Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTak už si přece vzpomeň, farmáři! (I.)
Autor
StrasnaLhota
Heleďte se, vy mně to samozřejmě vůbec nemusíte věřit, ale já bych vám vážně nelhal. To, co vám teď budu vyprávět, se do puntíku stalo přesně tak, jak říkám. A jestli se vám snad příčí takovéhle podivnosti, radši byste už dál číst neměli. Strašná Lhota není místo pro nějaké suchary nebo sralbotky.
Tak snad abych začal. Nejdřív si představte alchymistickou laboratoř. Máte? Ale kdepak! Zkuste to znovu. Pořád nic? Tak já to udělám za vás. Taková alchymistická laboratoř, to vám je halda všelijakých baněk, stojanů, zkumavek a sklíček. Všude to hýří barvami. Je slyšet cinkání skla a bublání vařícího se lektvaru. Ve vzduchu se vznáší oblak husté páry, který je cítit po desinfekci. Přesně takovou laboratoř mám na mysli.
A teď si k tomu přidejte ještě dívku. Takovou poměrně běžnou holčinu, které na hlavě raší nezkrotná čupřina zašmodrchaných vlasů a obočí má nakrčené od věčného přemýšlení. Tak přesně tahleta dívka zrovna v té naší alchymistické laboratoři něco prováděla. Přelévala tekutiny z jedné baňky do druhé a zahřívala je a vůbec dělala všechny ty učené věci, které většinou končí výbuchem. Měla na sobě zašlý černý hábit a gumové rukavice – no a jmenovala se Lenora.
Abych na to nezapomněl, tak vám rovnou představím i Gareta. Za chvíli totiž naše historka nabere obrátky a pak už nebude čas nic vysvětlovat. O Garetovi byste měli vědět, že je to zrzavý klučina se spoustou vlasů a chlupů. A taky že je vlkodlak.
Myslím, že teď – když jsme si všechno vysvětlili – můžu přejít k našemu příběhu. Ale jak to vlastně všechno začalo? Už vím! To vám bylo tak:
Lenora si právě ze svojí police vyskládala do náruče spoustu různobarevných baněk, které opatrně nesla k laboratornímu stolu. Když v tom se odkudsi přiřítil Garet a smetl ji jako rozjetý vlak. Lenora stihla jen vyděšeně zaječet a všechno šmahem letělo k zemi. Ti dva popadali na hromádku a lektvary se rozbily na tisíc střepů. No co vám budu povídat, takový binec si každý umí představit.
Lenora ze sebe odstrčila Gareta a propíchla po podrážděným pohledem. Ten se vyškrábal na nohy. Chvíli se jen držel za břicho a sípal s vypláznutým jazykem. Jakmile popadl dech, vyhrkl: „Potřebuju lektvar, Lenny. Hrozně nutně potřebuju lektvar, jinak je se mnou ámen.“
„Na to jsi měl myslet dřív, než jsi mi roztřískal všechny baňky na cimprcampr!“ sykla po něm, když se sbírala ze země. „Copak neumíš koukat před sebe?“
„To bych ještě svedl, ale beztak mi to bude houby platný, poněvadž nic neuvidím,“ řekl Garet a ukázal na svůj nos, na kterém měly být usazené pořádně tlusté brýle. Jenže nebyly. Oči mu slepě jezdily ze strany na stranu a všechno vypadalo jako neostrá šmouha. „Ztratil jsem brýle.“
Lenora zakoulela očima. Sebrala ze pracovního stolu zvětšovací sklíčko, které jí sloužilo místo lupy, a podala ho Garetovi. Byla by utrousila ještě nějaký žertík, ale nebyla si jistá, jestli je na to vhodná nálada. Garet totiž vypadal vážně ustrašeně, a to on nevypadá nikdy. „Jaký lektvar?“
Vlkodlačí kluk se skrz sklíčko zadíval na Lenoru. „Něco, po čem se zapomíná. No prostě potřebuju zařídit, aby se farmářovi z vesnice vykouřilo z hlavy, co se dělo dneska v noci.“
„A co se dělo?“
Garet se plácl do čela. „To kdybych tak věděl! Včera večer se mi udělalo trochu šoufl. Myslel jsem, že na mě jenom leze nějaká chřipka, ale co bys řekla? Ani jsem nezamrkal a byl ze mě vlkodlak. No a zbytek už si nepamatuju. Když jsem se proměnil zpátky, farmář už mě hnal s vidlema a brýle byly ztracený. Myslím, že jsem mu asi zakousl slepici.“
„Proč si to myslíš?“
„Já ti ani nevím,“ zamumlal Garet, zatímco si ze zubů šťoural zbytky peří.
„A kdy to bylo?“
„Před půl minutou.“
„Chceš říct, že…“
Ve dveřích se objevil farmář. Byl to chlap jako hora. Jeho stín dopadl na Garetovu vyděšenou tvář. Ostré bodce vidlí se zlověstně zaleskly. „Tak a teď už mi neutečeš, ty zmetku! Kdo si myslíš, že mi místo těch slepic bude snášet vajíčka? Uděláš to snad ty? Tak uděláš?“
„Vajíčka neumím, ale jestli budete křičet ještě o trochu víc, snesu něco jinýho,“ řekl Garet.
To už farmáře dopálilo. „Nadělám ti z ksichtu fašírku!“ rozkřikl se a máchl vidlemi. Garet s Lenorou mu jen tak tak uskočili. A než se stihli rozkoukat, už se po nich zuřivý farmář oháněl znovu. Vidle svištěly vzduchem a řinčely o kamennou podlahu.
„Zabav ho!“ křikla Lenora.
Garet neváhal. Zamžoural na farmáře skrz sklíčko, proklouzl mu mezi nohama a nakopl ho do lýtka. V tu ránu si uvědomil, že si ze všech míst, kam mohl farmáře nakopnout, vybral asi to nejhorší. To už se na něj ale ten mohutný chlap otáčel a zuřivě funěl.
Lenora se mezitím odplížila zpátky ke svým baňkám a něco začala narychlo míchat.
Garet ranám uhýbal, co mu jen síly stačily. Farmář rozezleně vrčel a od skřípějících vidlí létaly jiskry. V jednu chvíli se nečekaně rozmáchl a vyrazil Garetovi zvětšovací sklíčko z rukou. A Garet se rázem ocitl v nezáviděníhodné situaci. Začal kolem sebe šmátrat v naději, že ho snad poslepu nahmatá. Jenže v tu ránu se ozvalo dupnutí a sklíčko leželo rozbité pod farmářovou patou. Jeho zlověstný smích se Garetovi zařízl do uší jako rezavá pila.
„A teď jsi vyřízenej, kluku!“ zaskřehotal farmář. „Já ti dám žrát mi slepice. Moje slepice!“
Už se natahoval, že vidlemi Gareta prošpikuje jako prase na rožeň. V tom ale Lenora zakřičela: „Garete, zadrž dech!“
Vzduchem prolétla titěrná lahvička a roztříštila se o stěnu. Vyvalil se z ní oblak fialové páry, který pohltil celou místnost. Nebylo vidět na krok. Garet s Lenorou se zoufale snažili vydržet nadýchat. Potom pára konečně začala mizet a oni uviděli farmáře, jak leží natažený na zemi. Ruce měl složené pod hlavou místo polštáře a hřmotně chrápal.
Garet se otočil k Lenoře. „Co to mělo znamenat?“
„Spáčův odvar,“ vysvětlila. „Stačí se dvakrát nadechnout a spíš jako poleno.“
Podala Garetovi nové sklíčko a ten se skrz něj zahleděl na vytuhlého farmáře. „Co s ním budeme dělat?“
Zadýchaná a vystrašená Lenora si dala na čas s odpovědí. „Necháme ho tu ležet a dáme se do práce,“ řekla a otřela si čelo od potu. „Máme jí až nad hlavu. Uvařit takový zapomnětlivý lektvar, to není jen tak.“
A měla pravdu. Příští hodinu nebo dvě měli oba vážně na pilno. Páry se chvěly ve vzduchu, vůně se mísily a do bublajících lektvarů putovala jedna přísada za druhou. Lenora stála nad velikánskou baňkou a pozorovala mazlavý sliz uvnitř, který co chvíli měnil barvu. Garet pobíhal mezi Lenorou a velkou policí, ze které jí nosil správné ingredience. V půlce té alchymistické parády se farmář začal probouzet, tak ho křísli po hlavě nějakým minerálem a zase byl na chvílí klid. Když konečně skončili, Garet byl celý udýchaný a zpocený. Lenora v ruce držela malou baňku, ve které se třpytila červená tekutina. Prohlížela si ji ze všech stran, třepala s ní a očichávala ji.
„Čichni k tomu,“ řekla a natáhla baňku ke Garetovi. „Co cítíš?“
Vlkodlačí kluk si přivoněl, rozkašlal se, zezelenal a jen tak tak se mu podařilo nevyzvracet slepici, kterou měl včera k večeři. „Spálený veverčí kožich.“
Lenora se zavrtěla. „Jenže to má být cítit po ohořelé koňské žíni! Ještě nikdy jsem ten lektvar nevařila. Co když se něco pokazí?“
Garet mávl rukou. „Nepokazí.“
…Pokazilo. Ale to bych předbíhal.
Asi dvě hodiny pak čekali, než se farmář znovu probudí. Lenora celou tu dobu nervózně přecházela po laboratoři, zatímco Garet se na zemi stočil do klubíčka a zdřímnul si. Vyrušilo ho až jízlivé syknutí: „Garete! Vstávej! Pohnul se!“
Připlížili se k farmáři, kterému začalo cukat v pravém víčku. Něco mručel ze spaní a sem tam pohnul rukou nebo nohou.
Lenora zašeptala: „Myslíš, že už je vzhůru?“
Farmář ze spánku odpověděl: „Čeho fůru..?“
Garet na to: „Ještě ne, ale probouzí se.“
Farmář zavrtěl hlavou. „Nemám písek…“
Lenora se natáhla pro baňku a přiložila mu ji ke rtům. Farmář zachrápal, chytil Lenoru za zápěstí a obtočil kolem ní svoji mohutnou náruč. „Já občas přeberu, Mařenko, to se prostě stává. To mi nemůžeš mít za zlý.“
„Ehm… přesně tak,“ pípla dívenka. „Tak tohle vypij.“
„To je medicína?“
„Medicína,“ přisvědčila. „Po ní budeš mít síly za tři.“
Farmář zamrkal, vzal do ruky baňku a přičichl k ní. „Ty pečeš sekanou?“ zeptal se přiblble a celý lektvar do sebe obrátil. Potom hlasitě říhnul, založil si ruce na hrudi a zase začal chrápat.
„Myslíš, že to zabralo?“
„To uvidíme,“ řekla Lenora a poplácala farmáře po tváři. „Pane! Notak, proberte se! Haló, pane!“
Farmář si protřel oči. Upřel na ty dva zmatený pohled a posadil se. Vysoukal ze sebe jenom: „Co?“
Lenora na Gareta spiklenecky zamrkala. „Pane, vy jste nám tady nějak vytuhnul. Přišli jsme a našli vás tady, jak si dáváte šlofíka. Tak snad abyste se šel vyspat do vlastní postele…“
„Jo,“ řekl farmář, zatímco se rozhlížel kolem sebe. „A kde to jsem?“
„U zámku nad Strašnou Lhotou,“ přidal se Garet. „Nemáte to domů daleko. Jenom seběhnete kopec.“
„Přesně tak,“ přisvědčila Lenora. „Tak běžte, doma máte určitě pohodlnější postel.“
Farmář vstal a podrbal se na hlavě. Udiveně se zadíval na vlastní dlaně. Ale k odchodu se neměl.
„Tak co?“ zkusila to Lenora opatrně. „Půjdete?“
„Víte…“ Farmář začal ale slova se mu zadrhla v ústech. Ještě jednou se rozhlédl kolem. „Já bych rád. Ale já nevím kam.“
„Jak to myslíte?“
„Nějak se mi to vykouřilo z hlavy.“
Garet s Lenorou si vyměnili ustarané pohledy. „Tím chcete říct, že…“
„Zapomněl jsem to.“ Na chvíli se odmlčel. „Poslyšte, děcka, my se mezi sebou známe?“
Garet bezmocně poulil oči. „Tak trochu.“
„A myslíte – ehm – myslíte, že byste mi mohli říct, jak se vlastně jmenuju?“
17 názorů
StrasnaLhota
05. 12. 2018Viděla jsem tenhle díl i na FB:-) ve skupině začínajících autorů...
Pokud přijmeš dobře míněnou radu - začni třeba s povídkami, kratšími texty...psaní na pokračování je - aby se dařilo - úkol pro vypsanou ruku, zkus napsat třeba i tohle vyprávění v kratší verzi, prostě sbírej zkušenosti se psaním, než se pustíš do dlouhého díla...
Já se přidám. Nedočetl jsem z důvodu, které popisuje Prosecký. Je fakt lepší, když je dějství v nějakém určitém prostředí. Cizí názvy jmen, pohybující se ve vyloženě českém označení obce Lhota mě bije do očí. Farma též. Chápu, že ťeď jsme zaplaveni všelijakými "moderními" jmény a názvy, ze statků a usedlostí se dělají farmy... Myslím že to pomine a vrátíme se zpět k českým názvům. V literatuře to je o to důležitější v tom že když píšeš, snažíš se aby to mělo trvalou hodnotu. Kdybys se k tomu vrátil třeba za deset let, asi by ti to už vadilo. Takže pro mě by bylo lepší, buď vše české, nebo naopak změnit název obce. Ale poslední slovo musíš mít ty, samozřejmě, je to na tobě.
StrasnaLhota
04. 12. 2018Rozumím - jen jsem tipovala, zda je to příběh pro mládež /děti/...pokud ano, zas mi k tomu moc nesedne to s tím slizem a zvracením...jako i zlověstný smích, rozšlapání brýlí...podle mne je dost podstatné, komu příběh adresuješ. Humor si představuju jinak, i ten pro děti. Rozhodně se nehádám ani nic neurážím. Jak jsi s příběhem uspěl na PP?
Můj závěr z první části je ten, že příběh není psán takovým stylem, aby byl hned od začátku pro čtenáře /mne/ zajímavý nebo čtivý, ani přímo humorný nebo jen akční, to jsem myslela tou horkou jehlou, nic ve zlém...
StrasnaLhota
04. 12. 2018Tys to asi měl na PP, že je ten skloupec textu tak úzký? Teď jsem přečetla, ale při ev.dalších dílech by to asi chtělo nějak zarovnat.
Ze začátku mi připadají ty otázky a seznamování dost dětské, jako by se jednalo o literaturu pro mládež /což ovšem je možné, pak bych to uvedla do kategorie/ -
Nejdřív si představte alchymistickou laboratoř. Máte? Ale kdepak! Zkuste to znovu. Pořád nic? Tak já to udělám za vás. Taková alchymistická laboratoř, to vám je halda všelijakých baněk, stojanů, zkumavek a sklíček.
V další části je představena hrdinka a hrdina...ale slovo o tom, proč je Garet vlkodlak a žere slípky tam nenacházím.
Pak s tím sedlákem /či farmářem/- konflikt, zapomínací nápoj - vše mi přijde dost narychlo spíchnuté...
StrasnaLhota
03. 12. 2018Sedlák pochází ze slova siedlo, sedí, osedlý, tj. jeho statek vznikl vytýčením pozemku na základě emfyteutického práva. Pokud šlo o doszd neobdělávanou půdu, dostal zpravidla lhůtu deseti lez, kdy nemusel odvádět žádné daně. Od toho vznikly všechny ty Lhoty. Pokud se místo děje nazývá Lhota, jde o emfyteutické právo a o sedláka.