Sonet VII

Špína se zažrala do koberce,
byt po krk prachem zavátý –
svět zmizel a snad už se nevrátí
a nebude rušit moje čtverce.

Stárnu, jak se patří, s křížovkami,
nesměle na pět, nejspíš plaše,
starosvětský pozdrav na šest,
sbohem, pánové a dámy,

diletanti na šest, fušeři.
Jsem smířená, čas líně plyne,
a mě už dávno odměřil,

a lehává teď v mém vyschlém klíně,
když spím – nohama ke dveřím,
ať mě pak rovnou můžou vynést.