Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+21 neviditelných
pozitivní III.
datum / id05.01.2019 / 493078Vytisknout |
autoratkij
kategorieVázané verše
témaRodinné
sbírkajak je dlouhé mezičasí?,
zobrazeno360x
počet tipů16
v oblíbených2x
do výběru zařadilGora,
zařazeno do klubůA (výber alternatívnej redakcie),
pozitivní III.

 

 

 

čtyři sáčky do tvé krve

podle vzoru píseň     zněla

 

zpívala ti napoprvé

kap

kap

sólo    v rytmu jedu

měla vlasy samou…

asi

 

blíž než k tobě nedojedu

přes závěje 

přes počasí

 

bez tebe bych neuměla...

 

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

10.01.2019 21:46:36atkij
redaktor poezie

Všem vám moc děkuju, Z každého názoru si beru kus vašeho pohledu. Koukám do zrcadla a zjišťuju, jak se vidím najednou trochu jinak, ostřeji. 

Pak sundám brýle a jsem to zase já:)

S tím názvem máš, Johano, možná pravdu,  Ještě ho zvážím.

Vznikl však s první částí, kdy jsem ještě nechala vyloženě na čtenářích, jakou interpretační cestou se vydají. Zde jsem v diskuzi nastavila ukazatel. Takže už přesně víš, co čteš. 

A pak, asi se neberu moc vážně, ani to moje psaní. A pak to vypadá třeba jen takto, co vznikne za třicet kilometrů ... oktina. Však zkus. A na zločince se fakt necítím...

10.01.2019 11:52:05Silene

Zneužívá situace... snad jsem, jolano, vyrozuměla, jak to myslíš.

Vrátím tam tu druhou lidskou rovinu, a sice tu o pomoci. Vím, pomáhání soucitem není z těch nejpoužitelnějších. Ovšem kdo je k subjektu vázán poskytováním pomoci faktické, ten se za pomoci svého vlastního vyjádření také sbírá. A toho sdělování, dělení se. Sbírá odvahu. Má na to třebas jen pár časových mžiků.

Převrátím se raději do své zkušenosti, neboť tvé poznámky jsou velmi zajímavé a atkij příliš nepotřebuje mé podivné dojmové obhajoby, které mohou být úplně vedle.

Vyprávím: Stala se mi situace, kdy s odchodem blízkého člověka, který se určitým i negativním způsobem podepsal na mém životě, se vyvalil tak prazvláštní mix pocitů, emocionální sajrajt, plevel, řekla bych... zaskočily mě, nezažila jsem jindy předtím ani po. Jeho vstřebávání probíhalo prostředky velmi "jednoduše" estetickými, až mě to samotnou - ech, opět - zaskočilo. I tímto vyprávěním ale zneužívám dotyčný subjekt, ano. 

Nevím, jak reagovat a nesdělit to.

10.01.2019 03:23:46jolana.

přemýšlím o tom, je to pro tebe asi hodně citlivé téma, tak váhám, jestli vůbec můžu něco podotknout, nebo jen tiše odejít.. na druhou stranu, text je zveřejněný, tak snad je i méně "přijímající" reakce možná.

jak se řekne pozitivní, první co si představím jsou nád. markery, pak něco dalšího.. ten název mi to hned nese tím nemocničním směrem jako možností. to by nevadilo.. ale čekám pak, že to téma bude zpracované nějak méně návodně/nápadně.

tohle zpracování je dvojsečné. na jednu stranu se mi líbí, že je v tom hravost a cosi jemného, díky té rytmice mi vzniká dojem, že se tu nic nezveličuje -- (a je to jistě lepší než když se "téma nemocného" autor pokusí zpracovat se záměrným útočením na city a vyjádřením "hloubky svého cítění") -- na druhou stranu, to zaměření na zvukovou složku a právě ta hravost a lehkost z jednoho pohledu, je najednou zatěžující a oplošťuje jazyk (a situaci, a báseň jako celek) -- prostě se nabízí míň možností, jak s tím pracovat.. a potom k nějakému, sice ne úplně útočení, ale třeba důrazu na city (na citlivost) přece jen dochází.

chci tím říct, že podobná témata (konečnost, nemoc, blízkost) mají pro mě větší působnost tehdy, když je jejich jazyk chladnější, zdánlivě odtažitější, protože díky "omezení citů" se můžu básni (a subjektu, celku) víc přibližovat.. protože mi nic nevnucuje a autorovo cítění se potom odkrývá jakoby "pod textem".. setkání s básní (jazykem, subjektem) je potom pro mě výraznější, skutečně se děje. možná je to i tím, že dost autorů (připadá mi) se snaží, možná podvědomě, vyvolávat dojem citlivosti ve svých textech.. že chtějí ukázat, že skutečně cítí a prožívají.

budu konkrétnější. hned ten začátek - "čtyři sáčky do tvé krve.. // zpívala ti napoprvé".. přijde mi to jako roztahování jednoho sdělení, vede to k jednomu významu, začátku léčby.. a především k emočnímu působení, kdy subjekt (který vypráví) má strach o druhého (kterého oslovuje) ..(teoreticky to může být tatáž osoba, což by byla zajímavější rovina, protože přiznat egocentrickej strach o sebe je konvenčně pořád ještě míň přijatelné než přiznat strach o druhého. tahle možnost čtení tu tedy je, i kdyby se to tak nemyslelo) --- potom, "v rytmu jedu.. // měla vlasy samou... / asi" - to je na mě zase moc návodné, k vyvolání emocí, a přitom ta situace není tak zlá (což ode mě zní asi strašně necitlivě) ..a pořád mi přijde, že se jen roztahuje jeden jediný obraz, který je zřetelně vidět.. a text jako by to chtěl (trýznivě) prodloužit, ale přitom nějaké nuance sdělení a vyvazování se ze zažitého (vyvazování se z jasných rámců sdělení, jazyka) v tom nejsou -- je to v podstatě prosté sdělení, které se "atraktivně" zahaluje do náznaků, a mám dojem, že tady ve "smyslu" těch náznaků je jenom to, že si z nich čtenář rozkryje šifru.

"blíž než k tobě nedojedu" mi nevadí, tam mi to nepřijde přehnané, je v tom i trochu sebereflexe - "k tobě" je k druhému nejblíž, ale přitom to není "dovnitř".. "k tobě" je něco jako "těsně vedle", takže úplně jinde - je nejblíž.

ale pokračování už zase je pro mě trochu na efekt. a v podstatě se mi celou básní táhne pocit, že chce být nesentimentální.. a být i přístupná, ale ne okatě podsouvající.. a být i hravá, i niterná.. a dohromady, z mého pohledu, chce příliš mnoho na malém prostoru a nevychází to.

takové téma má totiž ještě další vlastnosti (bez ohledu na zpracování). téma nemoci je hrozně atraktivní. pro člověka, který píše básně, je nemoc něco jako dar, zvlášť pokud se přihodí "tomu druhému" - což si autor musí přiznat. -- (a v případě, že se nemoc přihodí autorovi, to má autor těžší v tom, že k sobě má menší vztah než k druhému, prostor je užší mezi sebou a sebou, nemá na sebe střízlivý náhled. u druhého ví hned, že chce být druhému oporou, jakkoli je to naivní, ale u sebe neví nic. a třeba to může vést k většímu odosobnění v psaní, k osvobození.. nebo naopak k většímu zahledění se do sebe, do strachu, a nemožnost psát. dalo by se říct, že únosná nemoc je jako dar, a únosná je pro autora taková, která mu neznemožňuje psaní, myšlení, cítění. ale to jsem se rozepsala hodně mimo rámec básně, spíš si jen ujasňuju nějaké postoje) -- autor, který se bojí o druhého, ho zároveň zneužívá ke svému psaní, ke své realizaci - a tohle vědomí vyžaduje od autora velkou kázeň - především si musí uvědomit, že dělá v podstatě zločin. jiné je to v případě, kdy nemoc a celá situace jsou imaginární - ale ani tak to není tak docela jiné. autor prostě vždycky píše s vědomím zločinu, s vědomím zneužití situace.

08.01.2019 18:32:15Yan73

Líbí se mi celá sbírka. Akorát jsem měl začít obráceně a číst od začátku a ne od konce. Vidím, ale, že jsem nebyl sám.

Ahoj Y.

 

08.01.2019 11:08:25Musaši

Silene ,

uvítám , když se přesuneš ke mně . Vypadá to , že s rokem 2019 přišlo nějaké období diskusí . Komenty pod mým Rautem se také začínají utěšeně rozrůstat a já si vážím toho , že už tolika lidem ta básnička stála za koment .

07.01.2019 16:23:13Dodola

Ať všechno dobře dopadne

07.01.2019 11:56:35Gora
redaktor poezie a prózy

Oceňuji tvé vkusné a umné lavírování mezi rovinami, básní a její podání čtenáři, jak naznačil Aleš...

07.01.2019 00:37:23Movsar

silné a - nejen pro ty kapky - tiché. spojení, které vždycky bude znamenat poezii.

06.01.2019 11:18:19aleš-novák

hranice mezi osobní rovinou textu a výkladem čtenářů je tady docela složitá...snad i tady platí, že sdělená starost je poloviční...

06.01.2019 10:45:32Silene

Atkijko, děkuji za objasnění.

(Relativně zbytečné (mé) sdělení strkám do závorky - vnímám tvou sbírku, ne toliko tě znám, abych rozlišila, kde jsi konkrétní, kde metaforická, zda jde v každé básni o téhož člena rodiny či členy různé. Přiznám se, že jsem zároveň spíše nutkavě doufala, že o nemoc závažnějšího typu by nemuselo jít, kéž by... Dotčený význam slova pozitivní si totiž také co chvíli vzpomínám.

Diskuse je tu nafouklejší i pro tu mou přelétavost, za to se omlouvám.

Všeobecně se domnívám, že mezi hladinami autor - čtenář jde vždy o velmi dynamické dosahování rovnováhy. Spíše jen jakési předstádium, postupuje vyhledávání, směřování, pouhý pokus o lékárnické vyvažování vah, kde vždy jen tak tak... a kdoví.

Přesunu se pozvolna zase pak zpět k Musašimu nebo někam k sobě, kde se taktéž poznáváme. Či se o to pokoušíme.)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.