Zbytostneč

Bylo, nebylo na Českomoravské vrchovině založeno na velkém kopci devět obcí. Ta nejvýše položená se jmenovala Horní Horní Horní a ta nejníže položená se jmenovala Dolní Dolní Dolní. V obci Horní Střední Dolní žil, nežil až do svých dvaceti pěti let muž jménem Honza Honík. Tím je myšleno, že celou tu dobu spokojeně hnil v mamahotelu. V den jeho čtvrtstoletin však došla mámě i tátovi trpělivost a chtěli po něm, aby se začal konečně chovat jako dospělý, což znamenalo nejen pracovat, ale také najít si ženu a založit rodinu. Práci bylo možné vzhledem k probíhající hospodářské krizi sehnat jedině přes známé. Honza dosud nic nedělal a nikam nechodil, takže žádné známé neměl. Měl ale nejlepší a jedinou kamarádku, sousedku Aničku, jejíž rodina se živila zemědělstvím. Statek v té době kvůli krizi a zvrácené státní zemědělské politice příliš neprosperoval, tak rodina zastávala všechny práce sama. Aniččiným rodičům však s přibývajícím věkem ubývaly síly a obě její sestry byly dávno vdané a ze statku pryč. Zaměstnali tedy Honzu jako brigádníka. Honzovi žádná práce nešla a Aniččini rodiče ho chtěli vyhodit, ale Anička je přemluvila, aby mu dali ještě šanci. Když si Honza uvědomil, že nic neumí a je úplně k ničemu, protože se celý život jen válel a nic nedělal, byla mu hanba. Od toho dne začal na statku poctivě pracovat a ani doma se už žádné práci nevyhýbal. Postupně se ve všech činnostech zlepšoval a dělal radost svým rodičům i Aničce. Aniččini rodiče s ním byli tak spokojení, že mu dokonce sami od sebe zvýšili plat, což bylo něco naprosto nevídaného a neslýchaného. Pracovat se tedy Honza naučil. V namlouvání děvčat byl ale pořád stejně nemožný. O svých neúspěších podával Honza rodičům pravidelná strohá hlášení. Podrobněji se svěřoval Aničce, neboť jenom ona mu doopravdy rozuměla. „Každé nezadané holce v Horní Střední Dolní jsem řekl, že mí rodiče chtějí, abych se oženil, a jestli by si mě tedy nechtěla vzít. A žádná nechtěla,“ postěžoval si. „To mě nepřekvapuje. Vždyť ses o žádnou z nich nikdy předtím nezajímal. Ale všech ses ještě nezeptal,“ řekla Anička. Teď to Honzovi docvaklo: Horní Střední Dolní je příliš malá, takže musí za svou milou vyrazit do světa! Jednoho dne na internetové seznamce narazil na reklamu odkazující na webové stránky s videi princezny, která žila za Velkou louží. Byla vysoká, štíhlá a doslova z ní vyzařoval úspěch. Honza se do ní okamžitě zamiloval. Rozhodl se, že princeznu navštíví a také ji ve stylu Karafiátových Broučků požádá o ruku. Rodiče Honzovi cestu rozmlouvali s tím, že i v sousedních obcích Střední Střední Dolní i Dolní Horní Dolní je dívek, které mu dají košem, dost. On však už vyrážel na cestu.

Během cesty Honza několikrát zabloudil, čímž ho tahle sranda stála dvakrát víc peněz a trvala třikrát déle než normálně. Nakonec k přepychové vile, v níž princezna bydlela, přeci jen dorazil. Ochranka Honzu nechtěla pustit dovnitř. On však vytrvale naléhal a díval se na strážce dojemně smutnýma psíma očima, takže ho k princezně nakonec vzali. Všudypřítomného přepychu si Honza příliš nevšímal. Zajímala ho jen princezna. Spolu se strážci vstoupil do prostorné tělocvičny, kde právě princezna cvičila jógu. Honzovi se při pohledu na její vysportované, rovnoměrně dohněda opálené tělo v přiléhavém úboru okamžitě rozbušilo srdce. „A…Ahoj,“ zmohl se Honza jen na pozdrav. „Říkala jsem, ať sem takové nýmandy nepouštíte!“ osopila se princezna na strážce, povzdechla si a potom se obrátila na Honzu. „Dneska mám ještě plavání, solárko, venčení Ňufíka, módní přehlídku a večírek. Tak mluv rychle.“ „Jsem Honza Honík z Horní Střední Dolní, miluju tě a chtěl bych si tě vzít za ženu.“ „A co mi můžeš nabídnout? Jak na tebe koukám, tak asi nic moc,“ odpověděla si princezna sama. „Udělal bych pro tebe cokoli,“ prohlásil přesvědčivě Honza. Zdálo se, že po téhle větě začala princezna brát Honzu konečně vážně. „Je tu něco, co bys pro mě mohl udělat, a dokázat mi tak svou lásku. Můžeš mě doprovodit ke sprchám, řeknu ti to po cestě.“ Na Honzově tváři se objevil výraz neskrývaného nadšení. „Řekla jsem, že mě můžeš doprovodit ke sprchám, ne do sprch! A nezírej na mě, jako bys mě chtěl svlékat pohledem,“ sjela Honzu princezna a sundala si zpocené tričko. Když mu za chůze pověděla, co po něm chce, jeho nadšený výraz zmizel. Je vůbec možné takový úkol splnit?

Cesta domů se hledá snadněji než na neznámé místo, a tak Honza dorazil zpět do Horní Střední Dolní bez problémů. Jeho rodiče byli rádi, že se vrátil v pořádku domů. Podali mu buchty se švestkami. Honza byl po cestě notně vyhladovělý. Na rozdíl od cizokrajných blafů měl domácí buchty rád, takže do něj padaly jak Němci do krytu. Jakmile se dosyta najedl, vyprávěl rodičům o zážitcích z cesty i o princezně. Když vše důkladně prodebatovali, řekla Honzova maminka: „Stav se za sousedovic Aničkou. Nemohla se tě dočkat. A nezapomeň jí pochválit švestkové buchty. To ona je pekla a přinesla nám výslužku. Takové hodné a pracovité děvče.“ „Vsadím se, že ta tvoje princezna v životě nic nevařila ani nepekla,“ přisadil si ještě tatínek, když Honza vycházel z chalupy.

Honza Aničku zastihl, právě když dojila krávy. Jakmile Honzu spatřila, všeho nechala, rozběhla se k němu a objala ho. Honza jí okamžitě řekl, že mu taky chyběla a že dělá nejlepší buchty na světě. Aničku na rozdíl od Honzových rodičů příliš nezajímaly zážitky z jeho cest. Zato se hned ptala, jestli se setkal s princeznou. Honza zvážněl. „Setkal. Ale princezna po mě chce, abych jí na důkaz své lásky přinesl zbytostneč.“ „A co to je?“ zeptala se Anička. „Co já vím? Prý to potřebuje. Mí rodiče o ničem takovém nikdy neslyšeli. Ani teta Wiki neví, co to je – a ta ví skoro všechno.“ „A proč ses vlastně nezeptal té princezny, co to je a jak to máš získat?“ zajímalo Aničku. „Já jsem se jí zeptal. Ale ona na mě začala křičet, že jestli ji miluju, tak to přeci musím vědět,“ odpověděl Honza. „Když mě hodní pánové z ochranky vyprovázeli z jejího pozemku, jeden z nich mi v rychlosti řekl, že to mohu získat jedině od draka, a strčil mi do kapsy od košile tenhle papírek.“ Honza papírek podal Aničce. Byl na něm napsaný název obce, číslo popisné i poštovní směrovací číslo. „A ty tomu drakovi chceš napsat dopis s prosbou, jestli by ti – jakže se to jmenuje – dal?“ zeptala se Anička. „Samozřejmě, že ne. Když můžu získat zbytostneč jen od něj, půjde o něco velice vzácného, co nejspíš nebude chtít za žádnou cenu vydat. A kdyby se o mně z dopisu dozvěděl, tak by se připravil. Překvapím ho osobně. A když mi zbytostneč nevydá po dobrém, tak s ním budu bojovat!“ prohlásil odhodlaně Honza. „Ta princezna si z tebe jen vystřelila, abys jí dal pokoj. Jestli tedy vůbec je princezna,“ zapochybovala Anička. „Na svých webových stránkách píše, že je princezna.  A když na svých webových stránkách píše, že je princezna, tak to musí být princezna!“ pravil neochvějně Honza. „Já bych po tobě nikdy nic takového nechtěla. Mně by stačilo, kdybys mi pomáhal s prací na statku,“ řekla Anička. „Ale ty nejsi princezna.“ „Ne. To nejsem,“ povzdechla si Anička, dívaje na svoje sedřené ruce.

Druhý den brzy ráno, když ještě většina lidí v Horní Střední Dolní spala (byla totiž sobota), Anička stejně jako každé jiné ráno krmila všechna zvířata na statku. Ranní ticho kromě kokrhání, mečení, bučení, chrochtání a dalších běžných hlasových projevů domácího zvířectva narušily neobvyklé zvuky. Chvíli znělo mlácení kladivem do železa střídané prskáním jako při svařování a hned poté byly slyšet peprné nadávky. Zvuky vycházely z dvorku Honíků. Anička se přišla podívat blíž. Uviděla Honzu stojícího u ponku, na kterém kromě nářadí leželo něco vzdáleně připomínající přilbu. Na ponku i na zemi se povalovaly malé i velké kusy různých druhů kovů. „Do háje! Já bych se na to nejradši…“ „Taky ti přeju dobré ráno, Honzo.“ „Dobré ráno, Aničko,“ pozdravil Honza, usmál se a zastyděl se, že před chvílí tak ošklivě nadával. „Vyrábím brnění na draka. Chci říct na sebe jako ochranu před drakem. Ale zatím je to na draka.“ „Ta přilba vypadá jako vaše stará čajová konvice,“ všimla si Anička. „Využívám výhradně místních zdrojů a nic nepřijde nazmar, což šetří životní prostředí i peníze,“ prohlásil Honza hlasem, jakým mluví podomní obchodníci, na hlavu si nasadil přilbu vyrobenou z čajové konvice a promenádoval se po dvorku jako po molu, což Aničku velice pobavilo.

Honza výrobou brnění strávil mnoho týdnů. S každým týdnem nadávek ubývalo a díla přibývalo. Rodiče pro jeho snažení neměli pochopení, ale naznali, že je lepší, když dělá zbytečnou práci, než kdyby třeba bral drogy, a tak mu nebránili. Když Honza brnění dokončil, oblékl si jej, do ruky vzal okovaný cep a takto vystrojený se šel pochlubit Aničce, která s ním v poslední době moc nemluvila. Zastihl ji při kydání hnoje. Hned jak Honzu uviděla, hlasitě se rozchechtala. „Vypadáš jako husita. Ještě sežeň pár kamarádů, postavte vozovou hradbu, nech si vypíchnout oko a můžeš je vést do bitvy.“ „Tohle je vážná věc, Aničko. Musím skolit draka, získat od něj zbytostneč a přinést jej princezně na důkaz své lásky.“ „Posloucháš se vůbec? Řekni to ještě jednou, já to nahraju a budu ti to pouštět tak dlouho, dokud si neuvědomíš, jak hloupě se chováš.“ „Zítra ráno vyrazím za drakem na tuhle adresu, ať si o tom myslí kdo chce, co chce!“ prohlásil rázně Honza a podal Aničce do ruky papírek, který už jí ukazoval po návratu od princezny. Vzápětí řekl opatrně tichým hláskem: „Aničko… Mohla bys mi prosím na cestu a boj s drakem půjčit jednoho z vašich koní?“ „Žádného koně ti nepůjčím, protože na koni neumíš jezdit, nevíš, jak se o koně starat, a celý ten tvůj nápad je úplná pitomost!“ odsekla Anička a s pláčem běžela do chalupy. „Ženské. Nejdřív se smějou, a chvilku potom se rozbrečí,“ pomyslel si Honza.

Dalšího dne zrána Honza skutečně vyrazil na výpravu. Původně chtěl absolvovat cestu z domu až k drakovi ve své podomácku vyrobené zbroji. Jeho rodiče však nechtěli, aby skončil v blázinci. Přesvědčili ho tedy alespoň k tomu, aby si zbroj dal do velkého kufru na kolečkách a převlékl se až na místě. S těžkým kufrem se Honzovi cestovalo špatně, ale nakonec přeci jen do cílové obce dorazil. Jakmile vystoupil z autobusu, oblékl si brnění, do jedné ruky vzal cep a v druhé ruce táhl kufr. Místní obyvatelé mu v rychlosti ukázali cestu. Přitom se vůbec neptali, proč tam chce jít ani proč je tak vystrojený. Všichni totiž spěchali do práce a na nějakého Honzu ochotného bojovat na život a na smrt s drakem neměli čas ani náladu. Cesta vedla do prudkého kopce, na jehož vrcholu se tyčila velká budova připomínající hrad. Než Honza došel s plnou polní na vrchol, byl úplně vyřízený a říkal si, že souboj s drakem už musí být proti téhle štrece úplná hračka. Když došel až k budově, zjistil, že nejde o starý hrad, ale o kýčovitou novostavbu. Náhle se otevřel hlavní vchod. Nestál v něm však žádný drak, nýbrž vysoký štíhlý bledý muž s obrovským nosem, kterému mohlo být kolem padesáti let. Prohlédl si Honzu od hlavy až k patě a řekl: „Sraz příznivců historického šermu se koná na hradě padesát kilometrů severovýchodně odtud.“ „Já nejdu na žádný sraz. Na téhle adrese se má nacházet drak a musím od něj něco získat. Ať už po dobrém, nebo po zlém,“ vysvětloval Honza. „Já jsem ten, koho hledáte,“ odpověděl bledý muž. „Jmenuji se Draco Amati a bydlím v tomto domě.“ „Když mi ten člověk z princezniny ochranky říkal, že musím za drakem, čekal jsem saň s mnoha hlavami plivající oheň,“ zamumlal Honza. Draco se hlasitě rozesmál, ale jeho smích působil nuceně. „Musím všem připadat jako úplný blázen,“ řekl zahanbeně Honza. „Mě lidé také považují za blázna! Třeba bychom si mohli rozumět,“ pronesl s neskrývaným nadšením Draco a pozval Honzu do domu.

Dům byl obrovský a jeho vnitřek připomínal zámecké prostory. Honza si ve vstupní místnosti odložil cep a sundal brnění, neboť naznal, že nebude potřeba. „Vy jste princ?“ zeptal se Draca, když procházeli velkou chodbou. „Princ ne. Ale pocházím z italského šlechtického rodu. Na této nástěnné fotografii můžete vidět mé již zesnulé rodiče,“ ukázal Draco směrem k postavám muže a ženy v elegantních společenských oděvech, kteří si byli tak podobní, že připomínali spíše sourozence než manžele. Draco pak Honzovi odvykládal prakticky celý svůj životopis a ukázal mu většinu svých sbírek. Po několika hodinách si Honza řekl, že byl už zdvořilý dost dlouho, a Dracův monolog přerušil slovy: „Přišel jsem, abych od vás získal zbytostneč.“ „Když za mnou někdo přijde, vždy proto, že něco potřebuje. Nikdo nepřijde jen tak,“ povzdechl si Draco. „Myslel jsem, že naopak chcete, aby vás nikdo neotravoval, když bydlíte na tak odlehlém místě,“ divil se Honza. „Velice toužím po blízkém vztahu, ale kontakt s lidmi mě děsí. Proto jsou také v domě i jeho širokém okolí rušičky mobilního signálu. Ale abych to zase nezamluvil… Cože potřebujete?“ „Zbytostneč. Ne pro sebe, ale pro princeznu za Velkou louží.“ „A víte vůbec, co zbytostneč je?“ „Netuším,“ přiznal Honza. „Tak já vám ji ukážu,“ řekl Draco, vzal z obrovské police, kde měl vystavených mnoho podivných předmětů, truhlu a položil ji na stůl.“ „Vždyť je to truhla,“ řekl Honza. „Ano, to je truhla. Zbytostneč je uvnitř,“ vysvětloval netrpělivě Draco. „Můžete truhlu otevřít.“ Honza tedy truhlu otevřel a uviděl v ní… zbytostneč. Honza si takto zbytostneč nepředstavoval. Vlastně si ten předmět vůbec nijak nepředstavoval, protože dosud neměl nejmenší tušení, co to je. A ani po otevření truhly nebyl o nic moudřejší. „Vypadáte zklamaně,“ řekl Draco. „K čemu to vlastně slouží?“ zeptal se Honza. „Proč si myslíte, že by měla k něčemu sloužit? Je vidět, že vůbec nerozumíte sběratelství. Snad ji ta princezna dokáže na rozdíl od vás dostatečně ocenit.“ „Takže mi tu věc dáte?“ neskrýval nadšení Honza. „Pokud mi prokážete jistou protislužbu,“ řekl Draco, dotkl se oběma rukama Honzovy hlavy a poté jeho prsty sklouzly k hrudi. Když zamířily k rozkroku, Honza vyděšeně poodstoupil mimo jejich dosah, a co nejzřetelněji řekl: „Já nejsem na muže.“ „Já také ne. Ve skutečnosti mi připadáte velice nepřitažlivý až odpudivý a nemáme žádné společné zájmy, ale beru co je k mání.“ Vtom se otevřely dveře. K Honzovu obrovskému překvapení v nich stála… Anička! Draco se k ní otočil a zvolal: „Dáma! To ovšem zcela mění situaci.“ Když Honza viděl Aniččin vyděšený výraz, podíval se Dracovi přímo do očí a důrazně řekl: „To je moje nejlepší kamarádka Anička a já nedovolím, abyste na ni sáhl.“ „Dám ti zbytostneč, když mi to dovolíš. Budeš tu holku držet a já… A pak se můžeme vystřídat.“ To už vystřelila Honzova pěst k Dracovu obličeji. Ten však uhnul a zasáhl Honzu loktem do spánku. Honza se skácel k zemi a při pádu převrhnul stůl, takže zbytostneč z otevřené truhly vypadla na zem. V tu chvíli to však Draca nezajímalo. Dychtivě vyrazil směrem k Aničce. Anička by nejraději utekla, ale nemohla nechat omráčeného Honzu s tím úchylákem v jedné místnosti. Vzala tedy do ruky cep, který Honza již dříve odložil, a byla odhodlaná bojovat. „Tohle jsou poněkud neobvyklé praktiky, ale ani těm se nebráním!“ vykřikl Draco. Honza ležící na zemi se vzpamatoval, a když viděl, co Aničce hrozí, vzal do ruky zbytostneč a vší silou jí hodil po Dracovi. Zasáhl jej přímo do hlavy a on se skácel k zemi. Anička zkontrolovala Dracovi tep a hned potom pomohla Honzovi vstát. „Jsi v pořádku?“ zeptali se oba současně, načež se na sebe usmáli. „Co tady děláš, Aničko?“ mohl se konečně zeptat Honza. „Je omráčený, ale může se brzy probrat. Musíme hned pryč,“ rozhodla duchapřítomně Anička. Honza rychle strčil zbytostneč do kapsy, chytil Aničku za ruku a společně běželi z domu ven.

Honza s Aničkou utíkali z kopce do nejbližší vesnice, jak nejrychleji dovedli. Když Anička popadla dech, začala Honzovi vše vysvětlovat: „Nejdřív mi to s drakem připadalo jako hloupost. Z katastru nemovistostí jsem ale zjistila, že na adrese uvedené na papírku bydlí jistý Draco Amati. Od Wiki jsem se pak dozvěděla, že je šlechtic, sběratel, samotář a podivín. Byl obviněný z vraždy a pohlavního zneužívání desetileté holčičky, která ho občas navštěvovala. Několikrát jsem ti volala a psala varovné zprávy, ale tys neodpovídal. Měla jsem strach, že se ti něco stalo…“ Když oba doběhli do vesnice, rozezvoněl se Honzův mobilní telefon, jak mu přicházely všechny Aniččiny zprávy a upozornění na nepřijaté hovory. „Konečně jsme mimo dosah rušiček. Hned zavolám policii,“ vyťukával už Honza číslo, ale Anička ho zadržela. „Když zavoláš policii, budeš muset tu věc, co máš v kapse, odevzdat.“ „Nemůžeme riskovat, že tě Draco bude pronásledovat. Ani kvůli splnění princeznina úkolu,“ namítl Honza. „Víš co? Já zavolám policii a ty jdi s tou věcí za princeznou. I když pak budeš muset vypovídat a… zbytostneč odevzdat, úkol splníš. A to snad ta tvoje princezna ocení.“ Honza tedy souhlasil. Do příjezdu policie však raději zůstal s Aničkou, kdyby se Draco objevil. Během čekání Honza vyndal z kapsy zbytostneč a důkladně ji prohlédl. „Je v pořádku. Žádná rýha ani prasklina,“ divil se. „Jak jsi věděl, že se o hlavu toho slizouna nerozbije?“ zajímalo Aničku. „Nevěděl. V hlavě jsem měl jenom, že tě musím za každou cenu ochránit.“ Anička dala Honzovi pusu na rty. Honza Aničku objal a ve vzájemném objetí setrvali až do hukotu policejních sirén.

Honza tentokrát bez problémů dorazil k princeznině vile. Když ochrance ukázal zbytostneč, dovedla jej až k princezně, zrovna během cvičení s činkami. „Princezno,“ zvolal Honza, „splnil jsem Tvůj úkol.“ „A ty jsi kdo?“ divila se princezna. „Přeci Honza Honík z Horní Střední Dolní. Na důkaz lásky k tobě jsem přinesl, cos žádala,“ řekl pyšně Honza a dal jí do ruky zbytostneč. Princezna si zbytostneč důkladně prohlédla a pak řekla: „No, nic moc. Představovala jsem si ji jinak. Vlastně se mi vůbec nelíbí. Už ji nechci.“ „A co s tou věcí teda mám dělat?“ zeptal se podrážděně Honza. „Můžeš ji vrátit tam, kdes ji vzal,“ odpověděla lhostejně princezna. „Nad mou krbovou římsou by se mnohem lépe vyjímala čestnozbyt. Když mi ji přineseš, budu o tobě ještě uvažovat,“ dodala. To už se Honza neudržel: „Moje nejlepší kamarádka i já jsme byli málem znásilněni Dracem a mohli přijít i o život, ty blbá namyšlená krávo! A to všechno kvůli nějaké pitomosti, o kterou vlastně ani nestojíš!“ „Jak se vůbec opovažuješ se mnou takhle mluvit? Máš štěstí, že je tu jenom moje ochranka. Můj přítel by tě už zbil do bezvědomí.“ „Ty někoho máš?“ řekl Honza se směsicí překvapení a vzteku. „A co sis myslel? Můj přítel je frontman rockové kapely, která vyprodává stadiony, takže na rozdíl od tebe JE někdo!“ „Teď už bych si o tebe ani kolo neopřel!“ vykřikl Honza, ukázal na princeznu vztyčený prostředníček a vyběhl z vily dřív, než s ním stačila vyběhnout ochranka. Honza byl na princeznu tak naštvaný, že během cesty na policejní stanici napsal na sociální sítě, jak se k němu zachovala. Vůbec netušil, jak velkou bude mít jeho příspěvek odezvu. Připojilo se totiž mnoho dalších mužů, žen i transsexuálů, kteří měli s princeznou také špatné zkušenosti, ale báli se o tom mluvit. Vznikla dokonce iniciativa Já také, sdružující osoby, které princezna zneužívala. Během pár dnů pak princezna přišla o většinu sponzorů, ctitelů i o svého žárlivého přítele. Ještě ke všemu jí policie odebrala jorkšírského teriéra, neboť existovalo důvodné podezření, že jej také zneužívala.

Soudní proces s Dracem trval několik měsíců. Pro Aničku bylo toto období velice náročné. Kvůli chození na soudní líčení jí totiž zbývalo méně času k práci na statku. Honzovi bylo líto, že do těchhle soudních tahanic Aničku namočil, obzvlášť když toho pro něj tolik udělala. Pomáhal jí tedy ve veškerém svém volném čase s prací na statku, aniž by za to cokoli chtěl. Aby Aničce po soudních líčeních zlepšil náladu, vymyslel pro ni vždy nějaký zajímavý program. Chodili spolu na procházky do přírody, na koncerty, do kina, navštěvovali hrady, zámky i muzea a vůbec dělali všechno možné, při čem se Anička cítila dobře. Draco byl nakonec prohlášen za těžce nemocného a umístěn do ústavu pro duševně choré. Aničce se viditelně ulevilo, neboť už se nemusela bát, že by ji Draco pronásledoval. Draca zpočátku společnost tolika chovanců ústavu, doktorů i sester děsila. Všichni se však k němu chovali hezky, takže se mu v ústavu zalíbilo. Svůj pobyt pak Draco bral jako odměnu za vítezství v soudním procesu, přestože prohrál a část jeho majetku včetně sbírek musela být prodána kvůli zaplacení léčby a soudních výloh. Po posledním soudním líčení pozval Honza Aničku na oslavu jejich vítězství do restaurace, s čímž nadšeně souhlasila. „Aničko, škoda, že soud už skončil. Jsme dobrý tým. Měli bychom se soudit častěji,“ nadhodil Honza. „To snad nemyslíš vážně, Honzo! Nejsem Američanka, abych se soudila kvůli každé hlouposti. Konečně je to za námi.“ „Já věci kolem soudů taky nemám rád. Ale líbily se mi ty chvíle potom.“ „Jít na koncert nebo do muzea můžeš jít, aniž by ses soudil.“ „To jo. Ale mně se hlavně líbilo, že jsme byli spolu,“ přiznal Honza. „I mně s tebou bylo dobře. Poznala jsem tě z jiné stránky než doma. A když jsi mě bral na všechny ty akce, které jsi vymýšlel a zařizoval, konečně jsem se cítila jako žena.“ „Tak v tom budeme pokračovat. Já ti vždycky pomůžu s prací na statku, abys toho neměla tolik, a pak spolu někam vyrazíme,“ navrhl Honza. „To bych moc ráda,“ řekla Anička, dívaje se na Honzu očima s rozšířenými zorničkami.“ Chvíli mlčky koukali jeden na druhého, až se Honza osmělil: „Aničko, chtěla by sis mě vzít za muže?“ Anička ještě chvilku mlčela a pak řekla: „Chceš si mě vzít, abys udělal radost rodičům?“ „Chci si tě vzít, protože tě miluju,“ odpověděl Honza pevným hlasem a díval se přitom Aničce do očí. „Miluješ mě tak jako tu princeznu?“ nebyla si pořád Honzovou láskou jistá. „Ne. Do ní jsem se zamiloval, protože jsem ji neznal. Ale tebe miluju takovou, jaká doopravdy jsi. A takovou tě budu mít rád už navžycky,“ ujistil Aničku Honza, přistoupil k ní blíž a začal ji líbat. Víc už si říkat nemuseli, protože byli jedno tělo a jedna duše.

Netrvalo dlouho a v kostele na vrcholu velkého kopce se konala svatba. Po obřadu šel svatební průvod z kopce dolů skrz všech devět obcí. Jména těch obcí v pořadí, jakými jimi průvod procházel, jistě není nutné uvádět (ostatně si je každý může odvodit sám). Důležité je, že svazek Honzy s Aničkou byl šťastný a pevný. Honza dával Aničce každý den najevo, jak ji má rád a doslova ji hýčkal. Vážil si její upřímnosti, pracovitosti i obětavosti a nikdy toho nezneužíval. Anička po boku Honzy, který se už konečně choval jako dospělý, doslova zářila. A protože se k sobě rádi tulili, jejich rodiče se brzy dočkali čtyř vnoučat. Rodina nikdy nebyla příliš bohatá, ale všem jejím členům se žilo dobře, protože se měli rádi a navzájem si pomáhali.