Zkrocení náročné ženy

Zkrotil jsem dvanáct koní a pět býků. Orám pole a kácím stromy. Broukal si pod nosem Honza Krotitel.

„Mou ženu nezkrotíš.“ Vykřikl skřet s červeným nosem.

„Fuj tajbl! Zvládnu všechno, i tvou ženu!“ Zvolal Honza. Však to mám napsáno ve svém jménu.

 „Nezvládneš,“ chechtal se skřet.

„Zkrotím každou duši, zvířecí nebo lidskou,“ dupl nožkou Honza, a hádka rezonovala, jako v ozvěně: Zvládnu -  nezvládneš, zkrotím – nezkrotíš,  a tak dále a tak dále. Až skřítkovi došla trpělivost, sundal si čepici a pravil:

„Tak dáme sázku,“ a utřel si zpocené čelo.

„Výborně“. Pravil Honza Krotitel a práskl kyjem do země.

„Když vyhraješ, stanu se tvým otrokem. Jen se nesměj a nepodceňuj skřeta. Jsem sice malý, ale zkrotím více zvěře za den, než ty za celý rok. Orám půdu, cídím hrnce, znám tajemství bylin a tak dále a tak dále, není času, a proto k věci.

 Když prohraješ, zemřeš a staneš se mým otrokem v říši stínů. Plácneme si? Nebo se bojíš?“

Honza nastavil medvědí pracku, a skřet mu zatahal za malíček. „Tak tedy platí, hola, hola, héj!“ radoval se skřet, dvakrát se otočil, máchl čepicí do vzduchu, a zhmotnila se jeho žena.   

„Tak jen rychle, rychle, dáme se do práce,“ skřehotala žena. „Budeš nakupovat, vynášet smetí, luxovat koberce, v posteli očekávám kance a v kuchyni znalce,“ a objala Honzu.

Uběhl měsíc.

„Jak to zvládáš?“ Zajímal se skřet.

„Pohoda a vánek“ Pravil Honza Krotitel a ukázal na skřetovu ženu, která sténala blahem a šeptala. „Ještě malinko, a budu dočista krotká jako beránek, už jen ždibíček ...“

Honza Krotitel expedoval jedno přání za druhým. Po náročných týdnech začínal mít podezření, které sílilo a sílilo, až najednou puklo, a bylo venku. Honzovi docvaklo, že skřetova žena s každým vykonaným úkolem mládne, zatímco on se proměňuje ve starce. Už nestačil na úkoly, které dostával. Slábl a kulhal, zatímco démon nabýval sílu a moc. Úkoly, které dostával, byly čím dál víc rafinované.  

Skočil ženě na záda a práskl ji bičem do stehen a zvolal: „Hola, hola, héj! Málem jsem se stal starým nemocným oslem!“ A práskal a práskal; hlava nehlava.  

Uběhl měsíc, a Honza Krotitel si broukal pod nosem: „Zkrotil jsem dvanáct koní, pět býků a jednoho démona. Už neorám pole a nekácím stromy. Dělá to za mě skřet.“ A tak skončila jedna pohádka.