Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Horymírka 17
datum / id05.12.2018 / 492390Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno45x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 17

 

Rok po válce se konaly volby.

Členové naší rodiny a všichni známí, až na pár výjimek, viděli největší nebezpečí v tom, že můžou vyhrát komunisti.

Pamatuju, jak jsme tu neděli při ohlašování odhadů a mezivýsledků seděli přilepení u rádia a drželi palce lidovcům, které naši volili. A jaké zklamání postupně přicházelo, až nakonec přišlo definitivně, když komunisti s velkým náskokem zvítězili. Dostali nejvíc hlasů ze čtyř zúčastněných stran: komunistické, lidové, sociálně demokratické a národně socialistické.

Naši předpovídali pohromu, která musí přijít. Já, třináctiletý kluk, jsem to prožíval s nimi a nechápal radost některých kamarádů z výhry komunistů. Zvlášť ne tu Jožovu. Mrzela mě velmi.

Ale brzy jsem na to přestal myslet a utěšoval se, že jejich vítězství je přece menší zlo než byla válka. Žijeme ve svobodné republice, tak proč bych se tím trápil. Mám svůj život, ten je zábavnější.

 

Poštu husovickými ulicemi rozváží hodná tmavohnědá kobyla Soňa, zapřažená do modrého poštovního vozu, podobného vysoké plechové bedně, jejíž ostré tvary zdůrazňují žlutě natřené hrany. Na každém boku žlutě svítí pošťácká trubka. Vpředu je kozlík pod stříškou, která chrání pana pošťáka před nepohodou, protože on musí lidem doručovat balíky za každého počasí. A Soňa? Ta se žádné siberie, horka ani deště nebojí.

Není jen hodná, je také krásná, dobře se o ni starají, srst se jí leskne, dlouhá černá hříva splývá po stranách krku, a když pod ni strčím dlaň, abych ji po tom vypaseném krku pohladil, sálá odtud nashromážděné teplo.

Jakmile cestou ze školy, nebo jen tak, uvidím Soňu někde s vozem čekat, jdu k ní, abych ji pohladil, poplácal, nabídl kousek chleba. Už se dobře známe. Jak se k ní blížím, staví uši a sleduje mě. Beru si to za čest, za vyznamenání, že si mě všímá. Přijdu a ona se nechá hladit, drbat, vezme si pamlsek. Citlivě jej z mé dlaně sbírá pohyblivými sametovými pysky. Lechtá to. Nikdy mi dlaň neposlintá, i když ani to by mi nevadilo.

Krásně voní. Někdy je trošku zpocená, to pak voní ještě víc a já si dlouho neumývám vlahé ruce, abych o ulpělou vůni nepřišel.

Jednou jsem schválně před maminkou doma chodil s pravou rukou od těla, aby si toho všimla a zeptala se. Ani před obědem jsem se nechtěl jít umýt, dokud se nezeptá. To už se hlasitě podivila. A já se vzrušujícím pocitem prozrazovaného tajemství špitl, že mi ta ruka voní od toho, jak jsem hladil Soňu.

„Jakou Soňu!?“ zarazila se.

„Kobylu, co vozí poštu.“ A dal jsem jí čichnout.

„Hm, hezky voní. Nebojíš se jí?“

„Co bych se bál! Je hodná.“

Tajemství bylo prozrazeno, už jsem se mohl jít umýt.

 

V naší maličké zahrádce před domkem pěstovala maminka trochu zeleniny, ale hodně kvítí.

Blízko Zapletalovy zdi stála od mé nepaměti ryngle.

Zapletalovým patřil dům sousedící s námi odshora, ten vystrčený do uličky, zatímco náš domek a ty dva vedle, Vaďurových a Urbánkových, jsou zapadlé vzadu. Naše zahrádka se táhne podél jeho štítové zdi a ještě kousek podél jejich zadní zahrádky se starým ořechem, který ji úplně celou zakrývá.

Plody ta ryngle měla veliké, zelené a velice sladké. Delším zráním na jedné straně žloutly a ty na horních větvích až růžověly. Byly samý cukr.

Strom to nebyl vysoký, ale rozložitý. Dobře se po něm lezlo.

Také v jeho koruně, jako všude jinde, jsme s Jožou od nejmladšího věku spřádali ty své dalekosáhlé plány, společné sny o Africe. Ustavičně se nám pletly do běžného života, řešili jsme spoustu problémů, jak si tam ten svůj vysněný zařídíme.

Nesmějte se, víte, jaké starosti se životem má takový osmi či devítiletý kluk? Museli jsme se přece dopodrobna se vším, co nás tam čeká, vypořádat, to dá rozum. Máte představu, kolik úporného přemýšlení si to žádá? Musíte na to myslet v každé volné minutě. I ve škole při vyučování.

To je taky důvod, proč nemáme moc dobré známky. Vlastně je máme dost špatné. Ale to pro nás vůbec není důležité. Hlavně že pokaždé prolezeme. Kvůli rodičům. Ti by nám propadáka asi neodpustili. Rodiče jednoho ani druhého.

Cestu už mám dopodrobna naplánovanou, v tom Joža spoléhá na mě. Pojedeme lodí, necháme se na ní najmout na práci, protože kde bysme vzali peníze. Nastoupíme na loď, která pluje z Hamburku přes Gibraltar a Středozemní moře do Port Saidu. Potom Suezským průplavem do Rudého moře a Indickým oceánem podél východního pobřeží Afriky do Dar-es-salaamu.

To bude ovšem to nejsnadnější, jenom začátek. Ale potom!

Potom musíme zmizet z civilizace do divočiny, to je jasné. Ztratíme se ve východoafrických savanách.

Tarzan se narodil a žil v džungli na západě Afriky, v Belgickém Kongu, ale tam my nechceme, je tam moc jedovatých hadů a všelijakých nemocí. Co já o tom nastudoval knížek! Přemluvil jsem Jožu, že chceme do zdravějšího suššího podnebí na východních náhorních pláních, do Keni nebo Tanganiky. No a tady teprve začnou pravé starosti, jak to všechno bude. Není to jen tak, například takové spaní. Spávat budeme muset zásadně na stromech, aby na nás nemohli lvi, a hlavně – l­vice.

Lvice, té se opravdově bojím, tak moc, až se mi o ní zdává. Jako kdybych měl nějakou zlou zkušenost, jako kdyby mi někdy byla cosi strašného udělala. Ale kdy to bylo a kde, zanic si nevzpomenu. Zabít ani zranit mě přece nemohla, když žiju a nic mi není, tak proč mě ve spaní tak děsí? Nebo už jsem někdy umřel a nevím o tom? Snad každou druhou noc ji vidím, jak nedaleko obchází, jak na mě upírá žluté oči, blíží se, kousek přede mnou se přitiskne do trávy a zvolna pohybuje tmavou štětičkou na konci ocasu, chystá se k výpadu... Ach ty její oči! Celého mě pohlcují.

Právě tady se budívám hrůzou, nikdy to není dál.

Ale to si nechávám pro sebe, abych třeba Jožu neodradil. Nevím, kdy se mu přiznám, někdy jistě, ale ne teď. Vždyť my si přece ochočíme toho krásného lva, toho Césara, tak se bát nemusíme.

Jenom pro jistotu budeme spávat na těch stromech.

A na to jsme se právě při tom vysedání v koruně ryngle připravovali, názorně zkoušeli, jak si takové spaní zařídit. To dalo, pane, špekulací, něco pořádného vymyslet! A pokaždé, když už jsme to najisto věděli, objevil se detail, co náš krásně připravený projekt zhatil. To když se stalo několikrát, usnesli jsme se, že si postavíme chajdu na vysokých kůlech a bude to.

Jak vidíte, i k takovýmto životně důležitým úvahám sloužila naše ryngle.

Jednou jsem se na podzim pořád nemohl dočkat sněhu, to jsem byl ještě hodně malý špunt, možná předškolák. Maminka ukázala na ryngli a řekla, že dokud na ní vidím to zelené listí, tak sníh ještě padat nemůže. Šel jsem ven, vylezl nahoru a to listí škubal a házel na zem. Ale vůbec ho neubývalo! Kdepak, všechno neotrhám. Slezl jsem tedy a musel na sníh dál trpělivě čekat. Brzy jsem si našel jinou zábavu.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

08.12.2018 06:35:56revírník

Je to zajímavý, Přemku, co se to v těch klucích v době války odehrávalo, všechno na jedno brdo. Já myslím, že v tom mohl mít tak trochu prsty i pan spisovatel Burroughs, toho jsme tenkrát všichni žrali.

07.12.2018 21:25:28lastgasp

Jaroslave tradiční díky, hlavně za tvou Soňu. U nás byl podobný modrý plechový vůz s běloušem, jméno si již nepamatuju, ale to pohlazení za kousek chleba, nebo jablíčko cítím ještě dnes. Tu Afriku jsme s klukama plánovali také. Jen některým to vyšlo.

06.12.2018 08:28:45revírník

To mám rád, Jano, když svým povídáním vyvolám pár vlastních vzpomínek čtenáře nebo čtenářky. Nenapsal jsem to tedy úplně zbytečně. Tak ti děkuju.

06.12.2018 08:17:26vesuvanka

Jaroslave, díky za další poutavé vyprávění, které mě vrátilo do dětství. U nás rozvážel poštu hnědý kůň Budulínek, zapřažený do stejné zbarveného plechového vozu. Když někde zastavil, naše parta se předháněla v jeho krmení trávou a hlavně jetelem (dostala jsem nejedno žihadlo od včel), nosili jsme mu chleba a kostky cukru. Také ráda vzpomínám na sametové pysky Budulínka, které lechtaly na dlani. Dobrodružství je mi blízké - hltala jsem verneovky a snila o plavbě po moři a objevování nových zemí. Lvi mě neděsili, ale nejednou mě probudil děsivý sen, v němž jsem padala ze skály.

TIP :-)))

05.12.2018 11:56:53revírník

Tak to mě těší, Luboši, zvlášť pak, že mě nechceš strašit těma žlutýma.

05.12.2018 09:30:48Kočkodan
I pres výskyt Soni nebyl ani tenhle díl zádná konina. ( mrknutí ne zlutým, nýbrz hnedým okem)
05.12.2018 09:26:35Gora
redaktor poezie a prózy

Ano, jsem podobně uzpůsobena:-)) Není za co, Jardo!

05.12.2018 09:12:32revírník

A s tím se ten fantasta podvědomě snaží vyrovnat. Pořád má touha po vysnívaném dobrodružství větší sílu než strach. Díky, Ireno.

05.12.2018 08:58:13Gora
redaktor poezie a prózy

Zajímavé, Jardo, jako pokaždé, zvlášť mne zaujaly ty podvědomé obavy představované lvicí...i ten největší fantasta tuší, že dobrodružství má itaké stinné stránky.

05.12.2018 08:02:18revírník

Ty tomu klukovi rozumíš, věrná čtenářko bixley. Děkuju.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.