Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+25 neviditelných
Ponížení. Nadvláda mužů.
datum / id21.12.2018 / 492752Vytisknout |
autornascheanou
kategorieÚvahy
zobrazeno83x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Ponížení. Nadvláda mužů.

Ponížení. Nadvláda mužů.

 

Ta křehkost se navenek neprojevuje. Na první pohled by nebylo poznat, že se ta dvě pohlaví od sebe odlišují, možná jen tělesnou konstitucí. Muž má poněkud širší ramena, užší boky, menší hýždě, penis, žena je kypřejší - má širší boky, navíc jí narostla prsa. Dnes je už ale spoustu jedinců androgynních - ženy mají vojenské účesy, ploché, neurčité postavy, muži o sebe pečují - v barber shopech, na kosmetice.

Naše role se vzájemně překrývají - muži chodí na rodičovskou dovolenou, ženy v některých případech vydělávají více než jejich manželé, hovoříme o krizi mužské role, ženy ale stále nejsou tak hojně zastoupeny v řídících, manažerských pozicích.

Toto není příběh sociologie.

Je to příběh o tom, jak se na mně projevovala nadvláda mužů, jak jsem se sama pasovala do role submisivní otrokyně, která přitakává patriarchálnímu diktátu mužů, kteří mne využívali jen díky tomu, že měli penis mezi nohama (i když v mnoha případech nebyl ani příliš velký).

 

Příběh číslo jedna:

O sedmnáct let starší muž

 

Bylo mi třináct. Rozváděli se mi rodiče dost nešikovným, komplikovaným způsobem. Táta nikdy nebyl ten bodrý chlapák se svaly - měl takovou zvláštní světlou, moučnou kůži, se kterou jsem se u nikoho jiného nesetkala. Nebyl praktický (neuměl ani vyměnit žárovku), byl složitý a hodně mluvil. Překládal a psal, o chod domácnosti se starala máma. Táta mě od malička dost shazoval - neustálé napomínání, kárání, hádky, autoritativní výchova, které jsem nerozuměla a která mi byla proti srsti. A tak, když se rodiče v mých třinácti rozvedli, utekla jsem. Utekla jsem za mužem, kterého jsem potkala na koncertě. Hrál na trombon, byl vysoký, nosil koženou bundu a měl prošedivělé vlasy. Na první pohled se mi zalíbil, už ani nevím proč, možná tou dálkou, která mezi námi byla, nedostupností, zakázanou přitažlivostí. Začali jsme si psát zprávy. Začal mě zvát na drahé večeře. K narozeninám mi koupil prstýnek. Ve čtrnácti jsem zatím byla panna.

 

Poprvé se mezi námi něco stalo jednoho večera, kdy jsem u něj večer pobývala a popíjela panáky Becherovky. Koupali jsme se ve vaně, bylo v ní hodně pěny. Sex pro mě byl vzdálená meta, sama jsem se sexuálně zatím příliš neobjevila. Pamatuji se, že měl erekci, asi z mého hubeného, nedovyvinutého těla, malých prs. Ve vaně se ho do mě pokusil strčit. Byla jsem úzká a dost to bolelo, voda nám v tom bránila. A tak mě osušil a přenesl do dvoulůžkové postele. Byli jsme nazí. Pokoušel se o cosi, co naznačovalo orální sex, byla jsem zmatená. Pak ho do mě strčil znovu. Vytryskly mi slzy, znovu to mezi nohama bolelo, krev naštěstí netekla. Bylo mi čerstvých čtrnáct, jemu jednatřicet.

 

Jindy jsme spolu jeli jeho autem Nisan Maxima do vesnice za Prahou, kde bydlel můj otec. Odvážel mě do mého improvizovaného příbytku, kde žil můj zdrcený otec po rozvodu. Starší muž mi slíbil, že mi ukáže svého « ptáka », když mu v autě ukážu prsa. Hodně jsem se styděla a červenala, ale nechtěla jsem ho zklamat. A tak jsem vytáhla tričko, stáhla podprsenku a ukázala svou intimní část těla. Posléze si za volantem rozepnul poklopec a vytáhl svého už tvrdého « ptáka ». Požádal mě, abych si ho strčila do pusy. Opět jsem ho nechtěla zklamat a trochu jsem se i bála odmítnout, a tak jsem uposlechla. Sklonila jsem hlavu a strčila si ho do pusy. Zanedlouho jsem byla doma. Pozdravila otce. A šla si zalézt do fialového pokojíčku plného plyšáků a panenek.

 

Příběh číslo dva:

Rozervaný, francouzsko-švédský umělec

 

Bylo mi dvacet, možná jednadvacet. Přestěhovala jsem se z Prahy do Bordeaux, kde jsem studovala psychologii. Umělce jsem potkala na fakultě. Měl kudrnaté, rozevláté vlasy, košili a elegantní světřík, mluvil rychle, trochu se zadrhával, pouštěl nám svůj dokument, který natočil ve Rwandě. Dost mi připomínal mého nepraktického otce. Po filmu jsem se šla představit, začala jsem trochu neurčitě: « Ahoj, jsem Tereza a jsem z České republiky. »

Možná se usmál, možná ne, myslím si, že ho spíše zajímala kudrnatá Italka, která se mnou na seminář chodila a se kterou si zrovna povídal. Vzpomínám si, že jsem mu dala číslo a utekla domů. Dál mohl za vše Facebook - přidala jsem si ho do přátel, prohlédl si mé fotky, zjistil, že jsem v Čechách pracovala jako modelka, začali jsme si psát. Chtěl se se mnou potkat, ale naše setkání vždy odvolal, na francouzské « rendez-vous » jsem čekala dost dlouhou dobu.

 

A pak jsme šli do muzea současného umění, kde jsem ho fotila pro článek do časopisu, on měl fotil mezi vystavenými pneumatikami, které jsem házela do vzduchu. Po focení jsme šli na střechu budovy, kde jsme si chvíli povídali o jeho cestě do New Yorku a o našich rodičích, nebyl příliš osobní. Z ničeho nic, v půlce věty, se zvedl a odešel. Chvíli jsem ho po muzeu hledala, nenašla ho, a tak jsem se vydala domů. Chvíli jsem měla strach, zda mě nesleduje.

 

Dlouhou dobu se neozval, bylo mi to divné, začala jsem z toho všeho mít špatný pocit. A tak jsem mu napsala tip na písničku od Maca Demarca.

 

Podruhé jsme se viděli opět po velmi dlouhé době, přijel na kole na okraj města, tvrdil mi, že vůbec neměl chuť přijet, trochu jsem se urazila. Vypadal, že se se mnou nudí. Projeli jsme mezi zaparkovanými loděmi, za jednu loď jsem se šla vyčůrat, optal se, zda by mi nevadilo, kdyby si  na mobil nahrál tok mé moči. Přišlo mi to docela vtipné, nechtěla jsem ho zklamat, urazit, a tak jsem na to kývla. Dodnes nevím, co s nahrávkou udělal. Skončili jsme na dětském hřišti, nechtěl mluvit o svém otci (o pár týdnů později se dozvím, že se pokusil svého otce, který byl ve Švédsku v nemocnici v komatu, zadusit polštářem, jako malého ho vlastní otec o prázdninách zavíral do tmavého sklepa plného knížek, kam mu třikrát za den házel potravu).

 

Jindy mi umělec volal o půl třetí ráno, abych šla ven, že pro mě něco má. Na telefonu jsem od něj našla sedm nepřijatých hovorů, po osmé jsem telefon zvedla. Ven už se mi nechtělo, byla jsem rozespalá, ale nechala jsem se přemluvit. Před mým domem nebyl. Hledala jsem ho, zašla za roh, nikde nikdo, jen tma a pouliční lampy. Začala jsem se bát. Po chvíli jsem ho zahlédla v dálce. Velmi nahlas si pískal. Před obličejem mi šermoval dopisem, snažila jsem se ho chytnout, ucukával rukama, utíkal do vzdálenějších ulic. Byla jsem unavená a naštvaná, chvíli jsem za ním šla, zanedlouho jsem se otočila na podpatku a vracela se domů. Doběhl mě, vlezl na chodbu, poručil mi, že se mnou půjde do bytu a do mého pokoje (svého času jsem bydlela u francouzské rodiny se dvěma dospívajícími dětmi, přijít s noční návstěvou nebylo přípustné). Chtěla jsem, aby šel pryč. Nechtěl odejít. Vysvětlovala jsem mu, že v domě být nemůže. Smál se a já se bála.

 

Sex s umělcem byl prapodivný. Vlastně to vše působilo tak, jakoby se mnou vůbec spát nechtěl. S nahotou problém neměl, často se svlékal na veřejnosti, vytahoval svůj malý penis a vystrkoval zadek.

 

Jednoho dne mě pozval na oběd do svého bytu, kde byli i jeho spolubydlící, umělci. Všichni byli aristokrati, mladí, velmi bohatí lidé studující na těch nejlepších francouzských školách (l’ENA, Science Po). Umělec mě pozval do svého pokoje. Nechal pootevřené dvěře. Suše poznamenal, že právě teď spolu budeme mít sex. Dívala jsem se na něj a poznamenala, že jsou přeci otevřené dveře a spolubydlící opodál. Poručil, že dveře budou otevřené a že to všechno přeci chci. Zase jsem se bála a nechtěla ho zklamat. Poznamenala jsem, že mám menstruaci. On odpověděl, že mu to nevadí. Začala jsem se svlékat, neochotně jsem odkládala kusy oblečení na proutěné křeslo. Vytáhl ze mě tampón, který vyhodil otevřeným oknem. Položil mě na postel. Vstoupil do mě. Byla jsem červená v obličeji, zavřela jsem oči, snažila jsem se ho políbit, ucukl. Nešťastné milování. Po chvíli přestal. Nandal si trenky. Odešel z místnosti a vrátil se za spolubydlícími.

 

___

 

 

Příběh číslo 3

Starší architekt, který se za každou cenu nechtěl zamilovat

 

Poznali jsme se na vernisáži fotografií. Bylo mi šestadvacet, jemu kolem čtyřicítky. Je zajímavé, že i po děsivých zkušenostech se starším mužem číslo jedna jsem se nenechala věkem odradit. Pracoval jako architekt ve vlastní firmě. Povídali jsme si na dvorku o umění, o poezii, pila jsem hodně červeného vína. Kolem půlnoci jsme odcházeli. Řekl, že mě kousek doprovodí, ve skutečnosti mne ale vzal kolem ramen a vedl si mě k sobě domů. Ten večer jsme se viděli poprvé.

 

Ocitla jsem se v neznámém bytě, uprostřed záříjové noci. Na chodbě jsem si všimla různobarevných mokasín seřazených pečlivě vedle sebe. Byt byl vzdušný, koupelna luxusní. Šla jsem se osprchovat, v kuchyni mi nalil gin s tonikem, vyprávěl o nevěře ženy, kterou znal, tvrdil, že je mysogyn, posmíval se ženám, považoval je za jakýsi podřadný druh. Přesunuli jsme se do ložnice, udělalo se mi trochu úzko - nad postelí visel obrovský obraz Ježíše Krista. Měl vyhřívanou matraci, lehli jsme si vedle sebe. Docela příjemně mě hladil po těle, byl hubený a tenký, měl hladkou kůži a velký penis, který mu stál. Z nočního stolku vytáhl prezervativ a lubrikační gel, nechtěl mne líbat, vstoupil do mě, nejdříve pomalu, postupně zrychloval, byl obratný.

 

Ráno mi uvařil černý čaj s mlékem, namazal housku s mortadelou, za každou cenu nechtěl, abych se dotýkala jeho kuchyňského načiní. Zvonil mu telefon, byl velice nepříjemný na nějakého muže ze stavby, šel mě doprovodit ke dveřím, před domem mne políbil na tvář a přidržel za rameno, upozornil mě « abych neblbla ». Nevěděla jsem přesně, co si pod tím mám představit. Dlouho se neozýval, nepsal zprávy.

 

Jednoho dne jsem se opila bílým vínem na večírku za Prahou a napsala mu báseň. Neměla jsem lepší nápad, než mu báseň nalepit na okno. Na jeho domě bylo v té době lešení, v nočních hodinách jsem se snažila po lešení šplhat a došplhat až k jeho oknu. Omítka mi padala do oči a do pusy, po chvíli jsem to vzdala a báseň alespoň nalepila na dveře domu. Sms odpověď přišla zanedlouho. Zlobil se a můj nápad mu nepřipadal romantický. Upozornil mě, že se do něj nemám zamilovat, že zamilování je cit, « který akorát vede k nenávisti a k celkovému vytížení organismu ».

 

Podruhé mě pozval na večeři. Opět se vysmíval úspěšným ženám, « ženám s koulema », vyprávěl příběh o ženě, která opustila manžela a děti kvůli milenci. Před kavárnou mě znovu objal kolem ramen a vedl mne do svého pečlivě upraveného bytu, naznačoval mi, že mezi námi nikdy nebude vztah, abych si prý našla někoho jiného a zamilovala se raději do jiného muže. V bytě mi nalil drahého panáka a pustil film « Pornografický vztah ». Při scénách nevěry se nahlas smál.

 

V posteli mi říkával « orgasmická evangeličko » a posmíval se, že v životě hraju. Několikrát se mě slovně dotknul tolik, že jsem plakala. Po pár nocích se mi přestal ozývat, já už jsem se dál nechtěla doprošovat, vymýšlet program, navrhovat setkání. Čas od času mi posílá na Whatsapp své fotky nebo vulgární vtipy, většinou o starších mužích a mladých ženách.

 

___

 

Nechci, aby tento text působil tak, že jsem naštvaná na všechny muže na této planetě, nechci působit jako nafrněná holka, která si dokáže svůj život bez mužů úplně představit. Do všech zmíněných situací jsem vstupovala dobrovolně, ale je potřeba situace chápat v hlubším, širším kontextu.

 

Je opravdu v pořádku, že jednatřicetiletý, dospělý chlap, strká penis do čtrnáctileté dívky?

Je v pořádku, aby o tom věděli učitelé i rodiče a nevykonali patřičná opatření a omezení?

Je v pořádku bát se mužů, kteří jsou nám, ženám, psychicky i sexuálně blízcí?

Je v pořádku živit v sobě pocit, že « raději » pro muže něco vykonám, strpím, než abych ho v životě zklamala?

Je v pořádku potlačovat svou individualitu a nezávislost na úkor spokojenosti opačného pohlaví?

Je hřích chtít a toužit po vyrovnaném laskavém vztahu, kde každý z páru je jednotlivinou se svými právy a povinnostmi?

Je v pořádku cítit se ve společnosti podřazená mužskému pohlaví?

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

23.12.2018 09:07:21Vigan

Výborně.

Na otázky ti odpovědi nedám. Někomu působí bolest potěšení, někoho potěšení obtěžuje, každý to máme nastaveno jinak.

Hodně štěstí!

21.12.2018 21:57:34Evženie Brambůrková

Za mne řeknu jediné: Měla jsi ale velkou smůlu.

Muži nejsou všichni tak podivní, i když jsou tací, ale potkat tolik exotů za jeden život, je prostě pech.

Mám muže ráda a  skoro vždy to byli opravdoví muži. :-) /T

21.12.2018 17:11:56aleš-novák

Ve skutečnosti dáváš ty otázky sama sobě. Záleží přeci na tobě, jak blízko a jak staré může si k sobě připustíš... Určitě v tom hraje roli výchova a rodinné prostředí, příklady, ale v dospělosti už se dá život nastavit i trochu podle svého, ne? Není to úplně lehké, někdy se hodí konzultace s psychologem...o to víc si pak vážíme výsledku...

Rozhodně tip za odvahu to téma otevřít...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.