Veronika v domě hrůzy

Výtah cinkl, hlas oznámil třetí patro a Veronika vyjela z výtahu ke dveřím od svého bytu. Na klíně měla tašku s nákupem. Žila sama v malém 1+1. Byly to dva měsíce, co se rozešla s Matějem po jeho druhé nevěře. Přitom ho tolik milovala a cítila, že je to ten pravý. Mýlila se a když se dozvěděla o jeho druhé nevěře, ranilo jí to, odstěhovala se od něj a nechtěla ho už nikdy potkat. Jasně, že se tomu nevyhnula, ale když se to náhodou stalo, vždy odvrátila pohled. Z psychické rány se už téměř úplně vzpamatovala a pomalu se zabydlovala v novém bytě. Uvažovala, že si koupí štěně. 

Hned, jak vjela domů, položila nákup na zem a sundala si kabát. Též si zula boty a jako obvykle otřela hadrem kola svého vozíku, aby si nenadělala po bytě nepořádek. Pak nákup odvezla do kuchyně a začala jej vyrovnávat do lednice. V tom koutkem oka zahlédla černou postavu v kukle. Než se stihla otočit, měla přes pusu ruku v černé rukavici. Postava tiše řekla:

”Jestli budeš řvát, tak tě zabiju." 

Veronika pokývla hlavou na znamení pochopení a náhle byla tma. Dostala totiž přes oči pásku. Pak ucítila, jak se její vozík rozjíždí. Násilník jí odvezl do pokoje. Položil jí na postel a začal jí svlékat sukni a punčochy. Stále myslela, na to, co jí řekl a jen tiše prosila, ať jí nechá na pokoji. On jí ale svlékl bílý svetr i s tílkem a pouty jí přípoutal ruce k zadímu čelu postele. Bránila se, ale jeho síla byla přiliš veliká. Potom jí svlékl podprsenku. 

"Vždycky jsem si chtěl zkusit, jaký by bylo znásilnit vozíčkářku, tak jsem si tě vystopoval a počkal si tu na tebe," řekl a Veronika hrůzou ani nedýchala. Plakala a její slzy nemohly ani odtékat, neboť tomu bránila páska. Pak jí muž stáhl kalhotky a zalepil jí pusu izolepou. 

"Nohy ti poutat nemusím," řekl muž s hrozivým smíchem a Veronika cítila, jak jí od pasu nahorů muž laská a pusinkuje. To časem ustalo a Veronika necítila téměř nic, neboť byla od pasu po konečky prstů na nohách ochrnutá. Jen slyšela, jak muž slastně vzdychá a cítila, jak se pohybuje postel, i ona sama. Ruce jí boleli, neboť se jí pouta zařezávala do kůže. Trvalo to věčnost a Veronika mezitím na chvíli hrůzou omdlela. 

"To jsme si ale užili, viď? Takhle bych si chtěl s tebou užívat každý den," řekl muž po té, co skončil. Pak jí stáhl pásku z očí. Veronika se rozkoukala. Oči jí přímo pálili. Hned vedle sebe na posteli viděla lečícího muže. Do tváře mu neviděla, neboť měl opět kuklu. Jinak byl zcela nahý, stejně jako ona. 

"Není ti zima, lásko?" Řekl a přikryl Veroniku peřinou. 

"Počkáme do noci, aby nás nikdo neviděl. Pak si tě odvezu do svého sídla." Veronika se lekla a šílela strachy. Chtěla začít křičet, ale vydávala jen zvuky bez náplně, navíc tlumené zalepenými ústy. Škubala sebou, ale nebylo to nic platné. Byla připoutaná a nohy jí jen bezvládně ležely na posteli. Škubáním se jí pouta ještě více zařezávala do rukou. 

"Chceš mi něco říct? Na tvůj názor se ale nikdo neptal, pusinko."