím týdnem bydlel Libor, tak ji napadlo, že by ho vlastně po pár dnech, kdy nebyla doma měla i zkontrolovat.

Libor byl mladý, krajně pro-komunistický, ambiciózní literát. Žádný fešák. Černovlasý prcek, který na první pohled neměl žádné charakteristické a ani charismatické znaky. Přesto se stalo, že se s Lucií sblížil více, než se jí nakonec líbilo.

Lucka jej potkala v jedné pražské kavárně, kde mladý Libor předčítal svou báseň s názvem „Na podporu SSSR“. Báseň to byla nevalná a její závěr: „a jakože vesmír je nekonečný, zůstane náš Svaz na věky věků věčně věčný,“ budil spíše pobavení než obdiv. Většina návštěvníků kavárny báseň vůbec neposlouchala a vedli vlastní hovory o počasí, práci a partnerech. Mladého poety si všímalo jen minimum z místního osazenstva. Přesto blízko malého pódia, na kterém Libor stál, u jednoho stolu seděly čtyři, ne zrovna pěkné, dívky, které Libora hltaly očima. Lucka ráda provokovala, a tak hned vycítila svou příležitost někoho namíchnout. Když Libor dorecitoval a pár lidí se zdvořilosti zatleskalo, se ty čtyři mladé a evidentně nadržené svazačky vrhly na Libora a začaly s ním rozebírat obsah básně, rým a Bůh ví, co ještě by rozebíraly, kdyby k Liborovi nedošla Lucka a dlouze jej nepolíbila. Libor, který nikdy nic takového nezažil, jen stál a nechal se vláčet sérii událostí, které skončily až u Lucky doma v posteli. Lucii se sice ten sex moc nelíbil a nelíbilo se jí ani to, že Libor v podstatě nemluvil a jen se neustále ptal, jestli si může nalít vodu, jestli si může sundat košili, jestli si může lehnout k ní a jestli toto a tamto.  Na druhou stranu se jí líbilo, že dokázal mluvit před celou kavárnou a i to, že na něj čekaly ty čtyři holky, a to bez ohledu na to, že mezi nimi a Luckou byl vzhledově propastný rozdíl, asi jako rozdíl hloubky Mariánského příkopu a díry vyhrabané dětskou lopatičkou na pískovišti.

Pokud se Lucce nelíbil sex, tak ještě o něco méně se ji líbilo, že se k ní Libor a jakousi nevysvětlitelnou samozřejmostí nastěhoval a že v tomto případě zcela porušil doktrínu svých dotazů. Oproti tomu hned jak se nastěhoval, tak zase začal s tím, zda může si dát skleničku sem, zda se může jít osprchovat, zda může jít ven, zda může napsat, nebo Lucce přečíst novou básničku, zda by třeba zase mohl s Luckou souložit. „Nemohl!“ odpovídala Lucka. V tom byla jeho paní domácí skálopevná, ale jemu to nevadilo. Navíc v podnětném prostředí Lucčina nepořádku napsal další geniální báseň – Jaký je rozdíl mezi Lucií a Gotwaldem. Lucce přišlo trošku zvláštní, že z té básně vychází poměrně negativně, jako ta horší, což vedle člověka, který je zapleten do politických vražd, je vážně umění. Ale jelikož ji politika nikdy moc nezajímala, tak se smířila s tím, že je prostě méně oddaná té správné věci, než byl Klement Gotwald a Libora stále u sebe trpěla.

 

Když se po několika dnech strávených u Zdeňka vrátila domů, Libor se k ní vrhl jako pes, který se vrhá na svého pánečka po té, co ho alespoň čtrnáct dní neviděl doma. „Konečně jsi tady!“ volal nadšeně.

„Co se stalo?“ odtušila Lucka chladně.

„Já bych potřeboval nutně na velkou.“ řekl Libor.

„Cože?“ nechápala Lucka.

„No potřeboval bych kadit.“

„Tomu rozumím.  Ale proč mi to říkáš?“

„No jestli můžu jít a jestli můžu spláchnout?“

Lucka se na něj dívala nechápavě. Potom přikývla a Libor s nadšením zmizel na toaletě.

 

O dvě hodiny později ležela Lucie s Liborem v posteli. Každý byl na jiné straně. Vypadalo to, jako by mezi nimi vprostřed zůstávala demarkační zóna, kterou ale chtěl Libor překonat. „Můžu se přitulit?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděla Lucka. Pak se zeptala: „Co bys dělal, kdybych chtěla emigrovat?“

Libor se na chvíli zamyslel: „Asi bych napsal básničku, kde bych ti vysvětlil, proč zůstat v této úžasné vlasti. Mám ti ji napsat?“

„Ne to je dobré,“ zašeptala Lucka „dobrou.“

„Dobrou,“ odpověděl ji zklamaně Libor.

 

DALŠÍ DÍLY JIŽ TEĎ NA  https://muzudal.webnode.cz/


2 názory

Gora
08. 12. 2018
Dát tip

trochu větší, lepíš a možné. - lepší

, kdy se opil pod obraz a ještě po zavíračce vyprávěl servírce, že se jeho bývalá žena chystá utéct do Rakouska. Naštěstí pro něj a hlavně pro Lucku to bylo servírce úplně jedno

trochu mi zde neladí - jak si pamatoval, když byl namol, co vyprávěl servírce - tehdy za podobné úmysly byly takové pálky, že si každý, snad i opilý, rozmyslel někomu cizímu to povídat:-)

napsal další geniální báseň – Jaký je rozdíl mezi Lucií a Gotwaldem. - to snad mohl napsat jen nějaký cvok - i další Liborovo chování tomu odpovídá, a tak se ptám - proč s ním žila??

jsem zvědavá, co bude dál


Prosecký
01. 12. 2018
Dát tip

Je znát, že jsi v té době nežil. Takhle to nebylo.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru